MŮŽE SE MUSLIM OZNAČIT I JINÝM NÁZVEM, NEŽ POUZE „MUSLIM“?

Existují jedinci, kteří tvrdí, že muslimům není povoleno sami sebe popisovat jinými názvy, než „muslimové,“ dokonce i kdyby zde existovala potřeba rozlišit pravé, ryzí a poctivé věřící od následovníků bludu, inovátorů, sektářů a hříšníků. To opírají o verš:

هُوَ سَمَّاكُمُ الْمُسْلِمِينَ مِنْ قَبْلُ
A On nazval vás muslimy již dříve (Hadždž:78)
 
Výše uvedené vidění věci je povrchní a velmi nepřesné, odporuje samotnému Koránu, Sunně i praxi zbožných předků, jak dále uvidíme. Zakládá se též na falešném argumentu, že se zbožní předkové, nejlepší generace muslimů, nikdy neoznačovali jiným názvem, než muslimové.
 
Opodstatněnost potřeby vymezit čistý islám oproti bludným výzvám jeho pokřivovatelů
 
Když se totiž objevily inovace a když se od muslimské ummy odštěpily první sekty, byly tyto sekty muslimy nazvány jménem (např. chawáridž) a sami muslimové se vůči nim vymezili názvem (např. Ahlu s-Sunna we l-Džemá‘a).
Ibn Sirín (zemřel 110 hidžry) z generace tábi’ín, pravil: „Budou se tě dotazovat na isnád. Ale když se objeví rozvrat, řeknou: „Vyjmenuj nám své lidi.“ Pak tedy vyprávění od Ahlu s-Sunna (tj. následovníků Sunny) mohou být přijata, zatímco vyprávění od Ahlu l-Bid’a (lidé inovace) přijata být nemohou.[1]
 
V generaci sahábů رضي الله عنهم si tito mezi sebou předávali hadísy Božího Posla صلى الله عليه و سلم a nebyl důvod, aby jedni o druhých pochybovali, protože sahábové jako celek byli pravdomluvní. S objevením se určitých odchylek a skupin, které si vymýšlely hadísy na podporu svých bludů vznikly rozlišující termíny Ahlu s-Sunna a Ahlu l-Bid’a, aby od sebe byli odlišeni důvěryhodní a nedůvěryhodní vypravěči hadísů a bylo zřejmo, čí podání přijmout a čí odvrhnout.
 
Pro označení „Ahlu s-Sunna“ nebyl v době Proroka صلى الله عليه و سلم důvod, protože Prorokovi صلى الله عليه و سلم nikdo neodporoval a ani nemohl, aniž by se stal nevěřícím. Dokonce ani pokrytci, kteří se k muslimům připojili, protože v tomto spojenectví viděli zisk pro své vezdejší zájmy a své tužby, nemohli, než alespoň navenek prokazovat víru, neodporovat Prorokovu صلى الله عليه و سلم učení a svou nevíru ukrývat hluboko ve svém srdci. Tato potřeba odlišit původní a jasně je vymezit oproti inovovanému vyvstala až po objevení se prvních inovací.
 
Podobně, na stejném principu a za obdobných okolností jako termín Ahlu s-Sunna se zaužívaly i termíny Ahlu l-Hadís (Lid Hadísu) a termín selefíjja, selefí atd.
 
Jejich užití může vzhledem ke kontextu kolísat, některá z nich jsou v určitých situacích vhodnější než jiná, ale všechna označují stejnou skupinu lidí a to ty z muslimů, kteří následují a zasazují se o víru, pochopení a cestu nejlepších generací této ummy, cestu zbožných předchůdců, selef.
 
Existuje potřeba rozlišovat mezi těmi, kteří se označují jako muslimové?
 
Nepochybně ano. Je potřeba rozlišit ty, kteří chápou islám správně od těch, kteří se odchýlili a vydali se mnohými cestami bludu a nevědomosti, nepochopení a nadutosti.
Kdokoli tuto potřebu popírá, popírá nutnost rozlišovat mezi pravdou a falší. Tato potřeba začala již za čas tábi’ín a trvá až do dnešních dní, kdy je počet lidí bludu a inovace obrovský, kdy jsou skvěle organizováni a jejich výzva prezentována.
 
