MUSLIMOVÉ V INFORMAČNÍ DŽUNGLI, DÍL 1.: VĚŘÍCÍ A MÉDIA

Doba, ve které žijeme, bývá právem zvána dobou informace, společnost, ve které se pohybujeme, mnozí sociologové označují za společnost informace. Trendem posledního století je stále rostoucí technizace a medializace světa jako celku.

Platí, že ten, kdo disponuje informacemi, je právě tím, kdo nejspíše má v hrsti a ovládá celou situaci.
To, co nazýváme jako masmedia (tisk, rádio, televize a internet) je dnes tolik rozšířeným a důležitým jevem, že člověk bez nich takřka nemůže smysluplně existovat a jejich vliv na něj je zarážejícím způsobem silný. Úlohou těchto medií mělo být informovat a vzdělávat lidi, namísto toho se v současnosti dere do popředí jejich fenkce bavit a přinášet odpočinek. Již jsme si představili media jako mocný nástroj manipulace, dekonstrukce a opětovné, nenáhodné, subjektivní a účelové konstrukce reality, který efektivně působí na lidské vědomí i názory, modely chování i rozhodnutí, která lidé vynášejí. Dnes se ekonomická, kulturní, ideologická a jakákoli další podoba dominance zajišťuje právě pomocí masmedií.1
 
Herbert Marcuse si již dávno všiml, že media jsou vládci nad principem reálnosti. To co není zobrazeno v mediích, jako by ani neexistovalo. A naopak, to, co je zobrazeno v mediích, je bráno jako existující a to přesně tím způsobem, jakým je to zobrazeno.
 
Každá lidská bytost a tím spíše my, jakožto věřící náboženství islámu, musíme být aktivními účastníky reality. Tedy musíme být informovaní a musíme znát základní postuláty, zjištění a zákonitosti mediální vědy a nauky o komunikaci. Těmi jsou prostředky a principy, které ovlivňují, proč se jedna událost stane zprávou a druhá, o nic méně reálná, medii nikdy neproběhne, dále mechanizmy, které působí na názory populace a umožňují modulovat jejich změnu, potom rysy, kterými se vyznačuje čestné a nečestné informování a nakonec také techniky a charakteristiky informování nečestného, abychom je mohli objevit a účiněji se jim postavit.
 
Získávat nauku a být soběstačný a samostatný ve všech vědních oborech a ve všech oblastech lidské činnosti je pro muslimy povinností. Je povinností pro každého jednotlivce (arab. فرض عين fardu 'ajn) znát vše, bez čehož není možný samostatný život a působení jedince v moderní společnosti, tedy nejen nebýt analfabet v obecném či technickém smyslu, ale být také tzv. funkčně gramotný. A je povinností pro komunitu jako celek (arab. فرض كفاية fardu kifája) vyprodukovat dostatek odborníků ve všech oblastech lidského poznání, od islámských nauk náboženských, přes přírodní a technické obory až po směry humanitní, či sociální, jako jsou právě mediální vědy, pohybující se v západních termínech na hranicích psychologie, sociologie, ekonomie a kulturní antropologie.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil „Důležitost znalosti je větší než běžného povinného činu a nejlepší z vašeho náboženství je konání dobra."2
 
Toto je odpovědnost za stav společnosti, která je nám přikázána slovy Božími:
 
إِنَّ اللَّهَ يَأْمُرُ بِالْعَدْلِ وَالْإِحْسَانِ وَإِيتَاءِ ذِي الْقُرْبَىٰ وَيَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ وَالْبَغْيِ ۚ يَعِظُكُمْ لَعَلَّكُمْ تَذَكَّرُونَ
Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad toho pamětliví budete.(Nahl:90)
V tomto koránském verši jsou ukryta tři přikázání a tři zákazy. Přikázáno je respektovat cizí práva, chovat se příkladně ke každému a starat se o svou rodinu. Zakázán je rozvrat, konání zla a veškeré formy nespravedlnosti. Jedním slovem to lze vyjádřit jako celospolečenská zodpovědnost. Předpisem tohoto verše není strkat nos tam, kam člověk nemá, ale jen v souladu s postavením a funkcí dotyčného jednotlivce ve společnosti.
 
