KORÁNSKÉ VERŠE O PŮSTU POHLEDEM ISLÁMSKO-PRÁVNÍ NAUKY, DÍL II.

Alláh si přeje vám to usnadnit

V předepsání půstu Nejvyšší ukázal Svou milost, budiž mu všechna chvála za Jeho hojné dary. Islámské chápání půstu má za cíl odstranit všechny těžkosti a zabránit jakékoli škodě. Toto náboženství je náboženstvím od Alláha a nikoli od lidí, Alláh nejlépe ví, co je z hlediska náboženství nejúplnější, ví, které situace přinášejí těžkosti a kde existuje nějaký záměr a užitek z ulehčení, kterého bez tohoto ulehčení nelze dosáhnout. Alláhem předepsaná šarí'a takto snímá z lidí břemena, pokud se nacházejí v obtížné situaci, protože Alláh pro lidi nechce nic, co je zatěžuje a trápí, naopak, přeje si pro ně jen to, co je v jejich vlastním zájmu a co je pro ně užitečné.

'Alí al-Kárí al-Hanefí praví:

Ve vznešeném Koránu vystupuje dvojí Boží vůle (arab. إرادة iráda) – obecná stvořitelská vůle a zákonodárná vůle. Obecná stvořitelská vůle je absolutní a projeví se vždy, na rozdíl od vůle zákonodárné. Učenci ahlu s-sunna říkají, že absolutní, stvořitelská vůle, se vztahuje na všechny události, zatímco druhá, zákonodárná vůle je výhradně náboženského a zákonného charakteru, obsahujícího v sobě nařízení oblíbenosti, spokojenosti s něčím. Koránský příkaz potom odkazuje na tento druhý druh vůle a nikoli na ten první.[1]

Ve slovech „Alláh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné“ se nachází zkrášlující stylistický prvek známý jako negativní antiteze (arab. طباق السلب tibáku s-selb) sloužící k podtrhnutí vyřčeného. Princip ulehčení v opozici k obtížnému je jedním ze základních principů náboženství islámu a z tohoto verše je abstrahováno islámsko-právní maximum ve znění المشقة تجلب التيسير al-mušekkatu tedžellubu t-tejsír, tj. „obtíž vyžaduje ulehčení.“

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ الدِّينَ يُسْرٌ، وَلَنْ يُشَادَّ الدِّينَ أَحَدٌ إِلاَّ غَلَبَهُ، فَسَدِّدُوا وَقَارِبُوا وَأَبْشِرُوا ...

Věru náboženství je snadné a nikdo nikdy na sebe neuvalil břemeno, aniž by ho ono nepřemohlo, proto nezacházejte do krajností, nýbrž snažte se o dokonalost a těšte se z radostné zvěsti ...[2]

Anas ibn Málikرضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

يَسِّرُوا وَلاَ تُعَسِّرُوا، وَبَشِّرُوا وَلاَ تُنَفِّرُوا ‏!

Ulehčujte a nepřitěžujte, oznamujte radostnou zvěst a neodpuzujte![3]


Postním měsícem je měsíc ramadán

Temito slovy začíná verš, jenž je pokračováním a co se týče předpisů půstu též rozvedením verše předchozího – povinný půst je půst ramadánský a jeho moudrost tkví v tom, že v témže měsíci začalo zjevování Koránu, což je další podoba Božích darů, požehnání a milosti, za což třeba vyjádřit vděk.

Arabský výraz شهر šehr, označující kalendářní měsíc, je spřízněn se slovem إشهار išhár s významem jasného uzření či obecně známé skutečnosti. Měsíc je takto nazván proto, že začíná objevením se nového srpku měsíce na obloze, kde je všem na očích a každý ho může spatřit – měsíc je proto definován jako časová vzdálenost mezi dvěma novy. Arabská věta شهر سيفه šehere sejfehu znamená „vytasil šavli.“ Slovo „měsíc“ se v Koránu objevuje na dvanácti místech v singuláru, dvakrát v tvaru duálu a sedmkrát ve fromě plurálu. [4]

