KORÁN VARUJE PŘED ROZPOROVÁNÍM BOŽÍHO ZJEVENÍ ÚSUDKEM SMRTELNÍKA, DÍL III.

Nesmyslnost dilematu mezi zjeveným textem a raciem

Vznešený Alláh praví:

أَفَلَا يَتَدَبَّرُونَ ٱلْقُرْءَانَ ۚ وَلَوْ كَانَ مِنْ عِندِ غَيْرِ ٱللَّـهِ لَوَجَدُوا۟ فِيهِ ٱخْتِلَـٰفًا كَثِيرًا

Cožpak nepřemýšlejí o Koránu? Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nalezli četné rozpory! (Nisá:82)

وَنُنَزِّلُ مِنَ ٱلْقُرْءَانِ مَا هُوَ شِفَآءٌ وَرَحْمَةٌ لِّلْمُؤْمِنِينَ ۙ وَلَا يَزِيدُ ٱلظَّـٰلِمِينَ إِلَّا خَسَارًا

A sesíláme v Koránu to, co lékem je i milosrdenstvím pro věřící, však nespravedlivým to jen ztrátu zvětšuje. (Isrá´:82)

Také přikázal:

وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِۦ عِلْمٌ

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš (Isrá´: 36)

Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه, nejbližší společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم, pravil: „Které nebe mne přikryje, která země mne ponese, pokud bych o Knize Boží řekl něco, o čem nemám potuchy?![1]

Ghálib ibn 'Alí al-'Awádží poznamenává, že rozporování zjeveného textu (arab. النقل an-nakl) raciem (arab. العقل al-'akl) a dilema, kterému z nich dát přednost, vychází z nesmyslného předpokladu, že jedno je s druhým v rozporu. [2]

Ibnu l-Kajjim praví:

Tato údajná kontradikce mezi rozumem a Zjevením je pramenem veškerého chaosu ve společnosti. Zcela se protiví výzvě proroků v samých jejích základech. Proroci vyzývají k tomu, aby se Zjevení dala přednost nad názory a rozumem a jejich protivníci vyzývají k pravému opaku. Následovníci proroků dávají Zjevení přednost nad rozumem, zatímco následovníci prokletého Iblíse či některého z jeho věrných, dávají přednost rozumu před zjevením.[3]

Zjevení je suma informací pocházejících z vnějšího zdroje mimo nás - od Alláha. Následovat to, co je v rozporu se Zjevením je stejně pošetilé a absurdní jako následovat rozumový předpoklad, který je sice možná logický a vnitřně konzistentní, nicméně je v kolizi a v rozporu s empirickými skutečnostmi a reálným stavem věcí ve skutečném světě, který je primárním předpokladem, neboť naše poznání se odvíjí od reality a staví na tom, co z ní vnímáme - a nikoli naopak. Je pravdou, že rozum je to, co nás přesvědčuje o pravdivosti Zjevení, nicméně dávat poté přednost rozumu nad zjevením je dáváním přednosti sekundárnímu nad primárním. Kdokoli si osobuje právo konstatovat, že určitý verš z Koránu nebo určitý autentický hadís je v rozporu s rozumem, se jednak zpupně povyšuje nad povinnost poslušnosti vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم a jednak sám sebe staví do pozice nejznalejšího z lidí a vrcholu lidského poznání v dané otázce, protože si přinejmenším nemůže být jist tím, zda například někdo zapomenutý v dávné minulosti, nebo někdo mu tak prostorově vzdálený, že ho ani nezná, či naopak někdo z jeho potomků, kteří se zatím ani nenarodili, v budoucnu nedokáže dané otázce porozumět lépe a eventuálně i dokáže, že dané zjevení i lidské chápání dané věci jsou nakonec v naprostém souladu.

Ibn Abi l-'Izz al-Hanefí praví:

