MISIONÁŘI FALŠI A JEJICH DVOJÍ STANDARDY

Všechny světonázory historie musely obstávat v konkurenci jiných, musely se bránit před ideovými útoky jiných a musely získávat své další a další nové stoupence, aby přežily a nezmizely v propadlišti dějin. Z tohoto ohledu nebyl a není výjimkou ani islám, ani různé podoby křesťanství a ani západní sekulární, či, chcete-li, postkřesťanské ideologie, vzniklé na troskách pozdně středověké evropské epistémy, která byla na křesťanství zbudována. Všechna sdílená učení, která kdy mezi lidskými populacemi kolovala, se alespoň v nějakém ohledu chovala misijně. A všechna byla misionářsky šířena „pro dobro druhých a pro poučení našich nevědomých bližních.“

Lidskými dějinami se jako příslovečná červená niť vinou případy, kdy taková misijní činost těm, na které byla zaměřována, působila jen utrpení, ubližovala jim a vedla k jejich záhubě. Vietnamci, sami oběti mocenských snah Číny, Francie i Japonska, o tom znají půvabnou bajku o soucitné opici. Ta při divokých záplavách, kdy voda dosahovala až ke korunám stromů v džungli, vytáhla malou rybku, mrskající se bezmocně v dravém proudu rozběsněné řeky. Opici bylo rybky líto, tak ji z vody vytáhla a přimknula si ji na svou chlupatou hruď, aby ji osušila a zahřála. K jejímu údivu rybka po chvíli lekla.

Ke cti opice, která měla na svědomí smrt rybky, možno alespoň připočíst, že její snaha byla motivována upřímným soucitem. Jenže zdaleka ne vždy tomu tak bývá. Mnohem častěji jsou motivem „opičího soucitu“ nutkání zotročovat si a podmaňovat druhé, kteří jsou systémově předěláváni podle obrazu vlastního, bez ohledu na jejich skutečná přání, záměry, plány a sny. Taková krádež je ještě mnohem horší, než krádež majetku nebo území, protože jde o krádež identity a loupež svébytnosti.

 

Pravdě daleko nebude tvrzení, že největšími lupiči cizích identit jsou misionáři myšlenek z oblastí, které celý svět možná sice nesprávně, ale takřka konsensuálně označuje jako Západ. Už jen proto, že díky současné globalizaci se místní specifika nejvíce střetávají s globálními myšlenkovými schématy, která původně pocházejí z Evropy a Severní Ameriky.

 

Pokud budeme skutečně nepředpojatě a zodpovědně uvažovat i nad další tezí, že součástí dějin evropského (a posléze i amerického) myšlení bylo a je systematicky lhát o islámu a v neposlední řadě vytvářet druhým falešný obraz i o sobě samých, shledáme, že něco pravdy na tomto postřehu skutečně je, ačkoli četnými důkazy tohoto tvrzení se tento text nezabývá. Ve výsledku je potom islám nejenže nejvíce nepochopen a proto přemrštěně zatracován, ale naopak i vlastní pozice pokřivena zrovna tak. To proto, že je přehnaně vyzdvihována.

 

Tímto navýsost nezodpovědným a amorálním přístupem se misionáři západních hodnot dopouštějí duchovního nešvaru, který je nejpříkřejším jazykem odsuzován v jimi tolik zatracovaném Koránu, který je naopak muslimy uznáván jako přímé slovo Boží. V něm čteme:

وَيْلٌ لِّلْمُطَفِّفِينَ الَّذِينَ إِذَا اكْتَالُوا عَلَى النَّاسِ يَسْتَوْفُونَ وَإِذَا كَالُوهُمْ أَو وَّزَنُوهُمْ يُخْسِرُونَ

Běda těm, kdo míru zkracují, kteří když jim je měřeno plnou míru od lidí žádají, však když pro druhé měří či váží, ztrátu jim působí! (Mutaffifín:1-3)

 

Tento dvojaký přístup má prapůvod snad již v novozákonním Listu Římanům, kde Pavel z Tarsu, zakladatel křesťanství v jeho dnešní podobě, říká:

„Jestliže však moje lež vyzdvihla Boží pravdu k jeho slávě, proč mám být ještě souzen jako hříšník?“ (Římanům 3:7)

Pavel se patrně příliš nezdráhal šířit lži, dokud měly za výsledek větší „slávu Boží.“ Člověk potom nikdy neví, zda jeho výpověď o spatření Ježíše na cestě k Damašku, nebo tvrzení o jeho jmenování kazatelem k nežidům a vůbec všechny ty další prvky učení, které Pavel hlásal jako součást křesťanské doktríny, jsou pravdivým svědectvím nebo jen další účelovou fabulací pro slávu Boží. Možná by Pavel a s ním i všichni další jeho myšlenkoví následovníci z řad křesťanů i postkřesťanů udělali lépe, kdyby se drželi jiného biblického textu, tentokrát starozákonního z Knihy Přísloví:

„Spolehlivý svědek nelže, kdežto křivý svědek šíří lži.“ (Přísloví, 14:5)

Pavel se sám přiznává, že spolehlivým svědkem vlastně nebyl. Pavel z Tarsu, zakladatelská osobnost křesťanství v jeho dnešních podobách, sám přiznává, že užívá faleš. To není dobrý začátek. Neměl dobrého pokračování ani v další historii a biblickým přirovnáním řečeno, takto zasazený špatný strom nese své zkažené ovoce ještě i dnes.

V roce 1795 byla založena Londýnská misijní společnost a její bezprostřední zájem směřoval na tehdy nově objevované ostrovy v Oceánii. O dva roky později vysílá tato organizace někdejší vězeňskou loď najatou z Austrálie, aby k pobřeží polynéského Tahiti dopravila první křesťanské misionáře. Další čtyři roky potom tito misionáři studovali místní jazyk, aby mohli pronášet kázání v místní řeči a ohromit jimi domorodce. Tahiťané misionáře sice příkladně pohostili, postavili jim chatrče, nakrmili je a prokazovali jim pocty jakožto hostům, jenže uplynulo již sedm let od prvních misijních snah a žádný ostrovan stále ještě Krista nepřijal. Misionáři proto sáhli po mnohem tvrdší taktice. Opili místního náčelníka hostitelské vesnice dovezeným alkoholem a naverbovali ho i jeho lid do války proti ostatním vesnicím a kmenům na ostrově, s příslibem snadného vítězství za pomoci palných zbraní, kterými ho budou zásobovat z Evropy. Nepřátelé totiž pro svou obranu měli jen luky, šípy, kamenné sekery a dřevěné kyje. Misionáři podmínili zbrojní dodávky jedinou podmínkou – náčelník i jeho lid musí konvertovat k anglikánství. Uvádí se, že následně celý ostrov změnil víru za jediný den. Když už si misionáři na Tahiti vybudovali takto silnou základnu, rychle se přesouvali dále z ostrovu na ostrov. Metody užívali stále stejné. Pokřtili některého z místních náčelníků, korunovali ho králem, importovali obrovské množství alkoholu a nechali ho, aby evangelizoval svůj vlastní lid. Náčelníci, kteří projevili byť i nejmenší náznak odporu, se velmi záhy na vlastní kůži přesvědčili o palebné síle těch nových zbraní, které jim misionáři výměnou za konverzi slibovali. Když k žádnému odporu nedošlo, jeden domorodý učitel v doprovodu půl tuctu misionářů evangelizoval jeden polynéský ostrov v průměru do týdne.1

V Polynésii se misionáři jen málokdy potřebovali uchylovat k použití lži. Domorodci byli snadnou kořistí a silová převaha misionářů byla zdrcující. Avšak tam, kde cílové publikum bylo zatvrzelejší a nešlo ho tak snadno přesvědčit a kde navíc neexistovalo pohodlné dopravní spojení pro náklad většího množství zbraní, tam nastupovala pavlovská metoda účelové lži pro slávu Boží.

