KORÁN O NEBEZPEČÍ „NÁBOŽENSKÉHO KUTILSTVÍ“ A SVÉVOLNÉHO VÝKLADU VÍRY, DÍL II.

Sunna o svévolných interpretacích

Ke stejnému závěru vede i studium Sunny.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

من أطاعني فقد أطاع الله، ومن عصاني فقد عصا الله، ومن أطاع أميري فقد أطاعني، ومن عصا أميري فقد عصاني.

Kdokoli mne poslechne, ten poslechl i Alláha a kdokoli mne neuposlechne, ten neuposlechl ani Alláha. A kdokoli uposlechne vůdce, jehož jsem ustavil, uposlechl i mne a kdokoli neuposlechne vůdce, jehož jsem ustavil, ten neuposlechl ani mě.[1]

Hadís je vyřčen v kontextu vojenských výprav, ale vůdce (arab. أمير amír) zde může vystupovat ve světském i náboženském smyslu. Al-Buchárí uvádí tento hadís v kontextu verše „vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha...“ (Nisá´:59) a Muslim v kapitole „O povinnosti poslouchat vůdce v tom, co není hříchem, přičemž je naopak zakázáno uposlechnout je v konání hříchu.“ An-Nesáí jej uvádí v kapitole „Povzbuzení k uposlechnutí předáka (arab. إمام imám).“

Abú Hurejra slyšel i explicitnější Prorokova صلى الله عليه وسلم slova:

يَحْمِلُ هَذَا الْعِلْمَ مِنْ كُلِّ خَلَفٍ عُدُولُهُ يَنْفُونَ عَنْهُ تَحِريفَ الْغَالِينَ وَانْتِحَالَ الْمُبْطِلِينَ وَتَأْوِيلَ الْجَاهِلِينَ.

Tuto nauku budou dále v každém pokolení předávat pravdymilovní. Budou odstraňovat pokřivení přehánějících, lživá tvrzení falešníků a chybné výklady nevědomých.[2]

Od 'Amra ibn 'Awfa رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

فَطُوبَى لِلْغُرَبَاءِ الَّذِينَ يُصْلِحُونَ مَا أَفْسَدَ النَّاسُ مِنْ بَعْدِي مِنْ سُنَّتِي.

Blahoslavení budiž podivíni, kteří napravují z mé Sunny to, co zkazili lidé.[3]

Podle jiné verze:

الذين يصلحون إذا فسد الناس.

Kteří věci napravují, když se lidé stanou zkaženými.[4]

K podobnému závěru vede i množství slabších hadísů, jejichž smysl je ovšem správný.

Od Mu'áwíji رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

يا أيها الناس تعلموا، إنما العلم بالتعلم والفقه بالتفقه، ومن يرد الله به خيرا يفقهه في الدين.

Ó lidé, učte se, věru znalosti lze získat jedině učením se (od učitele), porozumět lze jen učením se porozumět a komukoli Alláh přeje dobro, tomu dá porozumět náboženství.[5]

Od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما se uvádí, že mu Prorokصلى الله عليه وسلم řekl:

يا ابن عمر! دينك دينك، إنما هو لحمك ودمك، فانظر عمن تأخذ، خذ عن الذين استقاموا، ولا تأخذ عن الذين مالوا.

Ibn Omare! Tvé náboženství, tvé náboženství! Věru ono je tvým masem i tvou krví, proto se dívej, od koho ho přebíráš, přebírej ho od těch, kteří setrvávají na přímé cestě a nepřebírej ho od těch, kteří sešli na scestí.[6]

Koránu a Sunně náleží priorita před názorem kohokoli z lidí

Poslušnost vůči těmto autoritám nikdy nejde na úkor příkazů Koránu a Sunny, ale doplňuje se s nimi, uvážíme-li koránskou intertextualitu a rozmyslíme-li nad všemi Božími příkazy zároveň.