Al-Menáwí uvádí že at-Tálikání jmenuje celkem šedesát různých synonymních pojmenování pro ramadán. [5] Co se týče tohoto pojmu samotného, někteří učenci, jako např. Ibn 'Ašúr nebo aš-Šewkání s odvoláním na al-Máwerdího smýšlejí, že se jedná čistě o název měsíce daný v nové, post-koránské době, přičemž předtím devátý měsíc lunárního kalendáře měsíc slul ناتق nátik. [6]

Další učenci chápou pojem رمضان ramadán jako odvozeninu ze slovesa رمض ramada s významem sežehnout, spálit, být rozpálený, vyschlý, přičemž sémantická spojitost je vysvětlována různě. Jedni smýšlejí, že v pozadí tohoto názvu je síla horka, kterou postící se člověk cítí - když se řekne يرمض الصائم jermudu s-sáim, znamená to, že „postící se pocítil horko a žízeň.“ Další jsou toho názoru, že ramadán je ramadánem, neboť spaluje hříchy cestou dobrých skutků. [7] Třetí skupina a mezi nimi i al-'Usejmín tvrdí, že v době, kdy měsíc dostal své jméno, panovala spalující vedra.

Ve verši použité slovní spojení „měsíc ramadán“ má symbolizovat uctivost vůči výjimečnému měsíci a také, že povinný půst v něm zahrnuje půst po celý tento měsíc a nikoli jen pár dní z něj, což by jinak nebylo zcela zřejmé přímo z koránského textu, ale pouze logicky vydedukovatelné. Tím spíše, když je v předcházejícím verši uložena povinnost půstu „po určený počet dní.“

Zamýšleným významem tedy je, že časem předepsaným pro povinný půst je období roku, které vy nazýváte ramadánem.

V němž Korán byl seslán

Alláh přiřkl různým obdobím, ve kterých se odehrály významné události, zvláštní význam a nejinak je tomu i s ramadánem. 9. měsíc lunárního kalendáře je specifický sesíláním zjevení a proto byl vybrán pro půst a další formy intenzivního uctívání. V něm se také nachází Noc úradku (arab. ليلة القدر lejletu l-kadr), ve které se přiřkne osud na následující rok dopředu, ve které byl najednou seslán Korán na pozemské nebe do Domu důstojnosti (arab. بيت العزة bejtu l-'izza) a ve které také začalo jeho zjevování lidem.

Ahmed, at-Taberání a další uvádějí od Wásila ibn Aska'a, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم uvedl, že svitky Ibráhímovy byly zjeveny v první ramadánskou noc, Tewrát (tj. původní Mojžíšova Tóra) v šestou, Indžíl (tj. původní Ježíšovo Evangelium) noci třinácté a Korán noci 24. [8]

Al-Menáwí s odvoláním na Ibn Hadžera uvádí, že toto podání neprotiřečí faktu, že byl zjeven v Noci úradku, protože „je možné, že Noc úradku byla v daném roce právě tehdy, potom byl tehdy Korán spuštěn na nejnižší, pozemské nebe a poté 24. noci seslán i na zem, když byly Prorokovi صلى الله عليه و سلم zjeveny první verše.[9]

Podle Rešída Ridá může slovo Korán odkazovat na svaté písmo jako na celek, ale i na nějakou jeho pasáž, tedy může se jednak o odkaz jak na seslání celé knihy na pozemské nebe, tak i zjevení prvních jejích veršů lidstvu. [10]

V otázce původu názvu Korán zastává jedna skupina učenců v čele s al-Kurtubím názor, že jde o vlastní jméno zjeveného písma podobně jako jména Tewrát nebo Indžíl. Toto byl také názor aš-Šáfi'ího, jenž řekl: „Slovo القرآن al-Kur´án – Korán, není odvozeno od slovesa قرء kara´a (s významem číst, přednášet, recitovat), nýbrž se jedná o název pro Knihu Boží, podobně jako Tewrát či Indžíl.[11] Také as-Sujútí tento názor považoval za nejvěrohodnější. [12]

Naproti tomu další smýšlejí, že termín Korán je odvozen od nějakého arabského slovesného základu, ale neshodují se na kterém. Podle jedněch je jím sloveso قرء kara´a s významem číst, přednášet či recitovat, podle jiných, např. al-Aš'arího, sloveso قرن karane s významem spojovat, propojovat, sdružovat, svazovat něco s něčím.

