KORÁNSKÝ PŘÍKAZ TRPĚLIVĚ SNÁŠET NEPŘÍZNĚ OSUDU

Vznešený Alláh ve Své Knize praví:

 إِنَّ اللَّـهَ مَعَ الصَّابِرِينَ

Bůh je věru s trpělivými. (Bekara:153)

Také o kousek dále sděluje podrobněji:

وَلَنَبْلُوَنَّكُم بِشَيْءٍ مِّنَ الْخَوْفِ وَالْجُوعِ وَنَقْصٍ مِّنَ الْأَمْوَالِ وَالْأَنفُسِ وَالثَّمَرَاتِ ۗ وَبَشِّرِ الصَّابِرِينَ الَّذِينَ إِذَا أَصَابَتْهُم مُّصِيبَةٌ قَالُوا إِنَّا لِلَّـهِ وَإِنَّا إِلَيْهِ رَاجِعُونَ

Budeme vás zkoušet trochu strachem a hladem a ztrátou na majetku i lidech a plodech - avšak oznam zvěst radostnou trpělivým, kteří, když postihne je neštěstí, hovoří: „My Bohu patříme a my k Němu se navrátíme!" (Bekara: 155-156)

Všemohoucí Pán, Stvořitel a Vládce všehomíra nás upozorňuje, že obtíže, pohromy a těžkosti jsou neoddělitelnou součástí tohoto světa, s níž musíme počítat a na kterou se musíme připravit:

 لَتُبْلَوُنَّ فِي أَمْوَالِكُمْ وَأَنفُسِكُمْ وَلَتَسْمَعُنَّ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ وَمِنَ الَّذِينَ أَشْرَكُوا أَذًى كَثِيرًا ۚ وَإِن تَصْبِرُوا وَتَتَّقُوا فَإِنَّ ذَٰلِكَ مِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ

A jistě budete vystaveni zkouškám na majetcích svých i osobách svých a uslyšíte od těch, jimž dostalo se Písma před vámi, i od modloslužebníků mnoho zlého. Budete-li však trpěliví a bohabojní, shledáte, že to patří k podstatě věcí. (Áli 'Imrán: 186)

Ohledně proroků je řečeno:

وَلَقَدْ كُذِّبَتْ رُسُلٌ مِّن قَبْلِكَ فَصَبَرُوا عَلَىٰ مَا كُذِّبُوا وَأُوذُوا حَتَّىٰ أَتَاهُمْ نَصْرُنَا

Již před tebou byli jiní poslové za lháře prohlašováni, však trpělivě snášeli obvinění ze lži i příkoří, dokud k nim nepřišla vítězná pomoc Naše.  (An'ám: 34)

Alláh proto přikázal i Svému Poslu صلى الله عليه و سلم a jeho prostřednictvím i nám, všem ostatním muslimům, kteří jeho příkladu věrně následují:

فَاصْبِرْ كَمَا صَبَرَ أُولُو الْعَزْمِ مِنَ الرُّسُلِ

Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. (Ahkáf:35)

Podle Ibn 'Usejmína odkazují ألو العزم من الرسل  úlu l-'azmi mine r-rusul, jež nám tento verš dává za vzor, na Muhammeda, Ibráhíma, Músá, 'Ísá a Núha, mír s nimi všemi. Někteří kladou Núha před 'Ísá, zatímco další až do takových podrobností vůbec nezacházejí. [1] 

Na jiném místě v Koránu Alláh zmiňuje také důvod tohoto zkoušení pomocí nesnází a útrap:

وَلَنَبْلُوَنَّكُمْ حَتَّىٰ نَعْلَمَ الْمُجَاهِدِينَ مِنكُمْ وَالصَّابِرِينَ وَنَبْلُوَ أَخْبَارَكُمْ

A věru vás budeme zkoušet, abychom rozpoznali mezi vámi ty, kdož usilovně se snaží a jsou trpěliví, a abychom prozkoumali zprávy o vás. (Muhammed: 31)

Tento verš v žádném případě neznamená, že by snad Všeznající Alláh už dopředu nevěděl, jak se kdo zachová a co se skrývá v nitru každého z nás. Nicméně ve Své absolutní spravedlivosti a dobrotě dává každému z nás na tomto světě šanci projevit se a prokázat svou pravou podstatu nade vší pochybnost, aby pak mohl v Soudný Den odměnit trpělivé za jejich trpělivost a aby zoufajícím slabochům snadno a přímo mohl dokázat jejich lži a falešné výmluvy názorným příkladem z konkrétní situace v jejich vlastním životě na tomto světě.