To nakonec vyplývá i ze samotných výše citovaných slov:

يا أيها الذين آمنوا أطيعوا الله وأطيعوا الرسول وأولي الأمر منكم

„Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!“ (Nisá´:59)

Implicitní příkaz poslouchat učence přichází dodatečně až jako třetí, po explicitním příkazu poslouchat Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a proto neprotiřečí výslovnému příkazu následovat v prvé řadě Korán a Sunnu. Naopak, slova učenců pomáhají věřícím pochopit Zjevení, pokud uvažujeme celistvý náhled poskytovaný Koránem a pokud nevytrháváme jeho jednotliviny z kontextu, což je přístup odsouzený samotným Koránem:

أفتؤمنون ببعض الكتاب وتكفرون ببعض

Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? (Bekara: 85)

Ibn 'Abilberr napsal:

Proto kdokoli si jist není, ale jen slepě následuje někoho jiného, neví ve skutečnosti nic. Slepé následování (arab. التقليد at-taklíd) se podle učenců liší od chvályhodného následování (arab. الاتباع al-ittibá'), protože to znamená následování někoho potom, co člověk sám jasně pochopil, že dotyčný má pravdu, v protikladu ke slepému následování, které nastává tehdy, když člověk jen mechanicky opakuje slova někoho jiného, bez toho, aby jim porozuměl a sám nad nimi přemýšlel.[7]

Toto je odsouzeno například těmito slovy Božími, hovořícími o trestu v Pekle:

قَالَ ادْخُلُوا فِي أُمَمٍ قَدْ خَلَتْ مِن قَبْلِكُم مِّنَ الْجِنِّ وَالْإِنسِ فِي النَّارِ ۖ كُلَّمَا دَخَلَتْ أُمَّةٌ لَّعَنَتْ أُخْتَهَا ۖ حَتَّىٰ إِذَا ادَّارَكُوا فِيهَا جَمِيعًا قَالَتْ أُخْرَاهُمْ لِأُولَاهُمْ رَبَّنَا هَـٰؤُلَاءِ أَضَلُّونَا فَآتِهِمْ عَذَابًا ضِعْفًا مِّنَ النَّارِ ۖ قَالَ لِكُلٍّ ضِعْفٌ وَلَـٰكِن لَّا تَعْلَمُونَ

A kdykoliv vstoupí do něho národ některý, proklínat bude sobě podobné, a až nakonec se v něm octnou všechny vespolek, tu poslední řeknou o prvních: "Pane náš, tihle nás z cesty svedli, vyměř jim trest ohně dvojnásobný!" A odpoví; "Všem dostane se dvojnásobku, avšak vy to ještě nevíte." (A'ráf: 38)

Proto kdokoli následuje učitele a vzor, který jej vede směrem k Ohni, ale i přesto jde za ním, do Ohně vejde spolu i s se svým učitelem a vzorem. Na tomto místě je však důležité poznamenat, že i ti učenci, kteří se snaží následovat pravdu a pochopit Korán a Sunnu pečlivým celoživotním studiem, se mohou dopustit omylu, ale tento omyl je jim odpuštěn. Nikdo další ovšem nemá právo je v této chybě následovat.

V otázce následování mezhebů fikhu je důležité si zapamatovat, že jejich následování není ani zavrhováno, ani chváleno. Nelze jako povinnost uložit něco, co jako povinnost neuložil ani Alláh ani Jeho Posel صلى الله عليه و سلم a na druhou stranu je zakázáno užívat rozporuplnou metodologii pohledu na textuální důkazy a směšování vícero pohledů na záležitosti, které spolu souvisejí (arab. التلفيق at-telfík). Klasický šáfi'ovský učenec Ibn Hadžer al-Hajsemí řekl:

Kdokoli následuje imáma v nějaké záležitosti, ten musí následovat stanoviska svého mezhebu v každé další související otázce.[8]

