KORÁN O NEBEZPEČÍ „NÁBOŽENSKÉHO KUTILSTVÍ“ A SVÉVOLNÉHO VÝKLADU VÍRY, DÍL I.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم má, podobně jako měli ostatní proroci před ním, přímo od Alláha za úkol svým věrným a jejich prostřednictvím i celému lidstvu objasnit zjevení, kterého je adresátem a to slovy i svým osobním příkladem. Toto jeho vysvětlení se pak pro ně stává závazným a nezbytným proto, aby jeho následovníci pochopili, co jim skrze něho Všemohoucí Stvořitel odkazuje. O úkolu proroků, mír s nimi všemi, Vznešený Alláh pravil tomu poslednímu z nich:

بِالْبَيِّنَاتِ وَالزُّبُرِ ۗ وَأَنزَلْنَا إِلَيْكَ الذِّكْرَ لِتُبَيِّنَ لِلنَّاسِ مَا نُزِّلَ إِلَيْهِمْ وَلَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ

[Vyslali jsme je] s důkazy jasnými a písmy; a nyní jsme tobě seslali připomenutí, abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno - snad budou uvažovat! (Nahl: 44)

Úloha toho, kdo vysvětlí, je mezi všemi lidmi přítomnými Zjevení svěřena právě Prorokovi صلى الله عليه وسلم a nikomu jinému.

Al-Beghawí vysvětluje:

Tj. vyslali jsme i před tebou k lidem pouze muže (smrtelníky jako jsi ty) a nikoli anděly, s důkazy jasnými a písmy, kterým jsme vyjevovali. Připomenutí odkazuje na Zjevení (arab. الوحي al-wahj) a chce se říci, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم sám objasňoval, co je záměrem tohoto Zjevení a že jeho vysvětlení lze nalézt v Sunně.[1]

Podle al-Kurtubího „důkazy jasné“ jsou „důkazy, indície a argumenty.[2]

Arabské slovo زبر zubur je množným číslem od slova زبور zebúr, které je odvozeno od الزبر az-zebru s významem „nápis“ a podle Ibn 'Ášúra zde odkazuje na předešlá písma. [3] Ibn Kesír uvádí, že podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما, Mudžáhida, ad-Dahháka a dalších slovo zubur označuje psané texty, svitky, či písma, neboť arabsky lze říci زبرت الكتاب zeburtu l-kitába, tzn. „sepsal jsem knihu.“ Slovo ذكر zikr, překládané jako připomenutí, odkazuje v tomto verši na Korán. [4] Ibn 'Ášúr připomenutí definuje jako „to, co je sesláno, aby lidé četli, předčítali si, aby to mezi nimi kolovalo a aby si pamatovali na to, k čemu to nabádá,[5] podobně jako je dále řečeno:

وَنَزَّلْنَا عَلَيْكَ الْكِتَابَ تِبْيَانًا لِّكُلِّ شَيْءٍ وَهُدًى وَرَحْمَةً وَبُشْرَىٰ لِلْمُسْلِمِينَ

A seslali jsme ti Písmo, jež objasněním je všeho, vedením, milosrdenstvím i zvěstí radostnou pro ty, kdož do vůle Boží se odevzdali. (Nahl:89)

As-Sa'dí uvádí, že Korán je Připomenutím proto, že „se v něm, ať už explicitně, alebo implicitně, vzpomíná vše, co služebníci Boží potřebují z duchovních i světských věcí.[6]

Stejným slovem الزبر az-zubur se označují v Koránu i záznamy skutků, posuzované v Den Soudu:

وَكُلُّ شَىْءٍ فَعَلُوهُ فِى الزُّبُرِ

A vše, co konali, je v Písmech zapsáno (Kamer:52)

Téhož jména, الزبور az-Zebúr, jsou v arabštině i Žalmy, vystupující ve slovech Božích:

وَلَقَدْ كَتَبْنَا فِى الزَّبُورِ مِن بَعْدِ الذِّكْرِ أَنَّ الاٌّرْضَ يَرِثُهَا عِبَادِىَ الصَّـلِحُونَ