Užít síly, démonizovat jiné a vyvolat nepřátelství vůči konkurenčním lidským skupinám je jedna věc, ale přímo sám pokřivit obraz svého vlastního myšlenkového světa, abych si do svého stáda vehnal co nejvíce dalších oveček, to je ještě silnější kalibr. Avšak právě toho se dopustili misionáři v roce 1975 v případě indiánského kmene Panaré v údolí řeky Colorado ve venezuelské části Amazonie. Stalo se tak v roce, který si většina našich současníků pamatuje. V moderní době a nikoli před staletími.

Zatímco jiná zdejší etnika již ledacos ze západních hodnot a civilizace přijala, Panaréové žili stále svým způsobem života a svých tradic se nehodlali vzdát. Křesťanští misionáři, neschopní přesvědčit indiány o pravdivosti víry v Krista spasitele, se jali přepsat Evangelium do jejich vlastního jazyka, aby jim ho mohli předčítat v jejich mateřštině. Překlad byl dokončen mezi lety 1975 a 1976. Misionáři si uvědomili, že dříve než budou moci indiány evangelizovat, aby mohli přijmout pokání a spásu, musí jim vnutit něco, za co budou cítit vinu. Řešení, které předložili, bylo podvodné a ve zvráceném smyslu slova skutečně geniální – překlad Nového Zákona do panarejštiny měl vyznívat v tom duchu, že Ježíše ukřižovali vlastně přímo indiáni Panaré! Z panarejské Bible tak zcela vypadl příběh o Jidášově zradě, o římských oficírech, o Pilátu Pontském. Na odpovídajících místech nyní stálo: „Panaré zabili Ježíše Krista, protože byli zkažení. Pojďme a zabme Ježíše Krista, řekli si Panaré a … položili na zem kříž a potom ...“ atd. Panarejské evangelium potom dále pokračovalo slovy: „Bůh vás všechy spálí … Bůh vyhladí Panaré uvržením do ohně … „Chcete se opékat v ohni?“ ptá se Bůh, „Máte něco, čím byste se Mi vykoupili, abych vás neusmažil v ohni? Co je to, čím se Mi vykoupíte?“

Člověk nemusí mít až tak velkou představivost, aby si dal dohromady, jaká měla být cena za spásu – bezpodmínečná a totální poslušnost misionářům a jejich požadavkům, okamžité opuštění dosavadního tradičního způsobu života a zvyklostí a nakonec také především přijetí křesťanství a mravů bílého muže. Indiáni byli vyděšení. Před misionáře předstoupila první indiánka a s hrůzou v hlase řekla: „Nechci hořet ve Velkém Ohni, miluji Ježíše.“2

Platí tedy machiavelistický princip, že účel světí prostředky. V hranicích starostí misionářů Panaré dosáhli spásy. Fakt, že k tomuto účelu pro dosažení tohoto cíle byli misionáři nuceni pokřivit své vlastní svaté písmo, neměl na další průběh událostí vliv. Dokonce nám ani není sděleno, jestli v dalším životě své nové křesťanské obce používali Panaré tu samou pokřivenou Bibli. Pokud ano, potom museli Panaré vyvinout velmi unikátní a svéráznou christologii. Pavlův princip z Listu Římanům evidentně funguje!

Dnešní kampaň celosvětově zastrašující lidi od islámu a jeho hodnot a donucující je řídit se standardy elit globalizovaného světa přesně kopíruje tyto techniky misionářů. Je to kombinace ukázky silové převahy, démonizace cizího konkurenčního náboženství a válečné štvaní proti němu a dokonce také nepokrytá lež o svém vlastním světonázoru. Islamofobie a protimuslimské aktivity hrají ve vší své smrtelně reálné iracionalitě právě onu úlohu Velkého Ohně právě christianizovaných indiánů Panaré. A civilizační výdobytky i, o jejichž ztrátu se členové novokřižácké kongregace a stoupenci protiislámského evangelia nenávisti tolik obávají, spolu s bohatstvím a pocitem automatické nadřazenosti nad lidmi jiné než euro-americké historické zkušenosti, fungují na témže principu jako pušky a alkohol mezi Polynézany na konci 18. století.

