KORÁN O ÚČELU VZPOMÍNÁNÍ ALLÁHA A VDĚKU VŮČI NĚMU

Vznešený Alláh pravil:

فَاذْكُرُونِي أَذْكُرْكُمْ وَاشْكُرُوا لِي وَلَا تَكْفُرُونِ 

Buďte Mne pamětlivi a já budu pamětliv vás, děkujte Mi a nebuďte nevděční. (Bekara:152)

Imám Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí uvádí, že termín ذكر zikr, překládaný jako vzpomínání Alláha, je jednak také jménem, kterým je označován i sám Korán. Ve vysvětlení tohoto verše pravil:

Tedy připomínejte si Mne tím, že Mne budete vzývat, oslavovat a modlit se ke Mně, pak i Já budu pamatovat na vás. Buďte vděční za bezpočetné dary, kterými jsem vás zahrnul a nikdy Mi nebuďte nevděční. Ibn 'Abbás a Ibn Džubejr vysvětlili tento verš slovy: „Připomínejte si Mne poslušností vůči Mně a Já na vás budu pamatovat tím, že vám zaručím Své odpuštění.[1]

Imám Šemsuddín ibnu l-Kajjim al-Džewzíja napsal:

Účelem vzpomínání Alláha (arab. ذكر zikr) vůbec není připomínat si Alláha jazykem, spíše je jeho účelem připomínat si Ho nejen jazykem, ale i srdcem. Vzpomínání Alláha zahrnuje připomínat si Ho, Jeho jména a atributy, Jeho příkazy, zákazy a Jeho slova. Nezbytným důsledkem toho je, že ten, kdo tak činí, si bude plně vědom Alláha a bude o Něm mít znalost, víru v Něj, víru v Jeho dokonalé a vznešené vlastnosti, takový bude bez ustání chválit Alláha rozličnými způsoby. A tohoto nemůže být dosaženo jinak, nežli skrze tewhíd, přesvědčení o tom, že nic kromě Alláha Jediného nemá právo být uctíváno. Skutečné vzpomínání Alláha si vyžaduje vše toto, včetně neustálého připomínání si Božího požehnání a darů, kterými Svá stvoření Alláh obdařil a laskavostí, které jim On poskytl.

Co se týče vděku (arab. شكر šukr) vůči Alláhu, ten spočívá v poslušnosti vůči Němu a v hledání cest, jak se Mu co nejvíce přiblížit, ať už uctíváním zjevným (tedy činy jednotlivých částí těla) i vším (z činů srdce) co je Jím milováno. Náboženství jako takové je založeno na těchto dvou – vzpomínání Alláha, které si vyžaduje znalost a vědomí si Alláha a na vděku vůči Němu, který si vyžaduje poslušnost vůči Němu vykonáváním činů uctívání a zdržováním se neposlušnosti. Toto je účel v pozadí stvoření džinů, lidí, nebes i země. Je to důvod, pro který je určena odměna i trest, důvod, kvůli kterému byla zjevena Písma a vysíláni Proroci. Je to pravda, pro níž byla stvořena nebesa, země a vše mezi nimi. Proti ní stojí faleš a blud, jako jsou například lživé domněnky nepřátel Božích, že stvoření světa žádný účel nemá (Jak vysoko je On povýšen nad to, co Mu oni připisují!). Alláh Vznešený pravil:

وَمَا خَلَقۡنَا ٱلسَّمَآءَ وَٱلۡأَرۡضَ وَمَا بَيۡنَہُمَا بَـٰطِلاً۬‌ۚ ذَٲلِكَ ظَنُّ ٱلَّذِينَ كَفَرُواْ‌ۚ

A nestvořili jsme nebesa a zemi, a co je mezi nimi, jen pro nic za nic; to je jen domněnka nevěřících! (Sád: 27)

Vznešený Alláh také řekl:

وَمَا خَلَقۡنَا ٱلسَّمَـٰوَٲتِ وَٱلۡأَرۡضَ وَمَا بَيۡنَہُمَا لَـٰعِبِينَ مَا خَلَقۡنَـٰهُمَآ إِلَّا بِٱلۡحَقِّ