A věru jsme již napsali v žalmech, po připomenutí, že zemi podědí Moji bezúhonní služebníci. (Anbijá´:105)

Ibn Kesír o zmíněné Prorokově úloze tvrdí:

Abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno” znamená sesláno z nebes od jejich Pána, přičemž tvým úkolem je to objasnit, neboť nejlépe znáš význam tohoto Zjevení a nejlépe ze všech se jím také řídíš a také proto, že My dobře víme, že jsi nejlepší mezi potomky Adamovými. Proto můžeš do detailů vysvětlit to, co bylo zmíněno jen stručně a ozřejmit, co není zcela jasné. „Snad budou uvažovat“ tj. Oni by nad tím měli pak sami uvažovat a nechat se tím vést, aby dosáhli vítězství a spásy na tomto i onom světě.[7]

Ibn 'Ášúr říká:

Seslali jsme ho tobě a ne jim, protože ty jim ho přeneseš a objasníš, čímž je veden rozdíl mezi přímým sesláním od Alláha k Prorokovi صلى الله عليه وسلم a nepřímým sdělením tohoto Zjevení Prorokem صلى الله عليه وسلم dále věřícím. „nyní jsme tobě seslali připomenutí, abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno“ neznamená rozdělení mezi Koránem a Sunnou, ale jak Prorokovoصلى الله عليه وسلم sdělení Koránu lidem, tak i jeho objasnění Zjevení Sunnou. „Snad o tom budou uvažovat“ znamená z toho důvodu, aby uvažovali jednak nad tím, co je jim zjeveno a druhak nad tím, co se jim vysvětluje.[8]

Ibn Džerír at-Taberí praví:

Nyní jsme tobě seslali připomenutí“ Tj. Seslali jsme ti, ó Muhammede, Korán coby připomenutí a kázání pro lidi, „abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno“ tj. abys je s tím obeznámil. „Snad o tom budou uvažovat,“ tj. aby si to, co ti bylo sesláno, připomínali, vyvozovali z toho poučení a aby podle toho konali, jak se uvádí od Mudžáhida.[9]

Al-Kurtubí praví:

Nyní jsme tobě seslali připomenutí,“ tj. Korán, „abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno,“ tj. abys lidem objasnil, všechna nařízení, přísliby a varování, která pro ně Alláh v této Knize seslal, svými slovy a činy, čímž je Boží Posel صلى الله عليه وسلم povinován objasnit všem lidem dopodrobna to, co mu Alláh zjevil, a naučit je předpisy modlitby, zekátu a všeho dalšího, co je v Koránu jen stručně naznačeno a není vysvětleno do podrobna.“ [10]

Ve stejném kontextu říká Alláh na jiném místě o Sobě Samém:

هُوَ الَّذِي يُنَزِّلُ عَلَىٰ عَبْدِهِ آيَاتٍ بَيِّنَاتٍ لِّيُخْرِجَكُم مِّنَ الظُّلُمَاتِ إِلَى النُّورِ ۚ وَإِنَّ اللَّـهَ بِكُمْ لَرَءُوفٌ رَّحِيمٌ

On je ten, jenž sesílal služebníku Svému znamení jasná, aby vás vyvedl z temnot ke světlu. A Bůh je vůči vám shovívavý, slitovný. (Hadíd:9)

Aš-Šenkítí vysvětlil:

V tomto vznešeném verši Alláh vysvětlil, že je to On, kdo sesílal Svou Knihu Svému Prorokovi صلى الله عليه و سلم, aby pomocí ní mohl vyvést lidstvo z temnot nevíry a bludu a přivést ho na světlo víry a správného vedení.[11]

As-Sa'dí pravil:

Alláh nás zpravuje, že to On zjevil Svou Knihu Svému Poslu Muhammedovi صلى الله عليه و سلم ku prospěchu všech stvoření (lidstva i džinů), aby od nich odstranil temnotu nevědomosti, nevíry, zlých vlastností a všech podob hříchu a uvedl je do světla znalosti, víry a dobrých mravů.[12]  