Tím myslím, že prezentace stávajícího dominantního, tzv. Západem ovládaného světonázorového systému navenek a expanze jeho hodnot také nevytváří ani zdání kritické a racionální objektivity a odehrává se v tomto vypočítavém nečestně misionářském duchu. Ideje a koncepty pod různými „obchodními značkami“ vyvážené mimo euro-atlantický kulturní prostor, jsou vlastně jen jednostranným, pozitivistickým a individualistickým ultraliberalizmem. Jenže ten přece není celým diskursem, ale jen jeho jasně profilovanou, hrubě ideologizovanou a někým prvoplánovitě přefiltrovanou frakcí jinak omnoho širší a otevřenější škály domácí celospolečenské diskuse, která ovšem posléze v podmínkách exportu nesnese ani nejmenší známku opozice a názorového odporu. Takovým způsobem i po zhroucení klasického koloniálního systému dochází k ideologické invazi, ekonomicko-politickému zotročování a myšlenkové kolonializaci ujařmených společností mimo Evropu a Severní Ameriku.

 

Již 4. bod tzv. Trumanovy doktríny z roku 1948, klíčové pro další zahraniční politiku poválečných USA, hlásil:

    „Musíme vytvořit a prosadit nový smělý program umožňující učinit plody a přínosy našeho vědeckého a průmyslového pokroku dostupnými pro růst a zlepšení méně rozvinutých společností.“3

 

Wilhelm E. Mühlmann pak v roce 1964 charakterizoval americkou pomoc rozvojovým zemím jako:

„Spojení civilizací sekularizovaného misionářského zápalu a světových hospodářsko-politických zájmů.“4

 

Všechny tradiční západoevropské koloniální mocnosti typu Británie, Francie, či Nizozemí, nebo po nich Američané již tehdy sázeli na ekonomický determinizmus, dle kterého bude mít pokrok všude stejné následky a nutně vyústí v liberáldemokracii západního typu, bez ohledu na místní sociokulturní specifika. Pokrok byl identifikován s prosazováním vlastního vidění a vlastních hodnot, likvidovány byly místní tradiční principy či vztahy a ty byly nahrazovány novými, bezohledně a mechanicky přejímanými dle západních vzorů. Modernizace byla zaměňována s westernizací a vzestup nezápadních společností podřízen diktátu zvenčí. Westernizace elit ztotožňovaná s jejich pokrokem měla vyústit ve westernizaci a tím i pokrok ostatních složek společnosti.

 

Poválečná globalizace sloužila zástěrkou pro necitlivý import západoevropských či amerických hodnotových žebříčků, mentálních modelů a myšlenkových schémat a pro jejich bezohledné vnucování ostatním společnostem. S emigrací zbídačených lidí z relativně stále chudšího rozvojového světa na poměrně stále bohatší a nyní navíc idealizovaný Západ, či se z toho vyplývající nutností, aby se západní společnosti s nově příchozími nějak vypořádaly, ani s uzurpací moci a ekonomického výnosu pozápadnělými elitami, zadržujícími jeho další rovnoměrnější distribuci, se nijak nepočítalo, což nakonec vyústilo v současnou smrt multikulturalizmu. Toho multikulturalizmu, který ani neměl šanci zrodit se ve své nefalšované podobě a který ve své současné podobě je sám, nutno říci že zčásti oprávněně, podrobován zdrcující kritice ze všech stran.

Ona oprávněná část kritiky dnešního západního pojetí multikulturalizmu totiž zasahuje právě jeho rozplizlost a neschopnost vypořádat se s ideou absolutní pravdy, na jejíž místo stavěli jeho sociální inženýři svůj vlastní hodnotový žebříček a s naivní domýšlivostí rozmarných starořímských císařů očekávali, že jej budou všichni respektovat asi tak, jako věřící své zjevené písmo svaté.