Člověku, který je prostým laikem bez hlubší znalosti islámských nauk a jejich metodologie nezůstává nic jiného, než následovat určitý mezheb, anebo autoritu učence, kterému důvěřuje. Nicméně pokud někdo nade vší pochybnost pochopí, že dané vidění v konkrétní otázce odporuje Koránu a Sunně, má upřednostnit explicitní text před názorem svého mezhebu. [9] Tomu, kdo je mudžtehid, je dokonce zakázáno lpět na stanoviscích mezhebu. Dále samým tím člověk dovršuje dílo svých učitelů a nijak se proti nim neproviňuje, protože žádný z nich nenutil nikoho dalšího, aby zastával jejich stanoviska. [10] Toto samo o sobě nutně neznamená odstupování od mezhebu. Abú Hanífa v kontextu tohoto principu pravil: „Nikomu není dovoleno přijímat naše výroky jen tak, pokud neví, jak jsme k nim dospěli.[11] Dále řekl: „Pokud je hadís autentický, potom je mým mezhebem.[12] Také řekl: „Pokud řeknu něco, co protiřečí Knize Boží či tomu, co se dochovalo od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, potom to, co říkám, ignorujte.[13]

Ibn Abi l-'Izz al-Hanefí podrobil určité kruhy v rámci svého (hanefíjského) mezhebu kritice právě v této otázce:

Jistá skupina lidí přeháněla slepé následování Abú Hanífy, zaznamenávali veškeré jeho výroky a vyzdvihovali ho takřka na úroveň Proroka صلى الله عليه و سلم. Pokud jim byly předkládány texty, které protiřečily jeho názorům, snažili se je ohýbat a interpretovat pokřiveně, aby ubránili jeho pozici.[14]

To, co jsme nastínili v případě hanefíje, platí i u ostatních mezhebů.

Málik pravil: „Věru já jsem pouze smrtelník, někdy chybuji a někdy přijdu se správným názorem. Proto se dívejte na mé názory – pokud souhlasí s Knihou Boží a se Sunnou, potom je přijímejte a pokud s nimi nesouhlasí, potom je ignorujte.[15]

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í pravil: „Muslimové se jednomyslně shodují, že pokud je někomu vyjasněna Sunna Božího Posla صلى الله عليه و سلم, nemá právo ji odmítnout pro názor kohokoli jiného.[16] Také řekl: „Pokud v mých pracích najdete něco odlišného od Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم, potom hovořte podle Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم a opusťte to, co jsem říkal já,“ či podle jiného podání „odhoďte to, co říkám já, stranou.[17]

Ahmed ibn Hanbel pravil: „Nenásledujte můj názor slepě, ani názor Málika, ani aš-Šáfi'ího, ani as-Sewrího, ale berte, odkud brali i oni.[18]

Učenci o nutnosti učit se od učitele a o odsudku svévolné interpretace náboženských textů

Na tento princip ukazují i slova samotných učenců této ummy, od nejranějších dob až po současnost, zdůrazňující nepřípustnost svévolných výkladů textů jen dle jejich přímého vyznění, bez jejich hlubšího studia, znalosti specifické terminologie, kontextu a reálií a bez schopnosti rozlišovat autentické údaje od neautentických. Vyslovují se proto pro nutnost dlouhého studia u učitele, který adepta postupně zasvěcuje do tajů náboženských nauk.