Z tohoto důvodu také 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه pravil: „Od Alláha přišlo poselství, na Poslu Božím صلى الله عليه و سلم bylo nám ho doručil a na nás je pouze toto poselství přijmout a potvrdit tak, jak je.[13]

Ibn Šiháb az-Zuhrí řekl: „Na Alláhu bylo vysvětlit, na Božím Poslu صلى الله عليه و سلم vysvětlení předat a na nás je ho přijmout.[14]

Není náhrady za Korán

Vznešený Alláh zjevil:

مَّا فَرَّطْنَا فِي الْكِتَابِ مِن شَيْءٍ ۚ ثُمَّ إِلَىٰ رَبِّهِمْ يُحْشَرُون

A nezanedbali jsme v Písmu ničeho; a nakonec u Pána svého budete shromážděni. (An’ám: 38)

Nehledáme proto náhradu za Korán, nýbrž se pro jeho objasnění obracíme k těm, kteří o něm mají větší znalosti. K našemu Poslu Božímuصلى الله عليه وسلم, kterému byl zjeven přes Džibríla od samotného Stvořitele a který byl na základě výše citovaného verše Alláhem přímo pověřen, aby Korán vysvětlil lidstvu.

Vypráví se, že jeho společník 'Imrán ibn Husejn رضي الله عنه jednou svým učedníkům vyprávěl hadísy, když v tom nějaký muž řekl: „Tohoto stačilo, teď nám radši pověz něco z Knihy Boží.“ 'Imrán mu opáčil: „Hlupáku! Nacházíš snad v Knize Boží detaily způsobu vykonání modlitby? Nacházíš snad v Knize Boží detaily půstu? Věru Korán předepisuje tyto věci a Sunna je objasňuje.[15]

Potom hledáme pochopení toho, co říká Alláh a toho, co objasňuje Jeho Posel صلى الله عليه وسلم u jeho ctihodných společníků رضي الله عنهم أجمعين, kteří byli přítomni tomu, jak Alláh Korán zjevoval a jak jej Jeho Posel صلى الله عليه وسلم objasňoval a proto první a nejlépe chápou význam a smysl slov Božích i slov Prorokaصلى الله عليه وسلم . Proto, že byli přímo u toho a Alláh ohledně nich zjevil tuto garanci:

وَالسَّابِقُونَ الْأَوَّلُونَ مِنَ الْمُهَاجِرِينَ وَالْأَنصَارِ وَالَّذِينَ اتَّبَعُوهُم بِإِحْسَانٍ رَّضِيَ اللَّـهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ وَأَعَدَّ لَهُمْ جَنَّاتٍ تَجْرِي تَحْتَهَا الْأَنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا أَبَدًا ۚ ذَٰلِكَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ

A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tewba: 100)

Imrán ibn Husejn رضي الله عنه pravil: „Ó lidé, Učte se nauku od nás. Pokud tak neučiníte, potom zajisté sejdete na scestí![16]

Al-Awzá'í pravil: „Nauka je to, co pochází od Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků a to, co od nich nepochází, ani není nauka.[17]

Muhammed bin Muhajza pravil: „Výklad Koránu od Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků je nejpřednějším výkladem a má přednost nad výkladem poskytnutým pozdějšími generacemi, protože právě jim Prorok صلى الله عليه وسلم Korán sděloval a vysvětloval.[18]

Potom k jejich žákům a žákům jejich žáků, kteří studiu toho, co se dochovalo od dřívějších generací zasvětili celý život a jejichž znalosti a bezúhonnost dosvědčili dějiny, opakujíce slova:

وَالَّذِينَ جَاءُوا مِن بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالْإِيمَانِ وَلَا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلًّا لِّلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَّحِيمٌ

A ti, kdož přišli po nich, hovoří: "Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!" (Hašr: 10)

Ibn 'Abdilhádí pravil:

Není dovoleno přijít s novou interpretací nějakého verše nebo něčeho ze Sunny, aniž by tato nebyla dohledatelná do doby selef – pokud oni neměli žádnou znalost o tom, pokud to oni nevysvětlili ummě, jinými slovy říkáme, že byli nedbalí vůči pravdě v této záležitosti a neuspěli v tom odhalit ji, zatímco ti, kteří přišli po nich, k této pravdě byli nějak dovedeni![19]

