MUSLIMOVÉ V INFORMAČNÍ DŽUNGLI, DÍL 4.: POCTIVÉ A NEPOCTIVÉ ZPRAVODAJSTVÍ

Masmediální zobrazování reality není realitou. Je určitým výkladem, interpretací reality, hlásáním určitého pohledu na realitu a vymezeného světonázoru.

Základním schématem zde je:
 
na základě světonázoru a pohledu na realitu úmyslně vybraná událost, nebo dění → nenáhodný výklad této události nebo dění → posílení stávajícího světonázoru a pohledu na realitu.
 
Vždy je třeba mít na paměti že mnohem důležitější než sám obsah mediálního sdělení může mít forma, jakou je podáváno. Právě forma jeho podání otvírá propagandistům širokou škálu manipulačních postupů.
 
M.T. Ilowiecki stanovuje několik úrovní, na jakých k masmediální manipulaci dochází:
  • Úroveň postavení agendy. Ta usměrňuje jak pozornost na určitá témata tak i způsob nahlížení na ně. Namísto skutečného významu, pravdivosti, objektivity, vyváženosti a nestrannosti nastupuje zvýšení sledovanosti a politický zájem vlastníka masmedia. Pakliže do tohoto schématu zapojíme předpoklady, o nichž víme, že pomáhají ke sledovanosti nebo jdou na ruku politickým zájmům, není nepochopitelné, že se ve prospěch odlehčené zábavy vytrácí myšlení v kategoriích hodnot, smyslu, zodpovědnosti a citlivosti.
  • Spirála mlčení. Prezentace skutečného či domělého názoru většiny vytváří tlak na nositele skutečně či domněle menšinových názorů, kteří raději mlčí, nezapojují se do debaty a postupně se svých názorů zříkají. Masmedia mohou obraz a složení názorů společnosti křivě představovat a tím spirálu umlčování nepohodlných názorů spouštět.
  • Efekt třetí osoby. Lidé podhodnocují vliv masmedií na sebe samé. Pokud masmedia vloží to, co prosazují, do úst třetí osoby, dávají tím dané informaci větší váhu, tj. Jiní ale tvrdí, že …, podle dalších …
  • Skrytá persuaze. Nastává tehdy, kdy je něčí subjektivní názor prezentován jako pravda o realitě dané věci. Ráda zachází s nejasnými a vícevýznamnovými pojmy, pokud jim na začátku dotyčný zcela neporozuměl a porozuměl jim až v průběhu, vytváří to v něm pocit hanby i sklon uvěřit komunikátorovi, který „ví, co hovoří.“
    Např. věta:
    Muslimští klerici, vnímaní jako celek, včetně těch nejuznávanějších, se nikdy nepostavili na stranu progresivních muslimů.
    Skrytá persuaze se objevuje hned v trojím: 1. Pojem progresivní muslim je předem jasný. 2. Postavit se na stranu progresivních muslimů je povinností muslimských učenců. 3. O tom, kdo je progresivní, rozhodujeme my, skrytí přesvědčovači, a nikoli sami muslimové.1
Křivé informování se podle Ilowieckého proti informaci proviňuje v následujících ohledech:
  • Vědomě užívá a argumentuje nepravdivou informací, tedy jednoduše lže.
  • Zatajuje pravdivou informaci, tedy zamlčuje pravdu, nebo zpožďuje informace, tj. brání relevantním informacím, aby byly publikem zpracovány včas.
  • Využívá méně důležtých a méně podstatných informací k obcházení těch důležitějších a podstatnějších. Méně důležité prezentuje jako podstatnější a naopak.
  • Manipulace s informací, aby byla nejasná a víceznačná.
  • Nadpráce s informací s využitím doprovodného informačního chaosu.
  • Vymýšlení nové dějové osnovy k pravdivé informaci, aby byla přitažlivější ke sledování, poslechu, nebo přečtení.
  • Fragmentace informace, její zveřejňování po částech, s vynecháním částí klíčových pro její pochopení, její vytržení z kontextu a přirozeného života.2
 
Podle Ilowieckého je pro poznání nečestného informování také nutná existence srovnání, tedy jisté představy o tom, jak má vypadat informování čestné.
Mělo by dodržovat následující desatero:
 