Nejlepším příkladem vztahu rozumu a Zjevení je následující: Rozum a Zjevení se k sobě mají jako obyčejný laik, který jen následuje autority, a učenec, který je zároveň mudžtehidem. I přesto, že se i obyčejný laik může stát učencem a učenec se nikdy nemůže stát Božím prorokem nebo poslem. Když obyčejný laik pozná učence a odkáže na něj jiného, dalšího laika a potom se stane, že se učenec a onen první laik názorově rozejdou, zůstává na onom druhém laikovi, aby se držel rad učence a nikoli rad toho prvního laika, který ho k učenci předtím dovedl. Kdyby mu dotyčný řekl: „Pravdu mám já a ne učenec, protože právě já jsem tě k dotyčnému učenci dovedl a právě já jsem původcem tvého poznání, že je učencem. Pokud dáš přednost jeho slovům nad mými, potom popíráš i základ, díky kterému jsi poznal, že je on učencem a proto musíš zbourat to, co jsi na těchto základech vystavěl.“ Nicméně druhý mu na to odpoví: „Když jsi i ty sám dosvědčil, že učencem je a když už jsi mne k němu přivedl a ukázal mi na něj, sám jsi dosvědčil, že mám následovat právě jeho a nikoli tebe. Můj souhlas s tímto tvým konkrétním postojem nevylučuje, že s tebou musím souhlasit v každičkém detailu všech tvých názorů. A ty jsi se dopustil chyby, že jsi postupoval v rozporu s názorem učence, který je znalejší, nežli ty, nicméně tato chyba neznamená, že jsi se dopustil chyby i tehdy, když jsi mne přesvědčil, že on je opravdu učencem.“ Toto je logická odpověď, byť je třeba být si vždy vědom, že i učenec se může dopustit chyby.[4]

Tedy Zjevení nikdy není chybné a pokud se nám zdá v rozporu s rozumem a empirickou skutečností, potom je vina vždy na straně našeho rozumu. Buď špatně chápeme konkrétní dané místo Zjevení, anebo špatně vyhodnocujeme empirickou skutečnost. Naše úvaha, která se nám jeví protichůdná vůči zjevení, je tak buď špatná sama o sobě, anebo, pokud je pravdivá, tak její popření z daného zjeveného textu ve skutečnosti vůbec nevyplývá.

Které názory jsou dovoleny a jak v náboženských naukách správně používat racionalitu

Korán v souvislosti se stvořením Adama a příkazem padnout před ním na tvář, uvádí i druhý dialog, tentokrát mezi Stvořitelem a anděly, kteří před Adamem na tvář, na rozdíl od Iblíse, nakonec padli:

وَإِذْ قَالَ رَبُّكَ لِلْمَلَـٰٓئِكَةِ إِنِّى جَاعِلٌ فِى ٱلْأَرْضِ خَلِيفَةً ۖ قَالُوٓا۟ أَتَجْعَلُ فِيهَا مَن يُفْسِدُ فِيهَا وَيَسْفِكُ ٱلدِّمَآءَ وَنَحْنُ نُسَبِّحُ بِحَمْدِكَ وَنُقَدِّسُ لَكَ ۖ قَالَ إِنِّىٓ أَعْلَمُ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Hle, Pán tvůj k andělům pravil: "Umístím na zemi náměstka!" I řekli: "Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?" Pravil: "Já věru znám to, co vy neznáte!" (Bekara: 30)

Vznešený Alláh jim, jak vidno, tuto jejich úvahu, na rozdíl od té Iblísovy, nijak nevyčítal, protože byla motivována snahou o pochopení záměru Božího nařízení a odkrytí moudrosti v něm obsažené - a nikoli tužbou zpupně odmlouvat a daný rozkaz zpochybňovat a rozporovat, jak uvádí Ibn Kesír. [5]

Poté, co se andělé sami na vlastní oči přesvědčili, nakolik schopnosti tohoto nového stvoření – člověka - předčí jejich vlastní dovednosti, pokorně odpovídají Alláhu:

سُبْحَـٰنَكَ لَا عِلْمَ لَنَآ إِلَّا مَا عَلَّمْتَنَآ ۖ إِنَّكَ أَنتَ ٱلْعَلِيمُ ٱلْحَكِيمُ

Sláva Tobě, my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý! (Bekara: 32)

Al-Kurtubí doplňuje:

Ten, kdo je dotázán na nějakou znalost, má, pokud neví, povinnost říci: „Já nevím, Alláh ví nejlépe,“ následujíce tak příklad andělů, proroků a nejctihodnějších z učenců, neboť Pravdomluvný nás zpravuje o tom, že smrtí učenců je odnímána znalost, přičemž zůstávají jen nevědomí lidé, kterým jsou pokládány otázky a oni pak odpovídají jen na základě svých domněnek, uváděje tak v blud sebe i jiné.[6]

Ibn Abí Zemenín praví:

Věz, Alláh ti se smiluj, že analogii či rozumový úsudek nelze nadřadit nad to, co stanovují důkazy Koránu a Sunny a je třeba držet se těch jejich objasnění, která formulovali imámové této ummy a podle kterých v rámci ní postupuje většina.

