KORÁN VARUJE PŘED ROZPOROVÁNÍM BOŽÍHO ZJEVENÍ ÚSUDKEM SMRTELNÍKA, DÍL II.

Ibn 'Ašúr poznamenal, že Alláh vyčítá Iblísovi, že nepadl na tvář před Adamem tak jako všichni ostatní a dále vysvětluje:

Iblísovi bylo přikázáno padnout před Adamem na tvář spolu s anděly okolo něho, čehož důkazem jsou slova: „když jsem ti to poručil,“ tedy tobě spolu s anděly. Iblís byl ovšem stvořen z jiné podstaty, než andělé, z téže, jako ostatní džinové, čímž představoval jiný, oproti andělům okolo odlišný druh, což dosvědčuje i to, že se dopustil neposlušnosti vůči Alláhu. Toto dokládá i jasný koránský text, jímž se řídilo mnoho islámsko-právních znalců:

وَإِذْ قُلْنَا لِلْمَلَـٰٓئِكَةِ ٱسْجُدُوا۟ لِـَٔادَمَ فَسَجَدُوٓا۟ إِلَّآ إِبْلِيسَ كَانَ مِنَ ٱلْجِنِّ فَفَسَقَ عَنْ أَمْرِ رَبِّهِۦٓ

A hle, pravili jsme andělům: "Padněte na zem před Adamem!" A padli na zem všichni kromě Iblíse, jenž mezi džiny patřil a rozkazu Pána svého se zprotivil. (Kahf:50)

Z verše je jasně patrné, že džinové jsou odlišné bytosti a Iblís je praotcem tohoto druhu stvoření. Alláh jim umožnil vyskytovat se pospolu s anděly, ale kvůli tomu jim přikázal totéž, co jim. Narozdíl od džinů stvořených z ohně jsou andělé stvořeni ze světla. (…)

Nicméně mu'tazilité [1] a někteří aš'aríjci [2] smýšleli, že oheň (arab. النار an-nár) je vlastně světlo (arab. النور an-núr) smísené s hmotou (arab. المادة al-mádda), čímž jsou džinové vlastně nejnižším druhem andělů, podobně jako jsou lidé stvoření z hlíny (arab. الطين at-tín) vlastně nejvyšším druhem živočichů. Avšak pravdou je, že světlo je světlem a oheň je ohněm.

Iblísova odpověď „já lepší jsem než on“ je výmluvou ukazující, že Iblís sám sebe viděl jako lepšího, než je Adam, což mu také zabránilo padnout před ním na tvář a vedlo jej k oponování Božímu rozkazu. Jeho slova „mne z ohně jsi stvořil“ jsou objasněním toho, proč tvrdil, že je lepší než Adam a proč neuposlech příkaz tak, jako ostatní andělé, kteří dosvědčili významné pocty Adama tím, že před ním padli na tvář.

Tato slova mají podporu ve slovech Božích:

خَلَقَ ٱلْإِنسَـٰنَ مِن صَلْصَـٰلٍ كَٱلْفَخَّارِ وَخَلَقَ ٱلْجَآنَّ مِن مَّارِجٍ مِّن نَّارٍ

A člověka z hlíny podobné hrnčířské stvořil a džiny z plamene bezdýmného vytvořil. (Rahmán:14-15)

Iblís propojil vlastní vznešenost oproti Adamovi s podstatou, ze které byl stvořen, oproti tomu, z čeho byl stvořen Adam. Oheň vnímal jako přednější protože polyká rudy a vegetaci, která je podstaty zemité, protože oheň dává teplo a světlo, má schopnost očišťovat látky, zatímco hlína nic takového nedokáže. (…) Hlína (arab.الطّينُ at-tín) je prach smísený s vodou (arab. التّراب المختلط بالماء at-turábu l-muchtelatu bil-má´) a voda je další podstatou, na které spočívá také veškerá ostatní živá příroda (…) Iblís se odvolával na vznešenost své podstaty, která ovšem jako důkaz vznešenosti i jeho samého nedostačuje. A i kdyby, tak vznešenější podstaty, tedy světelné, jsou i andělé, kteří před Adamem na tvář naopak padli. Nicméně přednost člověka netkví v jeho podstatě, ale v jeho rozumu a zodpovědnosti jemu dané, díky čemuž může vystoupat výše, nežli andělé a naopak také klesnout i níže, než šejtáni. Z tohoto důvodu Alláh také přikázal jak andělům, tak i Iblísovi, aby před Adamem padli na tvář. Ani andělé takovými schopnostmi, jako měl Adam, nedisponovali, čehož důkazem jsou slova:

قَالُوا۟ سُبْحَـٰنَكَ لَا عِلْمَ لَنَآ إِلَّا مَا عَلَّمْتَنَآ ۖ إِنَّكَ أَنتَ ٱلْعَلِيمُ ٱلْحَكِيمُ

Sláva Tobě," řekli, "my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!" (Bekara: 32)[3]

Al-Álúsí pravil:

Alláh se neptá, protože by něco nevěděl, ale obrací k Iblísovi a vyčítá mu před ostatními, že spolu s nimi nepadl na tvář: „Co ti zabránilo, abys padl,“ což odpovídá alternativní otázce ve verši:

مَا مَنَعَكَ أَن تَسْجُدَ لِمَا خَلَقْتُ بِيَدَىَّ

Co ti bránilo, abys padl před tím, co rukama vlastníma stvořil jsem? (Sád:75)

(...) Výraz „zabránilo“ odkazuje jednak na nevykonání sedždy a jednak na neprokázání pocty Adamovi. Slova „když jsem ti to poručil“ jsou důkazem pro ty, kteří z rozkazu chápou povinnost, protože zde následuje výtka někomu, kdo nesplnil příkaz, formulovaný ve slovech Božích:

فَقَعُوا۟ لَهُۥ سَـٰجِدِينَ

Padněte na zem klaníce se před ním! (Sád:72)

Jejich oponenti ovšem ukazují na skutečnost, že v tomto verši je jasně specifikováno, že šlo o příkaz, řečeno je „když jsem ti to poručil“ a nikoli „když jsem řekl: „Padněte ...“ Nicméně jinde je řečeno:

يَـٰٓإِبْلِيسُ مَا لَكَ أَلَّا تَكُونَ مَعَ ٱلسَّـٰجِدِينَ

Iblísi, proč nejsi mezi těmi, kdož klaní se, také ty? (Hidžr:32)

To ukazuje, že Alláh vyčítal Iblísovi i to, že nepadl na tvář, i to, že rozporoval jeho příkaz a obě provinění jsou dostačující pro to, aby mu byla vytýkána zvlášť.

Vyprávění o Iblísovi, který odmítl padnout na tvář před Adamem, se vyskytuje v Koránu vícekrát, mimo jiné i v súře al-Bekara, v súře Benú Isráíl (Isrá´), v súře Kehf, či v súře Táhá. Všude tam Alláh Iblísovi vytýká jeho čin podobnou otázkou. A co odpovídá prokletý Iblís? „Já lepší jsem než on,“ - jedním z rysů hlupáků je, že odpovídají, že jim brání to nebo ono a že bez přemýšlení odpovídají, aniž uvažují, zda je v dané odpovědi nějaké dobro. Dále je z této odpovědi patrné, že Iblís následuje své subjektivní domněnky namísto toho, co je jasně řečeno, jakož i to, že nechce padnout na tvář před někým, o kom se domnívá, že je oproti němu samému méněcenný. Tento prokletý je pak prvním, kdo upřednostnil domněnku pramenící z pýchy a přenechal rozhodování o tom, co je lepší či horší omezenému rozumu. Dále Alláh hovoří, že řekl: „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny,“ tj. jsem stvořen z podstaty, která je lepší, nežli podstata ze které byl stvořen on, že stvoření jsou seřazena na vyšší a nižší v souladu se svými podstatami a dle nich a následkem toho mají ta nižší za povinnost kořit se před těmi vyššími. V tomto se ovšem prokletý šejtán zmýlil, neboť každá podstata ze čtyř základních podstat je obdařena něčím, co ji činí výjimečnou oproti jiné podstatě, pro fungování tohoto světa jsou potřebné všechny dohromady. Předností země je její životodárnost, protože život se odehrává na ní, je popisována i jako poklidná, tvárná a jemná. Předností ohně nad jinými živly je to, že je očišťující, je ovšem také prudký, spalující. A tak jako přednosti „vědění“ nejsou dány tím, že začíná písmenem „v“ ani přednosti jednotlivých tvorů nejsou dány podstatou toho, z čeho jsou stvořeni, protože vznešenost podstaty nutně neznamená i vznešenost toho, co je z dané podstaty vytvořeno. Jak říká básník: „Každá růže roste mezi trním a ani narcis nevyrůstá z ničeho, nežli z pouhé cibulky.“ K tomu dále stačí poznamenat jen to, že nevěřící může vzejít třeba i z věřícího a zvláštní pocty se nemusejí získat jen urozeným původem, ale také šlechetností činů, vznešeností cílů či krásou zjevu. Poctou Adama nebyla ani tak jeho podstata, jako to, že jej Alláh vytvořil vlastníma Rukama, vdechl mu život a učinil jej náměstkem na zemi. (…) Tedy Iblísovo přesvědčení není podloženo žádným argumentem a vrací se zpět na pouhé odporování Všemoudrému Vládci všehomíra.