A nestvořili jsme nebesa a zemi, a co je mezi nimi, pro kratochvíli, nýbrž stvořili jsme to jako skutečnost vážnou (tj. jako zkoušku, kdo bude poslušný a kdo neposlušný a aby následně byli odměněni poslušní a potrestáni neposlušní). (Duchchán: 38-39)

Vznešený Alláh dále pravil:

وَمَا خَلَقۡنَا ٱلسَّمَـٰوَٲتِ وَٱلۡأَرۡضَ وَمَا بَيۡنَہُمَآ إِلَّا بِٱلۡحَقِّ‌ۗ وَإِنَّ ٱلسَّاعَةَ لَأَتِيَةٌ۬‌ۖ

Stvořili jsme nebesa a zemi i vše, co je mezi nimi, jako skutečnost; a hodina neodvratně nastane … (Hidžr: 85)

Také pravil:

مَا خَلَقَ ٱللَّهُ ذَٲلِكَ إِلَّا بِٱلۡحَقِّ‌ۚ

Nestvořil to Bůh, leda jako skutečnost vážnou (Júnus: 5)

Také pravil:

أَيَحۡسَبُ ٱلۡإِنسَـٰنُ أَن يُتۡرَكَ سُدًى

Myslí si člověk snad, že sám sobě bude zůstaven? (tj. ponechán bez trestu či odměny za to, jak se zachoval vůči tomu, co mu jeho Pán uložil za povinnost) (Kijáma: 36)

Vznešený Alláh pravil:

أَفَحَسِبۡتُمۡ أَنَّمَا خَلَقۡنَـٰكُمۡ عَبَثً۬ا وَأَنَّكُمۡ إِلَيۡنَا لَا تُرۡجَعُونَ

Domníváte se snad, že jsme vás stvořili jen bezúčelně a že k Nám nebudete navráceni? (Mu´minún: 115)

A také:

وَمَا خَلَقۡتُ ٱلۡجِنَّ وَٱلۡإِنسَ إِلَّا لِيَعۡبُدُونِ

A nestvořil jsem ani džiny, ani lidi, leda proto, aby Mne uctívali (Záríját: 56)

Vznešený Alláh také praví:

ٱللَّهُ ٱلَّذِى خَلَقَ سَبۡعَ سَمَـٰوَٲتٍ۬ وَمِنَ ٱلۡأَرۡضِ مِثۡلَهُنَّ يَتَنَزَّلُ ٱلۡأَمۡرُ بَيۡنَہُنَّ لِتَعۡلَمُوٓاْ أَنَّ ٱللَّهَ عَلَىٰ كُلِّ شَىۡءٍ۬ قَدِيرٌ۬ وَأَنَّ ٱللَّهَ قَدۡ أَحَاطَ بِكُلِّ شَىۡءٍ عِلۡمَۢا

Bůh je ten, jenž stvořil sedm nebes a podobný počet zemí. A zjevení Jeho sestupuje mezi nimi, abyste zvěděli, že Bůh je nad každou věcí všemocný a že Bůh objímá věděním Svým věci všechny. (Talák:12)

Také praví:

جَعَلَ ٱللَّهُ ٱلۡكَعۡبَةَ ٱلۡبَيۡتَ ٱلۡحَرَامَ قِيَـٰمً۬ا لِّلنَّاسِ وَٱلشَّہۡرَ ٱلۡحَرَامَ وَٱلۡهَدۡىَ وَٱلۡقَلَـٰٓٮِٕدَ‌ۚ ذَٲلِكَ لِتَعۡلَمُوٓاْ أَنَّ ٱللَّهَ يَعۡلَمُ مَا فِى ٱلسَّمَـٰوَٲتِ وَمَا فِى ٱلۡأَرۡضِ وَأَنَّ ٱللَّهَ بِكُلِّ شَىۡءٍ عَلِيمٌ

A Bůh ustanovil Ka´bu chrámem posvátným, vztyčeným pro lidi, a ustanovil měsíc posvátný i obětní zvířata a ověnčení - a to proto, abyste zvěděli, že Bůh zná vše, co na nebesích je i na zemi, a že Bůh ví o každé věci. (Máida: 97)

Proto, na základě toho, co již bylo řečeno, bylo ustaveno, že účelem v pozadí stvoření veškerenstva a příkazu je snaha, aby byl Alláh vzpomínán a aby Mu byl prokazován vděk. Alláh má být vzpomínán a nikoli zapomenut, má Mu být děkováno a nikoli prokazována nevděčnost. Alláh Sám bude pamětliv toho, kdo si Ho bude připomínat a je připraven ocenit dobré skutky toho, kdo Mu je vděčen a odměnit ho. Vzpomínání Alláha je důvodem, že Alláh bude pamětliv toho, kdo tak činí. A vděk vůči Alláhu je důvodem, kvůli kterému je člověku dopřáno dobrodiní a přidáno v požehnání a blahobytu.