Milostiplný Alláh ve Svém Zjevení ovšem také sesílá ujišťující příslib trpělivým:

مَا أَصَابَ مِن مُّصِيبَةٍ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّـهِ ۗوَمَن يُؤْمِن بِاللَّـهِ يَهْدِ قَلْبَهُ ۚ وَاللَّـهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ

Pohroma žádná nepropukne jinak než s dovolením Božím. A kdo věří v Boha, toho srdce On na správnou cestu uvede a Bůh je v každé věci vševědoucí. (Taghábun:11)

Praví věřící si tedy nezoufají, ale naopak prosí Alláha o správné vedení a o duševní a duchovní sílu, potřebnou k překonání životních zkoušek. 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:

Mnoho lidí, kteří vidí zlo, kterým muslimská umma prochází, spoustu nesnází, paniky, ztráty naděje a zoufalství, si začne stěžovat a propadat beznaději, jak lidé postižení kalamitami činívají.

Ale toto je zakázáno. Spíše je přikázáno být trpělivý, spoléhat se na Alláha,  neochvějně se držet náboženství islámu a věřit, že Alláh je s těmi, kteří se Ho obávají a kteří konají dobro, jakož i že nejlepší konec patří bohabojným.

Cokoli je postihne, je kvůli jejich hříchům, proto by měli být trpěliví, neboť příslib Boží je pravdivý. Člověk by měl prosit za odpuštění svých hříchů a slavit a chválit Alláha zrána i zvečera.[2] 

Šejch Ibn Báz pravil: 

Potřebuješ Boží vedení (arab. هداية hidája) dokonce i kdybys byl nejbohabojnějším z lidí. A dokonce i kdybys byl z lidí nejznalejší, budeš potřebovat vedení Boží, dokud nezemřeš.[3]

Vznešený Alláh na jiném místě ujišťuje spravedlivé i takto:

فَإِنَّ مَعَ الْعُسْرِ يُسْرًا إِنَّ مَعَ الْعُسْرِ يُسْرًا

Vždyť se strastmi i úleva přichází, věru že se strastmi i úleva přichází! (Inširáh: 5-6)

Podobný přístup obecně shledáváme i při pohledu na sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم.

Abú Sa'íd al-Chudrí a Abú Hurejra رضي الله عنهما vyprávěli, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 مَا يُصِيبُ الْمُسْلِمَ مِنْ نَصَبٍ وَلاَ وَصَبٍ وَلاَ هَمٍّ وَلاَ حُزْنٍ وَلاَ أَذًى وَلاَ غَمٍّ حَتَّى الشَّوْكَةِ يُشَاكُهَا، إِلاَّ كَفَّرَ اللَّهُ بِهَا مِنْ خَطَايَاهُ

Muslima nepostihne ani malátnost, ani choroba, ani smutek, ani hoře, dokonce ani trn jej nepíchne, aniž by jej za to Alláh nevykoupil z části jeho hříchů.[4]

Věru, že každá pohroma, která na člověka dopadne, je v konečném důsledku způsobena jeho selháními, pochybeními, poklesky, chybami a hříchy. 

V tomto smyslu vznešený Alláh bezprostředně po porážce na Uhudu zjevil:

أَوَلَمَّا أَصَابَتْكُم مُّصِيبَةٌ قَدْ أَصَبْتُم مِّثْلَيْهَا قُلْتُمْ أَنَّىٰ هَـٰذَا ۖ قُلْ هُوَ مِنْ عِندِ أَنفُسِكُمْ ۗ إِنَّ اللَّـهَ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ

Což jste neřekli, když postihlo vás neštěstí poté, co sami jste dosáhli úspěchu dvojnásobného: „Odkud to přišlo?“ Rci: „Od vás samých to přišlo!“ A Bůh nade všemi věcmi je mocný. (Áli 'Imrán: 165)

Na jiném místě Stvořitel řekl:

مَّا أَصَابَكَ مِنْ حَسَنَةٍ فَمِنَ اللَّـهِ ۖ وَمَا أَصَابَكَ مِن سَيِّئَةٍ فَمِن نَّفْسِكَ ۚ وَأَرْسَلْنَاكَ لِلنَّاسِ رَسُولًا ۚ وَكَفَىٰ بِاللَّـهِ شَهِيدًا 

To dobré, jehož se ti dostane, pochází od Boha a to zlé, jež tě postihne, pochází od tebe samého. A vyslali jsme tě k lidem jako posla a Bůh ti stačí jako svědek! (Nisá´:79)

Uvádí se také, že Prorokův صلى الله عليه و سلم bratranec a zeť a současně i čtvrtý pravověrný chalífa této ummy, 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, pravil: „Nesestoupí žádná zkouška, leda kvůli hříchu. A není ani sňata, leda kvůli pokání.[5]  

V podobném duchu hovoří i Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja: 

Kdykoli vzroste počet hříchů, vzroste i míra smutku.[6] 

Jinde totéž rozpracovává poněkud obšírněji:

Jednou z nejdůležitějších příčin soužení srdce je odvrácení se od Vznešeného Alláha a ulpívání srdce na něčem jiném mimo Něho, lhostejnost k připomínání si Alláha a láska vůči něčemu jinému, nežli Němu, protože cokoli služebník miluje namísto Alláha, tou samou věcí bude také následně potrestán. Jeho srdce je tím uvězněno láskou k něčemu jinému, nežli k Alláhu. Pak na tomto světě není nikoho ubožejšího, nežli jeho, nikoho v zoufalejší situaci a nikoho s mizernějším životem, než vede on. A také nikoho, koho srdce by bylo více souženo.[7] 

Mezi následky neposlušnosti vůči Alláhu jmenoval  stejný autor také tyto:

Nedostatek úspěchu, neschopnost správného nahlížení na věci, zaslepenost vůči pravdě, zkaženost srdce, neschopnost připomínat si Alláha, mrhání časem, nenávist a odpor Božích stvoření, odloučení se služebníka od jeho Pána, nevyslyšení proseb, zatvrzelost srdce, odnětí požehnání v obživě a věku, překážky v získávání znalostí, ponížení, urážky nepřátel, tísnivý pocit na hrudi, škoda způsobená špatnými přáteli, kteří kazí naše srdce a okrádají nás o čas, nekončící smutek a hoře, mizerný život a zklamání. Všechno to jsou důsledky hříchu a nedostatku vzpomínání Alláha, podobně jako roste obilí tím, že je zavlažováno a jako je ničeno požárem.[8] 

Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi'í rozšířil tento princip z jednotlivce i na celou společnost: 

Zkaženost společností je způsobena hříchy.[9]

Kdo potom zpytuje vlastní svědomí, pracuje na nápravě sebe sama a trpělivě přestojí to, co jej postihlo, dosáhne úspěchu.

Ibnu l-Kajjim na jiném místě ohledně tohoto principu shrnuje: 

Ego se nikdy nestane zbožným a neočistí se, leda že podstoupí útrapy, tak, jako se nikdy zlato nestane čistým, dokud se z něj neodstraní všechny neušlechtilé příměsi.[10] 

Mahmúd ibn Lebíd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětlil: 

إِذَا أَحَبَّ اللَّهُ قَوْمًا ابْتَلَاهُمْ فَمَنْ صَبَرَ فَلَهُ الصَّبْرُ وَمَنْ جَزِعَ فَلَهُ الْجَزَعُ

Pokud Alláh miluje nějaký lid, potom jej podrobí zkouškám. Kdokoli potom bude trpělivý, bude za svou trpělivost i odměněn. A kdokoli bude bědovat, tomu se dostane pouze bědování.[11] 

Anas رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:

النصر مع الصبر و الفرج مع الكرب: و إن مع العسر يسرا

Vítězná pomoc přichází s trpělivostí, úleva s tísní, vždyť se strastmi i úleva přichází![12] 

A pravdu děl Posel Boží صلى الله عليه و سلم, když podle podání od Abú Hurejry رضي الله عنه řekl:

ما رزق عبد خير له ولا أوسع من الصبر

Služebník (Boží) nebývá obdařen ničím pro něj lepším, či cennějším, nežli trpělivostí.[13]

