LÁSKA VŮČI ALLÁHU A JEHO POSLU صلى الله عليه و سلم: DÍL 2.

Láska se objevuje v Koránu i v Sunně ve všech kontextech a aspektech světských, jako láska rodičů k dětem, láska mezi manžely, láska člověka k majetku a ostatním tužbám, ale také ve smyslu duchovním. To je zejména láska vůči Bohu a vůči Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم.

 
Vznešený Alláh hovoří o Svém vztahu vůči Svým oddaným služebníkům:
 
فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ 
A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho (Máida:54)
إِنَّاللَّهَيُحِبُّالتَّوَّابِينَوَيُحِبُّالْمُتَطَهِّرِينَ
A Bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očišťují!"(Bekara:222)
إِنَّاللَّهَيُحِبُّالَّذِينَيُقَاتِلُونَفِيسَبِيلِهِصَفًّا كَأَنَّهُمبُنْيَانٌمَّرْصُوصٌ
Bůh věru miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho v sevřeném šiku, jako by byli stavbou olovem spojenou. (Saff:4)
 
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Vznešený Alláh pravil: „Kdo nepřátelsky vystoupí vůči Mému blízkému (arab. welí), tomu vyhlašuji válku. Můj služebník se ke Mně nepřiblíží ničím Mi milejším než tím, co jsem mu předepsal jako povinnost. Neustále se ke Mně přibližuje dobrovolnými činy, dokud si jej nazamiluji ...1
 
'Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Prorok صلى الله عليه و سلم jmenoval velitelem jedné výzvědné jednotly jistého muže, který vedl své vojáky i v modlitbě a vždy recitoval súru „Kul huwe lláhu ahad.“ Vojáci po svém návratu o tomto jeho počínání Prorokovi صلى الله عليه و سلم pověděli a on jim řekl, aby se svého velitele zeptali, proč tak činí. Dotyčný odpověděl: Protože je tato súra popisem vlastností mého Pána a já ji rád recituji.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم tehdy řekl: „Řekněte mu, že i Alláh jej miluje.2
 
O vztahu věřících vůči Alláhu se uvádí:
 
وَمِنَ النَّاسِ مَن يَتَّخِذُ مِن دُونِ اللَّهِ أَندَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ اللَّهِ ۖ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَشَدُّ حُبًّا لِّلَّهِ
Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. (Bekara: 165)
 
فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ 
A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho (Máida: 54)
 
Mezi láskou k Alláhu na straně jedné a láskou a následováním Jeho Posla na straně druhé je velmi těsná souvislost.
قُلْ إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ
Rci: "Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný." (Áli 'Imrán: 31)
 
Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že kdosi se zeptal Božího Posla صلى الله عليه و سلم, kdy nadejde Soudný den. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „A co jsi si pro něj připravil?“ Dotyčný odpověděl: „Nic jiného jsem si pro něj nepřipravil, ani mnoho modliteb, ani mnoho milodarů, avšak miluji Alláha a Jeho Posla!“ Pě. Ukazuje na ni jak rozum, tak i šarí'a.
 
An-Newewí poté, co uvedl slova kádího 'Ijjáda o důvodech lásky, o lásce vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم řekl: „U Proroka jsou přítomny všechny uvedené důvody vzniku lásky. Spojuje v sobě to nejkrásnější navenek i uvnitř, lidskou dokonalost a vznešenost, nejvybranněší mravní hodnoty, dobročinnost vůči všem muslimům tím, že jim ukazuje správné vedení a cestu milosti chránící před Ohněm.“3
 
Proto je láska vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم jedním z nejdůležitějších a nejvznešenějších činů srdce každého muslima, shodně síle jeho víry. Není to jen dávání přednosti tomu, co je lepší, jen na základě rozumu a na úkor citu, jako když nemocný pozře jinak nechutný lék, jen když mu pomůže od choroby. Ibn Hadžer smýšlí, že „pokud důkladně rozmyslíme nad významem těchto slov, zjistíme, že tužby a city nutno podřídit rozumu, který rozezná užitečné od neužitečného a nalezne slast v tom, co přináší spásu. Tak člověk dospěje do stádia, kdy si užívá a zakouší příjemné pocity a vybuduje si lásku vůči tomu, co mu samo o sobě prospívá a je dobrem v nejčistším slova smyslu.“4
 