Věru kdykoli proto říkáme, že Abú Bekr رضي الله عنه řekl, Omar رضي الله عنه řekl, Ibn 'Abbás رضي الله عنه řekl, nebo Ibn Mes'úd رضي الله عنه řekl, nebo řekli Abú l-'Álija, Ibn Sirín, az-Zuhrí, Abú Hanífa, Málik, Šáfi'í, Ahmed apod., pak předkládáme důkaz správného pochopení islámské věrouky a cesty (arab. منهج menhedž) na základě primárních textů Koránu a Sunny. A tímto se odlišujeme od následovníků inovace a těch, kteří se odchýlili od přímé cesty Koránu, Sunny a praxe prvních muslimů.

O nich Vznešený Alláh zjevil:

وَمَنْ يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِنْ بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ وَسَاءَتْ مَصِيرًا‏

A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´: 115)

Ibn Šiháb az-Zuhrí, Málik ibn Anas a další uvádí od chalífy Omara ibn 'Abdil'azíz následující vysvětlení: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم a autority muslimů po něm zavedli určité způsoby a praktiky. Následovat tyto způsoby znamená věřit v Knihu Boží a Alláha zcela poslechnout, pevně a neochvějně následujíce Jeho náboženství. Nikomu nepřísluší pozměňovat tyto způsoby či je nahrazovat něčím jiným a nikomu nepřísluší k nim dodávat pohledy a názory těch, kteří jim odporují. Kdokoliv následuje to, co bylo jimi ustaveno, ten se bude ubírat správnou cestou, kdokoli v nich bude hledat osvětu, tomu se dostane světla poznání. Ale kdokoli jim bude odporovat a následovat cesty jiné, než je cesta věřících, toho Alláh Mocný a Vznešený na jeho cestě, jíž si zvolil, opustí a nechá ho dojít až do Pekla. A jak hnusný je to cíl konečný.[20]

Ibn Tejmíja pravil:

Kdokoli se odchýlí od způsobů a výkladu či chápání Koránu, který poskytli Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci a jejich následovníci takovou měrou, že mu začne odporovat, ten se dopustil chyby, ba co více, začal do náboženství vnášet inovace![21]

O těch, kteří tak učiní a poté se ve svých vysvětleních začnou navzájem lišit, stejný autor uvedl:

Právě mezi těmito lidmi jsou ti, kteří se ve svých vysvětleních nejvíce rozcházejí. Je tomu tak proto, že neznají správné vysvětlení, tedy vysvětlení zbožných předků, nikdy ho neslyšeli a ani není k dohledání v knihách, které mezi nimi kolují. To proto, že se nikdy nezaměřovali na vysvětlení pomocí podání (arab. الآثار al-ásár) v tom, jak Korán a Sunnu vysvětlili, nýbrž toliko pouze na své vlastní pokřivené výklady.[22]

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

Přijít s takovým vysvětlením Knihy Boží, které odporuje vysvětlení zbožných předků a učenců by znamenalo jednu ze dvou následujících situací: Buď je toto vysvětlení chybné samo o sobě, anebo je chybné vysvětlení zbožných předků, které tomuto vysvětlení odporuje.

A nikdo, kdo má v hlavě byť i unci rozumu, nebude pochybovat o tom, že tím, koho vysvětlení je chybné a špatné, je ten, kdo odporuje vysvětlení zbožných předků.[23]

Az-Zehebí napsal:

Služebníče Boží, miluješ-li spravedlivost, potom se zastav na textech Koránu a Sunny, potom se podívej na to, jak tyto verše a výroky vyložili Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci a jejich následovníci, spolu s imámy tefsíru. A potom buď pověz pravdu, anebo laskavě mlč.[24]

Nutnost následovat učence jakožto autority

Korán dále přikazuje poslouchat příkazy Alláha (v Koránu), Posla Božího صلى الله عليه وسلم (v Sunně) a pak i tzv. ألو الأمر úlu l-amr - „ty, kteří mají autoritu" ve verši:

يا أيها الذين آمنوا أطيعوا الله وأطيعوا الرسول وأولي الأمر منكم وإن تنازعتم في شيء فردوه إلى الله والرسول إن كنتم تؤمنون بالله واليوم الآخر ذلك خير وأحسن تأويلا

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku. (Nisá´:59)

Mudžáhid ibn Džebr uvádí od 'Abdurrahmána ibn 'Awf رضي الله عنه vysvětlení připisované i Prorokovi صلى الله عليه و سلم ale nedosahující až k němu, že „ti, kteří mají autoritu“ jsou lidé obdaření správnou znalostí náboženství, tím pravým vhledem a adekvátním pochopením situace. [25]

Mukátil ibn Sulejmán ohraničuje „ty, kteří mají autoritu“ na vojenské velitele. K tomu cituje verše:

إِنَّمَا كَانَ قَوْلَ الْمُؤْمِنِينَ إِذَا دُعُوا إِلَى اللَّـهِ وَرَسُولِهِ لِيَحْكُمَ بَيْنَهُمْ أَن يَقُولُوا سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا ۚ وَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ وَمَن يُطِعِ اللَّـهَ وَرَسُولَهُ وَيَخْشَ اللَّـهَ وَيَتَّقْهِ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْفَائِزُونَ

Vždyť řečí věřících, když zavoláni jsou před Boha a posla Jeho, aby mezi nimi rozsoudil, budiž: "Slyšeli jsme a uposlechli jsme." Takoví budou pak blaženi. A ti, kdož poslouchají Boha a posla Jeho a obávají se Boha a jsou bohabojní, ti zajisté budou úspěšní. (Núr: 51-52) [26]

'Abdurrezzák as-San'ání uvádí od al-Hasana al-Basrího, že „těmi, kdo mají autoritu,“ se myslí učení a vzdělaní v náboženství. [27]

At-Taberí definuje ty, kteří mají autoritu s odvoláním na Ibn 'Abbáse رضي الله عنه, 'Atá´a, al-Hasana al-Basrího a další jako vládci muslimů, podle Džábira ibn 'Abdilláha رضي الله عنه a Mudžáhida jako učenci (arab. ألو العلم و الفقه úlu l-'ilmi we l-fikh, doslova lidé nauky a porozumění, případně ألو الفقه في الدين و العقل úlu l-fikhi fi d-díni we l-'akl, tj. ti, kteří rozumějí náboženství a mají správný úsudek), další (jedno podání od Mudžáhida) jako Prorokovy společníky všeobecně, zatímco jiní (jako 'Ikrima) výslovně specifikovali Abú Bekra a Omara رضي الله عنهم أجمعين. Sám at-Taberí se vyslovuje, že nejpředněji se tento verš týká předáků muslimů obecně, ve světském i duchovním smyslu. [28]

Stejného názoru je z vykladačů Koránu al-Beghawí [29] a as-Sujútí [30] a mezi učenci hadísů toto uvádí Hákim an-Nejsábúrí. [31]

Ar-Rází doplňuje, že cokoli nad rámec čtyř neoddiskutovatelných zdrojů islámského zákonodárství – Koránu, Sunny, konsenzu (arab. إجماع idžmá') a analogie (arab. قياس kijás) není platné a má být odvrženo, protože tyto čtyři fundamenty dle něj zahrnují všechny situace, v nichž existují specifická textuální nařízení. Mimo ně pak již neexistuje žádná další absolutně závazná poslušnost a naopak existuje prostor pro samostatné nalézání odpovědí (arab. اجتهاد idžtihád) na základě textuálního korpusu (arab. النصوص an-nusús). [32] Proto jedinými dalšími, koho je možno následovat nad rámec těchto čtyř fundamentů v otázkách, které tyto čtyři fundamenty nediskutují, jsou, jak uvádí s odvoláním na Ibn 'Abbáse, al-Hasana al-Basrího, Mudžáhida a ad-Dahháka „učenci, kteří vynášejí islámsko-právní expertízy a učí lid o jejich náboženství.[33]