Pro tento fakt hovoří následující:
 
I.                    Tyto skupiny na jednu stranu popírají možnost označit se jinak než jako „muslim,“ ale na druhou stranu se sami připisují jedincům, organizacím, skupinám a hnutím a nedefinují se prostě jen jako „muslimové.“ Ztotožnit se jen s jedním názorem tam, kde je názorů více je sektářstvím. Identifikovat se s jednou jedinou organizací či hnutím je sektářstvím taktéž. Jak potom mohou ze sektářství obviňovat jiné?
 
II.                  Sami používají pojmy „dobrý muslim“ a „zlý muslim“ a pojmy „muslim s dobrým názorem“ a „muslim se špatným názorem.“ Sami užívají pojmy súfí, ší’ita apod., kterým identifikují ostatní. My jen pojmenováváme věc, kterou obšírně popisují, což je přirozený jev v lidském jazyce a komunikaci.
 
III.                Nikdo nemůže říci, že si vystačí jen s termínem „muslim,“ kromě dvou extrémů:
 
a)      Ten, kdo se připisuje k tzv. „džemá’atu l-muslimín“ a tvrdí, že muslimy jsou jen členové jeho partaje a nikdo další, což je velmi infantilní a ignorantský postoj.
 
b)      Pro tento názor se také vyslovují tzv. nepraktikující věřící, materialističtí jedinci, kteří ignorují náboženskou dimenzi islámu a pro něž je muslim součástí jejich národní identity a je jím každý jejich soukmenovec, bez ohledu na to, jak dalece se mohl vzdálit od Božího Zjevení. Takoví jedinci snadno uznávají, že se někdo může stát odrodilcem od svého národa, ale není jim zatěžko přijmout, že i největší odrodilec od pravé víry má stále právo připisovat sebe islámu. Proto necítí potřebu takto rozlišovat.
 
Všichni ostatní se bez rozlišujících označení neobejdou.
 
Co se týče těch, kteří uznávají nezbytnost následování selef, ale odmítají se prohlásit za selefí, je třeba říci:
 
1.       Selef se připisovali Prorokovi صلى الله عليه و سلم, k džemá'a nejlepších generací muslimů a těm, kteří je následovali. Proto připsat se k nim není sektářství. Naopak sektáři jsou ti, kteří se připisují úzké skupině chybujících jedinců, nebo jednomu hnutí, straně, nebo škole či mezhebu jimi tvořenému. Není přece možné, aby celá umma slepě následovala jen jediného imáma, politického vůdce, filozofa, či teokrata, nebo jakékoli jiné chybující individuum a zároveň odvrhla ostatní možné. To je zcela něco jiného, než když se někdo připíše k Ahlu s-Sunna, Ahlu l-Hadís, nebo selefíjji.
 
2.       Pokud se připíšeš k selefíjské da'wě, jsi svou etikou vázán k jejím principům, což je zdrojem správného vedení a směru. Tyto principy jsou jasně dané a stanovené a aby šlo o selefí da'wu, musí být dodrženy. Tak je bráněno chaosu a anarchii.
 
3.       Pokud se nepřipojíš k selef, zůstáváš na dlouhém seznamu sekt a zbloudilců, protože, jak víš, jedinou cestou ke spáse a jediným únikem před nebezpečím sektářství je následování selef, což znamená následovat výhradně Korán a Sunnu v pochopení sahába رضي الله عنهم.

Ti, kteří toto následují, ale otevřeně se nepřipisují selefíjji si musí uvědomit, že pokud svou metodologii skrývají, neukryjí ji, leda před tím, kdo je úplný ignorant ohledně znalosti islámských směrů. Protože když někdo klade důraz na tewhíd a na následování výhradně hadísů oproti slepému následování určitého mezhebu, oponuje stoupencům taklídu a extrémním súfíjům. Kdokoli ctí a nevyvyšuje Ahlu l-Bejt, nepodkopává sunnu atd., takto oponuje ší’itům. Toto jsou jasné znaky cesty selef. Co potom má odpovědět dotyčný, bude li otázán, jakou cestu následuje, nežli, že následuje menhedž selef?



[1] Sahíhu Muslim bi š-Šerhi n-Newewí, úvodní kapitola s názvem „Isnád je z víry“ str. 257. Podle vydání Mektebetu n-Nezári Mustafá al-Báz,  Rijád, vydání 1. Klasifikace hadísu přejata od šejcha Suhejba Hassana.