Není pochyb, že Korán se recituje a čte a také, že v sobě spojuje příkazy, zákazy, sliby i hrozby a propojuje dobro tohoto i onoho světa. Obě vysvětlení jsou tedy přijatelná, jak uvádí al-'Usejmín.

Korán je pak nestvořeným, přímým slovem Božím jak co do svého obsahu, tak i svého znění a struktury, které krásou svého výrazu a stylu, jakož i intelektuálním obsahem překonává všechna slova lidí, zapsaným na stránky mushafu, dochovaným naprosto jistým způsobem předání zcela vylučujícím konspiraci a jehož četba či recitace představuje uctívání.

Takto je ramadán spojen s Koránem a proto je povinností co nejvíce v něm Korán recitovat a chvályhodným činem dokončit během něj četbu celého Koránu, jako Korán opakoval s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم i Džibríl. Je dochováno od Ibn Mes'úda رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosíval Alláha:

أن تجعل القرآن ربيع قلبي ونور صدري.

An tedž'ele l-Kur´ána rabí'a kalbí we núre sadrí,“ tj. „(Ó Bože) učiň Korán jarem srdce mého a světlem hrudi mé.[13]

Ibnu l-Kajjim vysvětlil:

Na jaře deště zkrápějí zem a přinášejí do ní život a probuzení. Korán je připodobněn k jarní době, protože Korán oživuje srdce, jako jaro přírodu.[14]

Al-Aswed ibn Jezíd v ramadánu dokázal přečíst celý Korán každou druhou noc - spal jen mezi maghribem a 'išá. A jindy končil celý Korán každou šestou noc. [15]

Ramadán tedy pro naše zbožné předky představoval jistou výjimku z pravidla o nutnosti přečíst Korán nikoli za méně než tři dny, protože se jedná o mimořádnou roční dobu z hlediska odměny, jak uvádí Ibn Redžeb, zmiňující jeho bleskurychlý průběh:

Měsíc ramadán se záhy krátí, proto se co nejvíce snažte konat dobré skutky. Dobré skutky v každém měsíci se dají vynahradit, ovšem ne tak v ramadánu.[16]

Muhammed Sálih al-'Usejmín praví:

A jedním z nejlepších způsobů, jak zkultivovat své srdce a zajistit mu bezpečí, je hojně číst Korán.[17]

A dodává: 

Přečíst v ramadánu celý Korán není pro postícího se povinností, nicméně je na každém jednotlivci, aby z Koránu četl co nejvíce v souladu se Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم, se kterým každý ramadán Korán procházel sám Džibríl, mír s ním.[18]

Vedení pro lidi, jeho objasnění a spásné rozlišení

Pojmy الهدى al-hudá, tj. správné vedení, البينات al-bejjinát, tj. jasné důkazy či objasnění a الفرقان al-furkán, tj. spásné rozlišení jsou jedněmi z mnoha přídomků, kterými je Korán Koránem samotným popisován. As-Sujútí uvádí, že přídomků a přívlastků Koránu v samotném Koránu existuje celkem padesát pět. [19]

Ibn Tejmíjja dohledal názvy a přídomky Koránu v textu Koránu samotného: Kniha, Kázání, Milost, Zvěstování, Opakované podobné pasáže, Důkaz, Pravda, Jasná arabština, Seslání, Cesta přímá, Nejkrásnější vyprávění, Nejkrásnější příběh, Provaz Boží, Připomenutí, Řeč Boží, Vědění, Moudrost, Zjevení, Obhajoba předešlých zjevení a Potvrzení jejich pravdivosti. S Koránem se pak pojí přívlastky vznešený, mocný, požehnaný, vyvýšený, moudrý, slavný, jednoznačný, pečlivě vysvětlený. [20] Se slovem Korán se pak v koránském textu nejčastěji pojí slovesa: vyprávět, hovořit, rozsuzovat, vynášet výnos, oznamovat radostnou zvěst a správně vést. [21]

V tomto verši je Korán označen za správné vedení pro lidi, ale na začátku súry al-Bekary Alláh specifičtěji zmiňuje bohabojné:

ذَٰلِكَ الْكِتَابُ لَا رَيْبَ ۛ فِيهِ ۛ هُدًى لِّلْمُتَّقِينَ

Toto Písmo, o němž pochyby není, je vedením pro bohabojné (Bekara: 2)

