KORÁNSKÝ PŘÍKAZ POKÁNÍ

Poté, co vzpomenul zákaz pohledu na zakázané a povinnost klopit zrak, Vznešený Alláh přikázal muslimům jako kolektivu: 

 وَتُوبُوا إِلَى اللَّـهِ جَمِيعًا أَيُّهَ الْمُؤْمِنُونَ لَعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ

A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete úspěšní! (Vznešený Korán, 24:31)

To v sobě nese velké poučení, protože takřka nikdo se před tímto hříchem neubrání, ať už se ho dopustí měrou malou nebo hojnou.

Šejchu l-islám Ibn Tajmíjja uvádí následující definici pokání: 

Pokání nenásleduje jen po spáchání nějakého špatného činu, jak smýšlí mnoho nevědomých. Naopak, pokání následuje i za nevykonání dobrých skutků, jež je přikázáno vykonávat, přičemž toto pokání je ještě důležitější, než pokání za zlé činy, kterých se dopouštět je zakázáno." [1]

V souvislosti s pokáním za hříchy říká:

Pokud se někdo kaje, jeho hřích je smazán, jakož i jeho následky a trest za něj.[2]

Toto potvrzuje i hadís, ve kterém Abú 'Ubáda ibn 'Abdulláh رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

التَّائِبُ مِنَ الذَّنْبِ كَمَنْ لاَ ذَنْبَ لَهُ

Kdokoli se kál ze hříchu, jakoby se žádného hříchu ani nedopustil.[3]

Anas رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:

كُلُّ بَنِي آدَمَ خَطَّاءٌ وَخَيْرُ الْخَطَّائِينَ التَّوَّابُونَ

Každý syn Adama chybuje, leč nejlepšími z chybujících jsou ti, kdož se kají.[4]

Ibnu l-Kajjim o vztahu mezi hříchem a pokáním říká: 

Hřích je na úrovni pití jedu. Pokání jest protijedem a lékem na něj a poslušnost je jako být zdráv." [5]

Na jiném místě stejný autor vysvětluje, jaký může být pro člověka přínos hříchu:

Hřích může být pro člověka ještě větším přínosem, než mnoho aktů uctívání, za podmínky, že ho tento hřích povede k pokání. To je významem slov jednoho ze selef: „Člověk možná spáchá hřích, ale vejde díky němu do Ráje, nebo vykoná skutek uctívání a vejde díky němu do Pekla.“ Přítomní se ho zeptali, jak je to možné. Odpověděl: „Možná poté, co se dopustí hříchu, o tom hříchu nepřestává přemýšlet, kdykoli se postaví, sedne si, nebo se prochází, vzpomíná si na tento hřích. Cítí hanbu, kaje se a prosí o odpuštění. Lituje svého hříchu natolik, že se toto stane důvodem jeho spásy. Naopak může vykonat dobrý skutek, přemýšlet o něm, kdykoli se postaví, sedne si, nebo se prochází, toto ho naplňuje sebeláskou a pýchou, což způsobí jeho zatracení. Tedy hřích se může stát činitelem vedoucím k vykonání většího množství činů uctívání a dobých skutků, faktorem působícím změnu v přístupu dotyčného, že se bude více obávat Alláha, cítit se před Ním zahanben, ponížen, svěsí hlavu hanbou, bude plakat lítostí a prosit svého Pána o odpuštění. Každý z těchto následků je pak pro dotyčného lepší, nežli čin uctívání, který jej naplňuje pýchou a snahou zviditelnit se před ostatními a pohrdat ostatními lidmi. V takovém případě je pak hřích před Alláhem nepochybně lepší a pravděpodobněji přinese spásu, než dobrý skutek toho, kdo se kochá sám sebou, shlíží na ostatní shora a myslí si o sobě, že Alláhu činí laskavost. I kdyby hovořil slova, která naznačují něco odlišného, Alláh je Svědkem toho, co ukrývá ve svém srdci. Takový člověk může vůči ostatním lidem cítit nenávist, pokud si jej oni patřičně necení a dostatečně se před ním neponižují. Pokud by se sám nad sebou čestně zamyslel, jasně by to spatřil.[6]

Moudrý Lukmán radil svému synu, vybízeje a nabádaje ho k pokání v každém čase a okamžiku: „Synku můj, nechť tvůj jazyk často opakuje: „Ó Alláhu, odpusť mi," neboť věru u Alláha jsou chvíle, kdy prosící není odmítnut." [7]

Ohledně vztahu mezi moudrostí, naukou a pokáním pak chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „I kdyby muž vyšel ven ze svého domu obtěžkán hříchy tak velkými, jako jsou hory Tiháma a poté, co by zaslechl něco nauky, bál by se Alláha a kál by se, vrátil by se domů prost všech hříchů. Proto neopouštějte shromáždění, kterým jsou přítomni učenci.[8]

Talk ibn Habíb pravil: „Věru Boží práva jsou větší, než mohou služebníci vyplnit a Boží dobrodiní hojnější, než aby byla sečtena – nicméně vy buďte kajícníky z rána a buďte kajícníky i zvečera![9]

Mejmún ibn Mihrán ohledně pokání za konkrétní hřích řekl: „Kdo zhřeší ve skrytu, nechť se ve skrytu i kaje. Kdo zhřešil veřejně, nechť se také veřejně kaje, věru Alláh odpouští a nehanobí, leč lidé hanobí, ale neodpouštějí.[10]

Nedílnou součástí pokání je i prosba o odpuštění.