Vznešený Alláh pravil:

فَبَشِّرْ عِبَادِيَ َالَّذِينَ يَسْتَمِعُونَ اَلْقَوْلَ فَيَتَّبِعُونَ أَحْسَنَهُ أُولَئِكَ اَلَّذِينَ هَدَاهُمُ اَللَّهُ وَأُولَئِكَ هُمْ أُولُو اَلْأَلْبَابِ

Oznam tedy zvěst radostnou služebníkům Mým, těm, kdož horlivě naslouchají slovům Mým a následují nejkrásnější z nich! To jsou ti, které Bůh na správnou cestu uvedl, a to jsou ti, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer: 17-18)

وَأَنَّ هَذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ وَلَا تَتَّبِعُوا اَلسُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَنْ سَبِيلِهِ ذَلِكُمْ وَصَّاكُمْ بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete bohabojní! (An'ám: 153)[7]

As-Sa'dí k citovaným slovům „ti, kdož horlivě naslouchají slovům Mým a následují nejkrásnější z nich“ poskytl následující vysvětlení:

Tj. naslouchají slovům Zjevení a potom těm slovům lidí, která jsou nejlepší, rozuměj těm, která vyhodnotí jako nejvíce v souladu se Zjevením a ta potom šíří dále, na rozdíl od těch ostatních, od kterých se drží stranou. Ze svých domněnek a rozumových úvah následují jen to nejlepší – a to nejlepší je to, co nejvíce odpovídá Slovům Božím a slovům Jeho proroka, jako je řečeno v tomto verši:

اللَّهُ نزلَ أَحْسَنَ الْحَدِيثِ كِتَابًا مُتَشَابِهًا ...

Bůh seslal příběh nejkrásnější, knihu alegorickou ... (Zumer:23)

Tedy takoví jsou „ti, kdož rozmyslem jsou nadáni,“ zatímco ti, kteří mezi těmi nejlepšími slovy a slovy ošklivými nerozlišují, nejsou těmi, kdo je nadán zdravým rozmyslem, resp. ti, kteří mezi nimi sice rozlišují, ale potom u nich převáží jejich tužby nad rozumem, ti, jejichž mysl následuje jejich tužby natolik, že nejednají v souladu s těmi nejkrásnějšími slovy, tací jsou rozumu nedostatečného.[8]

Ibn Hadžer al-'Askalání v rámci svého vysvětlení hadísu, v němž Prorok صلى الله عليه و سلم spojuje dobro pro tuto ummu s následováním jeho praxe pospíchat přerušit půst ihned po západu slunce, poznamenává:

Jeho slova „dokud budou pospíchat s přerušením půstu“ znamenají, dokud budou jejich činy v souladu se Sunnou, dbaje na limity a neužívaje svůj úsudek k tomu, aby pozměňovali její principy.[9]

Lze tedy shrnout, že je dovoleno, ba přímo vyžadováno, do snahy pochopit smysl a záměr zjevení zapojovat rozum a formulovat s jeho pomocí úvahy směřující k pochopení Zjevení a k jeho správné aplikaci v každodenním životě. Naopak není dovoleno vystupovat proti zjevení názorem vlastním, nebo názorem jiné osoby, anebo rozumovou argumentací rozporovat zjevené pravdy. Rozumové úvahy a názory jsou dobré a chvályhodné potud, dokud jsou fundované a dokud se opírají o Korán a Sunnu snažíce se pochopit poselství, podstatu a záměr zjeveného textu.

Jak sladit mezi zjevenými texty a názory mezhebů

Omar ibnu l-Chattáb pravil: „Sunna je to, co ustavil Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم. Proto neučiňte pro ummu něčí nesprávný názor (resp. omyl v něčím úsudku) sunnou hodnou následování.[10]

Jedinou neomylnou autoritou je Korán, Sunna a to, na čem se umma shoduje, jako na pravdě. Vše další, včetně názorů učenců, kam spadají i názory imámů jednotlivých mezhebů, se dělí na názory, které je možno přijmout a na názory, které je nutno odmítnout, protože protiřečí Zjevení. Imámové jsou mudžtehidové a jsou oprávněni na základě Zjevení samostatně dedukovat. Jejich dedukce mohou být správné, ale vzácně mohou být i mylné. Tento omyl je jim samotným odpuštěn, ale jakmile je rozpoznán a objasněn, není nikomu dalšímu v ummě dovoleno následovat jej.