Podle mufessirů tak existují dva druhy správného vedení: tzv. هداية البيان hidájetu l-beján, resp. هداية العملية hidájetu l-'ilmíja, tj. vedení objasněním, resp. teoretické vedení na straně jedné a هداية التوفيق hidájetu t-tewfík, resp. هداية العملية hidájetu l-'amelíja, tj. vedení uvedením na správnou cestu, resp. vedení praktické, na straně druhé. Zatímco první z nich označuje pouze oznámení a teoretické předložení pravdy, to druhé v sobě zahrnuje nutně i její následování. Korán je tedy správným vedením pro celé lidstvo, protože celému lidstvu oznamuje, co je pravdou, obsahuje správné vedení, instrukce, nejlepší systém hodnot a prosazuje nejlepší způsob života. Těm, kteří si ho zvolí následovat pak poskytuje také praktické rady, řídí a usměrňuje jejich kroky na cestě k bohabojnosti.

Ohledně pojmenování Koránu slovem الفرقان al-Furkán, tedy Spásné rozlišení, či Měřítko oddělující dobro od zla a pravdu od lži, je řečeno:

تَبَارَكَ الَّذِي نَزَّلَ الْفُرْقَانَ عَلَىٰ عَبْدِهِ لِيَكُونَ لِلْعَالَمِينَ نَذِيرًا

Požehnán budiž ten, jenž seslal spásné zjevení služebníku Svému, aby lidstvu varovatelem byl, (Furkán: 1)

Al-Furkán znamená něco, co umožňuje rozlišit pravdu od lži, dobro od zla a správné vedení od bludu.


Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí … dodržujte plně tento počet a chvalte Boha

Tento koránský příkaz zrušil původní možnost volby mezi půstem a krmením chudobných ve prospěch všeobecné povinnosti postit se, s výjimkou výše jmenovaných skupin obyvatelstva, které mají z půstu úlevu. Použitý výraz شهد šehide doslova znamená dosvědčit, čímž tato pasáž implikuje, že se vztahuje na ty, kteří nikam necestují a zůstali doma a nikoli na samotný akt vidění nového měsíce. Pro to, aby se potvrdil začátek půstu stačí svědectví jednoho či dvou lidí. Dosvědčit zde znamená حضر hadara, tj. být přítomen, čímž verš podle Abú Su'úda užívá stylistického řečnického obratu k vyjádření skrytého poselství: Kdokoli z vás bude přítomen v okruhu svého bydliště (arab. مقيم mukím) a není nemocný, nechť se postí.

Verš dále ukazuje, že nepostačuje postit se pouze pár dní z ramadánu, ale pro splnění Božího příkazu nutno je postit se celý měsíc, včetně případného dopostění se dní promeškaných kvůli např. chorobě nebo cestě.

Az-Zamechšerí v této pasáži spatřuje stylistický obrat známý jako shromáždění a rozdělování (arab. اللف و النشر al-leffu we n-nešr): povinnost půstu je uložena celému kolektivu a každému jednotlivci, s výjimkami ještě jednou jmenovanými, přičemž je ještě jednou zdůrazněna nutnost pečlivě dbát na dodržení stanoveného počtu dní a poté pokračovat ve vděčnosti vůči Stvořiteli za to, že správně vede Své bohabojné.

Tento vděk je vyjádřen vzpomínáním Alláha (arab. ذكر zikr), dodržováním Božích nařízení nejen půstu, ale všeobecně. Také se říká, že jde o odkaz na sváteční tekbír, tj. slavnostní pronášení slov الله أكبر Alláhu akbar – Bůh je Největší, což uvádí aš-Šewkání od většiny učenců. [22]

Ohledně spojitosti s během času a vyjádřeními vděku vůči stvořiteli je na jiném místě řečeno:

وَهُوَ الَّذِي جَعَلَ اللَّيْلَ وَالنَّهَارَ خِلْفَةً لِّمَنْ أَرَادَ أَن يَذَّكَّرَ أَوْ أَرَادَ شُكُورًا

A On je ten, jenž stanovil střídání noci i dne jako znamení pro toho, kdo chce si Boha připomenout, a toho, kdo chce být vděčný. (Furkán: 62)