Ibn Kesír pro podporu názoru, že „těmi, kdo mají autoritu“ jsou vedle světských vůdců také náboženští učenci, zmiňuje dva další koránské verše. V prvním z nich dává Alláh selhání předcházejících držitelů Zjevení v prvé řadě za vinu jejich duchovním autoritám:

لَوْلَا يَنْهَاهُمُ الرَّبَّانِيُّونَ وَالْأَحْبَارُ عَن قَوْلِهِمُ الْإِثْمَ وَأَكْلِهِمُ السُّحْتَ ۚ لَبِئْسَ مَا كَانُوا يَصْنَعُونَ

Proč jim nezabrání rabíni a učenci, aby nevedli hříšné řeči a nepohlcovali neprávem nabyté? Jak hnusné je to, co provádějí. (Máida: 63)

V druhém obecně přikazuje ptát se těch, kteří mají více znalostí:

فاسألوا أهل الذكر إن كنتم لا تعلمون

a zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl:43)

Ve třetím případě zakazuje hovořit o Alláhu a o tom, co seslal, bez znalosti:

أَن تَقُولُوا عَلَى اللَّـهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

[Rci: „Pán můj věru zakázal, abyste] mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí. (A'ráf: 33)

Ibn 'Abdilberr s odvoláním na učence před ním definoval znalost jako „to, o čem si je člověk jist. Kdokoli si je jist, že nějaká věc se má tak a tak, ten ví.[34]

Na jiném místě je pak řečeno jednoznačně:

ولو ردوه إلى الرسول وإلى أولي الأمر منهم لعلمه الذين يستنبطونه منهم

Kdyby se však s ní obrátili na posla anebo na ty, kdož mezi nimi mají autoritu, dozvěděli by se ji tak ti, kteří se mezi nimi snaží proniknout k pravdivosti její. (Nisá: 83)

Podle Abu l-'Álije, jednoho z předních učedníků Ibn 'Abbáse رضي الله عنه jsou tedy „těmi, kdo mají autoritu“ jmenovitě ti, kteří dokáží provést استنباط istinbát, tedy vyvodit z textů a principů, které tyto texty dokládají, konkrétní řešení v daném okamžiku v dané situaci.

Pojem istinbát se více méně překrývá s pojmem اجتهاد idžtihád, který Muhammed Sálih al-'Usejmín definoval jako:

Podle jazyka znamená vynakládání největšího úsilí za účelem dosažení něčeho obtížného. Terminologicky znamená vynaložení maximálního úsilí pro vyvození šarí'atského pravidla. A ten, kdo se tomuto věnuje, se nazývá مجتهد mudžtehid.[35]

Od sahábů se dochovalo, že vždy hledali znalost správné interpretace náboženských textů vždy u těch mezi nimi, kteří byli v otázkách Koránu a Sunny nejučenější.

