MINIMÁLNÍ ROZMĚRY PŘÍNOSU MUSLIMA PRO JEHO OKOLÍ, DÍL I.

Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم, se dotázal na skutek nějakého člověka, díky němuž může ten někdo vstoupit do Ráje a spasit se před peklem. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

يُؤْمِنُ بِاللَّهِ.

Ať věří v Alláha.

Abú Zerr se pak zeptal: „A je k této víře ještě třeba i nějakého činu?

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu souhlasně odvětil:

يَرْضَخُ -أَيْ: يُعْطِي- مِمَّا رَزَقَهُ اللَّهُ.

Ať uštědřuje“ - tedy rozdává druhým - „z toho, co mu Alláh nadělil.

A co když ten dotyčný nemá naprosto, vůbec nic?“ otázal se Abú Zerr.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu odvětil:

يَقُولُ مَعْرُوفًا بِلِسَانِهِ.

Ať hovoří jen vhodná a krásná slova, jimiž vybízí k dobru.

A co když neumí dobře mluvit, není žádný zdatný řečník a jen těžko se vyjadřuje?“ zeptal se dál Abú Zerr.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

فَيُعِينُ مَغْلُوبًا.

Tak ať se aspoň zastane bezmocného.

A co když je on sám bezmocný a slabý, který sám nemá žádné zastání?“ pokračoval Abú Zerr v otázkách

Prorok صلى الله عليه و سلم mu odvětil:

فَلْيَصْنَعْ لِأَخْرَقَ.

Ať něco vykoná za toho, kdo je budižkničemu, nic vykonat nedokáže a nenalézá k ničemu odhodlání.

Abú Zerr se ptal dál: „A co když je to právě někdo, kdo je takový budižkničemu, že v sobě nenachází ani žádné síly, ani žádné schopnosti, ani žádnou vůli a ani odhodlání něco udělat?

Tehdy se ke mně Posel Boží صلى الله عليه و سلم nachýlil blíže,“ vzpomíná Abú Zerr, „a řekl mi:

مَا تُرِيدُ أَنْ تَدَعَ فِي صَاحِبِكَ شَيْئًا مِنَ الْخَيْرِ؟ فَلْيَدَعِ النَّاسَ مِنْ أَذَاهُ!

Copak, nechceš v onom člověku, o kterém hovoříš, nalézat nic dobrého? Takový ať alespoň ostatní lidi ušetří svého zla!

Abú Zerr vzápětí namítl: „To všechno je moc snadné, posle Boží.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu na to odvětil:

وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ، مَا مِنْ عَبْدٍ يَعْمَلُ بِخَصْلَةٍ مِنْهَا، يُرِيدُ بِهَا مَا عِنْدَ اللَّهِ، إِلَّا أَخَذَتْ بِيَدِهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ، حَتَّى تُدْخِلَهُ الْجَنَّةَ.

Při Tom, v Jehož ruce je má duše, není žádného služebníka, který učiní jedinou věc z těchto jmenovaných, doufaje v to, co je u Alláha, aniž by ho ona neodtáhla za ruku a nepřivedla ho až do Ráje.[1]

Al-Hajsemí uvádí tento hadís ve svém Medžme'u v kapitole s názvem O tom, zač bývá muslim odměněn [2] a v kapitole O hodnotě pravdymilovnosti. [3] Al-Buchárí ho uvádí ve svém díle al-'Utk v kapitole Čím se nejlépe vymanit z Ohně. [4] Al-Bezzár ho ve svém Musnedu uvádí v kapitole O přednostech pravdymilovnosti nad půstem. [5] Al-Buchárí uvádí podobné hadísy ve svém Sahíhu v knize O zekátu v kapitole Každý muslim musí dát milodar a Muslim uvádí podobné kratší podání ve svém Sahíhu v knize O zekátu v kapitole O tom, že jako milodar možno označit jakoukoli podobu konání dobra vůči druhému. [6]

Autenticita hadísu

Núruddín al-Hajsemí předkládá obsáhlou diskusi ohledně autenticity tohoto hadísu. Za autentický ho podle něho považují kromě Ibn Hibbána i az-Zehebí a al-Hákim. [7]