Sulejmán at-Temímí, vnuk Muhammeda ibn 'Abdulwehhába dodává, že dokud není tento pocit provázán skutečnou láskou, je marný, neboť sám o sobě nutně nemusí být znakem skutečné lásky. Kdo ji nepocítí, je jako chorý člověk pijící hořký lék v naději, že se uzdraví. Nepocítil slast víry. Tu pocítí jen ten, kohož srdce i touha budou této lásce pomáhat a půjdou ruku v ruce s jeho rozumem.
 
Jiní smýšlejí, že láska vůči Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم znamená být mu poslušen. Ani to není správné pochopení. Láska vůči němu je totiž sama základem pro poslušnost vůči němu. Následování Proroka صلى الله عليه و سلم je jednak podmínkou a jednak i plodem této lásky. Láska vůči Prorokovi je navíc hlubším stupněm okouzlení Prorokovou osobností, vznešeností jeho mravních kvalit a velikostí jeho duchovního učení. Mnozí nemuslimové vyjádřili svůj obdiv vůči Prorokovi, úctu vůči němu a dopodrobna rozebírají, proč je velkým člověkem historie. I přesto však tento jejich respekt nelze nazvat pravou láskou vůči Božímu Proroku v šarí'atském smyslu slova. Na to je potřeba přijmout náboženství islámu. Abú Tálib svého synovce, Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم , velmi miloval a bránil jej před jeho nepřáteli, ale nikdy islám nepřijal, neboť ještě větší byla jeho láska k rodinné tradici a modloslužebnictví. Skutečnou lásku vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم zabezpečuje a upravuje šarí'a. Je činem srdce a hlubokým, niterným vztahem v srdci, který muslima spojuje s osobou Proroka صلى الله عليه و سلم . Jeho srdce tíhne k těm zájmům, idejím a záměrům, kterými získává náklonnost Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم v činu, slovech, vnějšku i vnitřku.
 
Základem každé lásky je dle šarí'y láska vůči Alláhu. Láska vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم a dále láska vůči ostatním poslům a prorokům a dalším dobrým lidem je na ni navázána.
Ibn Tejmíjja praví: „Stvoření nemilují větší a dokonalejší láskou, nežli je láska věřícího služebníka vůči jeho Pánu. Není nikdo jiný, kdo by si zasloužil být milován tak, jako Alláh Vznešený. Vše mimo Něj jen následuje lásku vůči Němu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم je milován kvůli Alláhu, prokazuje se pokornost vůči němu a je poslouchán kvůli Alláhu.“5
 
Jednu lásku od druhé nemožno oddělit. Kdo miluje Boha, miluje i Jeho Posla صلى الله عليه و سلم i všechny ostatní Jeho proroky, mír s nimi všemi. Kdo tvrdí, že miluje Alláha a zároveň se vidí, že nemiluje Božího Proroka صلى الله عليه و سلم , toho tvrzení je bezcenné. Alláh praví:
 