1. Informace musí být pravdivé.
2. Informovat je nutno vyčerpávajícím způsobem, bez zamlčení nebo obcházení toho, co je nezbytné pro tvorbu nezávislého a samostatného názoru.
3. Informace musí být nestranné, nesmí být ovlivněny politickými nebo ideologickými motivy, nebo sympatiemi jejích tvůrců.
4. Informace musí být věrohodné, nesmí obsahovat vědomou nepravdu, informovat úplně a dokladovat tvrzení. Při publikování nebo citování názorů nemožno překrucovat jejich smysl a pokřivovat úmysl jejich autorů. Zkracovat články nebo reportáže způsobem ovlivňujícím jejich vyznění a smysl je nepřípustné.
5. Nutno je poskytnout širší souvislosti.
6. Události musí být zdokumentované, podložené dřívějšími zprávami, archivními záběry, schématy, názory odborníků.
7. Události a komentáře nutno od sebe oddělit, nutno respektovat názorovou pestrost, kterou události vyvolávají, bez emotivní persuaze nebo diskreditace nepohodlných názorů.
8. Informování musí být kompetentní a srozumitelné, tedy musí existovat znalost tématu, ověření pochybného ještě před publikováním nebo odvysíláním, všechny doposud neznámé pojmy musí být náležitě vysvětleny.
9. Informování musí respektovat zákony – tiskový zákon, ochranu osobních údajů, nedotknutelnost náboženského aj. přesvědčení. Za opravu, upřesnění a doplnění špatně vyznívající zprávy v zákonné lhůtě musí zodpovídat redakce.
10. Masmedium si musí být vědomo vlastního vlivu na kulturu, jazyk, názory a postoje diváků. Proto se nesmí uchylovat k vulgarizmům, nespisovnému jazyku a emotivním výstupům.3
Poctivý novinář by se měl těchto zásad držet.
 
Masmedia ale disponují i celou škálou prostředků, kterými mohou ovlivňovat celkové vyznění své zprávy. Upozorníme na ty nejdůležitější, aby každý mohl poznat také informování nečestné.
 
Prvním je utajování informací. Známe ho velmi dobře z totalitních diktátorských režimů, např. události kolem manipulace s informacemi při výbuchu jaderné elektrárny Černobyl v Ukrajinské SSR v dubnu 1986.
Dochází k nim ovšem i v demokratických kontextech. Některé důležité zprávy se v mediích s největším dosahem, jako je televize nebo deníky s celonárodním dosahem, vůbec neobjeví, čímž je zabezpečena i v demokratickém prostředí jistá forma cenzury. Nelze zabránit tomu, aby i tabuizované údaje nakonec unikly, systém je řízeně propouští dovnitř sebe, kanály s velmi nízkou sledovaností, jako je např. rozhlas. Tím jim zajišťuje minimální publicitu a znemožňuje, aby této neinformovanosti využívala případná protistrana. Internetová media nabízí celou škálu názorů a jsou ze všech cenzurována nejméně, zejména proto, že jsou cenzurovatelná nejobtížněji. Naopak, tím, že na nich mohou publikovat všichni všechno, vytváří a přiživují účinný šum mediálního chaosu.
Důvodem existence tabuizovaných témat a zamlčovaných událostí bývá konflikt ekonomických či ideologických zájmů mezi vlastníkem media, jeho ředitelstvím a jeho zaměstnanci, případně veřejností.
Příkladů, kdy media v demokratických zemích zamlčovala skandální a důležité události, lze uvést bezpočet. Křiklavým byl skandál z roku 1998 kdy televize ABC stopila reportáž o porušování pracovních podmínek zaměstnanců společnosti Walta Disneye a trestuhodných poměrech v několika Dinseylandech. Majitelem ABC je totiž také Disneyův koncern.4
 
Někdy naopak media účelově bez ověření šíří zprávy, které se nakonec prokáží jako falešné. Zejména tehdy, odpovídají-li jejich ideologickému vidění světa a jsou proto očekávatelné. Od 90. let je právě tato forma „zamlčování“ skutečnosti nejrozšířenější, příkladů je bezpočet, za mnoho z nich se nikdo doposud neomluvil.
K našemu tématu možno uvést falešné zprávy o zákazu vánoční výzdoby v Bruselu z důvodu pobouření muslimů, ženské obřízce v Iráku a Sýrii, falešnou egyptskou fetwu o nekrofilii, fámu o mytí rukou v křesťanské krvi, nebo účelovou dezinformaci o kamenování bývalé miss Ukrajina krymskými Tatary.
I když se nakonec prokáže, že skandální zprávy byly nepodložené, neověřené, nebo dokonce lživé, svůj propagandistický účel již splnily, neboť šlo o vzbuzení pochybností a zasetí nedůvěry mezi lidi, o tzv. insinuanci (z lat. insinuare, tj. vniknout do důvěry).
Navzdory tomu, že tyto dezinformace jsou časté, bývají zákony ve většině zemí vůči nim poměrně benevolentní, otázku mediálních dezinformací občanskoprávní ani trestní legislativa specificky neřeší, často je zneužíván institut ochrany zdroje či svědka, společenský odsudek je k novináři tolerantnější a u veřejně činných osob se toleruje větší míra zásahů do jejich soukromí. V našem případě se přidává poměrně silná a tradiční nedůvěra až antipatie vůči všemu islámskému.
 