Iblís na základě analogické úvahy dospěl k tomu, že příkaz platný pro všechny se nevztahuje na něj a proto někteří na základě toho vyvodili, že obecně formulovaný textuální příkaz nelze analogií omezit. Nicméně zde se nejedná o pouhé formulování výjimky, ale přímo o zneplatnění textuálního příkazu jako takového. (…) Někteří z tohoto vyvodili obecný zákaz používání analogie, nicméně zde nejde o obecný odsudek rozumové úvahy, jako analogie, ale o odsudek analogie a názoru pouze v případě, že v dané věci existuje jasný textuální příkaz.

Verš je také důkazem stvořenosti Adama, mír s ním, a Iblíse, budiž proket, i jejich reálné existence, toho, že byli stvořeni z podstaty hlíny a podstaty ohně (…) a že oba měli či mají reálná těla a neexistují pouze v duchovní rovině.[4]

'Abdurrahmán as-Sa'dí k tomu poskytl následující výklad:

Vznešený Alláh vytýká Iblísovi jeho chování a říká: „Co ti zabránilo, abys padl na tvář,“ tj. před tím, koho jsem stvořil vlastníma rukama? Tj. Já jsem ho (Adama) poctil těmito poctami a dal jsem mu tuto přednost nad ostatními, ale ty jsi se vzepřel Mému příkazu a zachoval ses tak neuctivě.

Iblís odpověděl: „Já lepší jsem než on“ a následně toto své lživé tvrzení podpořil vlastní subjektivně logickou úvahou: „Mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ To by znamenalo, že něco či někdo stvořený z ohně, je lepší, nežli něco či někdo stvořený z hlány, díky tomu, že oheň je vznešenější, stojí výše, než hlína.

Nicméně taková analogie (arab. القياس al-kijás) je jednou z analogií nejzkaženějších. Je falešná hned z několika úhlů pohledu:

Zaprvé, Iblís odpověděl analogickým uvažováním na jednoznačný Boží příkaz padnout na tvář před Adamem – a každá analogie, která se protiví jasnému znění zjeveného textu (arab. النص an-nass), je neplatná. Účelem analogie má totiž být vyvození předpisu, který textem není explicitně zmíněn, ale který se podobá na nějaký jiný precedens, který přímo v textech řešen je. Tento nový, analogicky vydedukovaný předpis, potom následuje předpis ustavený daným precedentem. Pokud by měl analogický úsudek vést k opačnému závěru, než textuální příkaz, potom by následování analogie znamenalo odignorování textuálního příkazu. A taková spekulace je vpravdě jednou z nejzavrhovanějších podob analogické úvahy.

Za další, slova „Já lepší jsem než on“ jsou dostačujícím důkazem špinavosti Iblísova omezeného úsudku. Ilustrují, nakolik je zahleděný do sebe a uvězněný ve své vlastní pýše a zpupnosti a nakolik má tu drzost hovořit o Alláhu bez jakékoli znalosti. Jaká omezenost je ještě horší, než toto?