Vzpomínání Alláha má být vykonáváno jak srdcem, tak i jazykem. Vděk vůči Alláhu je prokazován srdcem – láskou k Alláhu a neustálým činěním pokání vůči Němu, poslušností vůči Němu s opravdovou vírou. Vzývání a chválení Alláha je činěno jazykem a poslušnost je prokazována skutky uctívání.“A Bůh ustanovil Ka´bu chrámem posvátným, vztyčeným pro lidi, a ustanovil měsíc posvátný i obětní zvířata a ověnčení - a to proto, abyste zvěděli, že Bůh zná vše, co na nebesích je i na zemi, a že Bůh ví o každé věci.[2]


Vznešený Alláh také pravil:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اذْكُرُوا اللَّـهَ ذِكْرًا كَثِيرًا

Vy, kteří věříte! Vzývejte hojně Boha (Ahzáb:41)

A také:

وَلَذِكْرُ اللَّـهِ أَكْبَرُ ۗ وَاللَّـهُ يَعْلَمُ مَا تَصْنَعُونَ

Vzpomínání pak Boha je povinností největší a Bůh dobře ví, co děláte. ('Ankebút: 45)

Anas رضي الله عنه vyprávěl, že jistý beduín přišel za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a řekl: „Posle Boží, nauč mne něco dobrého.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم jej tedy vzal za ruku a pravil:

قل: سبحان الله، والحمد لله، ولا إله إلا الله، والله أكبر.

Řekni: subhán Alláh (tj. sláva Alláhu), al-hamdu lilláh (tj. chvála Alláhu), lá iláhe ille ´lláh (tj. není božstva kromě Alláha) a Alláhu akbar (tj. Alláh je Největší).

Beduín chvíli pevně držel Prorokovu صلى الله عليه و سلم ruku, přemýšlel, potom ji pustil a vydal se zamyšlený pryč. Po chvíli se otočil a vrátil se. Posel Boží se صلى الله عليه و سلم usmál a pravil:

تفكر البائس.

Ten, koho trápila otázka, zapřemýšlel!

„Ó Posle Boží,“ tázal se dále dotyčný, „subhán Alláh, al-hamdu lilláh, lá iláhe ille ´lláh a Alláhu akbar – to všechno je pro Alláha – ale co je pro mne?” Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odvětil:

يا أعرابي! إذا قلت: سبحان الله، قال الله: صدقت، وإذا قلت: الحمد لله، قال الله: صدقت، وإذا قلت: لا إله إلا الله، قال الله: صدقت، وإذا قلت: الله أكبر؛ قال الله: صدقت. وإذا قلت: اللهم! اغفر لي، قال الله: قد فعلت، وإذا قلت: اللهم! ارحمني؛ قال الله: [قد] فعلت، وإذا قلت: اللهم! ارزقني، قال الله: قد فعلت.

Beduíne, řekneš-li subhán Alláh, Alláh řekne: „Pravdu děls.“ Když řekneš: „Al-Hamdu lilláh,“ Alláh řekne: „Pravdu děls.“ Když řekneš: „Lá iláhe ille lláh,“ Alláh řekne: „Pravdu děls.“ Když řekneš „Alláhu akbar,“ Alláh řekne: „Pravdu děls.“ A když řekneš: „Alláhumme ghfir lí (tj. Ó Alláhu, odpusť mi),“ Alláh řekne: „Již jsem tak učinil.“ Když řekneš: „Alláhumme rhamní (tj. Ó Alláhu, buď ke mně Milostiv),“ Alláh řekne: „Již jsem tak učinil.“ Když řekneš: „Alláhumme rzukní (tj. Ó Alláhu, dej mi živobytí),“ Alláh řekne: „Již jsem tak učinil.