قُلْ إِن كَانَ آبَاؤُكُمْ وَأَبْنَاؤُكُمْ وَإِخْوَانُكُمْ وَأَزْوَاجُكُمْ وَعَشِيرَتُكُمْ وَأَمْوَالٌ اقْتَرَفْتُمُوهَا وَتِجَارَةٌ تَخْشَوْنَ كَسَادَهَا وَمَسَاكِنُ تَرْضَوْنَهَا أَحَبَّ إِلَيْكُم مِّنَ اللَّهِ وَرَسُولِهِ وَجِهَادٍ فِي سَبِيلِهِ فَتَرَبَّصُوا حَتَّىٰ يَأْتِيَ اللَّهُ بِأَمْرِهِ ۗ وَاللَّهُ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الْفَاسِقِينَ
Rci: "Jsou-li vám vaši otcové, vaši synové, vaši bratři, vaše manželky, váš rod a jmění, které jste získali, a obchod, jehož úpadku se obáváte, a příbytky vaše, v nichž zalíbeni máte, milejší než Bůh a Jeho posel a ti, kdož na cestě Jeho bojují, tedy počkejte, až Bůh přijde se Svým rozhodnutím! A Bůh nevede cestou správnou lid hanebníků." (Tewba:24)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: U koho se naleznou tři následující vlastnosti, ten pocítil slast víry: Alláh a Jeho Posel mu jsou milejší než vše ostatní mimo nich, zamiluje si člověka jen kvůli Alláhu a nenávidí, aby byl uvržen do nevíry ještě více, než nenávidí být vržen do ohně.6
 
Tato láska je jedním ze základů víry a bez ní není skutečné víry dosaženo. Člověk se nestane součástí skupiny zachráněných věřících, dokud mu není Posel Boží صلى الله عليه و سلم dražší, nežli on sám a než všichni lidé. Alláh hrozí těm, kterým je jejich rodina, příbuzenstvo a majetek milejší nežli Alláh, Jeho Posel صلى الله عليه و سلم a džihád na cestě Boží, čímž se dopouštějí zakázaného a nevykonávají povinnosti.
Kádí Ijjád k tomuto verši řekl: „Toto stačí jako pobídka, upozornění a důkaz povinnosti milovat Posla Božího صلى الله عليه و سلم . Ukazuje na velikost lásky vůči němu, její důležitost a skutečnost, že Prorok si zasluhuje být milován.“7
 
Uvedeno je osm kategorií: rodiče, potomci, sourozenci, manželé a manželky, rodina, majetek, obchod a domov. Jde o souhrn společenských a ekonomických vztahů okolo kterých se točí život jedince. Člověka spoutávají a odvracejí od boje na cestě Boží až do chvíle, kdy jeho láska vůči víře nepřekoná lásku k výše jmenovaným věcem. Právě boj zde Alláh uvádí proto, že nejlépe dokazuje upřímnost této lásky a její upřednostnění před láskou vůči všemu ostatnímu. Alláh ze své milosti totiž neodsuzuje ani nezakazuje lásku k rodině, lásku k živobytí či domovu. Podstatou věci je pouze dát lásce vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم přednost před všemi ostatními podobami lásky. Pro věřícího je Posel Boží صلى الله عليه و سلم přednější než on sám, čehož není dosaženo jinak, nežli tím, že se pro věřícího stane dražším a milejším.
 
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: Při Tom, v Jehož je Rukou má duše! Nikdo z vás zcela neuvěří, dokud mu nebudu dražší než jeho rodič i dítě.8
Anas uvedl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nikdo z vás neuvěří, dokud mu nebudu dražší, než jeho rodič, jeho dítě a všichni lidé.9
 
Ibn Hadžer uvádí, že tyto hadísy jsou důkazem, že láska vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم přímo vyžaduje přednost oproti lásce vůči komukoli a čemukoli jinému, co možno milovat.10
 
Ibnu l-Kajjím objasňuje, že kdo tohoto nedosáhne, není pravým věřícím. Zmíněná přednost spočívá dle něj ve dvojím:
  1. Posel Boží صلى الله عليه و سلم musí být věřícímu milejší, nežli on sám. Tím je věřící Prorokovi صلى الله عليه و سلم naprosto oddán. Je vůči němu pokorný, je s ním i s jeho stanovisky a nařízeními spokojen a dává jim přednost před vším ostatním.
  2. Člověk není vůdcem sám sebe, nýbrž jeho vůdcem je Prorok صلى الله عليه و سلم , nemá žádný vlastní svobodný čin, všechny jeho činy následují činy Proroka.
 