Dále, upřednostnění podstaty ohně nad podstatou země a prachu je falešné, protože zemitá podstata v sobě zahrnuje i vlastnosti pokory, klidu a vyrovnanosti. Ze země vyrůstá požehnání v podobě stromů a nejrůznějších typů a druhů vegetace. A oheň, ten s sebou nese jen prudkost, bezohlednost a žár.

A právě díky těmto chybám přišel Iblís tam, kam přišel, byl svržen z výšin, kde předtím dlel, do nejzazších hlubin na samé dno.[5]

Muhammed Amín aš-Šinkítí uzavřel:

Jak častokrát mnozí kritizují něco zcela bezchybného, leč problémem je jejich vlastní chybné porozumění dané věci![6]

Rozporování slov proroků

V příběhu o proroku Núhovi/Noem, mír s ním, a jeho nezdárném synu, který díky svému holedbání se vlastním úsudkem došel zkázy při potopě světa, se dočítáme:

وَهِىَ تَجْرِى بِهِمْ فِى مَوْجٍ كَٱلْجِبَالِ وَنَادَىٰ نُوحٌ ٱبْنَهُۥ وَكَانَ فِى مَعْزِلٍ يَـٰبُنَىَّ ٱرْكَب مَّعَنَا وَلَا تَكُن مَّعَ ٱلْكَـٰفِرِينَ قَالَ سَـَٔاوِىٓ إِلَىٰ جَبَلٍ يَعْصِمُنِى مِنَ ٱلْمَآءِ ۚ قَالَ لَا عَاصِمَ ٱلْيَوْمَ مِنْ أَمْرِ ٱللَّـهِ إِلَّا مَن رَّحِمَ ۚ وَحَالَ بَيْنَهُمَا ٱلْمَوْجُ فَكَانَ مِنَ ٱلْمُغْرَقِينَ

A plula s nimi po vlnách jako hory vysokých a Noe syna svého zavolal, jenž na místě vzdáleném stál: "Synáčku, nastup spolu s námi a nezůstávej s nevěřícími!" I odpověděl: "Uchýlím se na horu, jež před vodou mne zachrání." I zvolal Noe: "Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím kromě toho, nad nimž se slitoval." A rozdělily je vlny a syn jeho byl mezi utopenými. (Húd:42-43)

Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí vysvětlil:

A plula s nimi po vlnách jako hory vysokých“ - vysokých podle některých vykladačů čtyřicet loktí, podle jiných patnáct loktí nad vrcholky nejvyšších hor, podle některých vykladačů bylo od hladiny vody při potopě až na dno sedmdesát sáhů. „Noe syna svého zavolal, jenž na místě vzdáleném stál“ - vykladači jsou zajedno v tom, že tento syn byl nevěřící. Podle jednoho názoru se jmenoval Ken'án, podle druhých Jám, jak traduje Abú Sálih od Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما. „Místo vzdálené“ je místo odlehlé, tj. byli od sebe odříznuti, jak tvrdí 'Ubejd ibn 'Umejr a Ibn Ishák. Odříznutí znamená buď oddělení od archy anebo rozdíl mezi vírou otce a vírou syna, což se obojí uvádí od az-Zudždžádže. Núhova, mír s ním, slova „Synáčku, nastup spolu s námi a nezůstávej s nevěřícími!“ Ibn Kesír, Náfi', Abú 'Amr, 'Ásim dle jednoho podání, Ibn 'Ámir, Hamza a al-Kisáí čtou „Synáčku můj.“ (…) Význam je: „Synáčku můj, uvěř a nastup s námi ostatními.“ Synova odpověď „Uchýlím se na horu, jež před vodou mne zachrání,“ znamená, schovám se do vysokých hor, které zabrání, aby se voda dostala až ke mně. Núhova odpověď „Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím“ znamená nikdo nebude s to zvrátit Boží trest, jak uvádí Abú Sálih od Ibn 'Abbáse, či nezachrání ani sám sebe ani nikoho jiného. Výjimka „kromě toho, nad nimž se slitoval“ se nevztahuje k první části souvětí, význam je tedy, že zachrání se jen ten, nad kým se Alláh smiloval, jak říká Mukátil: „Kromě toho, nad nímž se Alláh smiloval a kdo nastoupil do archy.“ Boží slova „A rozdělily je vlny a syn jeho byl mezi utopenými“ se mohou vztahovat na Núhova syna, kterého vlna oddělila od hory, kam se chtěl schovat, jak uvádí Abú Sálih od Ibn 'Abbáse, anebo Núha od jeho syna, jak smýšlí Mukátil.[7]