Nešlo zde o přirozený běh dějin, o nutný multikulturalizmus daný společným vývojem a léta pěstěný vzájemnou opečovávanou vůlí žít pospolu, na základě přesvědčení, že jedinou alternativou k tomuto multikulturnímu soužití by bylo vést spolu války, ale naopak o proces konstruovaný omylnými lidmi s nenáhodnými záměry, kteří jeho prosazováním bojovali především ve prospěch vlastního nekriticky vnímaného názorového přesvědčení, které sobecky shora nanutili všem ostatním zúčastněným.

 

Zcela analogicky a v praxi naprosto shodně si ve svých „spřátelených“ rozvojových zemích i přímých koloniích zděděných po carském Rusku počínal také SSSR, naivně očekávající, že tyto bezvýhradně implementují sovětský model hospodářství a politiku diktatury proletariátu, které jim předtím s neméně otrokářským diktátem a nemenší brutalitou vnutil.

 

V obou těchto případech byly místní kultury a jejich specifika považovány za překážku pokroku a dosažení modernity, viděné a vnímané výhradně vlastními, subjektivními měřítky.

 

Touha zcivilizovat údajně nekulturní domorodce a přetvořit je k obrazu vlastnímu vedla v konečném důsledku k hladomoru v Etiopii a genocidě v Kambodži či Rwandě, k diktaturám vojenských junt v Latinské Americe či vyhlazovacím mezietnickým konfliktům v subsaharské Africe.

Pro muslimské země znamenala misie západní modernity násilnou sekularizaci a westernizaci, brutální vojenské diktatury a bezprecedentní vzestup národnostní (a s tím posléze i náboženské) nesnášenlivosti. Odpovědí na to byl někdy úspěšný a jindy neúspěšný návrat islámských a islámem více či méně inspirovaných idejí do politického života, jehož jsme právě dnes svědky.

Všechny tyto historicky dobře doložitelné události dokumentují, že neexistuje oprávněný důvod se domnívat, že vytvoření stejných sociálních, ekonomických a politických podmínek na dvou místech s odlišnou kulturně-historickou zkušeností nutně povede k témuž výsledku.

Existence zemí a států, kde k tomu i přesto došlo, např. Japonska, je spíše nežli pravidlem, pouze specifickou výjimkou potvrzující toto pravidlo a je tudíž nutno podrobit takové případy dalšímu, hlubšímu a oddělenému studiu. Samo Japonsko konec konců dospělo k nejvyšší míře westernizace až řetězcem událostí spuštěných svržením amerických atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

 

Po pádu východního bloku liberáldemokratický systém bývalého Západního bloku získal úplnou kontrolu nad mezinárodními institucemi a za jejich vydatné podpory, hnán vlastní mesiášskou obsesí, rezonující napříč fukuyamovskou tezí o konci dějin, ještě více a bezohledněji rozšiřuje svou hegemonii na jih a na východ, aby spolu se Samuelem Huntingtonem maloval na mapu světa imaginární krvavé hranice islámu více než reálnou krví milionů nevinných obětí.

 

Historie i antropologie však dosvědčuje, že konstrukty jako lidská práva, demokracie, sekularizmus, liberalizmus, kapitalizmus, globalizace, gender a emancipace žen, ekologismus, nebo ochrana uměleckých hodnot jsou opět jasně západními produkty, které nemusí fungovat stejným způsobem mimo euro-atlantský prostor. Ačkoli se na ně jako na slogany mohou odvolávat v podstatě všichni, což se v praxi i děje, každý pod nimi může rozumět něco docela jiného. V současnosti jsou ovšem široce využívány a zneužívány jako nástroj a prostředek dominance a potírání lokálních specifik. Elity euro-atlantského prostoru, které dnes tahají za delší konec mocenského provazu, bezostyšně prosazují své vidění obsahu těchto konstruktů k tomu, aby aktivně bránili ostatním artikulovat si jejich vlastní podobu a standard. Prohlašují, že jimi vytvořené náplně těchto konceptů jsou univerzálně platné a vymáhají je silou. Samotný fakt, že jejich univerzalitu tyto elity musí vynucovat zbraněmi a nátlakem, je ovšem dostatečným důkazem, že univerzálními nejsou.