Soud a stanovisko Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم budiž preferováno nad vším ostatním, ať již to pramení z našeho okolí, nebo z nás samých. Tento život je vpravdě mizerný, kromě snahy o ustavení toho, k čemu vyzývá Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم, ač se tomu naše ega protiví. Naše ega nás vyzývají ke zkáze, ale Alláh nás prostřednictvím Proroka صلى الله عليه و سلم vybízí ke spáse. Dokud muslimové toto chápali, jejich hvězda stoupala a když na to zapomněli, potkal je rozkol, ponížení a ztráta moci, hrdosti a ctihodnosti.
Ibn Tejmíjja hovoří: „Tím se chce říci, že vždy, když Alláh a Posel Jeho صلى الله عليه و سلم někomu upírají (tj. je-li řečeno „nikdo neuvěří, dokud neučiní to a to“ apod.) z názvů pro víru, modlitbu, půst, očistu, pouť atd., je tomu tak z důvodu nevykonání něčeho, co přímo vyplývá z daného stavu. Proto Vznešený praví:
 
فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá´:65)
Protože verš upírá víru každému, kdo tak neučiní, stanovuje za povinnost toto vykonat. Kdo to neučiní, na toho se vztahuje hrozba, neboť nesplnil podmínky víry závazné pro všechny, kterým je slíbeno vstoupit do Ráje, aniž by byli trestáni.“11
 
Tím, že je popřena víra toho, kdo nemiluje Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم takovou láskou, že jim dává přednost přede vším ostatním, ukazuje, že tato láska je od věřících povinně vyžadována. Kdyby byla jen chvályhodným činem, nebyla by upřena charakteristika víry tomu, kdo by jej nevykonal. Pokud by bylo možno upřít někomu víru jen na základě toho, že nevykonal dobrovolné činy, pak by takřka všichni byli nevěřící. Navíc nikdo nedosáhne takového stupně dobra jako Boží Posel صلى الله عليه و سلم a dokonce ani takového, jako jeho společníci رضي الله عنهم أجمعين. Ibn Tejmíjja proto smýšlí, že se zde jedná o povinný základ víry, bez kterého tato neexistuje, nikoli tedy o víru úplnou.12 Kdo preferuje Božího Posla صلى الله عليه و سلم a to, s čím byl od Alláha poslán, nade vším, dokázal, že je věřícím. Nad tím, kdo tak nečiní, visí hrozba toho, že nesplnil vše, co se od něj očekává, charakterizuje-li sám sebe jako věřícího.
 
Důkazem je příběh 'Abdulláha ibn Hišáma رضي الله عنه: „Byli jsme s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم a on držel za ruku Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه. Omar mu řekl: „Posle Boží! Ty jsi mi milejší více než cokoli jiného, snad kromě mne samého.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Ne, při Tom, v Jehož Ruce je má duše, dokud ti nebudu milejší i od tebe samého.“ Omar řekl: „Teď! Při Alláhu, ty jsi mi milejší dokonce i než já sám sobě!“ Posel Boží pravil: „Teď, Omare!13
Toto je vrchol lásky vítězící nad chtíčem sobeckého já, dychtícím po světských lákadlech. Pozná se tehdy, když se nějaký zájem dostává do konfliktu s nařízením Božího Posla صلى الله عليه و سلم a lidskými tužbami. Podle toho, čemu je dána přednost, se odvíjí i skutečnost.
 
Ibn Hadžer v komentáři k tomuto hadísu uvádí od nejmenovaného skromného muže: „Slova nezískají respekt mé lásky, dokud nebudeš mou spokojenost preferovat nad svou touhou, i kdyby v ní šlo o život.“ Al-Chattábí praví: „Láska člověka vůči sobě samému je přirozená. Lásku vůči druhým si volíme na základě důvodu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم tímto myslel právě tuto lásku, kterou si vybíráme, protože nemůžeme změnit svou přirozenost.“ Ibn Hadžer vysvětluje, že Omar hovořil upřímně na základě své přirozenosti a svého instinktu. Poté si uvědomil, co říká a cestou této argumentace poznal, že mu je Boží Posel صلى الله عليه و سلم ve skutečnosti milejší, nežli on sám sobě samému.14 Omar nezískal tuto lásku v daném okamžiku. Jen si její přítomnost až v daném okamžiku uvědomil.
 