Beduín se tedy chopil těchto sedmi proseb a připomenutí a odkráčel pryč. [3]

Tím Posel Boží صلى الله عليه و سلم také doložil provázanost vzpomínání Alláha s prosbami, jako je prosba o odpuštění, o které při jiné příležitosti podle Anase řekl:

يَا ابْنَ آدَمَ! إِنَّكَ مَا دَعَوْتنِي وَرَجَوْتنِي غَفَرْتُ لَك عَلَى مَا كَانَ مِنْك وَلَا أُبَالِي، يَا ابْنَ آدَمَ! لَوْ بَلَغَتْ ذُنُوبُك عَنَانَ السَّمَاءِ ثُمَّ اسْتَغْفَرْتنِي غَفَرْتُ لَك، يَا ابْنَ آدَمَ! إنَّك لَوْ أتَيْتنِي بِقُرَابِ الْأَرْضِ خَطَايَا ثُمَّ لَقِيتنِي لَا تُشْرِكُ بِي شَيْئًا لَأَتَيْتُك بِقُرَابِهَا مَغْفِرَةً.

Vznešený Alláh pravil: „Synu Adamův, dokud Mne vzýváš a prosíš Mne, Já ti budu odpouštět, čehokoli se dopustíš a nebudu na to dbát. Synu Adamův, i kdyby tvé hříchy dosáhli až do oblak na nebi, načež bys mne požádal o odpuštění, Já bych ti odpustil. Synu Adamův, i kdybys ke Mně přišel se hříchy skoro jako je celá zem a předstoupil přede Mne, nepřipisujíc Mi žádného společníka, Já bych k Tobě přišel se zrovna tak velkým odpuštěním.[4]

Protože je zikr nerozlučně spjat také s Koránem a naukou, zvětšuje lidské poznání Stvořitele. Čím více si člověk připomíná svého Pána, tím více Ho poznává. Čím více Ho poznává, tím více Mu je vděčen a touží si Ho o to více připomínat, vzývat Jej a uctívat Ho zbožným činem. Vzpomínání Alláha pak buduje v srdci Jeho služebníka lásku k Němu.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Kdo někoho miluje, často ho vzpomíná svým srdcem i jazykem. A právě z tohoto důvodu Vznešený Alláh přikázal Svým služebníkům, aby ho vzpomínali v každé situaci.[5]

A naopak, pokud někdo ulpívá na stvořených věcech či osobách a nechá, aby ony zaujaly v jeho srdci místo, které je v něm vyhrazeno pouze pro jeho Stvořitele, projeví se to odvržením vzpomínání Alláha, které pak vede k dalšímu ulpívání na stvořených věcech ještě menší oddanosti vzpomínání Alláha. Jinak také řečeno, pokud někdo nevzpomíná, či nedostatečně vzpomíná Alláha, začne ulpívat na stvořených věcech, jak uvádí Ibnu l-Kajjim:

Tací mají srdce, která vzpomínání Alláha opustila. Proto je Alláh vystavil pokušení ulpívání na jiném, nežli na Něm.[6]

Vznešený Alláh o těch, jež popsal jako „rozmyslem nadané“ (arab. أولو الألباب úlu l-albáb) pravil:

يَذْكُرُونَ اللَّـهَ قِيَامًا وَقُعُودًا وَعَلَىٰ جُنُوبِهِمْ وَيَتَفَكَّرُونَ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ رَبَّنَا مَا خَلَقْتَ هَـٰذَا بَاطِلًا سُبْحَانَكَ فَقِنَا عَذَابَ النَّارِ

vzývají Boha stojíce, sedíce i ležíce a kteří přemýšlejí o stvoření nebes a země a říkají: "Pane náš, Tys věru nestvořil toto vše pro nic za nic - sláva Tobě! Ušetři nás trestu ohně pekelného! (Áli 'Imrán: 195)

Šejch al-'Usejmín o poznání a uvědomnění si Alláha, které se Jeho vzpomínáním a vděkem vůči Němu buduje a které z něj současně pramení, pravil:

Poznání a vědomí si Alláha (arab. معرفة الله ma'rifetu ´lláh) srdcem tak, jak je vyžadováno, umožňuje člověku přijmout cokoli, co On předepíše a uzákoní, umožní mu to podřídit se tomu a rozsuzovat podle Zjeveného Zákona (arab. الشريعة aš-šarí'a), se kterým byl vyslán Muhammed صلى الله عليه و سلم. Služebník si svou znalost a víru může posílit hloubáním nad jasnými znameními vážícími se k Náboženství, která jsou k nalezení v Knize Alláha Vznešeného a v Sunně Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم a též rozjímáním nad znameními, která Alláh ukázal ve Svém stvoření. Kdykoli člověk nad těmito znameními patřičně zauvažuje, jeho poznání i vědomí si svého Stvořitele a svého Boha, Který Jediný má právo být uctíván, vzroste.

Vznešený Alláh praví

وَفِي الْأَرْضِ آيَاتٌ لِّلْمُوقِنِينَ وَفِي أَنفُسِكُمْ ۚ أَفَلَا تُبْصِرُونَ وَفِي أَنفُسِكُمْ ۚ أَفَلَا تُبْصِرُونَ

Na zemi znamení jsou pro věřící přesvědčené, a také ve vašich duších. Což jasně to nezříte? (Záríját: 20-21)

Z toho pak také vyplývá, že kdo bude takovým poznáním a uvědomněním si svého Pána obdařen, bude nezbytně prahnout po tom, aby jej Alláh ochránil před neblahými a zlými následky jeho hříšných činů, přijal jeho dobré zbožné činy a jeho pokání, zajistil mu Své požehnání a prokázal mu Své dobrodiní a štědrost.[7]

Kdokoli pozná svého Stvořitele a vzývá Ho tím správným způsobem, pocítí uvnitř sebe k Němu hlubokou lásku, náklonnost a vděk, což dále bude přinášet úspěch na tomto i na onom světě, neboť podmínkou dalšího úspěchu a nárůstu Božího dobrodiní je vděk za již poskytnuté dary. Vznešený Alláh pravil:

وَإِذْ تَأَذَّنَ رَبُّكُمْ لَئِن شَكَرْتُمْ لَأَزِيدَنَّكُمْ ۖ وَلَئِن كَفَرْتُمْ إِنَّ عَذَابِي لَشَدِيدٌ

A pomněte, když Pán váš prohlásil: Budete-li vděční, rozmnožíme pro vás dobré, budete-li však nevděční, pak věru trest Můj bude přísný! (Ibráhím: 7)

Vděk znamená užívat Božích darů při jejich uznání a spokojenosti s nimi, v pokornosti a službě vůči Dárci, Který je poskytl a nevděk je pak přesným opakem toho – popíráním prokázaného dobra, hrabivostí a zneužíváním Božích darů ke zlu a nepokornosti. Ibnu l-Kajjim pravil:

Víra sestává ze dvou polovin: první polovinou je vděk a druhou polovinou je trpělivost.[8]

Na příkladu půstu to také vysvětlil Abú Hurejra رضي الله عنه, když vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الطَّاعِمُ الشَّاكِرُ بِمَنْزِلَةِ الصَّائِمِ الصَّابِرِ

Kdo pojídá pokrmy a je vděčný, je na úrovni toho, kdo se postí a je vytrvalý.[9]

Muhammed ibn Lút poskytl toto stručné objasnění: „Vděk spočívá v odvržení hříchů.[10]

Důsledky vděku pak Ibnu l-Kajjim popsal takto:

A vděčnost vůči Alláhu je důvodem v pozadí toho, proč se člověku dostane ještě více požehnání a darů.[11]

Kdo je vděčný vůči Alláhu za to, co má a kdo si Ho připomíná a uvědomuje si Ho, Jaký ve skutečnosti je, je chráněn před poryvy emocí strachu, beznaděje, úzkosti, deprese a deziluze, neboť ví, že jeho Pán je pramenem veškeré štědrosti, Dárcem největším, majícím klíče od nevyčerpatelných pokladnic čehokoli, co člověk potřebuje na tomto i onom světě, který je Nejsilnější a dokáže člověka ochránit před jakýmkoli nebezpečím, nedostatkem a nepohodou na tomto i onom světě. Pokaždé, když jej potká něco nemilého, vzpomene si takový člověk na prosbu a připomenutí, které je v takové situaci dochováno od Posla Božího صلى الله عليه ة سلم:

من أصابه هم أو غم أو سقم أو شدة فقال: الله ربي لا شريك له كشف ذلك عنه.