Málik ibn Anas říkával: „Nauku nelze čerpat od čtyř typů lidí, avšak je nutno ji čerpat od čtyř opačných typů. Nelze ji čerpat od bláhové osoby, jejíž pošetilost je známa, byť by vyprávěla nejvíce hadísů ze všech lidí. Nelze ji čerpat od lháře, který lže v tom, co vypráví od jiných lidí, byť by nikdy nebyl obviněn z toho, že lže i o Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Nelze ji přebírat od někoho, kdo následuje tužby či inovátora, vyzývajícího lidi ke své tužbě a inovaci. A nelze ji čerpat od zbožného, který je vyhlášený svým uctíváním, avšak o hadísech neví vůbec nic.[19]   

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í pravil: „Kdokoli se učí pouze z knih, ten pravidla leda tak zničí (a nikdy je nepochopí) a kdokoli si vezme své knihy za své šejchy, jeho omyly převáží nad jeho správným pochopením.[20]

As-Safáríní popsal následující důvody ztráty znalosti a požehnání v ní:

Člověk bývá o znalost připraven tím, že se neptá učenějších, že je neposlouchá, že nechápe, neučí se nazpaměť, že svou znalost nešíří dále, protože pokud ji jen hromadí u sebe, Alláh jej za trest zasáhne tím, že zapomene, co nashromáždil a tím, že se podle naučeného nejedná, protože jednat podle naučeného znamená naučené si připomínat, uvažovat nad tím, plnit nároky, které na člověku naučené klade a testovat to v praxi. Proto pakliže se někdo podle toho, co se naučil, nechová, zapomene to.[21]

Aš-Šewkání varuje:

Pokud jsi sám sebe nominoval do pozice někoho, kdo odpovídá tazatelům na jejich otázky o náboženství či rozsuzuje mezi dvěma nesvářenými stranami, věz, že jsi podroben pokušení, stižen pohromou a že ostatní jsou podrobováni pokušení a stíháni pohromami kvůli tobě. Díky tobě a tvým verdiktům je prolévána krev, bohatství a nároky jsou odnímány jejich právoplatným vlastníkům, zakázané je povolováno a povolené zakazováno. Říkáš věci, které Alláh nikdy neřekl, bez jejich podložení jakýmkoli důkazem z Knihy Boží či Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Daleko spíše říkáš věci, o kterých – a přiznej si to – ani ty sám nevíš, zda jsou pravdivé anebo nepravdivé.

Jak potom odpovíš, až budeš stát před Alláhem? Věru Alláh přikázal vládcům těch, kteří Ho uctívají, aby mezi nimi rozsuzovali podle toho, co On seslal. Jenže ty ani nevíč, co Alláh seslal, protože nemáš ani ponětí o tom, jak a proč to seslal. Alláh přikázal vládcům muslimů rozsuzovat mezi muslimy podle pravdy, ale ty nemáš nejmenší znalost o tom, co to pravda je. Jen jsi slyšel nějaké lidi něco říkat a totéž jsi po nich opakoval i ty. Alláh přikázal vládcům muslimů, aby mezi nimi rozsuzovali podle spravedlnosti, jenže ty nejsi schopen rozpoznat spravedlnost od křivdy, protože spravedlnost je to, co je v souladu s tím, co Alláh předepsal a křivda je vše, co tomu protiřečí.

Tyto příkazy se netýkají tebe, ve skutečnosti jsou těmi, kdo je mají plnit, úplně jiní lidé, jmenovitě učenci. Proč jsi tedy na sebe vzal úkol, který ti nepřísluší, který ti nebyl přikázán a kterým jsi nebyl pověřen za nepřítomnosti někoho, kdo je pro něj kvalifikován? Jak ses mohl odvážit vynášet verdikty na základě nějakých jiných principů, nežli toho, co zjevil Alláh? Stal jsi se jedním z těch, o nichž je řečeno:

مَن لَّمْ يَحْكُم بِمَا أَنزَلَ اللَّـهُ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ

Ti pak, kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, ti věru jsou nespravedliví. (Máida:45)

وَمَن لَّمْ يَحْكُم بِمَا أَنزَلَ اللَّـهُ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْكَافِرُونَ

Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící. (Máida:44)[22]

Z moderních učenců hovořil o metodě správného získávání nauky Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín:

Ve stručnosti lze metodu získávání nauky shrnout do následujících bodů:

Dychtivě se snažit naučit se Knihu Boží nazpaměť a vyhradit si určitý rozsah každý den pro recitaci a učení se nazpaměť. Tato recitace musí být provázena snahou porozumět a rozjímat nad předčítaným. Pokud si člověk během ní vzpomene na něco, co z daného verše vyplývá, má si to poznamenat.

