MORÁLNÍ VLASTNOSTI NUTNÉ PRO PŘIKAZOVÁNÍ DOBRA A ODVRACENÍ OD ZLA

Nařizování dobra a odvracení od zla je jedním z předepsaných způsobů uctívání Alláha Vznešeného. Z tohoto důvodu vyžaduje vše, co vyžadují i všechny další typy uctívání Alláha -  to je podmínka upřímnosti úmyslu výhradně pro Alláha (arab. ichlás) a podmínka správného následování Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم (arab. mutábe‘a) při vykonávání tohoto činu.

Nařizování dobra a odvracení od zla je specifické tím, že bylo historickým úkolem všech Božích Poslů, kteří bez ustání pracovali na:
Al-Isláh – zlepšení a napravení všeho
At-Tegjír – změna obecného stavu na ještě lepší. Všeobecná změna k lepšímu.
At-Tewdžíh – nasměrování lidí k činění dobra
An-Nasíha – rada lidem, kdy od nich žádáme konat to, na čem jinak nebyli.
 
Boží poslové, mír s nimi všemi, přikazovali svým lidem věci, které se na první pohled zdály podivné, které se protivili jejich tužbám, chtíčům, chutím a vášním, skrze odvrácení se od jistých věcí, které byly špatné a kterých se dopouštěli a přilnutí k věcem dobrým, které ve skutečné jejich praxi předtím ani neexistovaly.
 
Někdy se však tohoto úkolu zhostili i lidé, kteří veškeré podmínky nutné pro správné fungování tohoto přikazování dobra a odvracení od zla nesplnili, nebyli vybaveni upřímností úmyslu, znalostí, moudrostí atd. a tak přinesli více škody, než užitku. Někdy je lepší, aby takoví raději mlčeli, než aby cokoli řekli, neboť měněním zla „svou vlastní cestou“ způsobili že zlo, jež chtěli odstranit, se stalo ještě daleko větším.
 
Ti, kteří se přikazováním dobra a odvracením od zla v každé sféře lidského života zabývají, tvoří onu pomoženou a zachráněnou skupinu muslimů, kteří vytrvají na pravdě až do Dne Soudu.
 
1.      Upřímnost (ichlás)
 
Ti věřící, kteří se zamýšlejí věnovat tomuto uctívání, tj. přikazování dobra a odvracení od zla, musí být především upřímného úmyslu a záměru, který je věnován výhradně Alláhu Vznešenému. Protože jen tak jsou skutky lidí, ve všeobecnosti, Alláhem přijímány:
قُلْ إِنِّي أُمِرْتُ أَنْ أَعْبُدَ اللَّهَ مُخْلِصًا لَهُ الدِّينَ وَأُمِرْتُ لأنْ أَكُونَ أَوَّلَ الْمُسْلِمِينَ قُلْ إِنِّي أَخَافُ إِنْ عَصَيْتُ رَبِّي عَذَابَ يَوْمٍ عَظِيمٍ قُلِ اللَّهَ أَعْبُدُ مُخْلِصًا لَهُ دِينِي
Rci: „Bylo mi poručeno, abych sloužil Bohu, upřímně mu zasvěcuje víru, a bylo mi poručeno, abych byl prvním z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdávají.“ Rci: „Věru se bojím, neuposlechnuli Pána svého, trestu dne nesmírného.“ Rci: „Boha budu uctívat, upřímně mu zasvěcuje víru svou. (Zumer:11-14)
 
Omar ibnu l-Chattáb, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru činy jsou souzeny podle úmyslu a věru každý člověk získá, co zamýšlel.[1]
 
Fudajl ibn Ijjád, Alláh mu budiž milostiv, pravil: „Je-li čin upřímný a není-li správný, pak je Alláhem odvržen. A pokud je správný, ale není upřímný, i tak je Alláhem odvržen. Čin nebude přijat do té doby, dokud nebude upřímný a zároveň správný. Upřímným bude, je-li vykonán výhradně ve jménu Alláha a správný bude, je-li v souladu se Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
 