Abú Hajján al-Andalúsí poznamenal:

Žádal od něj, aby uvěřil a zachránil se v arše spolu s ostatními věřícími, což potvrzují slova: „a nezůstávej s nevěřícími!“ Jeho odpověď je důkazem, že ho neposlechl a uvěřit odmítl.[8]

Ibn Kesír vysvětlil:

Jeho slova „Uchýlím se na horu, jež před vodou mne zachrání“ ukazují na jeho nevědomost a bláhové přesvědčení, že se jedná o běžnou potopu, která nedospěje až k vrcholkům hor. Proto mu před utopením nijak nepomohlo to, že se ukryl na vrcholek hory. Proto mu jeho otec Núh, mír s ním, říká: „Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím kromě toho, nad nimž se slitoval.[9]

Podle Ibn 'Ašúra je tento dialog ilustrací synovy nevíry a omezenosti:

Odpovídá takto svému otci, pochybujíce o jeho slovech, která ho slyšel pronášet již dříve, když varoval nevěřící před velikou potopou. Naivně se domnívá, že potopa nedosáhne až k vrcholkům nejvyšších hor, ale otec mu odpovídá: „Nezachrání se dnes nikdo před rozkazem Božím kromě toho, nad nimž se slitoval ...[10]

Aš-Šewkání vysvětluje:

Tato pohroma neměla být jako jiné potopy, protože byla uskutečněním Božího trestu, proto se před ní nezachránil nikdo, kromě toho, komu se Alláh smiloval.[11]

Muhammed Amín aš-Šinkítí uvádí:

Núh, mír s ním, se mu snažil vysvětlit skutečnou podstatu katastrofy, protože se vzpírá pochopení omezeného lidského úsudku.[12]

As-Sa'dí pravil:

Ani hory, ani nic jiného nezachránili ani jediného. Nic z obvyklých příčin a následků tehdy nezafungovalo, za účelem tím, aby nebyl zachráněn nikdo, kromě toho, koho zachrání Alláh.[13]

Tedy jinými slovy ten, kdo měl povinnost následovat svého proroka, došel zkázy právě proto, že ho na základě vlastní rozumové úvahy o tom, kam až dosáhne blížící se katastrofa, následovat odmítl.

Proto je neplatná (arab. باطل bátil) interpretace, chápání a aplikování něčeho z islámu skrze spoléhání se na vlastní pochopení textu, nebo jeho překlad, či svou logiku, zvyklosti, kulturu, tužby či běžná chápání. Musíme se pro správné pochopení vrátit k tomu, co je přikázáno Koránem a Sunnou a k tomu, jak to chápou naši učenci. 

Na jiném místě je řečeno:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَا تُقَدِّمُوا۟ بَيْنَ يَدَىِ ٱللَّـهِ وَرَسُولِهِۦ ۖ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَا تَرْفَعُوٓا۟ أَصْوَٰتَكُمْ فَوْقَ صَوْتِ ٱلنَّبِىِّ وَلَا تَجْهَرُوا۟ لَهُۥ بِٱلْقَوْلِ كَجَهْرِ بَعْضِكُمْ لِبَعْضٍ أَن تَحْبَطَ أَعْمَـٰلُكُمْ وَأَنتُمْ لَا تَشْعُرُونَ

Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení. (Hudžurát:2)

Ibnu l-Kajjim vyložil:

Pokud jim Alláh zakázal předejít Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, jaký jiný typ předcházení Božího Posla صلى الله عليه و سلم by měl být horší, nežli upřednostňování vlastního intelektu nad zjevením, s nímž byl vyslán? Mnoho zbořných předků tento verš vysvětlilo slovy: „Neříkejte (o náboženství) nic, dokud nepromluví Boží Posel صلى الله عليه و سلم a nedělejte nic, dokud vám on nepřikáže.