Pokud však nezápadní společnosti nepřijímají koncepty nadiktované současnými světovládci za své v dostatečné míře a s odpovídajícím nadšením, riskují politiku exportu demokracie kobercovým bombardováním, uplatněním doktríny preventivních úderů, embarg a diverzních akcí, pro které kolaterální ztráty v podobě milonů civilních obětí mezi ženami a dětmi jsou cenou, kterou jsou mocní i přesto ochotni zaplatit za to, aby prosadili své.

 

Ovšem ani tyto globální západní a lokální pozápadnělé elity samy zdaleka nejsou konzistentní v podpoře svých vlastních vizí a zásad v podobě, v jaké je samy definují. Jejich zásady končí tam, kde začínají jejich zájmy.

 

Odpůrci současné egyptské vlády jsou pak vykreslováni jako teroristické bojůvky, zatímco opozičníci turečtí jako bojovníci za demokracii. Lidská práva Kurdů a ší'itů v saddámovském Iráku byla dílčím zdůvodněním zahraniční intervence z roku 2003, o lidská práva sunnitů v sousedním Íránu či oponentů Islama Karimova, uzbeckého sekulárního diktátora a důležitého spojence proti Tálibánu v tzv. válce proti terorizmu, se nestará nikdo.

Srovnejte mediální pokrytí násilí tekfírovců v Iráku a Sýrii vůči místním nemuslimských náboženským menšinám, které bylo proklamovaným důvodem nejnovější vlny všeobecné mediální, právní a policejní šikany muslimů, s mediálním pokrytím a mezinárodněpolitickou dohrou pogromů a genocid muslimských menšin v Myanmaru, na Srí Lance či v Středoafrické republice. Srovnejte pobouření, které vyvolala falešná správa o zákazu vánoční výzdoby v Bruselu ze strachu před muslimy s tichým schválením, pokud ne přímo povděčným kvitováním reálně existujícího čínského kroku zakázat Ujgurům veřejné slavení postního měsíce ramadánu.

Totéž platí i v měřítku jediné země, například právě Číny. Stačí porovnat masovou západní podporu hnutí za samostatný buddhistický Tibet s takřka neexistující západní podporou hnutí za samostatné muslimské Ujgursko (resp. Východní Turkestán).

 

Svoboda pohybu obyvatelstva v globalizovaném světě bez hranic je jednostranně vnímána jako neodcizitelný nárok, je-li řeč o možných ohroženích průmyslu cestovního ruchu a masového turizmu do zemí jako je Egypt nebo Tunisko, ovšem migrace zoufalých běženců ze stejných zemí opačným směrem do Evropy je vykreslována jako brutální zločin a nepřátelská invaze.

 

Podobně lze také srovnávat otázku medializované demokratizace Ukrajiny (ve skutečnosti neřešitelného konfliktu mezi stále více úpadkovými a skomírajícími USA, které nechtějí ztratit velmocenské postavení a stále dravějším a národovečtějším Ruskem, které ho chce naopak znovu získat) a více zanedbávaného boje proti nusajríjské diktatuře v Sýrii, čím dál více redukovaného na boj proti jediné nepatrné sektářské bojůvce, přitahující pozornost nezvyklou brutalitou a svérázným zacházením hned s několika koncepty islámských náboženských nauk.

 

Totéž platí o zneužívání genderové agendy, ať již co se týče prosazovaného práva např. saúdských žen odhalovat se na veřejnosti a zároveň odpíraného práva západoevropských muslimek nosit nikáby, či muslimských studentek chodit na české střední školy v šátcích.

V euro-atlantickém prostoru také roste podpora svobody uměleckého vyjádření vždy, když vulgárním způsobem napadá islám a muslimy, zatímco tatáž umělecká svoboda bývá sešněrována tehdy, týká-li se architektury islámských náboženských objektů a jejich charakteristických prvků, třeba minaretů.

