KORÁN VARUJE PŘED ROZPOROVÁNÍM BOŽÍHO ZJEVENÍ ÚSUDKEM SMRTELNÍKA, DÍL I.

V koránském příběhu o pádu prokletého Iblíse, který odmítne Boží příkaz padnout na tvář před právě stvořeným Adamem spolu s ostatními, zachycuje Všemohoucí Stvořitel na začátku súry al-A'ráf tento dialog:

قَالَ مَا مَنَعَكَ أَلَّا تَسْجُدَ إِذْ أَمَرْتُكَ ۖ قَالَ أَنَا خَيْرٌ مِّنْهُ خَلَقْتَنِي مِن نَّارٍ وَخَلَقْتَهُ مِن طِينٍ

Pravil Bůh: "Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?" Odpověděl: "Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny." (A'ráf: 12)

Ibn Džerír at-Taberí vysvětluje tento verš takto:

Toto jsou slova, která Alláh Nejvyšší adresoval Iblísovi, když se vzepřel Jeho rozkazu a odmítl padnout před Adamem na tvář: „Co ti zabránilo,“ tj. jaká věc ti bránila, „abys padl“ tj. aby ses vrhl tváří k zemi před Adamem, „když jsem ti to poručil“ tj. poručil ti padnout na tvář, Iblís odpověděl: „Já jsem lepší, než on“ tj. než Ádam, protože „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.

Muslimové nejsou zajedno v tom, zda Alláh Iblísovi vyčítá i to, že popřel Jeho příkaz padnout před Adamem na tvář, ale shodují se na tom, že mu vytýká, že skutečně nepadl. Uvádí se, že andělé se nezřekli Iblíse kvůli ničemu jinému, než kvůli tomu, že odmítl padnout na tvář před Adamem, když mu to Alláh přikázal. Záporka ﻻ „lá“ podle jazykovědců z Basry je zde navíc, podle Kúfanů implikuje skutečnost, že na tvář nepadl. Podle dalších implikuje význam „a nenařídil jsem ti snad, abys padl...“ a slovo „zabránilo“ pak nabírá konotaci nějakého jiného nařízení, které by protiřečilo původnímu příkazu padnout na tvář.

Zábrana zde označuje překážku vyvstávající mezi původcem děje a tím, co chce vykonat, něco, co dotyčného donutí jednat v rozporu s jeho původním záměrem. Např. něco brání někomu v tom, aby se např. postavil, byť se dotyčný postavit chce a je díky tomu donucen k něčemu jinému, než co chtěl. V opačné situaci by dotyčný měl svobodně na výběr, zda vykonat konkrétní věc, nebo její protiklad. Potom by šlo výtku vyložit také jako: „Co ti nedovolilo, abys padl na tvář?“ Podle nejsprávnějšího pohledu lze tedy vyložit takto: „Co ti bránilo v tom, abys padl na tvář, žádal jsem snad zrovna tebe, abys nepadl?“ přičemž druhá polovina je vynechána, kvůli úspornosti projevu, neboť krátce předtím bylo řečeno:

ثُمَّ قُلْنَا لِلْمَلَـٰٓئِكَةِ ٱسْجُدُوا۟ لِـَٔادَمَ فَسَجَدُوٓا۟ إِلَّآ إِبْلِيسَ لَمْ يَكُن مِّنَ ٱلسَّـٰجِدِينَ

A posléze jsme k andělům pravili: "Padněte na zem před Adamem!" A padli všichni před ním kromě Iblíse, jenž nebyl mezi těmi, kdož se klaněli. (A'ráf:11)

Tedy to, že Iblís na tvář nepadl, už víme z předešlého verše.

Navíc je nepřiměřené myslet si, že v Knize Boží je cokoli navíc a tímto vysvětlením i zde použité „lá“ dostává svůj smysl. (...)