Jest vám dovoleno přiblížit se k manželkám svým

Po vsuvce týkající se prosby, kterou představuje 186. verš, dále Alláh řekl:

أُحِلَّ لَكُمْ لَيْلَةَ الصِّيَامِ الرَّفَثُ إِلَىٰ نِسَائِكُمْ ۚ هُنَّ لِبَاسٌ لَّكُمْ وَأَنتُمْ لِبَاسٌ لَّهُنَّ ۗ عَلِمَ اللَّـهُ أَنَّكُمْ كُنتُمْ تَخْتَانُونَ أَنفُسَكُمْ فَتَابَ عَلَيْكُمْ وَعَفَا عَنكُمْ ۖ فَالْآنَ بَاشِرُوهُنَّ وَابْتَغُوا مَا كَتَبَ اللَّـهُ لَكُمْ ۚ وَكُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ الْخَيْطُ الْأَبْيَضُ مِنَ الْخَيْطِ الْأَسْوَدِ مِنَ الْفَجْرِ ۖ ثُمَّ أَتِمُّوا الصِّيَامَ إِلَى اللَّيْلِ ۚ وَلَا تُبَاشِرُوهُنَّ وَأَنتُمْ عَاكِفُونَ فِي الْمَسَاجِدِ ۗ تِلْكَ حُدُودُ اللَّـهِ فَلَا تَقْرَبُوهَا ۗ كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّـهُ آيَاتِهِ لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَّقُونَ

Jest vám dovoleno přiblížit se v noci postní k manželkám svým - ony jsou pro vás oděvem a vy jste oděvem pro ně. Bůh poznal, že křivdíte sami sobě, avšak přijal vaše pokání a prominul vám. Nyní tedy souložte s nimi a usilujte o to, co Bůh vám předepsal. Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. A nesouložte s nimi, zatímco se zdržujete v rozjímání v modlitebnách! Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim! A takto Bůh činí srozumitelnými znamení svá pro lidi - snad budou bohabojní! (Bekara:187)

Berá'a ibn 'Ázib رضي الله عنه uvádí, že když se v dřívější době někdo ze sahábů postil a poté se k někomu připojil na iftár, ale ještě předtím usnul, dále již nejedl celou noc a den a půst přerušil až následujícího večera, když zašlo slunce. Kajs ibn Sarma رضي الله عنه jednou během půstu pracoval s moukou. Když přišla chvíle iftáru, odešel domů k manželce a požádal ji o jídlo. Odpověděla, že žádné ještě nemá uvařené, ale že mu hned něco připraví. Zatímco čekal na večeři, přemohl ho spánek a když ho manželka uviděla, řekla: „Ach, těžko tobě!“ Následujícího dne Kajs kvůli vyčerpání v poledne omdlel. Záhy poté byl Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم zjeven tento verš, což všechny potěšilo. [23]

Tento verš tedy z Boží milosti dovoluje jíst, pít a užívat si manželské intimity i v ramadánských nocích od západu slunce předcházejícího do úsvitu následujícího dne, bez ohledu na to, zda člověk předtím spal či nikoli, což předtím dovoleno nebylo.

V kontextu zrušení předcházejícího zákazu a následného dovolení je třeba také chápat slova:

عَلِمَ اللَّـهُ أَنَّكُمْ كُنتُمْ تَخْتَانُونَ أَنفُسَكُمْ فَتَابَ عَلَيْكُمْ وَعَفَا عَنكُمْ ۖ فَالْآنَ بَاشِرُوهُنَّ وَابْتَغُوا مَا كَتَبَ اللَّـهُ لَكُمْ

Bůh poznal, že křivdíte sami sobě, avšak přijal vaše pokání a prominul vám. Nyní tedy souložte s nimi a usilujte o to, co Bůh vám předepsal. (Bekara: 187)

Použitý výraz تختانون techtánúne znamená doslova „klamat sami sebe“ odkazuje na skutečnost, že člověk měl tendenci si myslet, že dané přemáhání se není jeho tělu nebezpečné, protože nebylo výslovně zakázáno. Podle Rešída Ridá může být tento termín odvozen buď od slova خون chawn s významem nedostatečnosti, anebo od slovesa خان cháne s významem zrazovat, klamat. Tj. buď sami sebe připravujete o to, co vám Alláh dovolil, či klamete sami sebe tím, že takové jednání není nebezpečné, byť ho lze jen těžko snést. Podle něj se takto v rané době postilo proto, že šlo o praktiku následovníků předešlých písem.