 

Podobně se tzv. Západ pohoršuje nad ničením neislámských památek tekfírovskými fanatiky, ale proti urbicidě programově konané nemuslimy na muslimských památkách na Balkáně v 90. letech či nyní v Palestině, Východním Turkestánu a Myanmaru, tentýž Západ nehnul ani prstem a nadále sveřepě mlčí. Proč Západ tolik pobuřuje ničení hrobek dávno mrtvých mužů, ale demolice obytných budov plných starců, žen a dětí, které nemají kam jít, je dle něj úplně regulérním bojem proti terorizmu?

 

Taktéž otázka obyčejně nanejvýš okrajová a apolitická jako jsou práva zvířat, bývá politicky zneužívána, jedná-li se o jateční či kožešinové velkochovy, na straně jedné, či halál porážky na straně druhé.

 

Zajímavé a smutné je také sledovat, jak toto pokrytecké a dvojtvářné vidění prostupuje i do zemí třetího světa a ovlivňuje místní války, nepokoje a etnické střety, v zásadě opět způsobené západními koloniálními mocnostmi, které vytvořily umělé národy v nesmyslných hranicích, nerespektujících místní odvěké etnické rozdíly. Lze říci, že všude ve třetím světě, kde probíhá konflikt nějakého nemuslimského s nějakým muslimským etnikem, je přejímána západní perspektiva hrozby islámského nebezpečí, aby si druhá strana v očích Západu i sebe sama legitimizovala vlastní často nebývale brutální počínání. Západní i lokální prozápadní elity se tak stávají svého druhu garantem místního černobílého vidění světa, tedy svým vlivem legitimizují, aby jedna bojující strana, tedy ta muslimská, byla tou soupeřící vykreslována jako nelidská a ďábelská strana zla.

 

Je proto namístě se tázat, co se skrývá za něčí snahou prosazovat některé konkrétní hodnoty za univerzálně platné a závazné, případně pátrat, jaká je motivace či pozadí takového názoru.

 

Výše uvedené nijak neupírá právo hlásat absolutní platnost určitých hodnot, protože absolutně platné hodnoty skutečně existují. Nechci tím ani hájit samu tezi kulturního relativizmu, který vznikl a byl rozvíjen sociálními antropology jako metodologický nástroj pro porovnání kultur navzájem a nemá mít proto moc určovat, co je a co není morálně závazné a správné. Spíše by takové kroky měly být pečlivě uváženy, promyšleny do důsledků a pečlivě, kvalitně a logicky proargumentovány. Nelze je prosazovat silou a schovávat za ně své vlastní světovládné a narcistické choutky.

Uvedené koncepty a jejich příklady budou mít skutečně univerzální platnost jedině tehdy, když jejich obsah bude výsledkem odideologizované diskuze napříč celým lidstvem, ve které bude mít každý zúčastněný právo sám svobodně formulovat svá stanoviska a hájit je proti stanoviskům opačným - a to bez rizika, že bude na mezinárodním plénu jakkoli sankcionován.

 

To je ovšem hudba hodně daleké budoucnosti, ba přímo utopie, neboť ti, kteří v současnosti diktují celému světu takzvaně jediné správné chápání těchto univerzálních hodnot, se nebudou chtít vzdát této výzady, kterou sami nadobudli silou, dokud je někdo jiný této výsady nezbaví, a to podle všeho opět silou. Jen doufejme, že tento převrat mezi vykladači všelidsky závazných hodnot nebude stát příliš mnoho lidských životů a nepoteče při něm příliš mnoho krve.

 

 

 

1Podrobněji viz LEWIS, Norman. 1989. The Missionaries. London: Arena, str. 10-15.

2Viz Ibid., str. 188-192.

3DONOVAN, Robert 1982. Tumultuous Years. The Presidency of Harry S. Truman 1949 - 1953. New York/London, str. 29.

4MÜHLMANN, Wilhelm E. 1964. Rassen, Ethnien, Kulturen. Neuwied, str. 353.