2.      Osobní příklad (al-kudwa)
 
Je velmi důležité, aby ten, který vyzývá k dobru, byl sám hodnotným člověkem, zarputilým v uctívání Alláha, protože ti, kteří nařizují dobro a sami se ho nedrží, jsou sami káráni koránskými verši:
أَتَأْمُرُونَ النَّاسَ بِالْبِرِّ وَتَنْسَوْنَ أَنْفُسَكُمْ وَأَنْتُمْ تَتْلُونَ الْكِتَابَ أَفَلا تَعْقِلُونَ
Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte, ačkoliv Písmo odříkáváte? Což tomu neporozumíte? (Bekara:44)
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لِمَ تَقُولُونَ مَا لا تَفْعَلُونَ كَبُرَ مَقْتًا عِنْدَ اللَّهِ أَنْ تَقُولُوا مَا لا تَفْعَلُونَ
Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte?Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte, (Saff:2-3)
 
‘Alí, budiž s ním Alláh spokojen, pravil: „Vytrhni zlo z cizí hrudi tak, že jej první vytrhneš z hrudi vlastní.[2]
 
Jiný ze zbožných předchůdců hovořil: „Vyzývejte lidi, ale nikoli svými jazyky, aby si lidé všimli vaší upřímnosti, správnosti a bohabojnosti. Takoví jsou praví vyzyvatelé (arab. du‘át).[3]
 
Je-li vyzyvatel upřímný, dobrý a sebekritický, pak, i když je jen jeden, leč jeho činy následují jeho slova, pak mu Alláh od Sebe Sama dopřeje dobrodiní tím, že jej lidé budou poslouchat a přijímat jeho slova a rady. Pokud tedy nějaký věřící chce někoho odvrátit od nějakého zla, musí sám dodržovat islámské principy, předpisy, povinnosti i dobrovolné akty zbožnosti. Musí se sám vystříhat harám, zakázaných činů. Musí obzvláště praktikovat nepovinné akty uctívání, musí se často postit, musí se mnoho modlit, hojně udělovat almužnu, mnoho recitovat Korán a mnoho vzpomínat Alláha Vznešeného. To mu bude zbraní a nevyvratitelným důkazem proti pokušitelům, rozvracečům a klevetníkům.
 
3.      Znalost a bohabojnost
 
Alláh Vznešený nařídil svému Poslu صلى الله عليه و سلم prosit Jej o zvětšení znalosti:
وَقُلْ رَبِّ زِدْنِي عِلْمًا
a rci: „Pane můj, rozmnož mi vědění!“ (TáHá:114)
 
Zajímavým na tom je fakt, že Alláh Vznešený nenařídil Prorokovi صلى الله عليه و سلم prosit je o nějaké dobro tohoto světa, naopak, z tohoto verše lze jasně vyrozumět, že Prorokovi  صلى الله عليه و سلم bylo nařízeno prosit Alláha o znalost, o ‘ilm, tj. nauku. Ta představuje největší dobro pro člověka jak v životě tomto, tak i na onom světe. To podporuje i hadís na autoritu Mu’áwíjji ibn Abí Sufjána, nechť je s ním Alláh spokojen, kde stojí: „Komu Alláh přeje dobro, tomu dá porozumět náboženství.[4]
 
Vědět, co je dobré a vědět, co je zlé je podstatou nauky, kterou nás učí naše šarí’a. Z důvodu toho, abychom první vykonávali a druhého se vystříhali. Člověk bude šarí’u následovat jedině tehdy, bude-li ji studovat a učit se víru tím způsobem, jakým se víra učí. Ten, kdo bude přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné nenásledujíce přitom instrukce šarí’y bude tím, kdo následuje své tužby a nikoli tím, kdo následuje Zjevení.
 