Iblís neuposlechl daný Boží příkaz ze své pýchy, nikoli proto, že by mu přišel od Alláha jiný příkaz, aby nepadal. Proto lze výtku chápat i jako „Proč jsi před ním nepadl na tvář, což jsem ti to snad zakázal?“ Nicméně, jak bylo objasněno, nejlepší výklad je: „Proč jsi nepadl na tvář, když jsem tě o to žádal.“

Následně nás Vznešený zpravuje o tom, jak na tuto výtku odpověděl Iblís: „Já jsem lepší, než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ Toto je to, co jej přimělo neuposlechnout to, oč jej Alláh žádal a vzepřít se Jeho rozkazu, rozporovat Jeho příkaz a zanechat skutku poslušnosti vůči Němu. Iblís smýšlel, že je mocnější, urozenější, že je lepšího druhu než Adam, protože byl stvořen z ohně, zatímco Adam jen z hlíny. Boží nepřítel prokázal vstříc pravdě svou ignoranci a zcela jistě pochybil. Toto rozporování Božího příkazu a tato jeho pýcha na podstatu, ze které byl stvořen, oproti podstatě, ze které byl stvořen Adam a kterou Iblís považoval za nízkou, zpupnost, s níž se povyšoval nad příkaz padnout před Adamem, jej vedla k tomu, že byl od Alláha oddálen. Nicméně je známo, že k vlastnostem hlíny patří i poddajnost, klid a vyrovnanost, jemnost a životodárnost, stejně jako pevnost. (…)

Z tohoto důvodu al-Hasan al-Basrí a Ibn Sírín řekli: „První, kdo sáhl k analogii, byl Iblís,“ čímž mysleli chybnou, špatnou analogii. (…) Ibn Sírín také dodal: „ ...A slunce nezačali lidé uctívat, kromě díky špatné analogii.[1] Al-Hasan pravil: „Iblís sáhl k analogii a byl prvním, kdo k ní sáhl. [2]

Podobně se vyjádřili:

Ad-Dahhák uvádí od Ibn 'Abbáse: „Když Alláh stvořil Adama, přikázal zvláště andělům, kteří byli spolu s Iblísem, mimo andělů na nebesích, aby před Adamem padli na tvář. Na tvář před ním padli všichni, kromě Iblíse, který zpyšněl a zašpinil svou duši svou zpupností a rozporováním příkazu, řka: „Před ním na tvář nepadnu, já jsem lepší, než on, jsem starší než on, silnější než on a urozenější, mne jsi stvořil z ohně, ale jeho jen z hlíny,“ čímž považoval oheň za lepší, než je hlína.[3]

A to je vysvětlení Iblísovy odpovědi: „Já jsem lepší, než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny. [4]

Aš-Ša'bí pravil: „Vyvarujte se sahání k analogii, protože při Tom, v Jehož Rukou je má duše, pokud se budete držet názorů, skončíte tak, že začnete povolovat zakázané a zakazovat povolené. Naopak následujte hadísy, které k vám přišly od těch, kteří se snažili zachovat učení Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků.[5]

Al-Beghawí vysvětlil:

Ibn 'Abbás pravil: „První, kdo sáhl k analogii, byl Iblís a ten se dopustil chybné analogie. A kdo sáhne v nějaké z věcí náboženství k analogii, toho Alláh připojuje k Iblísovi.“ Ibn Sírín pravil: „Slunce nebylo uctíváno, nežli díky analogii.“ Muhammed ibn Džerír pravil: „Špinavec se domníval, že oheň je lepší, nežli hlína a nevěděl, že přednost má ten, komu dává přednost Alláh. A Alláh dal hlíně přednost nad ohněm proto, že vlastností hlíny je také poddajnost, klid a vyrovnanost, jemnost a výdrž. Poté, co Adama potkalo to, co ho potkalo, jej Alláh vybídl k pokání, načež se on pokorně a poníženě kál a dosáhl díky tomu štěstí, jeho pokání bylo přijato a on byl uveden na správnou cestu. A k podstatě ohně patří i prudkost, bezohlednost, ničivost a plamennost. I Iblísa Alláh poté, co prokázal svou pyšnou vzdornost, vybízel k pokání, avšak ten se nekál a zasloužil si proto prokletí. Hlína má také tendenci věci spojovat, zatímco oheň je má tendenci rozdělovat, hlína je životodárná pro stromoví a vegetaci, zatímco oheň působí zkázu. Proto je hlína lepší, než oheň.[6]

Al-Kurtubí vysvětlil:

V tomto verši se nachází odpověď na čtyři otázky:

První: Otázka „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ je směřována jako výtka, (...) ve smyslu „Kdo ti řekl, že nemáš padnout i ty? Řekl jsem ti snad Já, že to nemáš dělat?“ Tj. co ti zamezilo, co tě odradilo od toho, abys před ním padl na tvář.

Učenci pravili, že tím, co mu zamezilo padnout před ním na tvář, byla pýcha a závist. Proto cítil uvnitř sebe ohromnou nevoli, když mu bylo toto přikázáno.