Snažit se zapamatovat si cokoli snadného z věrohodné Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم a v tomto ohledu doporučuji učit se dílo 'Umdetu l-ahkám.

Dále je nutno se soustředit na jednotlivé otázky a udržovat stálé tempo, nezískávat nauku jen ochutnáváním trochu odsud a trochu odtamtud, protože toto je jen plýtváním časem a vede k rozptýlení pozornosti.

Je třeba začít od menších knih a věnovat se jim pečlivě, potom přejít k něčemu složitějšímu, dokud člověk nezíská znalosti krok za krokem takovým způsobem, že se tyto znalosti pevně usadí v jeho srdci a jeho duše je lehce přijme.

Pevně se držte porozumění základním pravidlům a principům, dělejte si poznámky ohledně všeho, co se v dané souvislosti okolo vás mihne, neboť bylo řečeno: „Komukoli nebylo dáno pochopit základy, ten se dále nepohne.“

Diskutujte dané záležitosti se svým šejchem, či s někým z vašich přátel, jehož znalostem a zbožnosti důvěřujete, pokud nemáte nikoho, tak si aspoň v duchu představte, že o daném tématu s někým hovoříte.[23]

Samotný al-'Usejmín byl znám tím, že nikdy neodpověděl jinak, než lidé, které pokládal za nejznalejší a své předcházející odpovědi upravoval podle toho, co říkali oni. Uvádí se, že jednou na přednášce byl dotazován na problematiku injekcí glukózy pro diabetiky a zmínil pravidlo, které se jich týká, přičemž jeden z přítomných měl vůči této jeho odpovědi námitky z medicínského hlediska. Al-'Usejmín oznámil všem, že to, co před chvílí řekl, bere zpět a sám se zeptá svého šejcha, 'Abdul'azíze ibn Báze. Následujícího dne opustil své původní stanovisko a odpověděl podle toho, co říkal Ibn Báz. [24]

Sám také řekl:

Říci „já nevím“ člověka nepřipravuje o jeho úroveň znalostí.[25]

V odpovědi na dotaz ohledně samozvaných mluvků, kteří nestudují u učitelů, nerespektují tradiční metody získávání náboženské nauky a své znalosti čerpají z knih na vlastní pěst, Sálih al-Fewzán pravil:

Je možné, že člověk nakoupí velké množství knih a všechny je přečte, nicméně toto mu v ničem neprospěje. Toto mu ještě více uškodí, než prospěje. Ku příkladu, pokud se cítíte nemocní, také odejdete do lékárny a koupíte si tam náhodně nějaký lék? Anebo raději půjdete k lékaři, který dokáže diagnostikovat, jakými problémy trpíte a předepsat vám adekvátní léčbu? To, že jdete k němu, činíte proto, abyste se vyvarovali nesprávné léčby, která by mohla být škodlivá, mohla by vás zabít anebo vám hodně ublížit. Podobně i pro nauku musíte za specialisty, musíte ji získávat od nich a nevystačit si jen s knihami, protože jinak existuje obava, že byste upadli do bludu a postihly by vás pochyby, co postihly i mnohé z takových.[26]

A ohledně těch, kteří navíc napadají učence této ummy, Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí prohlásil:

Věru kritika a útoky na učence, muže ryzí islámské výzvy, kteří postupují v souladu s Koránem a Sunnou a následují způsoby zbožných předků této ummy patří odjakživa k charakteristikám následovníků inovace, odchýlení a bludu.[27]