V jeho isnádu není jmenován jeden vypravěč – otec jinak spolehlivého vypravěče, nevidomého Abú Kesír Jezída ibn 'Abdirrahmána al-Ghabrího. Od něho však neuvádí hadísy nikdo jiný, než pouze Ibn Mádža a al-Buchárí v díle at-Tárích, obsahujícím vyprávění různého, obecně však nižšího stupně autenticity. [8]

Jeho otce 'Abdurrahmána jmenuje al-Buchárí bez uvedení dalších informací. [9] Ibn Hibbán však i jeho uvádí jako spolehlivého vypravěče. [10]

Al-Hákim ho uvádí jinou cestou se svým řetězcem vypravěčů a oceňuje ho jako sahíh podle podmínek Muslimových. [11] Al-Hajsemí s ním ovšem nesouhlasí a hadís oceňuje jen jako sahíh, bez zvláštní zmínky o Muslimových kritériích. [12]

O autenticitě tohoto hadísu svědčí i velmi podobná kratší podání v obou sbírkách Sahíh, obsahující samostatně jednotlivé pasáže výše citovaného dialogu. [13]

Alternativní verze předmětného hadísu a její stručné vysvětlení

Muslim uvádí ve svém Sahíhu, v Knize víry v kapitole O podstatě víry alternativní podání, v němž se Abú Zerr رضي الله عنه zeptal: „Posle Boží, jaký čin je nejlepší?

Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

الإِيمَانُ بِاللَّهِ وَالْجِهَادُ فِي سَبِيلِهِ.

Víra v Alláha a boj na Jeho cestě.

Abú Zerr vypráví, že se zeptal ještě jednou: „A který ze služebníků vysvobodí sám sebe nejlepším skutkem?

Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:

أَنْفَسُهَا عِنْدَ أَهْلِهَا وَأَكْثَرُهَا ثَمَنًا ‏.

Ten, kdo má pro svého Pána největší hodnotu a má i největší cenu mezi lidmi.

Toto nedokážu,“ posteskl si Abú Zerr a Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu na to opáčil:

تُعِينُ صَانِعًا أَوْ تَصْنَعُ لأَخْرَقَ.

Pomáhej tedy tomu, kdo něco vytváří, anebo vytvoř něco za někoho, kdo sám nic vytvářet nedokáže.

Posle Boží, sám vidíš, že mnoho z těchto skutků prostě nemám sílu vykonat,“ hořekoval Abú Zerr a Posel Boží صلى الله عليه و سلم ho ukonejšil slovy:

تَكُفُّ شَرَّكَ عَنِ النَّاسِ فَإِنَّهَا صَدَقَةٌ مِنْكَ عَلَى نَفْسِكَ.

Zdrž se tedy toho, aby ses vůči lidem choval zle. To samo je milodarem pro tebe od tebe samého.[14]

Kádí Ijjád vysvětlil, že pomáhat někomu, kdo něco vytváří, anebo vytvářet něco za někoho, kdo není sám schopen něco vytvořit, znamená spoluúčast na tomto vytváření a vděk za to, že něco dobrého vzniká, ať už jde o materiální či nehmotnou věc. [15]