Korán a Sunna formuluje několik muslimům velmi dobře známých pravidel, která se týkají komunikace a šíření informací, stejně jako vztahů mezi lidmi ve společnosti. Samo slovo muslim je v jednotném čísle v Koránu uvedeno jen dvakrát, ale v plurálu rovnou čtyřicetkrát.
 
Hovoříme-li o komunikaci, máme na mysli především tato Boží nařízení:
 
وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:35)
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Z krásy něčího islámu je i to, že člověk zanechá toho, co se ho netýká.3
Přeneseno do světa medií, jsme vybízeni k tomu, abychom se drželi co nejdále od bulvárních pomluv a falešných, senzacechtivých či poplašných zpráv. Nesmyslné mediální obsahy nemají pohltit veškerý náš čas. Naší hlavní starostí je přece náš osobní duchovní růst, to, co ho podporuje a to, co mu překáží. Nebudeme tázáni na ostatní a na jejich činy, jejich viny a jejich poklesky.
 
Na jiném místě nám Alláh oznamuje, že většina toho, co okolo sebe uslyšíme od jiných lidí, nemá vůbec žádný význam, ničím neprospívá a naopak škodí.
 
وَإِن تُطِعْ أَكْثَرَ مَن فِي الْأَرْضِ يُضِلُّوكَ عَن سَبِيلِ اللَّهِ ۚ إِن يَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ هُمْ إِلَّا يَخْرُصُونَ
Uposlechneš-li většinu těch, kdož na zemi žijí, pak tě svedou z cesty Boží, vždyť oni následují jen domněnky své a pouze předpokládají. (An'ám:116)
 
Také je nám ukázán jasný postup, jak ve světě komunikace odlišíme to, co je pravdou od toho, co je falší:
وَأَنِ احْكُم بَيْنَهُم بِمَا أَنزَلَ اللَّهُ وَلَا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ وَاحْذَرْهُمْ أَن يَفْتِنُوكَ عَن بَعْضِ مَا أَنزَلَ اللَّهُ إِلَيْكَ
A rozsuzuj mezi nimi podle toho, co Bůh seslal, a nenásleduj jejich učení scestná a dej si pozor, aby tě neodvrátili od části z toho, co ti Bůh seslal. (Máida:49)
Dále nám Alláh objasnil, co činit, pokud k nám dojdou neobjasněné či protichůdné zprávy a přikazuje nám vždy informace důkladně prověřovat:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِن جَاءَكُمْ فَاسِقٌ بِنَبَإٍ فَتَبَيَّنُوا أَن تُصِيبُوا قَوْمًا بِجَهَالَةٍ فَتُصْبِحُوا عَلَىٰ مَا فَعَلْتُمْ نَادِمِينَ
Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, snažte se ji objasnit tak, abyste z nevědomosti své nepoškodili lidi a abyste nemusili litovat toho, co jste učinili.(Hudžurát:6)
 
Na jiných místech nám popisuje lidi, velmi znalé a zběhlé v rétorice a komunikaci, kteří se nám budou velmi sofistikovaným způsobem snažit podsunout faleš jako pravdu:
وَإِذَا رَأَيْتَهُمْ تُعْجِبُكَ أَجْسَامُهُمْ ۖ وَإِن يَقُولُوا تَسْمَعْ لِقَوْلِهِمْ ۖ كَأَنَّهُمْ خُشُبٌ مُّسَنَّدَةٌ ۖ يَحْسَبُونَ كُلَّ صَيْحَةٍ عَلَيْهِمْ ۚ هُمُ الْعَدُوُّ فَاحْذَرْهُمْ
A když je vidíš, líbí se ti osoby jejích, a když hovoří, nasloucháš řeči jejich, jako by to byly trámy podepřené. A domnívají se, že křik každý je proti nim. Oni jsou nepřáteli, střež se jich! (Munáfikún:4)
 