Mnozí zakazují něco jen kvůli tomu, že to jejich duše nemá ráda, že to nevyhovuje jejich tužbám a chtíčům, i kdyby šlo o nějaké dobro. A mnozí přikazují a požadují, aby se činilo něco, co si jejich duše, jejich tužby a chtíče žádají, i kdyby šlo o zlo. Takoví lidé působí více škod než užitku.
 
Aby se lidé mohli této činnosti věnovat tím správným způsobem, musí před tím dobře prostudovat správný menhedž a porozumění islámské víře, aby jednali v souladu s tím. Musí znát základy islámské věrouky, ‘akídy a musejí mít také základní povědomí o ideologiích a myšlenkových směrech dominujících v místě, nebo v době, ve které působí. Po tom všem musí dobře prostudovat islámskou právní vědu a šarí’u, všechny jeho primární a sekundární otázky, základy i odvozeniny, usúl i furú‘, protože jedině tak člověk dospěje k závěru, má-li vůbec právo cokoli přikazovat, nebo naopak zakazovat, nebo musí-li, či smí-li na něco reagovat. Vše to reguluje islámsko-vědní disciplína, která se nazývá fikh.
 
Imám Dža’fer as-Sádik, budiž mu Alláh milostiv, pravil: „Střež se dvou vlastností, kvůli kterým lidé ztroskotávali: střež se toho, abys lidem vydával fetwy jen na základě svého názoru a střež se toho, abys ve víře praktikoval něco, co neznáš.[5]
 
Imám Sufján as-Sewrí, budiž mu Alláh milostiv, pravil: „Nebude přikazovat dobro a zakazovat zlo osoba, která nedisponuje následujícími třemi vlastnostmi:
1.      Mírnost při přikazování dobra a mírnost při odvracení od zla.
2.      Spravedlnost při přikazování dobra a spravedlnost při odvracení od zla.
3.      Znalost pro přikazování dobra a znalost pro odvracení od zla.
 
Musí mít dobře prostudován životopis Muhammeda صلى الله عليه و سلم a jeho působení v Mekce před hidžrou i v Medíně po hidžre, protože v tomto tkví velké poučení a poselství každému, kdo se chce přikazování dobra a odvracení od zla věnovat.
 
Musí znát náturu lidí určité doby a určitého prostoru, povahu kmene, vesnice, města, nebo národa, současný sociální stav, jejich historické dědictví. To činí člověka úspěšným v jeho působení.
 
Shodně všemu uvedenému, znalost je to, čím musí být člověk vybaven ještě předtím, než začne přikazovat dobro a odvracet od zla. Mírnost, moudrost a spravedlnost je třeba mít v průběhu procesu přikazování dobra a odvracení od zla a trpělivost a vytrvalost je to, co člověk musí mít poté, co dobro přikázal a od zla odvracel.
 
4.      Dobrosrdečnost, jemnost a soucit
 
Jemnost činí toho, který přikazuje dobro a odvrací od zla vytrvalým na této cestě, činí ho schopným vytvářet tím nejsprávnějším způsobem organizovat politiku nařizování dobra a odvracení od zla. Jemnost je tím důvodem, pro který ostatní lidé bývají dobří. Pokud člověka rozhněváš, nikdy od tebe nic nepřijme! Alláh Vznešený Svému poslu Músáu nařídil jít k Faraonovi, který byl ztělesněním snad všeho zla na zeměkouli, a obrátit se k němu s jemností a milostí, aby se teoreticky i on mohl napravit.
 