Tento příkaz přišel ještě předtím, než byl Adam stvořen, neboť Vznešený Alláh řekl:

إِذْ قَالَ رَبُّكَ لِلْمَلَـٰٓئِكَةِ إِنِّى خَـٰلِقٌۢ بَشَرًا مِّن طِينٍ فَإِذَا سَوَّيْتُهُۥ وَنَفَخْتُ فِيهِ مِن رُّوحِى فَقَعُوا۟ لَهُۥ سَـٰجِدِينَ

Tu Pán tvůj pravil andělům: "Já smrtelníka z hlíny vytvořím, a až jej vyrovnám a vdechnu mu něco z ducha Svého, padněte na zem klaníce se před ním!" (Sád: 71-72)

Tedy když jim to potom následně přímo poručil, již byli obeznámeni s tím, co mají udělat a učinili tak, když Alláh vdechl do Adama život. A padnutí na tvář před někým implikuje poctu a respekt vůči tomu, před kým se padá. Iblís toto odmítl a uvnitř něj se vzedmula jeho pýcha a zůstal stát za anděly, padajícími na tvář. Proto Alláh pravil: „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ Tj. co ti zabránilo v tom, aby ses podrobil mému rozkazu. Iblís následně vyjevil to, co jej uvnitř sžíralo: „Já jsem lepší, než on.

Druhá: Boží slova „když jsem ti to poručil“ jsou důkazem pro islámsko-právní znalce, že rozkaz sám o sobě implikuje povinnost, není-li provázen nějakým dalším upřesňujícím údajem, neboť zde je výtka spojena s nevykonáním rozkazu, který je pronesen slovy Božími:

ٱسْجُدُوا۟ لِـَٔادَمَ

Padněte na zem před Adamem! (A'ráf:11)

Iblísova slova „Já jsem lepší, než on,“ jsou odpovědí, v níž Iblís rozporuje nutnost, aby ten, kdo se považuje za lepšího, padl na tvář před tím druhým. Tento svůj úsudek opřel o argument „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny“ - podle svého vidění vnímal oheň jako lepší, než hlínu a tím i svou podstatu jako lepší, než podstatu Adamovu. Proto Ibn 'Abbás, al-Hasan a Ibn Sírín, že „prvním, kdo sáhl po analogickém úsudku, byl Iblís, načež se v něm dopustil chyby. Proto každého, kdo k němu v náboženských záležitostech na základě svého názoru sáhne, Alláh sdružuje s Iblísem.“ Ibn Sírín pravil: „Ani Slunce a Měsíc nezačaly být uctívány, kromě díky chybné analogii.“ Moudří řekli: „Nepřítel Boží se chybně domníval, že oheň je lepší, než hlína, protože hlína byla předtím nehybnou hmotou. Nicméně hlína je lepší, nežli oheň a to hned ze čtyř důvodů: 1. Vlastností hlíny je i poddajnost, klid, vyrovnanost, pevnost a jemnost, životodárnost a setrvalost. A toto také vedlo Adama k nalezení štěstí poté, co pochybil a kál se, poníženě a pokorně. Tím si vysloužil odpuštění, vyvolenost nad ostatními a správné vedení. A k vlastnostem ohně patří prudkost, plamennost, žár, nestálost a urputnost. A toto také vedlo Iblíse k jeho pýše a zpupnosti poté, co se rozhodl vzepřít se Božímu příkazu, čím došel zkázy, trestu, prokletí a opovržení. 2. Proto, že se uvádí, že i v Ráji je hlína, která je tvořena nejčistším mošusem, nicméně se nikde neuvádí, že by v Ráji existoval i nějaký oheň, a ani to, že by v Pekle byla nějaká hlína. 3. Oheň je učiněn prostředkem trestu Božího, jímž trestá své nepřátele, zatímco hlína nikoli. 4. Hlína může existovat i bez ohně, zatímco ohniště vyžaduje, aby bylo zahloubeno do země.“ A já bych k tomu dodal i pátý důvod – Země je rituálně čistá pro modlitbu, místa k modlitbám se nacházejí na ní, jak je řečeno v autentickém hadísu. A oheň je naopak něčím, co je spojeno se strachem a trestem, dle slov Božích:

ذَٰلِكَ يُخَوِّفُ ٱللَّـهُ بِهِۦ عِبَادَهُۥ

A takto Bůh nahání strach služebníkům Svým. (Zumer:16)

Třetí: Z tohoto důvodu řekl Ibn 'Abbás: „Iblís měl daleko spíše povinnost uposlechnout rozkaz, než sahat k analogickému úsudku, díky čemuž se zprotivil příkazu svého Pána a stal se prvním, kdo sáhl k analogii na základě svého názoru.“ A analogický úsudek v rozporu s dikcí zjeveného textu (arab. النص an-nass) je neplatný a odvržený.