Naše osobní pochopení a naše subjektivní logika tedy má vždy jít stranou a ustoupit pochopení a logice našich učitelů. Pouze a jedině na učence je nutno se obracet v otázkách velké důležitosti, zejména v těch, od kterých závisí správné vedení a blahobyt muslimské ummy, jako v otázkách obvinění nevíry a hereze, nebo v záležitostech státoprávního uspořádání, mezinárodních vztahů, válečnictví, soudnictví či řízení státu a správy věcí veřejných, anebo v otázkách specifické situace muslimských menšin v nemuslimských zemích či výzvy nemuslimů k islámu. V takových případech nejvíce škody na islámské osvětě a vztazích muslimů s nemuslimy působí všemožní rádoby myslitelé, tedy diletanti, kteří ani nejsou schopni vyjmenovat, co ruší rituální čistotu a kteří nedokáží ani to málo z Koránu a Sunny, co znají, poskládat do konstruktivní odpovědi. O podobných pravil Ibn Tejmíja:

Pokud by ignoranti ztichli, hned by bylo méně rozvratu.[28]

Naši zbožní předkové naproti tomu toto pravidlo obracet se zejména v otázkách prohlášení někoho za inovátora či nevěřícího, jen na starší a zkušenější učence, dodržovali velmi úzkostlivě. 

Například Jahjá ibn Ja'mer al-Basrí a Humejd ibn 'Abdirrahmán al-Himjerí v době, kdy se v irácké Basře začínalo objevovat učení popíračů Božího předurčení, se sami neopovážili proti němu zakročit a prohlásit jej za blud a herezi, dokud se neobrátili o radu k jednomu z nejstarších a nejzkušenějších učenců své doby, jímž nebyl nikdo jiný než 'Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما. Daný problém mu popsali a on vynesl svůj soud o tom, že jde skutečně o bludné učení.

Toto neznamená, že by lidé, kteří nauku teprve získávají a učí se, neměli o islámu vůbec hovořit. Tímto se chce říci, že by se neměli unáhlovat a hovořit o věcech nikoli všeobecných, ale specifických, příliš soudobých a zároveň příliš komplikovaných. V jasných a všem dobře známých záležitostech není potřeba obracet se výlučně a výhradně jen na verdikt učence.

Varování před přeskakováním učenců a před sdělováním laikům toho, co nejsou s to pochopit

Uvádí se, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه zamýšlel promluvit k veřejnosti během poutě do Mekky, avšak 'Abdurrahmán ibn 'Awf رضي الله عنه jej zadržel, prozíravě mu radíce: „Vládce věřících, nedělej to! Věru na pouť přicházejí i obyčejní lidé či všelijací pobudové. A budou to právě tací, kteří se budou drát co nejblíže k tobě, když se postavíš a obrátíš se veřejně ke všem lidem. Obávám se, že pokud si stoupneš a obrátíš se k lidu přímo, někteří z nich začnou rozšiřovat tvá slova, aniž by je pochopili, zatímco jiní je překroutí a vytrhnou z kontextu. Proto počkej až dorazíš do Medíny, do kraje hidžry a Sunny, kde budeš mezi učenými, vznešenými lidmi, nadanými schopností porozumět. Tam už budeš moci směle říci cokoli jen budeš chtít, protože učení lidé tvá slova pochopí a postaví je do toho správného kontextu.“ Omar odvětil: „Při Alláhu! Přesně to, dá-li Alláh, také udělám – nejprve promluvím k obyvatelům Medíny.[29]

Abú Hurejra رضي الله عنه, který od Proroka صلى الله عليه و سلم vyprávěl největší počet jednotlivých hadísů, ukázal na svůj krk a pravil: „Od Posla Božího صلى الله عليه و سلم jsem si zapamatoval dvě plné nádoby znalosti. Co se týče té první, tu jsem vám odkryl, avšak co se té druhé týče, pokud bych odkryl i ji, toto hrdlo by podřízli![30] Jezíd ibn Asamm slyšel Abú Hurejru říci: „Pokud bych vám vyprávěl vše, co jsem od Posla Božího صلى الله عليه و سلم slyšel, házeli byste na mne kameny a hroudy zeminy a nesedávali se mnou.[31]

