MŮŽEME KONAT TAK, JAK SAMI CHCEME?

OTÁZKA: Jsou všechny činy člověka, jako narození, smrt, jeho každodenní chování, všechny jeho myšlenky a veškeré jeho konání předurčeno Alláhem? Je náš život Alláhem naprogramován do posledního detailu dokonce ještě i předtím, než se narodíme? Nebo máme svobodu volby, můžeme se sami rozhodovat, co uděláme a co neuěláme, aniž by nás Alláh kontroloval? Jinými slovy, můžeme vůbec něco dělat sami ze své vlastní vůle, nebo nás k tomu Alláh přiměl?


ODPOVĚĎ:


Chvála Alláhu.

Měli bychom poznamenat, že některé okolnosti, které se nás týkají, jsou nám dány a nemůžeme je nikterak ovlivnit nebo změnit, jako je například den narození, barva pleti a očí, se kterou se narodíme a okamžik, kdy zemřeme. Vše toto jsou záležitosti, nad kterými lidé nemají žádnou kontrolu. Stávají se lidem a oni je nemohou nijak ovlivnit, jsou jim vnuceny silou zvnějšku. Jenže všechny tyto shora nanucené okolnosti nemají nic společného s otázkami vstupu do Ráje nebo do Pekla, nijak neovlivňují věčné utrpení, nebo věčnou blaženost.


Jenže existují i další věci, ve kterých je lidem naopak dáno na výběr, jako je například možnost výběru mezi vírou a nevírou, nebo možnost vybrat si v každodenních běžných věcech, jako např. co sníme nebo co vypijeme, kde se usadíme a budeme žít apod.


Avšak v přírodě není nic, co by bylo zcela mimo předurčení a vůli Boží.


Jenže jak k tomu dochází?


Víra v Boží předurčení osudu je jedním z pilířů víry. Víra muslima není správná a platná, dokud nepřijme, že vše přichází od Alláha. Alláh říká:

إِنَّا كُلَّ شَيْءٍ خَلَقْنَاهُ بِقَدَرٍ

A každou věc jsme vskutku s předurčením stvořili (Kamer: 49)

Arabský výraz القدر al-kadr či al-kader, označuje předurčení osudu, tj. Boží předurčení všech věcí ještě před jejich stvořením, tak, jak je zapsáno v اللوح المحفوظ al-Lewhu l-mahfúz čili Přísně střežených deskách.

A vskutku mezi vznešenými přívlastky Božími nalezneme i القادر al-Kádir, القدير al-Kadír a المقتدر al-Muktadir, český přibližný význam těchto vznešených Božích přívlastků je Schopný, Mocný a Všemohoucí. Všechny jsou odvozeny od stejného arabského kořene قدر k-d-r jako slovo al-kader.

Základní otázkou tedy je, zda Alláh disponuje atributy Všeznajícnosti, Všemocnosti a Vůle. 


Odpověď je, že ano, disponuje a to všemi třemi zaráz.

Na základě toho, lidé, kteří konají určité skutky, je chtějí vykonat, konají je vědomě, bez ohledu na to, zda jde o hříchy nebo naopak o skutky poslušnosti a Alláh o tom nevyhnutelně ví. Věru On zná celou věčnost, zná přítomnost, minulost i budoucnost, dokonce i ještě předtím, než celé univerzum vůbec stvořil.

Alláh následně všechny tyto děje zapsal u Sebe a lidé poté, když si usmysleli, že dotyčný čin vykonají, si toto usmysleli až v okamžiku, kdy to Alláh určil a kdy si přál, aby se tak stalo. Pokud by si On nepřál, aby se tak stalo, oni by daný čin nikdy nevykonali. On je Všemohoucím Stvořitelem všeho, včetně lidských činů, protože je nakonec i Stvořitelem samotného člověka, jenž je jejich bezprostředním vykonavatelem.

Tedy všechny činy všech lidských jedinců jsou zapsány u Alláha, protože Alláh má o nich předcházející znalost. Toto však neznamená, že by Alláh nutil člověka k tomu, aby něco konkrétního vykonal, že by jej přinutil udělat to, co udělá. Naopak oni sami mají možnost se rozhodnout. Ale Alláh už dopředu ví, jak se rozhodnou. Vznešený Alláh praví:

إِنَّا هَدَيْنَاهُ السَّبِيلَ إِمَّا شَاكِرًا وَإِمَّا كَفُورًا

A na správnou cestu - ať vděčný je, či nevděčný - jsme jej uvedli. (Insán:3)

Jejich činy nejsou konány z donucení Alláhem, protože Alláh nikoho ze Svých služebníků k žádnému konání nenutí.


Imám Ibn Abi l-'Izz al-Hanefí pravil ohledně podobné záležitosti:

Pokud by bylo řečeno, jak si Alláh může přát něco, s čím není spokojen a co nemá rád? Jak by si to mohl přát a jak by to mohl stvořit? Jak můžeme přivést do souladu Jeho Vůli s Jeho Odporem vůči něčemu?

Potom by mělo být odpovězeno, že jde o otázku, která způsobila mezi lidmi neshody a zapříčinila, že se lidé vydali různými cestami a začali zastávat různé protichůdné názory.

Nutno je poznamenat, že to, co máme na mysli, může spadat do dvou kategorií – něco, co je chtěno nebo žádáno samo o sobě a něco, co je chtěno nebo žádáno kvůli něčemu jinému.

To, co je chtěno či žádáno samo o sobě je to, co je chtěno a milováno kvůli tomu, oč jde a kvůli dobru, které to v sobě obsahuje. Potom to spadá do toho, co je cílem a požadavkem. To, co je chtěno či žádáno kvůli něčemu jinému nemusí být samo o sobě něčím chtěným či žádaným, ale slouží účelem pro něco jiného, co opět může nebo nemusí být účelem pro něco dalšího, co je chtěno nebo žádáno a co je cílem atd. Proto může jít o něco, co je samo o sobě odvrhované, avšak Alláh dopustil, aby se tak stalo proto, že toto je následně důvodem něčeho, co On zamýšlí, chce a žádá. Proto dochází ke vzniku obou postojů – nemá rád tento prostředek, ale má rád to, k čemu tento prostředek nakonec vede. V tom není žádný rozpor, protože oba tyto protichůdné postoje se vztahují ke dvěma různým věcem. Je to jako nepříjemný lék, který pacient musí pozřít, aby se uzdravil, nebo amputace jeho zanícené končetiny, když ví, že tímto krokem bude zachráněn jeho život, nebo jako dlouhé a strastiplné putování cestujícího, který ví, že ho za to na konci jeho cesty čeká něco, co chce a co miluje.

Moudrý muž tak raději přijme i to, co se mu nelíbí, protože to zvyšuje šanci, že tím spíše nakonec dosáhne dobrých a žádaných výsledků, byť tento konečný stav nemusí nutně vnímat jako určitý a daný.

Ale co Alláh, Kterému není zhola nic skryto? Může sice něco nemít rád, ale tato Jeho neláska nutně nemusí protivit Jeho vůli, aby něco takového existovalo, protože může jít o prostředek k dosažení něčeho dalšího, co Alláh naopak miluje. Tak například Alláh stvořil Iblíse, který je původcem veškeré zkaženosti ať už v náboženství, skutcích, víře nebo lidském konání, ale sám je prostředkem ke spoustě dalších věcí, které Alláh miluje a které existence tohoto Iblíse zapříčinila. Z tohoto důvodu je existence i takových věcí Alláhu milejší, než jejich úplná neexistence.[1]

__________________________________________________

[1] Viz Šerhu l-'Akídati t-Taháwíjja, 252-253.