Kdokoli je zasažen úzkostí, depresí, chorobou či těžkostí a řekne: „Alláhu Rabbí, lá šeríke leh (tj. Alláh je Pánem mým, On nemá společníka), bude toho, čím byl zasažen, zproštěn.[12]

Takový člověk zná a chápe velikost, velkolepost a ohromný význam těchto slov, která pronáší. Ví, Kdo je jeho Pánem a jaký jeho Pán ve skutečnosti je i to, jak odpovídá Svému služebníku, když žadoní o Jeho podporu a pomoc.

Abú Razín رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه ة سلم pravil:

عجب ربُّنا مِنْ قُنوط عباده وقرب غِيَرِهِ , ينظُر إليكم أزلين قنطين ، فيظل يضحك ، يعلمُ أنَّ فرجكم قريب.

Pán Náš se kochá toužebnou prosbou Svých služebníků, když je změna již blízko. Dívá se na vás, jak jej v těžkostech a naprostém zoufalství prosíte a začne se usmívat, protože úleva pro vás je již blízko.[13]

Vznešený Alláh proto hovoří:

الَّذِينَ آمَنُوا وَتَطْمَئِنُّ قُلُوبُهُم بِذِكْرِ اللَّـهِ ۗ أَلَا بِذِكْرِ اللَّـهِ تَطْمَئِنُّ الْقُلُوبُ

a ty, kdož uvěřili a jichž srdce se uklidňují při vzpomínce na Boha - jak jinak, než vzpomínkou na Boha se mohou srdce uklidnit? (Ra'd:28)

Pravý význam tohoto uklidnění srdce se odráží ve dvojím – prvním je láska vůči Alláhu a naprostá lehkost pociťovaná při uvědomění si Jeho přítomnosti a druhým je naprosté odevzdání se do Jeho Rukou bez jakýchkoli pochybností, v kontrastu oproti těm, jejichž srdce jsou naplněna nechutí, když je Božího Jména vzpomenuto.

Šejch as-Subejjil shrnuje:

Stálé vzpomínání Alláha cestou recitace Koránu nebo zikru pronášením slov subhán Alláh, al-hamdu lilláh, Alláhu akbar, vyjadřování vděku vůči Němu, žehnání a prosba za mír vůči Poslu Božímuصلى الله عليه ة سلم, neustálé pokání vůči Alláhu a prosba za odpuštění Jemu směřovaná – všechny tyto činy přinášejí do srdce věřícího Jeho upokojení a dar vnitřní vyrovnanosti (arab. السكينة as-sekína). A Alláh ví nejlépe.[14]

Takto Alláh upokojuje věřící sesláním sakíny, tedy zvláštního pocitu klidu a podpory, pevné jistoty, že běh věcí je plně v Boží kontrole a vyvíjí se ku zdaru a prospěchu Jeho věrných.

Sekína, o které je řeč, je zažívaný pocit vyrovnanosti a poklidu, uvolnění a niterného štěstí, který člověk ucítí ve svém srdci, pokud o tuto sekínu bude usilovat svým neustálým vzpomínáním Alláha.

Vznešený Alláh pravil:

هُوَ الَّذِي أَنزَلَ السَّكِينَةَ فِي قُلُوبِ الْمُؤْمِنِينَ لِيَزْدَادُوا إِيمَانًا مَّعَ إِيمَانِهِمْ ۗ وَلِلَّـهِ جُنُودُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۚ وَكَانَ اللَّـهُ عَلِيمًا حَكِيمًا

On je ten, jenž sesílá sakínu do srdcí věřících, aby přidali další víru k víře své - a Bohu patří vojska nebeská i pozemská a Bůh vševědoucí je i moudrý. (Feth: 4)

A ohledně hidžry Abú Bekra رضي الله عنه a Posla Božíhoصلى الله عليه ة سلم, když se ukryli v jeskyni al-Ghár nadohled nevěřícím nepřátelům, ale byli zachráněni, Alláh zjevil:

فَقَدْ نَصَرَهُ اللَّـهُ إِذْ أَخْرَجَهُ الَّذِينَ كَفَرُوا ثَانِيَ اثْنَيْنِ إِذْ هُمَا فِي الْغَارِ إِذْ يَقُولُ لِصَاحِبِهِ لَا تَحْزَنْ إِنَّ اللَّـهَ مَعَنَا ۖ فَأَنزَلَ اللَّـهُ سَكِينَتَهُ عَلَيْهِ وَأَيَّدَهُ بِجُنُودٍ لَّمْ تَرَوْهَا وَجَعَلَ كَلِمَةَ الَّذِينَ كَفَرُوا السُّفْلَىٰ ۗ وَكَلِمَةُ اللَّـهِ هِيَ الْعُلْيَا ۗ وَاللَّـهُ عَزِيزٌ حَكِيمٌ

Bůh pomohl mu již dříve, když vyhnali jej nevěřící a když byl jedním ze dvou; a když byli oba skryti v jeskyni, pravil svému příteli: "Nermuť se, vždyť Bůh je s námi!" A seslal mu Bůh Svou sakínu a podpořil jej vojsky pro vás neviditelnými a ponížil slova těch, kdož nevěřili, zatímco slovo Boží je nejvyšší - Bůh zajisté je mocný, moudrý. (Tewba:40)

Věz, že kdokoli okusí doušek z pramene vzpomínání Alláha a vděčnosti vůči Němu, ten již nikdy nezatouží po ničem jiném a nebude se moci vnitřního štěstí, které mu vzpomínání Alláha a vděk vůči Němu přinese, nikdy nabažit. Vzývání Alláha takto kultivuje lidské srdce, konejší věřícího na tomto světě a přivádí ho postupně do zahrad rajských. Z tohoto důvodu je zikr výživou pro strom víry vyrůstající v srdci a zdivem rajských komnat, jak řekl Ibnu l-Kajjim:

Zdi komnat Ráje jsou budovány zikrem. Pokud si přestaneš připomínat Alláha, andělé přestanou budovat rajskou komnatu.[15]

A je nakonec také uctíváním, které nepřestane ani na onom světě, neboť Vznešený Alláh pravil:

إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ يَهْدِيهِمْ رَبُّهُم بِإِيمَانِهِمْ ۖ تَجْرِي مِن تَحْتِهِمُ الْأَنْهَارُ فِي جَنَّاتِ النَّعِيمِ دَعْوَاهُمْ فِيهَا سُبْحَانَكَ اللَّـهُمَّ وَتَحِيَّتُهُمْ فِيهَا سَلَامٌ ۚ وَآخِرُ دَعْوَاهُمْ أَنِ الْحَمْدُ لِلَّـهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ

Ty pak, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, ty povede Pán jejich ve víře jejich a pod nimi potekou řeky v zahradách blaženosti, v nichž voláním jejich bude: "Sláva Tobě, Bože veliký!" a přivítáním pozdrav: "Mír s vámi!" a koncem zvolání jejich: "Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého!" (Júnus 9-10)

_______________________________________________________________

[1] Viz Zádu l-mesír fí 'ilmi t-tefsír, vysvětlení předmětného verše.

[2] Viz al-Fewáid, str. 192-194, kráceno a parafrázováno.

[3] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 1/431-432, hadís č. 619. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3336.

[4] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3540 s poznámkou gharíb, hadís je hasan.

[5] Viz 'Uddetu s-sábirín, str. 197.

[6] Viz Miftáhu dári s-se'áda, str. 311.

[7] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 14/140.

[8] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/232.

[9] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1764, sahíh.

[10] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 4228.

[11] Viz al-Fewáid, str. 192.

[12] Na autoritu Asmy bint 'Umejs رضي الله عنها jej zaznamenal al-Munzirí v at-Targhíbu, 3/43. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6040.

[13] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/12, hadís č. 16187. Jako hasan jej ocenili Ibn Tejmíja v Medžmú'u l-fetáwá, 3/139; a al-Albání v Silsiletu lahádísi s-sahíha, 6/735, hadís č. 2810.

[14] Viz Fadáilu l-a'mál, str. 11-12.

[15] Viz al-Wábilu s-sajjib, str.159.