Na zrušení tohoto předpisu je ukázáno Božím prominutím a přijetím pokání těch, kteří zákaz porušili předtím, než byl zrušen. Podle Ibn 'Usejmína se toto prominutí odráží právě v tom, že předpis půstu byl zmírněn.

Následující pasáž výslovně povoluje manželskou intimitu i za ramadánských nocí právě z důvodu toho, že manželé jsou si navzájem blízcí jako oděvy každého z nich a její předešlé omezení v době půstu působilo těžkost.

Učenci poskytli různá objasnění „toho, co Bůh vám předepsal.“ Podle Abú Hurejry, Ibn 'Abbáse a Anase رضي الله عنهم a dále dle Šurejha al-Kádího, Mudžáhida, 'Ikrimy, Sa'ída ibn Džubejra, 'Atá´a, Rabí'y ibn Anase, Zejda ibn Aslema, Hakema ibn 'Utby, Mukátila ibn Hejjána, al-Hasana al-Basrího, ad-Dahháka, Katády a dalších jde o potomka. 'Abdurrahmán ibn 'Awf a Zejd رضي الله عنهما smýšlejí, že jde o pohlavní styk a od Ibn 'Abbáse se uvádí také vysvětlení, že jde o Noc úradku (arab. ليلة القدر lejletu l-kadr). Podle Ibn Džeríra at-Taberího a Ibn Kesíra je verš obecného významu a může zahrnout vše jmenované.

Jedinou výjimkou z tohoto obecného předpisu je pak situace zbožného rozjímání v modlitebnách (arab. إعتكاف i'tikáf), coby zvláštní druh odloučení se od světa a oddání se službě Alláhu v posledních nocích ramadánu:

وَلَا تُبَاشِرُوهُنَّ وَأَنتُمْ عَاكِفُونَ فِي الْمَسَاجِدِ ۗ تِلْكَ حُدُودُ اللَّـهِ فَلَا تَقْرَبُوهَا

A nesouložte s nimi, zatímco se zdržujete v rozjímání v modlitebnách! Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim! (Bekara: 187)

Podle al-'Usejmína je i'tikáf „situace, kdy se člověk uchýlí do mešity za účelem poslušnosti vůči Alláhu Vznešenému Nejvyššímu, odloučí se od lidí a zaměstná se skutky zbožnosti a vzývání Alláha.[24] Podle Ibn Báze je i'tikáf definován jako „oddání se uctívání a odloučení se za tímto účelem kvůli Alláhu.“ Dále říká:

„Toto je šarí'atsky stanovené oddělení se. Někteří učenci smýšlí, že i'tikáf znamená „dočasně zpřetrhat jakékoli spojení se všemi stvořeními za účelem oddat se uctívání a vzývání Stvořitele.[25]

Důvodem tohoto omezení je, že i'tikáf je čas, který má být věnován výlučně uctívání. Mezi učenci panuje shoda na zákazu pohlavního styku během i'tikáfu.

Manželská intimita je v tomto verši popisována velmi vybranými a citlivými slovy a vzletnými metaforami z důvodu poučení o správné kultuře vztahu k ženám – ony jsou pro vás oděvem a vy jste oděvem pro ně. Manželka je oděvem manžela, protože ho chrání a poskytuje mu bezpečí, podobně i manžel manželku chrání a poskytuje jí bezpečí. Podobně jako člověk nemůže zůstat nahý bez oblečení, ani manželé nemohou zůstat jeden bez druhého. Ibn 'Abbás رضي الله عنه toto přirovnání vysvětlil slovy: „Vy nacházíte klid a pokoj u nich a ony u vás.“ Fachruddín ar-Rází praví: „Muž i žena se stávají jedním, jeden druhého obejmou svým tělem a stanou se jeden pro druhého tím, co jsou jinak šaty. Proto se říká, že jsou si navzájem oděvem.[26] Další smýšlejí, že slova o oděvu jsou metaforou láskyplného objetí, jiní smýšlejí, že odkazují na vzájemnou záštitu, kterou si manželé mají prokazovat, zatímco jiní na bezpečí domova a odhodlanost bránit manžela či manželku před hanbou a nactiutrháním.