Vypráví se, že jednomu ze zbožných předků bylo řečeno: „Jak jsi na tom se svým náboženstvím?" Odpověděl: „Horším se v něm tím, že hřeším, ale lepším se v něm tím, že prosím o odpuštění."

Když se 'Ámir ibn 'Abdu Kajs ráno probudil, říkával: „Ó Alláhu, lidé se již rozešli za svými potřebami, leč mou potřebou je, abys mi odpustil." [11]

Další nezbytností opravdpového pokání je pláč nad hříchy a snaha nadále konat jen dobré činy.

Ibn Omar رضي الله عهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 

إذا أسأت فأحسن

Pokud se už dopustíš něčeho špatného, potom vykonej něco dobrého.[12] 

Šakík al-Balchí byl dotázán, co je znamením skutečně upřímného pokání. Odpověděl: „Neutichající pláč nad předešlými hříchy, hluboká obava z jejich opětovného spáchání, zřeknutí se zlé společnosti a začlenění se do společnosti dobrých.[13]

Ohledně tohoto pláče nad hříchy Málik ibn Dínár řekl: „Pláč nad hříchem odvane hříchy tak, jako vítr odvane suché listí.[14]

Na velký význam pokání a prosby o odpuštění ukazuje také hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, který vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ لَوْ لَمْ تُذْنِبُوا لَذَهَبَ اللَّهُ بِكُمْ وَلَجَاءَ بِقَوْمٍ يُذْنِبُونَ فَيَسْتَغْفِرُونَ اللَّهَ فَيَغْفِرُ لَهُمْ 

Při tom, v jehož rukou je má duše, pokud byste nepáchali hříchy, Alláh by vás vskutku vyměnil za jiné lidi, kteří by hřešili a prosili by Alláha o odpuštění - a On by jim odpustil.[15]

Al-Hasanu al-Basrímu bylo řečeno: „Abú Sa'íde, člověk zhřeší a potom se kaje. Potom zase zhřeší a zase se kaje. Potom zase zhřeší a zase se kaje. Až dokud neumře.“ Odpověděl: „Nevím, že by toto bylo něčím jiným, nežli charakteristikou věřících![16] 

Toto ovšem neznamená, že věřící má přestat cítit strach před Božím trestem, ale naopak, že nemá ztrácet naději na odpuštění. Ohledně spojování mezi nadějí v odpuštění a strachu před trestem pravil 'alláma Muhammed Amán al-Džamí: 

Pro služebníka je nezbytné spojit strach před Božím trestem s nadějí na Boží odpuštění. Nesmí dovolit strachu, aby ho ovládl natolik, že dosáhne úrovně zoufalství a beznaděje. Zároveň nesmí naději dovolit přemoci ho do té míry, že začne žít mimo realitu. Naopak, na své cestě k Alláhu musí oba principy, princip naděje i princip strachu, spolu vyváženě propojit. Měl by se přimknout k této cestě a následovat tento kurs. Toto je způsob, jak se připravit na smrt.[17]

Šejch Ibn Báz ohledně upřímného pokání a prosby o odpuštění pravil:

Muslim, který si často připomíná Alláha a upřímně se kaje, dosáhne úspěchu, míru v duši a vnitřní vyrovnanosti a jeho minulá pochybení mu budou odpuštěna.[18]

Šejch al-Albání vyzdvihl prosbu o odpuštění těmito slovy:

Boží odpuštění, mí bratři, jest ze všech cílů muslimova života tím nejhlavnějším.[19]

Šejch al-Fewzán dodal:

Ztratit naději v odpuštění Boží je horší, nežli hřešit.[20]

_______________________________________

[1] Viz Šerhu l-'umda, 4/39.

[2] Ibidum.

[3] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4250, sahíh podle al-Albáního. Ačkoli autenticita jeho isnádu až k Prorokovi صلى الله عليه و سلم je některými zpochybňována, jeho význam platí.

[4] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2499 a Ibn Mádža v Sunenu 4251. Háfiz Ibn Hadžer uvádí jeho isnád jako silný. Viz Bulúghu l-merám, hadís č. 1936.

[5] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/304.

[6] Viz Ibid., 1/299.

[7] Viz Ibn Abi d-Dunjá v az-Zuhd, podání č. 410.

[8] Viz Miftáhu dári s-se'áda, 1/122.

[9] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 4/62.

[10] Zaznamenal Abú Nu'ajm al-Asfahání v Hiljetu l-awlijá we tabakátu l-asfijá, podání č. 4988.

[11] Uvádí Ibn Abí 'Ásim v Kitábu z-zuhd, str. 225.

[12] Zaznamenal al-Bejhekí, jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi', hadís č. 317.

[13] Viz Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžellesetu we džewáhiru l-'ilm, podání č. 2645.

[14] Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, podání č. 184.

[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2749.

[16] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/315.

[17] Viz Šerhu Miftáhi dári s-se'áda, str. 48.

[18] Viz Fetáwá šejchi Ibni Báz, 5/57.

[19] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, str. 696.

[20] Viz al-Ittiháf, str. 524.