Na jiném místě je člověk podobného typu velmi sugestivně popsán. S takovou osobou se pak pojí i důrazné varování:
وَلَا تُطِعْ كُلَّ حَلَّافٍ مَّهِينٍ هَمَّازٍ مَّشَّاءٍ بِنَمِيمٍ مَّنَّاعٍ لِّلْخَيْرِ مُعْتَدٍ أَثِيمٍعُتُلٍّ بَعْدَ ذَٰلِكَ زَنِيمٍ
Neposlouchej žádného křivopřísežníka hnusného, klevetníka s pomluvami obcházejícího,  dobrému se na odpor stavějícího, nepřítele hříšného, násilníka, a k tomu původu pochybného - i když je majetný a syny obdařen! (Kalem:10-14)
 
O verš dříve jsme instruováni takto:
فَلَا تُطِعِ الْمُكَذِّبِينَ وَدُّوا لَوْ تُدْهِنُ فَيُدْهِنُونَ
Neposlouchej ty, kdo za lháře tě prohlásili! Rádi by, abys jim lichotil, a pak i oni by ti lichotili. (Kalem:8-9)
 
Existují i koránská nařízení přímo se týkající etiky komunikace. Nezapomínejme na ně:
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا يَسْخَرْ قَوْمٌ مِّن قَوْمٍ عَسَىٰ أَن يَكُونُوا خَيْرًا مِّنْهُمْ وَلَا نِسَاءٌ مِّن نِّسَاءٍ عَسَىٰ أَن يَكُنَّ خَيْرًا مِّنْهُنَّ ۖ وَلَا تَلْمِزُوا أَنفُسَكُمْ وَلَا تَنَابَزُوا بِالْأَلْقَابِ ۖ بِئْسَ الِاسْمُ الْفُسُوقُ بَعْدَ الْإِيمَانِ ۚ وَمَن لَّمْ يَتُبْ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ
Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název „hanebník“ poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví! (Hudžurát:11)
Tento verš, převedeno do mediální sféry, zakazuje dehonestující kampaně, veřejné pranýřování neoblíbených osob, vymyšlení si stigmatizujících a očerňujících označení. Pro toho, kdo se ze svého chování, které druhým lidem ubližuje, nebude kát, je určena hrozba a charakteristika křivdícího a nespravedlivého, se vším, co toto označení obnáší a nese s sebou.
 
Následující verš varuje před narušováním osobního soukromí:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého - vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný. (Hudžurát:12)
Zakázáno je tedy na základě několika nepřímých indicií, které jsou vysvětlitelné i jinak, okamžitě vymýšlet de facto nepodložené obvinění, které toho druhého poškozuje. Zakázáno je šířit klevety a pomluvy, nebo špehovat jedni druhé. Takto vedená komunikace nevede k lepší informovanosti, ale vždy jen k rozvratu, rozkolu a zasetí nedůvěry, zášti a nepřátelství. Proto máme být i co se týče vzájemné komunikace bohabojní – tedy maximálně se snažit o dobro a maximálně se vystříhat zlu.
 
Učení Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم obsahuje i zlatá pravidla komunikace a sdílení informací: „Kdokoli věří v Alláha a v Den Soudu, nechť říká jen to, co je dobré, nebo nechť raději mlčí!4 Toto je jen jedna z aplikací obecného etického principu, shrnutého slovy Prorokovými صلى الله عليه و سلم: „Nikdo z vás nebude opravdovým věřícím, dokud nebude svému bratrovi přát to, co by si přál i pro sebe.5
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také varoval před roznášením vymyšlených a lživých příběhů. Sufján al-Hadremí رضي الله عنه říká: Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Jak mrzký je ten podvod, když svému bratrovi vyprávíš příběh, který ti on uvěří a ty mu přitom lžeš!6
Řečeno bylo také mnohými selef „Nechť mi Alláh nepožehná den, ve kterém se nic nového nenaučím.
 