Jahjá ibn Šeref an-Newewí si všímá, že jiná podání zmiňují vedle džihádu na cestě Boží i další významné dobré skutky, jako modlitbu v jejím čase či dobročinnost vůči rodičům, nebo Alláhem přijatá pouť do Mekky, během níž se nehřešilo. Smysl tohoto hadísu vidí v poskytnutí podpory dobré věci. Nejlepším dobrým činem je sama o sobě víra jako taková, která je nezbytností a základem pro vše další. Po ní následuje džihád na cestě Boží, či obecně jakákoli aktivita prospěšná celé společnosti. Pravým islámem je uchránit ostatní před vlastními zlými slovy a činy. Různé hadísy uvádějí různá pořadí nejlepších dobrých skutků a vyzdvihují jako nejlepší rozmanité podoby dobra, shodně situaci a osobnostním předpokladům jednotlivých lidí, kteří otázky pokládali, jak se uvádí od Kaffála aš-Šášího, al-Halímího a dalších. Tomu by nasvědčovala skutečnost, že podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما radil Posel Boží صلى الله عليه و سلم těm, kteří doposud nevykonali pouť, aby nejprve vykonali pouť a teprve potom se zapojili do válečných tažení a naopak těm, kteří pouť už podnikli, aby se raději angažovali ve vojsku, nežli znovu podnikali další pouť. A obecně jsou činy prospěšné všem u Alláha hodnotnější, nežli činy, jejichž užitek se vrací jen na jednotlivce. Celkové vyznění hadísu dále potvrzuje tezi, že svou víru musí každý dokázat konáním podle toho, k čemu ho tato víra zavazuje a vybízí. Hadís také ukazuje na to, že hodnota nějakého počínání mezi lidmi a hodnota stejného počinu u Alláha se může lišit a prioritní je to, jakou ji vnímá Vznešený Alláh, byť nelze zanedbat i prospěšnost daného činu pro lidi. Islám nabádá k tomu, aby v centru pozornosti každého, kdo se snaží a usiluje o dobro, byli ostatní lidé a ideálně celá společnost a nikoli on sám coby jednotlivec. Dále, mnohdy také nezáleží na množství vykonané práce, ale na kvalitě jejího provedení. Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í uvádí příklad dvou lidí, z nichž první porazí jednu obětinu v podobě dobře živené ovce a její maso pak rozdá mezi chudobné. Druhý učiní totéž se dvěma hubenými kusy. Obětina prvního je lepší, byť dvě ovce mezi lidmi obvykle stojí více než jedna, dají se rozdat mezi více lidí a dotyčný při porážce dvou ovcí vynaloží více práce, nežli při porážce jediné ovce. Nicméně maso z dobře živeného kusu je kvalitnější a pokud je někomu darováno, přinese mu více užitku a radosti, než pár kostí spoře obalených šlachami a kůží. Hadís svým zněním také vybízí ke společenským stykům a aktivitě. Být účasten na společenském životě je obecně lepší, nežli se od společnosti izolovat a žít si sám pro sebe. [16]

Koránský kontext předmětného hadísu

Vznešený Alláh pravil:

وَأَنفِقُوا۟ فِى سَبِيلِ ٱللَّـهِ وَلَا تُلْقُوا۟ بِأَيْدِيكُمْ إِلَى ٱلتَّهْلُكَةِ ۛ وَأَحْسِنُوٓا۟ ۛ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُحْسِنِينَ

Rozdávejte na stezce Boží, avšak nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají. (Bekara: 195)

وَٱللَّـهُ يُضَـٰعِفُ لِمَن يَشَآءُ ۗ وَٱللَّـهُ وَٰسِعٌ عَلِيمٌ

A Bůh mnohonásobně odplácí tomu, komu chce, neboť Bůh je velkorysý, vševědoucí. (Bekara: 261)

وَعَدَ ٱللَّـهُ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَمِلُوا۟ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ ۙ لَهُم مَّغْفِرَةٌ وَأَجْرٌ عَظِيمٌ

Bůh přislíbil těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, že dostane se jim odpuštění i nesmírné odměny (Máida: 9)

إِنَّ الْحَسَنَاتِ يُذْهِبْنَ السَّيِّئَاتِ

A dobré skutky věru rozptylují špatné (Húd: 114)

أَمْ نَجْعَلُ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَمِلُوا۟ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ كَٱلْمُفْسِدِينَ فِى ٱلْأَرْضِ أَمْ نَجْعَلُ ٱلْمُتَّقِينَ كَٱلْفُجَّارِ 

Máme snad postavit ty, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, na roveň s těmi, kdo pohoršení šíří na zemi? A máme bohabojné rovnými učinit s hříšníky? (Sád: 28)

أَمْ حَسِبَ ٱلَّذِينَ ٱجْتَرَحُوا۟ ٱلسَّيِّـَٔاتِ أَن نَّجْعَلَهُمْ كَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَمِلُوا۟ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ سَوَآءً مَّحْيَاهُمْ وَمَمَاتُهُمْ ۚ سَآءَ مَا يَحْكُمُونَ