Tíha životní zkoušky je potom přímo úměrná síle víry. Důkazem toho je hadís, ve kterém se Mus'ab ibn Sa'd رضي الله عنه otázal Proroka صلى الله عليه و سلم, kdo z lidí je zkoušen nejpřísněji. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl: 

‏ الأَنْبِيَاءُ ثُمَّ الأَمْثَلُ فَالأَمْثَلُ فَيُبْتَلَى الرَّجُلُ عَلَى حَسَبِ دِينِهِ فَإِنْ كَانَ دِينُهُ صُلْبًا اشْتَدَّ بَلاَؤُهُ وَإِنْ كَانَ فِي دِينِهِ رِقَّةٌ ابْتُلِيَ عَلَى حَسَبِ دِينِهِ فَمَا يَبْرَحُ الْبَلاَءُ بِالْعَبْدِ حَتَّى يَتْرُكَهُ يَمْشِي عَلَى الأَرْضِ مَا عَلَيْهِ خَطِيئَةٌ

Proroci, potom ti nejlepší z lidí a potom ti další nejlepší z nich. Člověk bývá pokoušen v závislosti na síle své víry. Pokud je jeho víra pevná, je jeho zkouška tvrdá, pokud je jeho víra slabá, jeho zkouška je mírná s ohledem na sílu jeho víry. Služebník bude takto zkoušen, dokud není ponechán chodíce po zemi prost od hříchu.[14]

Životní útrapy tedy člověka přinejmenším zbavují jeho hříchů a poklesků, pokud ho už přímo nepozdvihují nad jiné, kteří útrapy nezakusili. 

V tomto smyslu je třeba také chápat slova Božího Posla: 

‏ اطَّلَعْتُ فِي الْجَنَّةِ فَرَأَيْتُ أَكْثَرَ أَهْلِهَا الْفُقَرَاءَ

Dostalo se mi možnosti nahlédnout do Ráje a shledal jsem, že většinu jeho obyvatel tvoří chudobní.[15]

Naopak důvod k obavám mají ti, kteří si žádnými těžkostmi neprošli. Uvádí se, že Mu'áwíja ibn Kurra pravil: „Většina z těch, kterým bude v Den Zmrtvýchvstání účtováno nejpřísněji, jsou ti, kteří byli bohatí a bezstarostní.[16]

Žádná z pohrom, které nás mohou v tomto pozemském životě potkat, také není horší a těžší nežli to, co nám hrozí na světě onom, pokud nedodržíme to, co jsme povinni dodržet a porušíme to, co je nám přikázáno neporušit. 

Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí metaforicky prohlásil: 

Běda tobě! Lákadla tohoto světa jsou sladká a podbízivá, proto věz, že zúčtování za ně bude přísné a kruté. Čas, kdy milovaná přijde, je plný bezstarostných hrátek, leč opravdové těžkosti vyčkávají chvíle, kdy odejde.[17]

Trpělivost tváří v tvář nesnázím a těžkým životním situacím byla též oceňovanou vlastností našich zbožných předků. 

Al-Hasan al-Basrí o nich řekl: „Věru jsem potkal mnoho lidí, kteří se příliš nerozplývali radostí z toho, čeho se jim na tomto světě dostalo a ani vůbec nijak nehořekovali nad tím, co jim na tomto světě bylo odňato.[18]  

Fudajl ibn Ijjád vyprávěl: „Trpělivosti jsem se naučil od jednoho malého chlapce. Když jsem jednoho dne šel do mešity, viděl jsem matku trestající doma svého malého synka. Zlobivé dítko ječelo a vřískalo. Podařilo se mu dosáhnout na dveře a utéci z domu pryč. Matka tedy dveře domu zamkla. Když jsem se z mešity vracel zpět, našel jsem tohoto chlapce schouleného před vraty svého domu. Plakal a fňukal nad tím, co provedl. A stýskalo se mu po mámě. Matce se syna zželelo a tak mu dveře otevřela.“  Když na tento moment Fudajl vzpomínal, plakal tolik, že jeho brada zvlhla slzami a poté dodal: „Sláva Alláhu! Kdyby jen byl služebník Boží takto trpělivý i u dveří Pána svého, Alláh by mu je jistojistě otevřel![19]  

Al-Hasan al-Basrí kritizoval běžnou lidskou malost slovy: „Člověk je nevděčný – vyčítá pohromy a zapomíná na dobrodiní, kterých se mu dostalo.[20] 

Ze Sunny můžeme ukázat také konkrétní příklady nesmírné odměny za trpělivé překonání těch nejhorších situací, jaké mohou v lidském životě nastat, jako je těžká choroba, trvalé zdravotní postižení, nebo ztráta nejbližších příbuzných děti nevyjímaje. A prosíme Alláha, aby nás všechny před těmito ranami raději uchránil.