Dokud nerozlišíte bílou nit od černé

Uvádí se, že když byla zjevena tato pasáž, 'Adí ibn Hátim رضي الله عنه si připravil dvě niti, černou a bílou a schoval si je pod polštář. Celou noc probděl, dívaje se na ně, ale bílou niť od černé rozlišit od sebe nedokázal. Protože se rozednilo, odešel k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a řekl mu, co se stalo. Prorok صلى الله عليه و سلم se rozesmál a řekl:

إِنَّ وِسَادَتَكَ لَعَرِيضٌ إِنَّمَا هُوَ سَوَادُ اللَّيْلِ وَبَيَاضُ النَّهَارِ.

To jsi pochopil moc doslova. To je pouze temnota noci a bělost dne.[27]

Sehl ibn Se'd رضي الله عنه uvádí, že slova „na úsvitu“ byla zjevena až dodatečně právě proto, že někteří unáhlení, kteří verš pochopili doslova, si začali uvazovat bílé a černé niti, které poté kontrolovali, zda je už od sebe nerozliší. Poté už všichni pochopili, že se tím myslí tenká světelná linka na obloze při úsvitu. [28]

Aš-Šeríf ar-Rádí praví:

Toto je překrásná metafora. Myslí se jí rozlišení bělosti úsvitu od temnoty noci. Nit je zde užita jen ve smyslu obrazném – bílá tenoučká linka úsvitu se objeví zčistajasna na obzoru a šíří se tak dlouho, dokud nad tmou noci zcela nepřevládne. Nit je metaforou tenkosti – jak se šíří světlo deního jasnu, ztenčuje se temnota noci.[29]

Poté, co uplyne noc a znovu nastane úsvit, je nadále opět po celý den až do západu slunce zakázáno jíst, pít a souložit, či se dopouštět jiných činností, které ruší půst. Zakázáno je též nepostit se z důvodu jiných, než šarí'atsky odůvodněných. Toto Alláh popsal jako hranice Boží (arab. حدود الله hudúdu ´lláh), tedy jasně dané, vysvětlené, jednoznačně definované a nepřekročitelné limity, jejichž překročení je zakázaným aktem hříchu, pročež jsou vysvětleny a lidé jsou vybízeni, aby se k nim ani nepřibližovali, tím spíše je nepřekračovali. Kdokoli tyto hranice přestoupí, opouští pole dovoleného (arab. حلال halál), vchází do pásma zakázaného (arab. حرام harám) a dopouští se nesprávného a odsouzeníhodného jednání. Z hlediska formulace zákazu je užití slova „nepřibližujte se“ efektivnější, nežli pouhé „nečiňte to.“

A takto Bůh činí srozumitelnými znamení svá pro lidi - snad budou bohabojní

Předpisy a objasnění začátku, ukončení, podstaty, povinnosti, ulehčení, užitku a moudrosti půstu tedy plní svůj stěžejní účel – výchovu k bohabojnosti a snahu zkrocením tužby po dovoleném odvrhnout i tužbu po zakázaném. Alláh ze Své milosti ukazuje lidem správnou cestu, aby neupadli ve hřích díky své neznalosti. Tímto objasněním nadále zůstávají bez možnosti vymlouvat se. Všemohoucí tak končí svůj výnos o půstu opětovným zdůrazněním bohabojnosti, tedy stejně, jako ho i začal.

Na jiném místě je řečeno:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّـهَ حَقَّ تُقَاتِهِ

Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší (Áli 'Imrán: 102)

Abdulláh ibnu l-Mubárek slyšel Murru ibn Šurehbíla říci, že 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه ohledně tohoto verše pravil: „Buďte bohabojní tak, jak je třeba se Alláha obávat, tedy poslouchejte Ho a nebuďte vůči Němu neposlušní, děkujte mu a nebuďte vůči Němu nevděční a připomínejte si Ho a nezapomínejte na Něj.[30]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

رُبَّ صَائِمٍ لَيْسَ لَهُ مِنْ صِيَامِهِ إِلاَّ الْجُوعُ وَرُبَّ قَائِمٍ لَيْسَ لَهُ مِنْ قِيَامِهِ إِلاَّ السَّهَرُ ‏.