Júsuf ibn 'Ísá vyprávěl hadís zaznamenaný v at-Tirmizího Sunenu ohledně toho, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم značkoval dobytek cejchem a Wekí' k tomu dodal: „Proto v tomto případě neberte stanovisko ahlu r-ra´j [11] v potaz, protože značkování je doloženo Sunnou a jejich tvrzení je inovací.“ At-Tirmizí dále uvádí, že podle Abu s-Sá'iba Wekí'ovi kdosi namítl, že Ibráhím an-Necha'í smýšlí, že se jedná o mrzačení Božích stvoření. Wekí' se rozhněval a řekl: „Já ti říkám, co řekl Posel Boží صلى الله عليه و سلم a ty na to, že Ibráhím řekl?! Ty zasloužíš zatknout a nepustit, dokud toto neodvoláš![12]

Nicméně dokud nepanuje jistota, že jde o mylný názor, je běžnému laikovi dovoleno následovat názor mezhebu, protože dotyčný nemá schopnost dedukce na základě hadísu, který danému stanovisku mezhebu odporuje. Hanefíjský učenec Bedruddín al-'Ajní s odvoláním na Abú Júsufa stanovuje:

Laik v oboru hadísů má právo následovat učence svého mezhebu, protože není schopen dopídit se skutečného významu citovaného hadísu, neboť nemá v oboru hadísů dostatek znalostí. Proto, že není fundovaný, nemusí ihned jednat podle zjevné dikce hadísu. Hadís totiž může být nějak dále specifikovaný, může být abrogovaný anebo učenci odvržený atd.[13]

Tento nárok přestává ve chvíli, kdy je dotyčnému celá věc důkladně objasněna. Muhammed Ammán al-Džámí řekl:

Pokud existuje v dané věci něco ze Sunny, nikomu není dovoleno říci, že daný text odporuje jeho mezhebu.

Není dovoleno následovat mezheb na úkor Sunny, neboť není dovoleno porovnávat mezi tím, co pochází od Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a tím, co je názorem lidí.[14]

Indický hanefíjský učenec Ašraf 'Alí Senwí kritizoval ty, kteří upřednostnili názor mezheb nad dikcí zjeveného textu těmito slovy:

Mnozí následovníci mezhebů a dokonce i někteří jejich význační představitelé následují své mezheby tak slepě, že kdykoli slyší verše či hadísy odporující názoru jejich mudžtehida, v jejich srdcích je nevole. Myšlenka odmítat to, co stanovují verše a hadísy se nejprve objeví v jejich srdcích a oni následně pokřiví výklad bez ohledu na to, jak nemožné to je a jak silné jsou důkazy protistrany, dokonce tak učiní i v případě, že důkazem jejich mudžtehida je jen pouhá analogie a dokonce i tehdy, kdy ani nedokáží výklad patřičně přizpůsobit. Leč navzdory tomuto všemu mají snahu ohýbat výklad za jediným účelem – aby jejich mezheb v argumentaci zvítězil. Nejsou schopni opustit názor jejich mudžtehida a následovat zjevný autentický hadís.[15]

Varování zbožných předků před následováním názorů a rozporováním zjevení rozumem

Jak poznamenává již Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja, „zbožní předkové pohlíželi s obrovskou nevolí na každého, kdo se opovážil kontrovat Koránu a Sunně kohokoli názorem.[16] Zde uvádíme několik příkladů z mnoha.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Následovníci vlastních názorů jsou nepřáteli Sunny. Nedokázali zachovat hadísy, unikly jim jejich významy a když byli na něco dotázáni, styděli se přiznat, že nevědí. Proto začali rozporovat Sunnu svými názory a díky tomu upadli v blud a sešli na scestí.[17]

'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Pokud by se náboženství zakládalo na názorech, pak by bylo přednější potírat po spodní straně obuvi a ne po horní, ale já viděl Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak po horní straně své obuvi.[18]

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما potkal Džábira ibn Zejda, jak obchází Ka'bu. Obrátil se k němu slovy: „Abu š-Ša´sa', ty jsi učený muž z Basry, proto nikdy neodpovídej jinak, než podle slov Koránu (arab. بِقُرْآنٍ نَاطِقٍ bi-Kur´ánin nátikin) anebo podle precedentu ze Sunny (arab, سُنَّةٍ مَاضِيَةٍ sunnetin mádíja). Pokud učiníš opak, dojdeš zkázy a uvrhneš do ní i jiné.[19]