Což domnívají se ti, kdož zlého se dopouštějí, že učiníme je rovnými s těmi, kdož věří a zbožné skutky konají, v životě i ve smrti? Jak špatný je to úsudek! (Džásija: 21) 

إِنَّمَا ٱلْمُؤْمِنُونَ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ بِٱللَّـهِ وَرَسُولِهِۦ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا۟ وَجَـٰهَدُوا۟ بِأَمْوَٰلِهِمْ وَأَنفُسِهِمْ فِى سَبِيلِ ٱللَّـهِ ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ هُمُ ٱلصَّـٰدِقُونَ

Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží - a tito jsou věru upřímní. (Hudžurát: 15)

آمِنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ وَأَنْفِقُوا مِمَّا جَعَلَكُمْ مُسْتَخْلَفِينَ فِيهِ فَالَّذِينَ آمَنُوا مِنْكُمْ وَأَنْفَقُوا لَهُمْ أَجْرٌ كَبِير ٌ

Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna veliká. (Hadíd: 7)

وَمَا أَدْرَاكَ مَا الْعَقَبَةُ فَكُّ رَقَبَةٍ أَوْ إِطْعَامٌ فِي يَوْمٍ ذِي مَسْغَبَةٍ يَتِيمًا ذَا مَقْرَبَةٍ أَوْ مِسْكِينًا ذَا مَتْرَبَةٍ ثُمَّ كَانَ مِنَ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَتَوَاصَوْا۟ بِٱلصَّبْرِ وَتَوَاصَوْا۟ بِٱلْمَرْحَمَةِ

Víš ty vůbec, co je to stezka vzhůru vedoucí? Otroka propuštění, či v den hladu nakrmení, sirotka příbuzného či chudáka nouzí trpícího, a také být z těch, kdož uvěřili a k neochvějnosti a soucitu se vzájemně nabádají (Beled: 12-17)

Pro takové je připraven Ráj, o němž je na jiném místě řečeno:

 تِلْكَ ٱلدَّارُ ٱلْـَٔاخِرَةُ نَجْعَلُهَا لِلَّذِينَ لَا يُرِيدُونَ عُلُوًّا فِى ٱلْأَرْضِ وَلَا فَسَادًا ۚ وَٱلْعَـٰقِبَةُ لِلْمُتَّقِينَ 

A toto je příbytek poslední. My připravíme jej těm, kdož zpupní nechtěli být na zemi a pohoršení nešířili - a věru dobrý bude konec bohabojných. (Kasas: 83)

Kontext předmětného hadísu v Sunně a stručný komentář souvisejících podání

Abú Se'íd al-Chudrí رضي الله عنه vyprávěl, že kdosi se zeptal Posla Božího صلى الله عليه و سلم : „Posle Boží, kdo z lidí je nejlepší?

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:

مُؤْمِنٌ يُجَاهِدُ فِي سَبِيلِ اللَّهِ بِنَفْسِهِ وَمَالِهِ .

Věřící, který zápolí na cestě Boží svou osobou i svým majetkem.

Zeptali se dále: „A kdo potom?

Odpověděl

مُؤْمِنٌ فِي شِعْبٍ مِنَ الشِّعَابِ يَتَّقِي اللَّهَ، وَيَدَعُ النَّاسَ مِنْ شَرِّهِ .

Věřící v samotě horské úžlabiny, který uctívá Alláha a ušetří lidi svého zla.[17]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že kdosi mezi společníky Božího Posla صلى الله عليه و سلم procházel strží na jejímž dně byl malý pramínek chladivé, žízeň hasící vody. Udivil se, jak je voda v tom prameni příjemně chladivá a řekl si: „Měl bych se vzdálit od lidí a usadit se v této rokli. Ale nejprve požádám Posla Božího صلى الله عليه و سلم o svolení tak učinit.“ Odešel se tedy zeptat Posla Božího صلى الله عليه و سلم a ten mu odpověděl:

‏ لاَ تَفْعَلْ فَإِنَّ مَقَامَ أَحَدِكُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ أَفْضَلُ مِنْ صَلاَتِهِ فِي بَيْتِهِ سَبْعِينَ عَامًا أَلاَ تُحِبُّونَ أَنْ يَغْفِرَ اللَّهُ لَكُمْ وَيُدْخِلَكُمُ الْجَنَّةَ اغْزُوا فِي سَبِيلِ اللَّهِ مَنْ قَاتَلَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ فُوَاقَ نَاقَةٍ وَجَبَتْ لَهُ الْجَنَّةُ ‏

Nedělej to, protože pokud někdo z vás stane na cestě Boží, bude to hodnotnější, než když by se modlil doma po sedmdesát let. Což byste nebyli rádi, kdyby vám Alláh odpustil vaše hříchy a uvedl vás do Ráje? Potom usilujte na cestě Boží, protože kdokoli podnikne úsilí na cestě Boží, byť i chvíli tak malou, že za ni možno dvakrát podojit velbloudici, ten jistojistě vstoupí do Ráje.[18]

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

بَدَأَ الإِسْلاَمُ غَرِيبًا وَسَيَعُودُ كَمَا بَدَأَ غَرِيبًا فَطُوبَى لِلْغُرَبَاءِ.

Islám začal jako věc ojedinělá a navrátí se do stavu ojedinělosti, v němž i začal, proto blahoslaveni ojedinělí podivíni.

Když se ho tázali, kdo jsou tito ojedinělí podivíni a jací jsou, odpověděl:

الَّذينَ يَصلُحونَ إذا فسَد النّاسُ.

Ti, kteří napravují věci okolo sebe, když se ostatní lidé zkazí.[19]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

ما عملَ ابنُ آدمَ شيئًا أفضلَ من الصلاةِ، وصلاحِ ذاتِ البَيْنِ، وخُلُقٍ حَسَنٍ.

Syn Adamův nevykoná žádný čin lepší, než že se pomodlí nebo usmíří rozhádané lidi či se bude chovat mravně.[20]

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

صَنائعُ المعروفِ تَقِي مَصارعَ السُّوءِ والآفاتِ والهَلَكاتِ، وأهلُ المعروفِ في الدُّنيا همْ أهلُ المعروفِ في الآخرةِ.

Činit dobro druhému chrání před špatným koncem, neštěstími a zkázou. Dobro konající v životě tomto budou dobrem odměněni i v životě posmrtném.[21]

Churejm ibn Fátik رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم ohledně odměny za jakýkoli nesobecký čin pravil:

مَنْ أَنْفَقَ نَفَقَةً فِي سَبِيلِ اللَّهِ كُتِبَتْ لَهُ بِسَبْعِمِائَةِ ضِعْفٍ.

Kdokoli něco na cestě Boží dá, Alláh ho za to sedmi set násobně odmění.[22]

Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja ohledně rozmanitých podob altruizmu poznamenal:

Milodar má věru neuvěřitelný dopad. Poskytuje úlevu a pomoc od všech těžkostí a škod, dokonce i od útoků zlovolných nepřejníků, tyranů, ba dokonce i nevěřících útočníků, neboť Alláh cestou prokázané nesobeckosti odstraňuje nejrůznější podoby nesnází, což je věc mezi lidmi, jak vzdělanými, tak i prostými a obyčejnými, velmi dobře známá. Toto potvrzují všichni lidé, co na zemi žijí, protože to zažívají na vlastní kůži.[23]

Muhammed 'Abdurraúf al-Munáwí pravil:

Toto jsou ohromná povzbuzení a pobídky ke konání dobra. 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Nechť tě od konání dobra neodradí nevděk toho, kdo je nevděčný, neboť vděk vděčného je mnohonásobně silnější.“ Al-Máwerdí řekl: „Kdo se rohodne konat dobro, má se v jeho konání snažit ze všech svých sil a přemáhat se ze strachu, že přijde chvíle, kdy nebude schopen žádné dobro vykonat, anebo k tomu už nebude mít příležitost, prostor či čas anebo sílu. Pokud tak neučiní, bude litovat toho, že když mohl, nevykonal dobra více.“ Člověk se může ocitnout ve znevýhodněném postavení, může přijít o prostředky k vykonávání dobra a mohou ho také opustit síly. Jak se říká, kdo se chopí příležitosti ve správný okamžik, ten sám sebe ujistí, že žádnou příležitost nepropásl.[24]