O podobných podáních az-Zehebí říká:

To ukazuje, že je dovoleno neříkat určitým lidem určité hadísy, které by mohly vyprovokovat potíže a zmatek v hlavních a stěžejních otázkách, či v pochvalách nebo kritice. Co se však týče podání týkajících se povoleného a zakázaného, tam není dovoleno nic zatajovat za žádných okolností, protože tam jde o islámské učení a o správné vedení. V al-Buchárího Sahíhu stojí, že 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Říkejte lidem jen to, co jsou schopni pochopit a neříkejte jim to, co by v nich vyvolalo zmatek – zdaž si přejete, aby popírali Alláha a Posla Božího?“ Podobně i Abú Hurejra رضي الله عنه kdyby odhalil i onu svou druhou nádobu znalosti, čelil by riziku, že by ho napadali či ho dokonce popravili. Nicméně pokud idžtihád dovede nějakého učence k nutnosti zpropagovat určitý hadís, aby skrze něj oživil pozapomenutou Sunnu, dostane tento učenec odměnu podle toho, co zamýšlel, dokonce i kdyby se ve svém idžtihádu zmýlil.[32]

Zmíněné podání od 'Alího uvádí al-Buchárí v Sahíhu v kapitole „O tom, kdo určitou znalost sdělí jen určitým vybraným lidem a nikoli všem.“ Podle Ibn Hadžera je v těchto podáních důkaz, že určitá potenciálně provokativní témata nemají být sdělována předem nepoučené veřejnosti.

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín uvádí, že je nutno lidem nauku sdělovat postupně a neříkat jim předčasně něco, k čemu ještě nedozráli. Tento princip pak vysvětluje následovně:

'Alího poznámka je vlastně řečnickou otázkou implikující kritiku takového přístupu. Tedy: Chcete, aby začali popírat Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم díky tomu, že jim řeknete, že Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم řekli něco, co oni nedokáží pochopit. Oni vlastně nepopírají Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, ale popírají to, co jim říkáte, ale díky tomu, že vy tato slova připisujete Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم, popírají v konečném důsledku i je.

Nabízí se otázka: Máme lidem přestat říkat věci, které nechápou, dokonce i tehdy, když existuje potřeba je sdělit? Odpověď zní nikoli. My tuto nauku nijak nezamlčujeme. Nicméně musíme přizpůsobit styl, kterým ji předáváme, jejich kapacitám. To se děje díky tomu, že lidem nauku sdělujeme postupně, kousek po kousku, dokud nejsou schopni dané naše sdělení přijmout a strávit. Neopustíme něco jen proto, že by „lidé ještě nebyli schopni danou věc přijmout a strávit a proto o tom nebudeme mluvit.“

Totéž platí i na Sunnu, na kterou lidé nejsou navyklí a vůči níž by mohli mít výhrady. Můžeme takovou Sunnu praktikovat, ale až poté, co lidem vysvětlíme, o co se jedná a připravíme je, aby to mohli v klidu přijmout.

Z těchto 'Alího slov se učíme velké moudrosti při výzvě k islámu. Kdo vyzývá k islámu, musí umět odhadnout úroveň pochopení těch, ke kterým promlouvá.[33]

Chatíb al-Baghdádí uvádí, že mnozí učenci jako Šu'ba ibn Hadždžádž, Abú Kilába, 'Ísá ibn Júnus, 'Ábida as-Selmání a další dokonce pálili knihy nebo smývali z rukopisů inkoust v obavě, že by mohly padnout do nesprávných rukou lidí nevědomých, kteří podáním nerozumějí a kteří by se díky tomu mohli ocitnout na scestí a připsat své vlastní křivé pochopení autorům těchto děl, byť oni sami to tak nemysleli. [34]