Čtvrtá: Lidé se rozešli v pohledu analogického usuzování (arab. القياس al-kijás) na ty, kteří ho uznávali a ty, kteří ho odmítali. Přijímali jej i sahábové, jejich následovníci a velká většina těch, kdo přišli po nich na základě rozumové úvahy a toho, na co ukazuje zjevený Zákon, což je správné. Část šáfi'ovců a Abu l-Hasan al-Basrí smýšlejí, že je přijatelný i na základě rozumu a někteří ze záhirovců, že jen na základě textu. Al-Buchárí v díle Kitábu l-i'tisámi bil-Kitábi wes-Sunna praví: „Tedy není záchrany, kromě v Knize Boží a v Sunně Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم či v konsenzu učenců v tom, v čem již existuje explicitní stanovisko. A pokud takové neexistuje, pak v analogii.“ (...) At-Taberí praví: „Nalézání nových odpovědí a vyvozování z Knihy Boží, Sunny Jeho Posla صلى الله عليه وسلم a z konsenzu ummy je pravda a povinnost je následovat to, jakož je i povinností učenců věnovat se tomu. Právě kvůli tomu přišla i podání od Posla Božího صلى الله عليه وسلم, od jeho společníků a jejich následovníků.“ Abú Temám al-Málikí praví: „Umma se shodla na právoplatnosti analogického úsudku. Na jeho základě je například stanoven zekát na peníze stejně jako na zlato.“ Abú Bekr رضي الله عنه byl zvolen chalífou analogicky na základě toho, že jej Posel Boží صلى الله عليه و سلم pověřil vedením modliteb. (…) Omar napsal Abú Músá al-Aš'arímu dopis, v němž stálo: „Správné chápání! Měj správné chápání, které se zablýskne ve tvém nitru, v otázkách, v nichž k tobě nedospělo nic z Koránu či Sunny. Poznávej jednotlivé příklady obecných nařízení a věci nařízením podobné a potom v těchto otázkách postupuj dle principu analogie. Snaž se, aby tvým záměrem bylo to, co Alláh miluje a následuj to, co spatříš jako pravdivé.“ Jako součást delšího podání jej uvádí ad-Dárekutní. (…)

Podobných podání a koránských veršů je celá řada. Ukazují na to, že analogický úsudek patří k základům náboženství, je to jedna z věcí, které muslimy chrání a ke které se obracejí mudžtehidové a o kterou se opírají nejučenější z učených, díky které vyvozují další pravidla. Toto je stanovisko většiny a neodchyluje se od něj nikdo, kromě toho, jehož stanoviska jsou pochybná.

Co se týče onoho zavrženíhodného názoru a chybného analogického úsudku, před kterým je zde varováno, je to každý takový, který není založen na výše uvedených předpokladech, protože potom se jedná pouze o doměnku a myšlenkový poryv od šejtána.

Vznešený Alláh přikazuje:

وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِۦ عِلْمٌ ۚ

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš (Isrá:36)

A vše, co se v méně autentických hadísech a některých slabších podáních uvádí o zavrženíhodnosti analogického úsudku, se týká právě tohoto druhu ničím nepodložené analogie, která se neopírá o žádný dobře známý základ ve zjeveném Zákonu.[7]

Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:

Smyslem otázky „Co ti zabránilo ...“ je výtka a zavržení. Podle Ibn Kutajby se tímto obratem implikuje, že na tvář nepadl, což podle Ibn Džeríra ukazuje na jeho zatvrzelost - proto se také nekál. Potom Iblís přichází s reakcí, která ani není odpovědí: „Já lepší jsem než on,“ tj. „mé vědomí toho, ze jsem lepší, než on, mi zabránilo, abych před ním padl na tvář.“ Učenci řekli: „Iblísovou chybou bylo to, že sáhl k analogii tam, kde existoval jasný textuální příkaz a svedla ho jeho namyšlenost a názor, že jeho podstata ohně je lepší, než Adamova podstata hlíny. Avšak součástí podstaty hlíny jsou i vlastnosti pokory, klidu a vyrovnanosti, zatímco podstaty ohně i vlastnosti prudkosti, bezohlednosti a ničení. Hlína v sobě též obsahuje slučování, zatímco oheň rozdělování.[8]