Co se dochovalo od zbožných předků

Od několika zbožných předků se dochovalo: „Kdykoli něco řekneš, pamatuj, že Alláh tě slyší. A kdykoli se rozhodneš mlčet, pamatuj, že Alláh tě vidí.[25]

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli sám sebe vystaví podezření, nechť za to, že ho z něčeho druzí podezřívají, viní jen sám sebe. Ten, kdo ukrývá své chyby, má potenciál napravit se. O svém bratru smýšlej, jak nejlépe dovedeš, dokud to, co se ti o něm donese, tě nedonutí změnit na něho názor. Nikdy nedokážeš tomu, kdo při jednání s tebou překročil Boží hranice, oplatit ničím lepším, než že je při jednání s ním ty dodržíš. Za přátele si ber jen zbožné a spravedlivé bratry a snaž se takových přátel získat co nejvíce, protože budou tvou ozdobou v časech pohodlí a budou ti pomocí a oporou v časech nepohody. Neptej se na nic, co se doposud ještě nestalo, dokud to opravdu nenastane, protože to, co se už stalo, plně dostačuje k tomu, aby ses tím zaměstnal a bral si to na starost namísto strachování se o to, k čemu dosud nedošlo. Nepromlouvej dle libosti ke každému, ale hovoř jen k tomu, kdo chce tvá slova vyslechnout a bude si jich cenit. Nežádej o pomoc a podporu při zajištění své potřeby nikoho, kromě jen toho, kdo ti přeje, abys v tom uspěl. Neraď se s nikým, kromě bohabojných lidí a nebuď společníkem hříšníků, aby ses u nich nepřiučil jejich hříšnosti. A skláněj se pokorně před hroby.[26]

'Abdulláh ibnu z-Zubejr رضي الله عنه ohledně své tety a své matky řekl: „Neviděl jsem dvě ženy štědřejší, nežli byly 'Áiša a Asmá´ رضي الله عنهما, avšak podoby jejich štědrosti byly odlišné. 'Áiša sbírala užitečné věci a když jich nashromáždila dostatek, rozdávala je. A Asmá´ si u sebe nikdy nenechala nic na další den.[27]

Sufján as-Sewrí: „Není žádné šejtánovy zbraně, která by byla účinnější, nežli podněcovat strach z nedostatku (arab. الإملاق al-imlák). Pokud se tento vkrade do lidského srdce, začne člověku bránit v tom, aby stál na straně pravdy. Přiměje ho, aby hovořil shodně svým tužbám a měl špatné smýšlení o svém Pánu.[28]

Přes Ibn 'Akíla se od Prorokova صلى الله عليه و سلم zetě a bratrance 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه, čtvrtého spravedlivého chalífy této ummy, dochovaly následující verše:

ولدتك أمك يا ابن آدم باكيا

والناس حولك يضحكون سرورا

فاعمل لنفسك أن تكون اذا بكوا

في يوم موتك ضاحكا مسرورا

„Člověče, když zrozen jsi byl, plakal jsi

a lidé okolo šťastní se smáli.

Konal jsi v životě, abys smál se ty,

když nad hrobem tvým do pláče se dali?“

Al-Hasan al-Basrí jednou po skončení pohřební modlitby pravil: „Alláh se smiluj člověku, který se připravuje na den, jako je tento. Dnes ještě můžete udělat to, co tito vaši bratři, obývající tyto své hroby, už učinit nemohou. Proto využijte své zdraví a svůj volný čas, ještě než přijdou dny tísně a zúčtování![29]

Příkladem zbožného učence a někoho, kdo se v každém okamžiku veřejně zasazoval o dobro všech okolo byl i šejchu l-islám Ahmed ibn Tejmíja, který označil společenský aktivizmus v podobě nabádání k dobru a odvracení od zla za „základ celého náboženství.[30] Jeho žák Jahjá ibn Kesír o něm vyprávěl:

Když Ibn Tejmíja zemřel, sňal jsem pohřební roucho z jeho tváře a políbil ho na čelo. Byl už mnohem, mnohem šedivější, než jak jsem si ho pamatoval z doby, kdy jsem ho viděl naposledy. Nezanechal po sobě žádné vlastní děti, které by se za něho modlily. Avšak zanechal po sobě celou ummu spravedlivých, kteří se za něho budou modlit už napořád.[31]

Pravdu děl šejch Muhammed Amán al-Džámí, když řekl:

Kdykoli zpřetrháme svá pouta s našimi zbožnými předky, upadneme do bludu.[32]

Vysvětlení předmětného hadísu

Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen, byli nejlepší lidskou generací, která kdy kráčela po zemském povrchu. A právě oni byli nejhorlivější ve svém zájmu o činy, které by jim mohly nejvíce pomoci dostat se do Ráje a spasit se před Peklem. Tento zájem byl veden snahou naučené aplikovat v praxi a proměnit svůj život shodně tomu, co se naučili. Podobných dialogů, jako je tento, který vedl s Prorokem صلى الله عليه و سلم Abú Zerr, máme v hadísech dochováno vícero. Na těchto Abú Zerrových otázkách je stěžejní jejich hypotetičnost a obecná formulace tak, aby byly aplikovatelné na co největší počet lidí.

Všechny je spojuje základní osa klíče od rajských bran – přesvědčení, že nic nemá právo na uctívání, kromě Jediného Stvořitele a pevná víra v Něho. Bez víry není spásy a neuznání Stvořitele a Jeho výhradního práva na uctívání je jediným neodpustitelným hříchem, který na onom světě zákonitě končí věčným zatracením v Pekelném Ohni.

Každý klíč na to, aby brány odemkl, potřebuje i zuby a proto je marná pouhá proklamovaná víra, která není následována činem. To dobře věděl i Abú Zerr a ptal se proto, aby zjistil, jaký čin konkrétně vede k nejlepším výsledkům, neboť jeho ambice mířily vysoko a proto se pídil jen po takových skutcích, které jsou u Alláha nejoblíbenější a nejhodnotnější. Dobře věděl, že Ráj nemůže získat ten, kdo je nečinný, pasivní, líný a ospalý, avšak jen ten, kdo přemáhá sebe sama v konání dobra.

Na tomto souboru Prorokových صلى الله عليه و سلم odpovědí je nápadné, že zde, v tomto konkrétním hadísu, zmiňuje Posel Boží صلى الله عليه و سلم pouze takové činy, které směřují k ostatním členům společnosti a nezůstávají jen v soukromé sféře onoho hypotetického jedince, na něhož se táže Abú Zerr. Úplně zde chybí jinak očekávané skutky uctívání (arab. العبادات al-'ibádát), jako je např. modlitba, půst a vzpomínání Alláha.

Prorok صلى الله عليه و سلم tím ukazuje, že naše víra, naše přesvědčení o nutnosti podrobit se vůli Jediného Stvořitele, Jediného Opravdového Boha, nás nemá vést k izolaci od společnosti a jejích potřeb, nemá být uzavřeno do soukromé sféry jako volnočasová aktivita, soukromá záliba, hobby či koníček, nýbrž má vést k obecné prospěšnosti druhým a společenskému aktivizmu v různých jeho podobách.

Islám není kabát, který si lze jen tak obléci a pak zase dle libosti převléci či vysvléci podle aktuální potřeby a nálady. Muslimem je člověk od narození až do smrti, v každém okamžiku, snaží se, aby každým svým nádechem i výdechem konal Boží vůli. V tom tkví síla islámu a proto jeho nepřátele z něj jímá hrůza. Kdykoli se muslimové drželi přesvědčení, že naše víra nás zavazuje k celospolečenské akci, ummě se dařilo dobře. A kdykoli se od toho muslimové odchýlili, vedlo se jim zle. Proto se ti, kteří nepřejí ummě Božího Miláčka Muhammeda صلى الله عليه و سلم nic dobrého, snaží spoutat aktivní energii islámu kolující v žilách muslimů a jali se pro ni vymýšlet hanlivá označení typu islamizmus, extremizmus či fundamentalizmus či kdovíjaké další -izmy.