Toto jsou nicméně výjimky a základní pravidlo je vždy to, co nastínil Ibnu l-Muhalleb slovy Abú Músá al-Aš'arího رضي الله عنه: „Kohokoli Alláh obdařil nějakou znalostí, ten ji má předat dále. Ale neměl by říkat něco, o čem nemá žádné znalosti, jinak se stane jedním z těch, kdo znalost jen předstírají a opustí tak náboženství.[35]

________________________________________________________

[1] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7137; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1835; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4193.

[2] Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 10/209; Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta'díl, 2/17; Ibn 'Abdilberr v at-Temhíd, 1/57-58 jako součást hadísu od Ibráhíma ibn 'Abdirrahmána al-'Uzerího رضي الله عنه. Jako sahíh jej ocenil Ahmed ibn Hanbel, jak uvádí Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 7/39; a Chatíb al-Baghdádí v Šerefu ashábi l-hadís, str .29. Jako sahíh jej doložil i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 227. Ibn Tejmíja dokládá stejná slova ještě k čtyřem dalším sahábům v Medžmú'u l-fetáwá, 15/298.

[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2765 jako hasan sahíh; at-Taberání v al-Kebír, 16/17; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3287 a další. Ibn Hadžer ocenil jako hasan v Tachrídžu l-miškát, 1/133.

[4] Zaznamenal at-Taháwí v Muškilu l-ásár, 1/298.

[5] Zaznamenal at-Taberání v al-Kebíru, 19/395 a v Musnedu š-šámíjín, 1/431; a Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 1/12. V díle 'Umdetu l-kárí, poznámka před hadísem č. 68, se uvádí, že řetězec vypravěčů tohoto podání dosahuje jen k Mu'áwíjovi, resp. vypravěči po něm.

[6] Zaznamenal al-Baghdádí v al-Kifája, str. 121; al-Albání jej ocenil jako da'íf v Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, hadís č. 1126.

[7] Viz Džámi'u l-beján, 2/37.

[8] Viz I'átu t-tálibín, 4/219.

[9] Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 5/41.

[10] Viz Ibid., 5/56.

[11] Zaznamenal Ibn 'Ábidín v al-Hášijetu 'ale l-bahri r-ráik, 6/293.

[12] Viz Ibid., 1/63.

[13] Uvádí al-Fulání v al-I'káz, str. 50.

[14] Viz al-Ittibá', str. 30.

[15] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-bejáni l-'ilm, 2/32.

[16] Uvádí Ibnu l-Kajjim v I'lámu l-muwekki'ín, 2/361.

[17] Zaznamenali an-Newewí v al-Medžmú'a, 1/63; a Ibn Hibbán v Sahíhu, 3/284.

[18] Viz I'lámu l-muwekki'ín, 2/302.

[19] Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar'íja, str. 146.

[20] Viz Ádábu l-'ulemá, str. 14.

[21] Viz Ghadá´u l-albáb, 1/44.

[22] Viz al-Kawlu l-mufídu fí adilleti l-idžtihádi we t-taklíd, str. 1/97.

[23] Viz Kitábu l-'ilm, str. 116.

[24] Viz al-Džámi'u li hajáti 'allámeti Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín, str. 23.

[25] Viz Tefsíru súreti r-Rúm, str. 11.

[26] Viz al-Chutabu l-minberíja, 1/214.

[27] Viz al-Fetáwa l-džálíja, 2/14.

[28] Viz Džámi'u l-mesáil, 7/389.

[29] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu v souvislosti s hadísem č. 6830. 

[30] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 120. 

[31] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 16/563.

[32] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 2/597.

[33] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/ 140.

[34] Viz Takajjidu l-'ilm, str. 61.

[35] Zaznamenal Ibn Sa'd v at-Tabakát, 4/102.