Nejvíce neposlušnou osobou mezi lidmi, která se nejvíce snaží předejít Božího Posla صلى الله عليه و سلم je ten, kdo dává přednost svému názoru anebo názoru někoho jiného, nad Zjevením, s nímž byl vyslán Posel Boží صلى الله عليه و سلم. A když je řečeno, že Alláh jim zakázal zvedat jejich hlas nad hlas Prorokův صلى الله عليه و سلم, co si potom myslet o upřednostňování vlastního úsudku před výroky Proroka صلى الله عليه و سلم a zjevením, s kterým byl vyslán?[14]

Dále poznamenal:

Pokud důvodem hrozby, že se jejich skutky stanou marnými, mělo být už jen to, že zvyšovali své hlasy nad hlas Proroka صلى الله عليه وسلم, co potom říci o těch, kteří upřednostnili své vlastní názory, svůj vlastní rozum, své vlastní preference, svou vlastní politiku a své vlastní chápání nad tím, s čím přišel Prorok صلى الله عليه وسلم? Což ještě spíše nehrozí, že právě jejich skutky budou určeny marnými?[15]

V 6. roce hidžry ukončil Posel Boží صلى الله عليه و سلم svým podpisem Hudejbíjské smlouvy vleklou válku mezi modloslužebníky z Mekky a muslimy v Medíně. Tato smlouva na jednu stranu přinesla dlouho očekávaný mír a donutila modloslužebníky uznat muslimskou ummu jako samostatný politický subjekt, na druhou stranu měřila každé ze stran nestejným metrem, v neprospěch muslimů. Řadě muslimů se to proto nelíbilo a vyjádřili svou nespokojenost s ponižujícími podmínkami. Mezi těmito byl i Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه. Později, když seznal, že smlouva nakonec vedla k vítězství islámu, sebekriticky poznamenal: „Viňte své osobní názory, když nejsou v souladu s náboženstvím. Pamatuji si, jak jsem oponoval příkazu Božího Posla صلى الله عليه و سلم na základě svého osobního názoru, v dobré snaze lépe promyslet postup v dané situaci a přijít s tím nejlepším řešením.[16] Jednou z podmínek, které smlouva zahrnovala, byla garance možnosti svobodně opustit Medínu a přejít na stranu Mekky, která se ovšem na někoho z Mekky, kdo by se chtěl přidat k muslimům v Medíně, neexistovala. Muslimové byli nuceni vrátit do zajetí modloslužebníků muslima Abú Džendela. Ten nakonec mučení svých mekkánských trýznitelů nevydržel a spolu s dalšími raději utekl do pouště, kde byl nucen živit se přepadáváním mekkánských karavan, aby vůbec přežil. Mekkánci kvůli neblahým následkům pro všechny zanedlouho tuto diskriminující klauzuli sami rádi zrušili. I ti, kteří původně stáli na opačné straně barikády, jako Suhejl ibn Hunejf, posléze potvrdili, že právě Hudejbíja byla pro konečný úspěch islámu a porážku modloslužebníků klíčová. [17]

Oproti tomu skutečnými, správnými a zbožnými věřícími jsou ti, o nichž je řečeno:

إِنَّمَا كَانَ قَوْلَ الْمُؤْمِنِينَ إِذَا دُعُوا إِلَى اللَّـهِ وَرَسُولِهِ لِيَحْكُمَ بَيْنَهُمْ أَن يَقُولُوا سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا ۚ وَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ

Vždyť řečí věřících, když zavoláni jsou před Boha a posla Jeho, aby mezi nimi rozsoudil, budiž: "Slyšeli jsme a uposlechli jsme." Takoví budou pak blaženi. (Núr:51)

Ibnu l-Kajjim vyvozuje:

Naopak kořenem každého rozkolu a zkoušky je preferování vlastního názoru nad Zjeveným Zákonem a své tužby nad tím, co velí rozum.[18]