V tomto hadísu je dle al-Hajsemího také důkaz, že džihád, tedy boj na cestě Boží ve všech svých rozmanitých podobách, je podle islámu jednou z nejlepších podob dobra a že zdržení se páchání zla a ubližování druhým je rovněž plnohodnotným milodarem, který může člověk poskytnout, pokud nic jiného nemá nebo nedokáže. I to je podobou dobra, kterou možno vykonat a která se člověku počítá jako dobrý skutek, protože v opačném případě, buď úmyslného zla či zla spáchaného z nedbalosti, by člověk byl za toto zlo trestán. Podmínkou přijetí takového činu je vždy dobrý úmysl a záměr a dodržení správného, Koránem a Sunnou vymezeného postupu při jeho vykonání. [33]

________________________________________________________________________________________________________________

[1] Zaznamenali al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, hadís č. 3057; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadísy č. 373. Jednotlivé části mají své opření i v podáních od al-Buchárího a Muslima. Al-Hákim ho proto uvádí ve svém Mustedreku pod č. 212. Také ho se svým isnádem uvádí al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadísy č. 226 a 305; at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 1650; 'Abdurrezzák v al-Musannefu, hadís č. 20298; Ahmed ve svém Musnedu, 5/150, 163 a 171; al-Bezzár ve svém Musnedu, hadís č. 941.

[2] Viz Medžme'u z-zewáid, 3/135.

[3] Viz Ibid., 3/109

[4] Viz al-'Utk, hadís č. 2518.

[5] Viz Musned, 1/445-446.

[6] Viz Mewáridu z-zem´áni fí zewáidu Ibni Hibbán, 3/165.

[7] Viz Ibid., 3/164-165.

[8] Viz Ibid., 3/164

[9] Viz al-Buchárího dílo at-Táríchu l-kebír, 5/255. Viz také Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-te'díl, 5/210.

[10] Viz Sahíh, 5/85.

[11] Viz al-Mustedrek, 1/63.

[12] Viz op. cit., 3/164.

[13] Viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1445; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1008.

[14] Viz Sahíh, hadís č. 84.

[15] Viz Ikmálu l-mu'limi fí fewáidi Muslim, 1/348.

[16] Celý výklad hadísu s detailním objasněním různých cest jeho podání a soupisem jmen všech jeho vypravěčů viz Šerhu n-Newewí 'alá Sahíhi Muslim, 2/73-79.

[17] Hadís je muttefekun 'alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2786; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1888.

[18] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1650 jako hasan.

[19] Zaznamenal Abú 'Amr ad-Dání v as-Sunenu l-wáridetu fi l-fiten, 1/25. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1273.

[20] Zaznamenali al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, 1/63; al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, hadís č. 11091; a Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 52/266. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1448.

[21] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadís č. 6086; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 329; as-Sefáríní v Šerhu Kitábi š-šiháb, str. 258; as-Sujútí v al-Džámi'u s-saghír, hadís č. 5440. Jako hasan doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3795.

[22] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3186. Al-Albání ho ve svém tahkíku označil za sahíh.

[23] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 31.

[24] Viz Fejdu l-Kadír, 4/206.

[25] Uvádí Ibn Redžeb v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 1/122.

[26] Zaznamenal Abú Dáwúd v Kitábu z-zuhd, podání č. 89.

[27] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 280. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, 1/123.

[28] Viz al-Mughní 'ani hamli l-ansár, 4/32.

[29] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú'a, 5/65, podání č. 9116.

[30] Viz al-Džewábu l-báhir fí zewwári l-mekábir, str. 327.

[31] Viz al-Bidájetu we n-nihája, 18/300.

[32] Viz Muhádaretu Šukren lá kufren, str. 3.

[33] Viz Mewáridu z-zem´áni fí zewáidu Ibni Hibbán, 3/165.