Ibn Tejmíja pravil:

Původ každého zla vězí v upřednostňování názorů nad texty a preferování tužeb nad Božím Zákonem.[9]

Aš-Šehrestání k tomu poznamenal:

Věz, že první pochybnost, která se mezi stvořeními odehrála, byla pochybnost Iblíse, Alláh ho proklel. Pramenem této pochybnosti bylo, že se spolehl na svůj úsudek namísto příkazu Zjevení, rozhodl se pro vlastní tužby namísto pro splnění Božího příkazu a na pýchu na to, z čeho byl stvořen – na oheň v opozici k hlíně, ze které byl stvořen Adam, mír s ním.[10]

Al-Bejdáwí pravil:

Co ti zabránilo, abys padl,“ tj. „že jsi nepadl,“ případně „že nevím, že bych ti přikázal nepadnout“ či „nevím, že by ti něco bránilo,“ tj. „Co tě přimělo nepadnout.“ „když jsem ti to poručil“ - to je důkaz, že příkaz sám o sobě znamená povinnost. „Odpověděl: "Já lepší jsem než on,“ tj. nepřísluší lepšímu padat na tvář před horším, což bylo odrazem jeho pýchy a snahy posuzovat lepší a horší podle svého omezeného úsudku, „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny“ to je zdůvodnění jeho úvahy o tom, proč je lepší. Tedy svou úvahu o tom, kdo z nich dvou je lepší, podložil srovnáním jejich původu a podstaty a zcela přitom zanedbal srovnání jejich činů, na což se ukazuje ve slovech Božích:

مَا مَنَعَكَ أَن تَسْجُدَ لِمَا خَلَقْتُ بِيَدَىَّ ۖ

Co ti bránilo, abys padl před tím, co rukama vlastníma stvořil jsem? (Sád: 75)

Vlastníma rukama znamená bez prostředníka, v právě takové podobě, jakou zamýšlel, na což se ukazuje i ve slovech Božích:

فَإِذَا سَوَّيْتُهُۥ وَنَفَخْتُ فِيهِ مِن رُّوحِى فَقَعُوا۟ لَهُۥ سَـٰجِدِينَ

A až jej vyrovnám a vdechnu mu něco z ducha svého, padněte na zem, před ním se klaníce! (Hidžr:29)

Tím se implikuje jeho vznešenost, větší znalosti a zvláštní přednosti, které byly dány jen jemu a nikomu jinému. A právě proto přikázal andělům, aby před ním padli na tvář.[11]

Ibn Kesír vysvětluje výše citovaný verš takto:

Vznešený Alláh řekl: „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ tj. co tě zastavilo a znemožnilo ti padnout na tvář poté, co jsem ti to přikázal učinit, jak vysvětlije Ibn Džerír. Toto vysvětlení je správné a Alláh ví nejlépe. Následně Iblís, budiž proklet, odpovídá: „Já lepší jsem než on,“ přičemž tato jeho výmluva je ještě horší, nežli spáchaný zločin sám! Šejtán říká Alláhu, že jej neposlechl, protože ten, kdo je něco více, přece nemůže padnout na tvář před někým, kdo je něco méně. Tím šejtán, Alláh ho proklej, dává na vědomí, že se cítí být něčím více, než Adam a to proto, že „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ Prokletý bral v potaz pouze původ stvoření a nikoli přednost, kterou jim propůjčil Alláh, v případě Adama tím, že jej stvořil přímo vlastní Rukou a vdechl do něj život. Šejtán se tváří v tvář přímému Božímu příkazu uchyluje ke srovnávání a dopouští se v něm chyby.

Všem bylo přikázáno:

فَقَعُواْ لَهُ سَـجِدِينَ

A padněte na zem klaníce se před ním (Sád:72)

Šejtán se tím zachoval v protikladu k tomu, jak se zachovali andělé, protože se jediný odmítl poklonit. Proto ztratil naději (arab. أبلس ablese) na Jeho milost, tedy naději, že ji obdrží. Dopustil se chyby, Alláh ho proklej, právě díky svému chybnému srovnání. Jeho tvrzení, že oheň je více, nežli hlína, bylo také chybné, protože hlína má také vlastnosti tvárnosti, snášení újmy, trpělivosti, schopnosti podpírat, z hlíny roste vegetace, poskytující dobro. Naopak oheň spaluje, je bezohledný a prchlivý. Proto podstata, z níž byl šejtán stvořen, jej dovedla k selhání, zatímco podstata Adama ho dovedla ke kajícnému návratu k Alláhu ve vší pokoře, poslušnosti a podrobení se Jeho příkazu, k uznání své chyby a prosbě o odpuštění, kterou Alláh vyslyšel. Muslim zaznamenal od 'Áiše رضي الله عنها, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