Někteří postící se mají ze svého půstu jen hlad a žízeň a někteří modlící se v noci mají ze svých nočních modliteb jen bezesnou noc.[31]

Od Proroka 'Ísá (Ježíše) mír s ním, se podle az-Zehebího dochovalo, že „koho jeho půst a jeho modlitba nečistí od hříchu, bude zapsán mezi lháře.[32]

Mudžáhid pravil: „Kdokoli svůj půst uchrání před dvěma, toho půst bude v bezpečí – před lží a pomluvou.[33]

Ramadán je časem nápravy sebe sama a uctívání v něm je prostředkem k dosažení tohoto cíle. Proto je třeba se snažit, aby toto uctívání bylo Stvořitelem přijato a svůj účel splnilo.

Ibn Redžeb pravil:

Znakem přijetí tvého dobrého skutku jsou další tvé dobré skutky, které po něm následují.[34]

Nechť nikoho neoklamou marné naděje, že právě jemu Alláh ze Své milosti odpustí jeho zlé činy a že právě jemu dá dožít se dalšího ramadánu.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Mnoho lidí hřeší, protože mají prázdné naděje ohledně milosti Boží. Každý, kdo se tohoto dopouští je jako zatvrzelý hříšník.[35]

______________________________________________________________________

[1] Viz Šerhu Fikhi l-akbar, str. 40.

[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 39.

[3] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 69; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1734.

[4] Viz Muhammed Fuád 'Abdulbákí v al-Mu'džemu l-mufehres li alfázi l-Kur´áni l-kerím, str. 391.

[5] Viz Fejdu l-kadír, 2/578.

[6] Viz Fethu l-kadír, 1/182.

[7] Viz Muhammed ibn 'Alí aš-Šewkání ve Fethu l-Kadír, 2/206.

[8] Toto jako hadís uvádí al-Hajsemí v Medžme'u z-zewáid, 1/465. V jeho isnádu se nachází sporný vypravěč 'Imrán ibn Dawár al-Kettán, který je slabý podle Jahjá ibn Ma'ína, ale Ibn Hibbán ho přijímá.

[9] Viz Fejdu l-kadír, 3/67.

[10] Viz Tefsíru l-Menár, 2/161.

[11] Zaznamenali al-Kurtubí v Džámi'u li ahkámi l-Kur´án, 1/278; a as-Sujútí v al-Itkánu fí 'ulúmi l-Kur´án, 1/162.

[12] Viz al-Itkán, 1/163.

[13] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 3704, jako sahíh doložil al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1920.

[14] Viz al-Fewáid, str. 59.

[15] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 4/51.

[16] Viz Latáifu l-me'árif, str. 262.

[17] Viz Núru 'ala d-darb, 20/12.

[18] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 20/516.

[19] Viz al-Itkán, 1/159.

[20] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 14/1-2.

[21] Viz Minhádžu s-Sunna, 2/255.

[22] Viz Fethu l-kadír, 1/283.

[23] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1915. Jako důvod seslání tohoto verše jej uvádí al-Kurtubí v Džámi'u li-ahkámi l-Kur´án, 2/294; a at-Taberí v Tefsíru, 2/164. Viz také Mudžma'u l-beján, 2/280.

[24] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 15/155.

[25] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 15/438.

[26] Cituje ho az-Zemechšerí v al-Keššáfu, 1/172.

[27] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4510; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1090 a toto je jeho znění. Jako důvod seslání tohoto verše jej uvádí az-Zemechšerí v al-Keššáfu, 1/175; ar-Rází v Tefsíru, 5/120; a at-Taberí v Tefsíru, 2/172. Viz také Zádu l-masír, 1/192.

[28] Uvádí al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 1977.

[29] Viz Telchísu l-beján fí medžázáti l-Kur´án, str. 13.

[30] Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, podání č. 22 se sahíh isnádem.

[31] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1760.

[32] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá, 13/196.

[33] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, podání č. 8887

[34] Viz al-Latáifu l-me'árif, str. 93.

[35] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 31.