Příkladem budiž tento případ vyprávěný 'Ubejdem ibn Rifá'ou od jeho otce Rifá'y ibn Ráfi'a رضي الله عنه, kdy Prorokůvصلى الله عليه وسلم zeť a bratranec 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه odkazuje věřícím hledat odpověď na jejich otázku u Prorokovyصلى الله عليه وسلم manželky, matky věřících 'Áiše رضي الله عنها. Rifá'a ibn Ráfi' vypráví, že když seděl u Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه, druhého chalífy po Prorokovi صلى الله عليه وسلم, vešel jistý muž a pravil: „Vládce věřících! Zejd ibn Sábit v mešitě odpovídá lidem ohledně rituální koupele (arab. ghusl) z velké rituální nečistoty (arab. dženába).“ „Přiveď ho ke mně!“ poručil Omar. Když Zejd ibn Sábit رضي الله عنه, sám odchovanec Proroka a písař Božího zjevení, přišel, Omar se na něho obořil: „Což budeš sám sobě nepřítelem?! To nyní dáváš lidem fetwy jen na základě vlastního názoru?!“ „Vládce věřících, při Alláhu, nedávám,“ hájil se Zejd, „jen jsem od svých strýců slyšel něco, co opakuji, od Abú Ajjúba, Ubejje ibn Ka'b a Rifá'y.“ Omar se obrátil na Rifá'u ibn Ráfi'a: „Toto jste dělali poté, co jste se milovali se ženami? Nekoupali jste se, pokud jste nevyvrcholili?“ „Ano,“ odpověděl Rifá'a, „toto jsme dělali za dob Posla Božího صلى الله عليه وسلم a nikdy se k nám nedoneslo, že by to byl zakázal.“ Omar řekl: „A Prorok صلى الله عليه وسلم o tom věděl?“ „To nevím,“ připustil Rifá'a. Omar pak přikázal všem muhádžirům i ansárům, aby se sešli na poradu. Dlouze se s nimi radil a všichni uvedli, že v situaci, kdy muž nevyvrcholí, by pro něho neměla být povinností koupel, kromě Mu'áze ibn Džebela a 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنهما, kteří řekli: „Když se dotknou dvě obřezané části, stává se rituální koupel povinností.“ Omar řekl: „Pokud vy, spravedliví bojovníci od Bedru, tvrdíte něco úplně jiného, než ostatní, potom už věru nevím, ke komu se obrátit o radu.“ 'Alí mu však poradil: „V těchto záležitostech týkajících se Proroka صلى الله عليه وسلم není nikoho znalejšího, nežli jsou jeho manželky.“ Omar si tedy zavolal svou dceru Hafsu رضي الله عنها, která bývala Prorokovou manželkou, nicméně ani ta se necítila dostatečně znalá, aby vynesla konečné rozhodnutí. Proto zavolali matku věřících 'Áišu رضي الله عنها a ta následně zacitovala Prorokova صلى الله عليه و سلم slova:

إِذَا جَاوَزَ الْخِتَانُ الْخِتَانَ فَقَدْ وَجَبَ الْغُسْلُ.

Jakmile se obřezané dotkne obřezaného, stává se rituální koupel povinností.

Na to Omar dodal: „Pokud se někdy ještě jednou doslechnu o někom, kdo se dopustí téhož (tj. odpovídat lidem o náboženství bez patřičné znalosti), pak ho potrestám přísným trestem![36]

A toto se dochovalo i od dalších generací učenců, v čele s předními učenci tefsíru a hadísů.

Sufján as-Sewrí pravil: „My následujeme pouze to, co známe. A to, co neznáme, přenecháváme těm, kdož jsou obdařeni znalostí. A dokonce i naše vlastní pochopení poměřujeme tím, jak danou záležitost chápou oni.[37]  

Uvádí se, že 'Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Rozumný člověk správně nikdy nepodceňuje tři - učence, vládce a své bratry muslimy. Kdokoli zneváží učence, ten přijde o svůj podíl na onom světě. Kdokoli zneváží vládce, přijde o tento svět. A kdokoli zneváží svého bratra, přijde o svůj dobrý charakter a příkladné mravy.[38]

Ahmed ibn Hanbel pravil: „Vyvaruj se toho, abys mluvil o záležitostech, ve kterých tě nepředešel nějaký učenec.[39]

Toto neznamená, že pokud učenec znovuobjeví zapomenutou Sunnu nebo na základě nějakého verše či hadísů vyvodí nějaké nové pravidlo v některé z nových záležitostí týkajících se soudobých problémů zvažujících veřejné blaho (arab. مصلحة maslaha), ke kterému učenci před ním nedospěli (co se stává skutečně jen výjimečně), neznamená to, že se toho, k čemu dospěl, nemá držet. Jde o to nerozporovat učence v tom, na čem se shodli a k čemu dospěli vymýšlením nových praktik a přístupů v islámu, dedukováním pravidel a chápáním textů v odlišném smyslu, protichůdném k tomu, co následovaly generace zbožných předků před námi.

_________________________________________________________

[1] Viz Me'álimu t-tenzíl, k verši Nahl: 44.

[2] Viz al-Džámi'u li ahkámi l-Kur´án, k verši Nahl: 44.

[3] Viz Tefsír Ibn 'Ášúr, k verši Nahl: 44.