Někdy touha po dobru a nenávist vůči zlu člověka nutí k tomu, že je tvrdý a nepříjemný vůči ostatním, což způsobí, že bude odmítnut a lidé jej neposlechnou v tom, co říká. Urážky, kterými nás neznalí častují, zatímco my jdeme cestou přikazování dobra a zakazování zla, nás nesmí odrazovat a nesmí nám ubírat odvahu pokračovat v tomto velkolepém aktu uctívání i nadále. Stejně jako lékaře, kteří léčí lidi, ale lidé je přesto nemají v lásce a vzpomínají je jen ve špatném:
وَلا تَسْتَوِي الْحَسَنَةُ وَلا السَّيِّئَةُ ادْفَعْ بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ فَإِذَا الَّذِي بَيْنَكَ وَبَيْنَهُ عَدَاوَةٌ كَأَنَّهُ وَلِيٌّ حَمِيمٌ وَمَا يُلَقَّاهَا إِلا الَّذِينَ صَبَرُوا وَمَا يُلَقَّاهَا إِلا ذُو حَظٍّ عَظِيمٍ
Dobré a špatné skutky si nejsou rovné; odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím. Však dostane se toho pouze těm, kdož trpěliví jsou, a dosáhnou toho jen vlastníci velikého štěstí. (Fussilet:34-35)
 
‘Áiša,nechť je s ní Alláh spokojen, uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم  pravil: „“ Věru Alláh je mírný a miluje ve všem mírnost.[6]
 
Abú Hurejra, nechť je s ním Alláh spokojen, říká: „Do mešity vešel jeden beduín a začal tam močit. Lidé vyskočili, aby na něj kvůli tomu zaútočili, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim pravil: „Nechte ho. Na to místo pak vylijte kbelík vody. Věru, vy jste posláni, abyste ulehčovali a nikoli, abyste přitěžovali![7]
 
Hasan al-Basrí pravil: „Znalost je lepší, nežli dědictví, vychování je nejčistší ctností, zbožnost je nejjistější živobytí, rozum je nejlepším vedením, mravnost je nejlepším přítelem a mírnost je nejlepším pomocníkem. A připomínka na smrt je nejlepším spolubesedníkem.
 
5.      Prověřování informací
 
Vyzyvatel k dobru a ten, který odvrací od zla, si taktéž musí dobře prověřovat zprávy, které mu lidé přinášejí o určitých skupinách lidí, nebo určitých událostech a nikdy nesmí příliš spěchat s vynesením svého závěru na účet těch, které vyzývá k dobru, protože se mlže stát, že svou unáhleností někoho urazí. Pokud se tak stane, utrpí velmi jeho autorita a zaznamená negativní ohlasy u lidí, kterým přikazuje dobro a které odvrací od konání zla. Alláh přikazuje:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِنْ جَاءَكُمْ فَاسِقٌ بِنَبَإٍ فَتَبَيَّنُوا أَنْ تُصِيبُوا قَوْمًا بِجَهَالَةٍ فَتُصْبِحُوا عَلَى مَا فَعَلْتُمْ نَادِمِينَ
Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, snažte se ji objasnit tak, abyste z nevědomosti své nepoškodili lidi a abyste nemusili litovat toho, co jste učinili. (Hudžurát:6)
 
Je známou věcí, že zbrklost a spěch je šejtánskou prací, zatímco umírněnost a prověřování si získaných informací je pravým islámským způsobem činu, který člověku přinese jedině užitek a nikdy není na škodu. Je třeba, aby vyzyvatel k dobru a bojovník proti zlu disponoval touto vlastností, protože ta působí ruku v ruce s jemností a mírností vůči ostatním lidem.
 
6.      Spravedlivost a trpělivost
 
Imám Ahmed, Alláh mu budiž milostiv, praví: „Člověk nařizující dobro a odvracející od zla se nesmí rozhněvat a rozzlobit, pokud mu lidé řeknou něco, co nechce slyšet, aby se pak nemstil kvůli sobě samému a nikoli kvůli Alláhu Vznešenému.
 
Spravedlivost je to, co člověka drží v mezích, takže nezapomíná i tomu, který hřeší i ono dobré, co učinil, nebo stále činí a neshazuje v jeho očích jeho důstojnost, i když dotyčný v něčem skutečně pochybil. Pak se pokusí nejlepším způsobem toto chybné jednání napravit.
 