Al-Awzá'í vyprávěl: „Omar ibn 'Abdil'azíz zakázal, aby kdokoli hovořil o obsahu Koránu na základě vlastního názoru a imámové mohli hovořit jen o věcech, o kterých Korán nehovořil a o kterých se nedochovalo nic z Prorokovy صلى الله عليه و سلم Sunny.[20] Také řekl: „Nauka je jen to, co pochází od společníků Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم a to, co ani od jediného z nich nepochází, žádná nauka není.[21]

Sufján as-Sewrí třikrát opakoval: „Náboženství se zakládá na podáních a nikoli na názorech![22]

Bilál ibn Sa'd pravil: „Dobré skutky nejsou přijaty, dokud vedle nich existuje cokoli z následujících tří: přidružování k Alláhu, nevíra a názor.“ Zeptali se jej: „A co je názor?“ Odpověděl: „Ignorování Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم ve prospěch následování vlastního názoru.[23]

'Abdul'azíz ibn Refí' vyprávěl, že 'Atá ibn Abí Rabí'ovi, jednomu z učitelů Abú Hanífy, kdosi položil otázku. 'Atá odpověděl, že neví. Poté jej dotyčný poprosil o jeho názor na danou věc a 'Atá odpověděl: „Bojím se a stydím před Alláhem, aby byl můj názor brán na tomto světě jako součást náboženství.[24]  

____________________________________________________________

[1] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, součást hadísu č. 1791.

[2] Viz Fireku mu'aseretu tunsebu ile l-islámi we bejánu mewkífi l-islámi miná, 2/873-874.

[3] Viz Muchteseru s-sewáiki l-mursela, 1/292.

[4] Viz Šerhu 'akídeti t-taháwíja, 231-232.

[5] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 1/67.

[6] Viz Tefísru l-Kurtubí, 1/425.

[7] Viz Usúlu s-Sunna, čl. 8.

[8] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, str. 722.

[9] Viz Fethu l-Bárí, 5/363.

[10] Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v I'lámu l-muwekki'ín, 1/43.

[11] Tito أهل الرأي ahlu r-ra´j, dosl. lidé názoru, byli v rané době před vznikem klasických dnešních mezhebů jedním z tehdejších proudů islámsko-právního myšlení, rozšířeným převážně v Iráku. Proto, že se opírali o menší počet textuálních zdrojů, vyznačovali se tendencí následovat metody samostatného úsudku až do té míry, že v tom přeháněli na úkor zjevených zdrojů a rozvoje nauky o hadísech, z čehož pramení i jejich jméno. V opozici k nim stáli أهل الحديث ahlu l-hadís, dosl. lidé hadísu, jejichž vlastí byl převážně Hidžáz. Právě z nich se rekrutovali největší odborníci na hadísy, jako třeba zmíněný Wekí', na druhou stranu jejich islámsko-právní uvažování nebylo tak pružné a jeho metody tak propracované. Na tyto rozpory ukazuje i toto podání, v němž ahlu r-ra´j, jako např. Ibráhím an-Necha'í na základě zákazu měnit či mrzačit stvoření Boží postulují zákaz cejchování dobytka, byť hadís jasně dokládá, že tak činil sám Prorok صلى الله عليه و سلم.

[12] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 906.

[13] Viz al-Binájetu Šerhu l-Hidája, 4/110.

[14] Viz Šerhu Kurreti a'juni l-muwehhidín, páska č. 6.

[15] Viz Tezkiretu r-rešíd, 1/131.

[16] Viz Muchteseru s-sewá´iki l-mursela, str.139.

[17] Od 'Amra ibnu l-Hurejse zaznamenal ad-Dárekutní v Sunenu, 4/146; al-Bejhekí v al-Medchal, str. 190); Ibn Hazm v al-Ihkám, 6/213; a al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i'tikád, 1/123, čl. 200.

[18] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 162, 163 a 164, sahíh li ghajrihi podle al-Albáního.

[19] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/264, s da'íf senedem, nicméně jeho vyznění je v pořádku.

[20] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 446, jako sahíh jej ocenili Husejn Selím Asad a 'Abdulmennán Rásich.

[21] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-bejáni l-'ilm, 2/36.

[22] Viz Šerefu ashábi l-hadís, 1/6. 

[23] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/229. 

[24] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 108; Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, podání č. 43. Jako sahíh jej ocenil Zubejr 'Alí Záí v Tahkíku makálát, 2/562.