Abú Hurejra jednou řekl 'Abdulláhu ibn 'Abbásovi رضي الله عنهم أجمعين: „Synu mého bratra, když ti vyprávím hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, nezkoušej proti němu namítat příklady.[19]

Aš-Ša'bí z tohoto důvodu pravil: „Pokud vás lidé obeznámí s nějakým hadísem Božího Posla صلى الله عليه و سلم, pevně se ho držte. A pokud vás obeznámí s nějakými svými názory, ty hoďte do smetí.[20]

Od aš-Šáfi'ího se dochoval konsenzus, že pokud je někomu vyjasněna nějaká Sunna, potom ji nelze odvrhnout kvůli názoru kohokoli z lidí. [21]

Ibn 'Abdilberr pravil:

Pokud v dané věci Posel Boží صلى الله عليه و سلم ustavil nějakou sunnu, potom tam není místo pro další názor kohokoli jiného.[22]

Šejch al-Albání praví:

Náboženství se nezakládá ani na rozumu, ani na pocitech, zakládá se jen na uposlechnutí a podrobení se Božímu příkazu a Prorokvě صلى الله عليه و سلم Sunně.[23]

Proto se naše náboženství také nazývá islám – podřízení se, podrobení se Stvořiteli. Jak rozum, tak i intelekt jsou neoddělitelnými součástmi naší vlastní podstaty, která nás činí lidmi. Podobně, jako máme ruce, jazyky a nohy, máme také mozky a srdce. Naší povinností je pak přivést naše srdce i naše mozky do plného souladu s tím, co po nás žádá Alláh, podobně jako to činíme i s našima rukama, nohama a s našimi slovy.

_________________________________________________________________

[1] Věroučný směr prosazující stvořenost Koránu a suverenitu rozumu nad zjeveným textem.

[2] Věroučný směr, snažící se odporovat mu'tezilitům a prosazovat tradiční stanoviska metodou spekulativní teologické argumentace (arab. الكلام al-kelám), nicméně upadl do vnitřní rozpornosti mezi cílem a metodou, polovičatosti a nesrozumitelnosti, díky které se v určitých jednotlivých interpretacích odchýlil od stanovisek ahlu s-sunneti we l-džemá'a, která si původně dal za cíl bránit.

[3] Viz Tefsír Ibn 'Ášúr, k verši A'ráf:12.

[4] Viz Rúhu l-me'ání, k verši A'ráf:12.

[5] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, str. 319.

[6] Viz Adwá´u l-beján, 3/389.

[7] Viz Zádu l-mesír fí 'ilmi t-tefsír, k verši Húd:43.

[8] Viz al-Bahru l-muhít, k verši Húd:43.

[9] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, k verši Húd:43.

[10] Viz Tefsíru t-tahríri we t-tenwír, k verši Húd:43.

[11] Viz Fethu l-kadír, k verši Húd:43.

[12] Viz Anwáru l-beján, k verši Húd:43.

[13] Viz Tejsíru l-kerími r-rahmán, str. 382.

[14] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 21.

[15] Viz I'lámu l-muwekki'ín, 1/41. 

[16] Tak uvádí at-Taberání v al-Mu'džemu l-Kebír, al-Hajsemí v Medžme'u z-zewáid a Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája. Převzato od al-Hakemího v Ghazwetu l-hudejbíja, str. 313.

[17] Ibidum.

[18] Viz Ighásetu l-lehfán, 2/165.

[19] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 485. Jako sahíh jej doložili Ibn Hadžer al-'Askalání v Muwáfakatu l-chaber, 1/459; al-Albání v Sahíhu t-Tirmizí, hadís č. 79; a Ahmed Šákir v Šerhu t-Tirmizí, 1/114.

[20] Zaznamenal ad-Dárimí v Musnedu, 1/67, podání č. 206, isnád sahíh.

[21] Tak uvádí Ibnu l-Kajjim v I'lámu l-muwekki'ín, 2/201.

[22] Viz Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 1/781; viz též al-Merwezí v as-Sunna, str. 31.

[23] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 520.