خُلِقَتِ الْمَلَائِكَةُ مِنْ نُورٍ وَخُلِقَ إِبْلِيسُ مِنْ مَارِجٍ مِنْ نَارٍ وَخُلِقَ آدَمُ مِمَّا وُصِفَ لَكُم.

Andělé byli stvořeni ze světla, šejtán byl stvořen z plamene bezdýmného a Adam byl stvořen z toho, co vám již bylo popsáno.[12]

Ibn Džerír uvádí od al-Hasana slova komentující šejtánovu úvahu „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny“: „Iblís sáhl k analogickému usuzování a byl první, kdo tak učinil.“ Toto podání je autenticky dochováno. Ibn Džerír uvádí, že Ibn Sírín v témže kontextu uvedl: „První, kdo sáhl k analogickému usuzování, byl Iblís. A kdyby nebylo analogie, ani Slunce a Měsíc by nezačaly být uctívány.“ I toto podání je autenticky dochováno.[13]

As-Sujútí pravil:

'Abdu ibn Humejd, Ibnu l-Munzir, Ibn Abí Hátim a Abu š-Šejch uvádějí od Katády, že o slovech Božích „Odpověděl: "Já lepší jsem než on,“ pravil: „Boží nepřítel Iblís záviděl Adamovi pocty, kterými jej Alláh obdařil a proto řekl: „Já jsem ohnivé podstaty, zatímco tento je podstaty zemité.“ Tím se prvním spáchaným hříchem stala pýcha a povyšování se nad jiné, když Boží nepřítel zpupně odmítl padnout na tvář před Adamem, pročež jej Alláh za jeho pýchu a závist zničil.“ Abu š-Šejch od Abú Sáliha uvádí: „Iblís byl stvořen z ohně původně jako ctihodný, jakož i andělé byli stvořeni ze světla jako ctihodní.“ Ibn Džerír uvádí od al-Hasana v souvislosti se slovy „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny“ že Iblís byl první, kdo sáhl k analogii a Abú Nu'ajm v al-Hilja a ad-Dejlemí od Dža'fera ibn Muhammeda od jeho dědečka (tj. 'Alího ibn Husejna), že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

أول من قَاس أَمر الدّين بِرَأْيهِ إِبْلِيس قَالَ الله لَهُ: اسجد لآدَم فَقَالَ: أَنا خير مِنْهُ خلقتني من نَار وخلقته من طين.

Prvním, kdo sáhl ve věcech náboženství k analogii dle vlastního názoru, byl Iblís. Alláh mu řekl: „Padni před Adamem,“ načež on odvětil: „Já jsem lepší než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.[14]

Dža'fer dodal: „A kdo ve věcech náboženství sáhne po analogii dle svého vlastního názoru, toho Alláh Vznešený v Den Zmrtvýchvstání připojí k Iblísovi, protože právě jeho následoval ve svém úsudku.[15]

______________________________________________________________

[1] Viz Tefsír at-Taberí, podání č. 14355.

[2] Viz Ibid., podání č. 14356.

[3] Viz Ibid., podání č. 14357.

[4] Viz Tefsír at-Taberí, k verši A'ráf: 12.

[5] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 109.

[6] Viz Tefsír al-Beghawí, k verši A'ráf:12.

[7] Viz Tefsír al-Kurtubí, k verši A'ráf:12

[8] Viz Zádu l-mesír, k verši A'ráf:12.

[9] Viz Minhádžu s-sunna, 8/411.

[10] Viz al-Milelu we n-nihel, 1/6.

[11] Viz Tefsír al-Bejdáwí, k verši A'ráf:12.

[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2996.

[13] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, k verši A'ráf:12.

[14] Uvádí ho i aš-Šewkání ve Fethu l-kadír, 2/274 s poznámkou, že se nedomnívá, že hadís je autentický, protože jeho text neodpovídá Prorokovu صلى الله عليه و سلم řečnickému stylu.

[15] Viz ad-Durru l-mensúr fi t-tefsíri l-me´súr, k verši A'ráf:12.