Trpělivost činí člověka vytrvalým navzdory všem nepříjemnostem, které potkává na této cestě:
وَأْمُرْ بِالْمَعْرُوفِ وَانْهَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَاصْبِرْ عَلَى مَا أَصَابَكَ إِنَّ ذَلِكَ مِنْ عَزْمِ الأمُورِ
přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné! Buď trpělivý vůči tomu, co tě postihne, neboť to patří k podstatě věci! (Lukmán:17)
 
7.      Odvaha
 
Postavit se zlým a zkaženým lidem na odpor, vstoupit špatným a zkázonosným směrům a společenským vlivům do cesty, není možno bez jisté dávky chrabrosti a horlivosti. Člověk se totiž setkává s tužbami a chtíči lidí a s jejich zkaženými dušemi, střetává se s neznalými, kteří se pro svou neznalost domnívají, že jsou v právu a že konají dobré a krásné činy a že těmi, kteří hřeší a nejsou v právu, jsou ve skutečnosti ti druzí. Střetává se s deviantními profily osobností, s jedinci nenávidějícími vše dobré, správné, morální, krásné, počestné a ctihodné, střetává se s ideologiemi, spiknutími a plány nepřátel islámu, nebo nejrůznějších politických hnutí, které bojují proti správnému vedení islámu, střetává se s ohromnou silou, která vystavuje svého oponenta urážkám, veřejnému ostouzení a odmítání…
 
Nesmíme se podceňovat a ponižovat, o čemž svědčí i následující hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم:  „Nepodceňujte sami sebe!“ Zeptali se: „Posle Boží, jak někdo vůbec podcení sám sebe?“ Odvětil: „Když někdo spatří jistou situaci, ohledně které by měl pohovořit, co Alláh Vznešený stanovil, a neřekne nic. Kvůli tomu mu Alláh Vznešený v Den Soudu řekne: „Co ti zabránilo, abys promluvil o tom a tom?“ On odpoví: „Strach z lidí.“ A Alláh Vznešený mu odvětí: „Spíše Mne ses měl obávat![8]
 
Uvedené vlastnosti lze sice obtížně získat, ale vězte, že bez nich nelze uskutečnit dobro a ani zastavit bez nich zlo není možné. Vše v čem je znalost je podmínkou všech podmínek, protože jedině se znalostí bude člověk umět docenit co je dobrem, aby to přikázal, a co je zlem, aby to zakázal, jakož i pozná, které ze dvou dober je větší, aby je učinil, zanechávaje menšího dobra, a které ze dvou zel je menší, aby to větší zastavil třeba i tím, že učiní to menší z nich.
 
Jsme svědky toho, že dnes je dobra velmi málo, zato zla je velmi mnoho. A málo je i těch, kteří jsou připraveni proti zlu bojovat, usilovat o všeobecné dobro a odvracet od všeobecného zla, a na této cestě pokládat i oběti. Toto je jedině znak a důkaz faktu, že se dotýkáme samého vrcholku a nejvznešenějšího cíle náboženství. Tohoto vrcholku dosáhlo jen velmi málo lidí a málo lidí též uzřelo krásu víry z takových výšin.
 
Nakonec též uznáváme, že toto jsou jen nemnohé z důležitějších vlastností vyzyvatele k dobru a bojovníka proti zlu. Takoví si musí být vědomi nepříjemností a překážek, které je na této cestě potkají. Tyto nesmí být důvodem, že se zastaví, či nedej Bože odvrátí od apelu vůči lidem k dobru a k islámu.
 
Autor: Sead ef. Jasavić, profesor fikhu (islámské právní vědy) a imám mešity Sultanija ve městě Plav, Černá Hora.


[1] Zaznamenali al-Buchárí i Muslim.
[2] Tesnífu ghureri l-hakím, str. 106.
[3] Viz al-Kudwetu l-Hasana, 1/38.
[4] Sahíh al-Buchárí.
[5] Al-Káfí, 1/42.
[6] Zaznamenali al-Buchárí a Muslim.
[7] Zaznamenal al-Buchárí.
[8] Sunen Ibn Mádža, hadís č. 4008.