Existující masmedia tedy můžeme rozlišit podle způsobu, jakým s námi komunikují na hlasová, audio-vizuální a využívající psané slovo. Přes nepopiratelné klady, které všechna obsahují, je třeba si uvědomit i jejich záporné stránky, kterými zasahují naši víru, naše přesvědčení, naši identitu, názory i pohled na svět. Vždy je k nim nutno přistupovat ve světle uvedených koránských veršů a hadísů Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
 
  1. Psané slovo. Šíří ho tisk a internet. Psaný text klade na příjemce poměrně vysoké požadavky z hlediska jeho vzdělání. Často je kompaktní, konzistentní, nabízí argumentaci, proniká více do hloubky, podněcuje k přemýšlení, cílí primárně na kognitivní aparát a nikoli na základní emoce, nebo by tomu tak alespoň mělo být.

    Pokud již zasahují psané texty emoce, lze to na nich jasně poznat a probouzejí především naši fantazii. Při psaném textu, který je již jednou někde publikován, jsme to také my, kdo určuje, kolik času konkrétnímu článku budeme věnovat. Proto jej můžeme podrobit důkladné analýze a hledat v něm manipulativní vyjádření, podsunutá přesvědčení nebo logické klamy. Můžeme ho číst mezi řádky. Bohužel, textů je produkováno čím dál více, nelze takto zanalyzovat a přečíst mezi řádky všechny, navíc s rozšířením možnosti psát nároky na autory textů dramaticky poklesly, stejně jako i samotná úroveň toho, co se píše.

  2. Hlas. Audio-obsahy jsou podstatou rozhlasu, nalezneme je ovšem i na internetu, právě ony spustily komunikační revoluci i rychlejší, bezprostřednější a účinější ovlivňování mas. Možno je poslouchat při práci, při jídle, za jízdy apod., když jsme sami i když máme okolo sebe někoho. Rozhlasoví hlasatelé jsou vybíráni podle schopnosti zřetelně artikulovat, podle síly, zřetelnosti, razance a barvy jejich hlasu, podle příjemných pocitů, které jejich hlas vyvolává. Měli by bravurně ovládat umění rétoriky.
    Prací s hlasem je možno rozšířit manipulativní účinek za hranice veškerého působení textuality. Navíc mluvené sdělení plyne v čase, pokud není zachyceno nahrávkou, neurčujeme čas, který nad ním strávíme my, ale mluvčí. Často je člověk okouzlen dovednostmi rozhlasových redaktorů, šíří jejich všeobecného přehledu apod., navzdory tomu, že třeba může jít o lidi ve skutečnosti velmi nízké, o propagátory různých podob zla, nebo jen o osoby, které jsou ve skutečnosti zcela bezvýznamné. Rozhlas využívá zvukové efekty a hudbu k dokreslení a podbarvení, jinými slovy k manipulaci lidským rozumem a emocemi.
    Specifickým druhem rozhlasové komunikace jsou pak kontaktní programy, kde se do éteru zapojí i samotní posluchači, kteří sám program směrují tam, kam si přejí, čímž se stává interaktivním. Někdy lidé v těchto programech svým blízkým a přátelům vzkazují pozdravy, gratulace, poděkování, vyjadřují jimi svou náklonost. Jindy ovšem, což je obzvláště nebezpečné, slouží tyto programy k výzvě k neposlušnosti Alláhu, k šíření pomluv, k nadávání apod.
 