[4] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, k verši Nahl: 44.

[5] Viz Tefsír Ibn 'Ášúr, k verši Nahl: 44.

[6] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán fí tefsíri kelámi l-Mennán, k verši Nahl:44.

[7] Viz Tefsíru l-Kur´áni, l-'azím, k verši Nahl:44.

[8] Viz Tefsír Ibn 'Ášúr, k verši Nahl: 44.

[9] Viz Džámi'u l-beján 'ale t-te´wíli áji l-Kur´án, k verši Nahl: 44.

[10] Viz al-Džámi', k verši Nah: 44.

[11] Viz Adwá´u l-beján, k verši Hadíd:9.

[12] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmáni fí tefsíri kelámi l-Mennán, k verši Hadíd:9.

[13] Zaznamenal ad-Dárimí v al-Mukaddimě, podání č. 110; al-Bejhekí v al-Asmá´u we s-sifát, podání č. 516; a al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 665. Ibn Tejmíja toto dokládá přes ar-Rabí'u v Medžmú’u l-fetáwá, 5/365; a přes al-Challála v al-Hamewíji, str. 80 se sahíh isnádem.

[14] Zaznamenal as-Sábúní v Šerhu 'akídeti s-selef, 5/11 a 7/9; al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 1/171; Abu l-Kásim al-Asbahání v al-Hudždžetu fí bejáni l-mahadždža, 2/512; a az-Zehebí v al-Mu'džemu l-latíf, 1/61.

[15] Zaznamenal al-Herewí v Zemmu l-kelám, čl. 244, s různými verzemi přesného znění.

[16] Zaznamenal al-Baghdádí v al-Kifája, str. 15.

[17] Zaznamenal Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 35/201. 

[18] Viz ad-Dureru s-senníja, 15/149.

[19] Viz Sárimu l-munkí, str. 427.

[20] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu l-i'tikádi ahli s-sunna, 1/94. Existuje mnoho podobných verzí tohoto podání, podle verze Mutarrifa ibn 'Abdilláha uváděné kádím Abú Ja'lá v Ibtálu t-ta´wíl, 1/52 jsou tato slova vztažena k pokřivování Božích atributů a vložena do úst imámu Málikovi.

[21] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 13/361.

[22] Viz Ibid., 12/309.

[23] Viz Muchtesaru sawáiki l-mursela, 2/128.

[24] Viz al-Wásitíjetu ahli s-sunneti bejne l-firak, str. 102-103.

[25] Viz Tefsíru Mudžáhid, 1/162-163.

[26] Viz Tafsíru Mukátil, 1/246.

[27] Viz Tefsíru 'Abdurrezzák, 1/464-465.

[28] Podrobněji viz Džámi'u l-beján, 4/147-152; a 8/497-501.

[29] Viz ad-Durru l-mensúru fi t-tefsíri l-ma´súr, 2/314315.

[30] Viz Me'álimu t-tenzíl, 1/444-445.

[31] Viz al-Mustedreku 'ale s-Sahíhajn, 1/123.

[32] Viz Tefsíru l-kebír, 4/116.

[33] Viz Ibid., 4/113.

[34] Viz Džámi'u l-bejáni l-'ilmi we fadlih, 2/36.

[35] Viz al-Usúl fí 'ilmi l-usúl, str. 97.

[36] Takto hadís zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 1/112 podání č. 934 a 935; at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsatu, hadís č. 4517; a at-Taháwí v Šerhu me'áni l-ásár, podání č. 208 a 209. Podání je oceněno jako hasan li ghajrihi. Předmětný hadís zaznamenal v kratší variantě přímo od 'Áiše رضي الله عنها at-Tirmizí v Sunenu, hadísy č. 109 jako hasan sahíh. V jeho další verzi 'Áiša dodává: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم a já jsme to takto dělali, koupali jsme se vždy.“ Viz Sunen, hadís č. 108.

[37] Viz al-Intiká, str. 265-266.

[38] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 17/251.

[39] Uvádí Ibnu l-Kajjim v I'lámu l-muwekki'ín, 4/266.