1. Těžká choroba.

Například Ummu l-'Alá´ رضي الله عنها vyprávěla, že ji během její choroby navštívil Posel Boží صلى الله عليه و سلم a řekl jí:

أَبْشِرِي يَا أُمَّ الْعَلاَءِ فَإِنَّ مَرَضَ الْمُسْلِمِ يُذْهِبُ اللَّهُ بِهِ خَطَايَاهُ كَمَا تُذْهِبُ النَّارُ خَبَثَ الذَّهَبِ وَالْفِضَّةِ

„Buď ráda, Ummu l-'Alá´, neboť věru Alláh skrze chorobu zbavuje muslima jeho hříchů tak, jako oheň zbavuje nečistot zlato a stříbro.[21]

Ohledně nemoci a jejího snášení šejch Ibn 'Usejmín poznamenal také toto:

Nikdy neříkej, že choroba je smrtelná nebo nevyléčitelná. Alláh je Všemohoucí. Ten, Který stvořil z ničeho i tebe samotného je také Schopen zbavit tě i choroby.[22] 

2. Oslepnutí.

Podobně Anas ibn Málik رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci ohledně životní zkoušky toho, kdo přijde o zrak:

إِنَّ اللَّهَ قَالَ إِذَا ابْتَلَيْتُ عَبْدِي بِحَبِيبَتَيْهِ فَصَبَرَ عَوَّضْتُهُ مِنْهُمَا الْجَنَّةَ

Alláh pravil: „Pokud Svého služebníka vyzkouším tím, že mu odejmu jeho dvě milované (tj. oči), načež to přetrpí, nechám ho v odměnu za to vstoupit do Ráje.[23] 

3. Ztráta velmi blízkého člověka.

Další velmi obtížné životní situace se týká jiný hadís, vyprávěný Abú Hurejrou رضي الله عنه, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

 يَقُولُ اللَّهُ تَعَالَى مَا لِعَبْدِي الْمُؤْمِنِ عِنْدِي جَزَاءٌ، إِذَا قَبَضْتُ صَفِيَّهُ مِنْ أَهْلِ الدُّنْيَا، ثُمَّ احْتَسَبَهُ إِلاَّ الْجَنَّةُ

Vznešený Alláh praví: „Pro Svého věřícího služebníka, který doufá v nejlepší i poté, co mu odejmu některého z jeho blízkých, nemám jinou odměnu, nežli Ráj.[24]

Šejch Ibn Báz vysvětlil: 

Tento hadís odkazuje na úmrtí toho, koho služebník velmi miluje - bratra, otce, manželku apod. Pokud zůstane trpělivý a i nadále doufá v Boží odměnu, obdrží za to Ráj.[25]

4. Úmrtí dítěte.

Podobný příslib se nám dochoval i pro rodiče, který přijde o své dítě. Abú Sinán vypráví, že poté, co pochoval svého syna Sinána, Abú Talha al-Chawlání seděl na kraji jeho hrobu. Když chtěl Abú Sinán odejít, Abú Talha ho vzal za ruku a řekl mu: „Nemám ti sdělit nějakou radostnou novinu, Abú Sináne?“ „Ovšemže,“ řekl Abú Sinán. Abú Talha pravil: „ad-Dahhák ibn 'Abdurrahmán ibn Arzab mi vyprávěl od Abú Músá al-Aš'arího رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِذَا مَاتَ وَلَدُ الْعَبْدِ قَالَ اللَّهُ لِمَلاَئِكَتِهِ قَبَضْتُمْ وَلَدَ عَبْدِي ‏.‏ فَيَقُولُونَ نَعَمْ ‏.‏ فَيَقُولُ قَبَضْتُمْ ثَمَرَةَ فُؤَادِهِ ‏.‏ فَيَقُولُونَ نَعَمْ‏.‏ فَيَقُولُ مَاذَا قَالَ عَبْدِي فَيَقُولُونَ حَمِدَكَ وَاسْتَرْجَعَ ‏.‏ فَيَقُولُ اللَّهُ ابْنُوا لِعَبْدِي بَيْتًا فِي الْجَنَّةِ وَسَمُّوهُ بَيْتَ الْحَمْدِ