  1. Hlas v kombinaci s obrazem. Přenášení obrazu spolu se zvukem je podstatou televizního vysílání, video-obsahy jsou ovšem velmi hojně využívány i na internetu. Rozšíření, sdílení a komunikace pomocí video-obsahů přeměnilo svět na globální vesnici. Díky odkomunikovaným video-obsahům můžete za jediný den procestovat celý svět aniž se pohnete z křesla, uvidět věci, na které byste jinak potřebovaly celý život.
    Oproti předcházejícím typům medií je ovšem úloha příjemce ještě více omezena a okleštěna. Obrazové obsahy rovněž překypují hrůzami, o kterých se nám do jejich masového rozšíření ani nesnilo a které seznamují naše děti s nevírou, násilím, drogami, nahotou, nemorálností a pornografií.
    Pro děti se čím dál více stává náhražkou rodiny, neboť právě televize a nikoli rodina, užší či širší, je tím, co je seznamuje se světem, integruje do něj a provází v něm. Spoutává mysl i kreativitu, protože obsahy, které přináší, jsou hotové, fixní a dané. Nadto jsou nebývale reálné, stírá se v nich rozdíl mezi pravdou a fikcí. S rozvojem zobrazovací techniky je toto odlišení stále více obtížné.
    Video-obsahy jsou přitažlivé a poutavé, vynucují a dožadují se naší pozornosti, nemožno je ignorovat a nemožno se při nich soustředit na cokoli jiného. Jsou společníkem v samotě i v okamžiku, kdy máme okolo sebe ostatní, se kterými sdílíme zážitky ze sledovaného obsahu, jsou jistým způsobem návykové a podněcují nutkavou potřebu věnovat jim čím dál tím více času. Plíživě tímto způsobem přesvědčují naše mysli o názoru, který hlásají.
    Z televizního příjimače se v domácnostech stává něco po vzoru pradávného rodového ohniště, centrum celého domu, televizní stolek vévodí obývacímu pokoji a životní aktivita obyvatel domu rotuje okolo něj.
 
Povinností muslimů a jejich snahou vstříc masmediím, která formovala moderní svět, má být jejich smysluplné a pozitivní využití. Tato media nejsou sama o sobě ani špatná, ani dobrá. Jde o to, v čích rukou se budou nacházet. Na nás je, abychom je učinili prostředkem vzdělávání a šíření osvěty, pravdy a pravého náboženství, dobra a všech podob jeho konání.
 
Nesmíme ovšem zapomenout také na jednu důležitou věc – kdo bude chtít vystupovat v mediích, ať už tištěných, rozhlasových, obrazových nebo internetových – musí k tomu mít předpoklady odborné z hlediska víry i průpravy v oblasti mediální komunikace, musí oplývat neoddiskutovatelnými morálními kvalitami, kvalitními jazykovými, argumentačními i rétorickými dovednostmi a obrovskou dávkou empatie a asertivity. Musíme si dávat obrovský pozor na způsob, jakými prezentujeme a propagujeme v médiích islám, islámskou myšlenku a věrouku, nebo muslimskou komunitu a její zájmy. Nelze dovolit, abychom díky své netaktnosti, špatné schopnosti argumentovat a neangažovanému vystupování způsobili kontra efekt, jehož působením bychom, Bože chraň, od islámu někoho odradili či vzdálili.
 
 
1O tyranii masmedií jsme psali v článku Pod pokličkou islámské hrozby, díl 8.: Předpoklady manipulace v masmediích, k dispozici zde <http://www.e-islam.cz/content/pod-pokli%C4%8Dkou-isl%C3%A1msk%C3%A9-hrozby-d%C3%ADl-8-p%C5%99edpoklady-manipulace-v-masmedi%C3%ADch> [k 4. 12. 2014].
2Viz Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 65.
3Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2487; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4111; Málik v Muwetta'u, hadís č. 1638 a Ahmed v Musnedu, hadís č. 1737.
4Jako část delšího hadísu zaznamenal imám Muslim v Sahíhu v Kapitole o velkodušnosti vůči sousedu a hostu, hadís č. 182. Uvádí jej v poněkud odlišném podání i al-Buchárí v Sahíhu.
5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, v Knize o ímánu, hadís č. 13. Uvádí jej i Muslim v Sahíhu, v Kapitole o braní jen z dovoleného a o zanechávání pochybných věcí, hadís č. 107.
6Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 4973.