Právě proto je rozmýšlení jednou z nejlepších cest, jak této lásky dosáhnout. Pokud muslim pomyslí na dobro a milost, které je Posel Boží صلى الله عليه و سلم prostředníkem, že přináší od Alláha spásu na tomto i na onom světě, pochopí toto svým srdcem, pak jeho láska vůči Prorokovi صلى الله عليه و سلم v jeho srdci ještě více vzroste.
 
Ibn Redžeb al-Hanbelí rozděluje tuto lásku na dva stupně:
  1. Povinný stupeň. Vyžaduje přijetí všeho, co Posel Boží صلى الله عليه و سلم od Alláha přijal a dostavil lidstvu, ztotožnění se s tím, lásku, oddanost a respekt vůči tomu, spokojenost s tím a odvržení touhy po jakémkoli jiném učení či vedení a následování všeho toho, co Posel Boží صلى الله عليه و سلم od Alláha obdržel. Výsledkem je potvrzení všeho, co je součástí Poselství, poslušnost vůči všem nařízením a neporušování všech zákazů, podpora a úsilí pro věc víry a usilovný odpor vůči všemu, co se tomu protiví. Tento stupeň je nezbytný pro dosažení víry.
  2. Chvályhodný stupeň. Spočívá v následování Prorokovyصلى الله عليه و سلم Sunny jako vzoru pro chování, mravy, dobrovolné činy, jídlo a pití, oděv, příkladné vlastnosti vůči manželkám a ostatní morální kvality. K tomu se přidává starost a zájem o poznávání jeho života, rozvíjení náklonnosti srdce vůči němu, ctění jeho osoby, láska a starost o jeho slova či ideály a respekt vůči němu jako člověku i tomu, co učil. Nejvyšším stupněm je převzít za svůj jeho ideál osobní skromnosti a brát si z vezdejšího světa jen to nejnutnější a nejpotřebnější, toužíce po světě onom.15
 
Z Prorokových slov jasně vidíme, že láska a víra jsou navzájem svázány dohromady a že nelze dosáhnout spásy, aniž nám nebude Alláh a Jeho Poselصلى الله عليه و سلم nade vše. Kdokoli miluje cokoli jiného stejně, nebo více, nežli Alláha a Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم, toho stále ještě tíží břemeno vlastností modloslužebníků.
 
Tuto lásku zvětšuje totéž, co posilňuje i samu víru, které je láska předpokladem. Není muslima, aniž by Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم nemiloval. Plodem tohoto vzrůstu víry je pocítění slasti víry. Anas رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo dosáhne trojího, pocítí slast víry: že mu Alláh a Jeho Poselصلى الله عليه و سلم budou milejší než vše ostatní...16 Přiblížením se služebníka k těmto milovaným roste i jeho víra a služebník pociťuje slast z ní. Pokud je služebník vůči tomuto lhostejný, jeho víra klesá, stejně jako jeho láska. Vzrůst lásky je důkazem vzrůstu víry a naopak.
 
1 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 8/131.
2 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 9/140; Muslim v Sahíhu, 1/557.
3Viz Šerh Sahíhi Muslim, k hadísu č. 1401, 2/14.
4Viz Fethu l-bárí, 1/60.
5Medžmú'u l-fetawá, 10/649.
6Zaznamenal al-Buchárí, 1/10.
7Viz aš-Šifá´, 2/18.
8Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 1/10.
9Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, 1/10; Muslim v Sahíhu, 1/10.
10Fethu l-bárí, 1/59.
11Medžmú'u l-Fetawá, 7/15.
12Medžmú'u l-Fetawá. 7/37.
13 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 8/161.
14Viz Fethu l-bárí, 11/528.
15Viz Istinšáku nesími l-ins, str. 34.
16Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 1/10; Muslim v Sahíhu, 1/22.