Když zemře dítě služebníka (Božího), Alláh řekne Svým andělům: „Vy jste Mému služebníkovi odňali dítě?“ „Ano,“ odpovědí oni. Řekne: „Vy jste mu odňali plod jeho srdci nejdražší?“ „Ano,“ odpovědí oni. Alláh se zeptá: „A co Můj služebník řekl?“ „Řekl chvála Alláhu, věru se k Alláhu navracíme.“ Načež Alláh řekne: „Postavte pro Mého služebníka dům v Ráji a nazvěte ho Domem chvály.[26]  

Takto hovoří Sunna o odměně lidí, které postihne těžká životní pohroma. Věz tedy, že pro věřícího není nikdy nic ztraceno, byť by šlo o sebevíce negativnější a ničivější katastrofu. Každá rána osudu, i ta nejkrutější, je pro něho další výzvou a novou metou, kterou může překonat. 

Ibn Tejmíjja shrnul: 

Když na lidi dopadne krutá životní zkouška, je to pro věřícího příležitost, jak dosáhnout vysoké úrovně a získat nesmírnou odměnu.[27] 

Této odměny věřící člověk dosáhne, pokud se bude chovat v souladu s principem trpělivosti a neučiní nic, co se s ním neslučuje. 

Ibnu l-Kajjim definoval, že tomuto principu trpělivosti odporuje „stěžování si na nesnáze lidem, ať už slovy, či chováním.[28] 

Ohledně trpělivého snášení nesnází na jiném místě uvedl: 

Cokoli Alláh pro Svého věřícího služebníka určil, je požehnáním, dokonce i kdyby to byl nedostatek. Je to přednost, i když to má podobu zkoušky a pohroma, která ho zasáhne je přínosem, i když je bolestivá.[29]

Prosíme Alláha, aby nás učinil trpělivými v každé životní situaci, včetně těch nejtěžších. Ámín!

______________________________________________________

[1] Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/236. 

[2] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 18/295.

[3] Viz al-Fetáwá, 7/163.

[4] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 5641 a 5642; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2873.

[5] Takto jej uvádí Ibnu l-Kajjim v ad-Dá´u we d-dewá´, str. 157; a v al-Džewábu l-káfí, 1/74. Stejné podání uvádí od 'Abbáse رضي الله عنه také ad-Dínewerí v al-Mudžálesa, podání č. 727; a Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, str. 184-185. Jako slova al-'Abbáse ibnu l-Muttaliba رضي الله عنه uvádí druhou polovinu tohoto výroku háfiz Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 2/297.

[6] Viz al-Džewábu l-káfí, 1/ 22.

[7] Viz Zádu l-me'ád, 2/25.

[8] Viz al-Fewáid, str. 62.

[9] Viz Gháretu l-ašruta, 2/170.

[10] Viz al-Fewáid, str. 365.

[11] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23122, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1706.

[12] Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 6806.

[13] Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, 2/414. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 448.

[14] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2398 jako hasan sahíh.

[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2737.

[16] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewíhiri l-'ilm, 4/152.

[17] Viz Kitábu l-letáifi fi l-wá'iz, str. 125.

[18] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/270.

[19] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musennefu, 6/22.

[20] Uvádí at-Taberí v at-Tárích, 24/557.

[21] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3092, jako hasan.

[22] Viz Ahkámu l-Kur´án,  2/364.

[23] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5653.

[24] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6424.

[25] Viz al-Hulelu l-ibrízíjja, 4/226, pozn. č. 4.

[26] Zaznamenal jej at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1021 jako hasan gharíb. Někteří ovšem prohlásili, že hadís není autentický, nicméně tento jím uváděný isnád obsahuje samé spolehlivé vypravěče, což potvrdil i Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 726; a al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1408.

[27] Viz al-Istikáma, str. 482.

[28] Viz 'Uddátu s-sábirín we zákirátu š-šákirín, str. 7.

[29] Viz Medáridžu s-sálikín, 4/215.