Specifickou odrůdou zamlčování veřejně nepohodlných informací je technika označovaná ve slangu amerických novinářů jako tzv. red hering (dosl. červený slaneček)5. Předhozena je chytlavá informace, která má jako třpytivá a nápadná rybářská návnada odlákat pozornost publika pryč od toho, co mu má zůstat utajeno. Často má podobu insinuance, kdy je pro diskreditaci jedince nebo skupiny, jejíž obliba u veřejnosti je nežádoucí, využito pošpiňujících informací. Vytvoří se tak výrazná negativní stopa, která zcela zastíní i nepopiratelné pozitivní zásluhy dotyčných.
 
Nejklasičtějším je pokřivování samotné reality při zobrazování událostí. Reportéři jednoduše dají prostor, nebo zdůrazní slova jen té strany, se kterou sympatizují. Ukáží násilí jen jedné válčící frakce, davy uprchlíků jen jedné etnicity, jen jedny demonstranty ničící veřejný majetek, jen jedny jiné demonstranty jako slušné a právem rozzlobené občany. Př. Při veřejném slyšení poslanec řeční u pultíku, jeden jeho kolega ho poslouchá, druhý podřimuje a třetí čte noviny. Masmedium si může vybrat, jak sestříhá výsledný záběr a tím vyšle podvědomé poselství o relevantnosti politikova proslovu. Tomu napomáhá současné setření rozdílu mezi zprávou a komentářem k ní, často politicky motivovaným a ovlivněným světonázorem medií. Na tomto místě je důležité si uvědomit, že většina dnešních medií, až na řídké výjimky, hájí sekulární a liberální světonázor.
 
Tištěná média takto mohou v podstatě neomezeně manipulovat pomocí fotografií, protože k článku vždy nějaká třeba. Př. - Popisek Oslavy muslimského Svátku oběti se nenalézal pod fotografií spokojené rodiny u jehněčí pečínky při svátečním chodu, ale pod snímkem z velbloudích jatek, červenajícím se hektolitry krve.
Manipulace s fotografií častokrát zachází mnohem dále, zájmové názory se dokladují nesouvisejícími fotografiemi, nebo se dokonce najímá kompars. První případ dokládají např. v Iráku a Libanonu pořízené snímky z ta'zíje, ší'itského náboženského divadla během svátku 'Ášúrá, na kterých jsou v řetězech odváděny ženy, vystupující v této podívané v rolích zajatkyň z rodu Husejnova, které byly přivlečeny umajjovskému chalífovi Jezídovi po historické bitvě u Kerbelá v 7. století, vydávány za zotročené ženy, které si odvádějí syrští povstalci, aby je prodali na trhu. Druhý případ představují zjevně stejné tváře radikálních muslimských přistěhovalců demonstrujících proti demokratickému pořádku. Objevily se s týmiž transparenty v souvislosti s Británií, Francií a několika dalšími západoevropskými zeměmi a na všech lze v nevelkém hloučku protestujících rozeznat několik identických obličejů v naprosto stejných pózách i grimasách.
Zcela běžně se používá i tzv. ilustrační foto, resp. ilustrační záběry, pořízené jinde, jindy a při jiné příležitosti, dokládající naprosto jinou událost. Slušná media uvádějí, o co na nich jde, méně slušná se spokojí jen s drobným upozorněním, že jde jen o ilustraci, které stejně nikdo nečte, bulváry ilustrace neoznačují vůbec.
Poněkud hlubší technikou je obrazové dosažení přenosu propagandistova poselství na symboly, kterým daná společnost přikládá velkou úctu a posvátnost, např. náboženské symboly, národní ikony, vlajky apod.
 
Další oblíbenou technikou je manipulace důležitostí zprávy, kdy se akcentuje nedůležité a ignoruje důležité. Anglickojazyčná literatura rozlišuje mezi hard news, zaměřující se na politiku, hospodářství apod., které jsou obecně považovány za důležité, ale velmi nudné, a soft news, zprávy charakteru skandálů, kriminality, drbů ze světa celebrit, nebo všelijakých kuriozit, které jsou o to více poutavé a barvité, oč méně jsou důležité.6
Osu zpravodajství by měly logicky tvořit důležitější zprávy a takto je to vnímáno i diváky a čtenáři, jenže o tom, co je důležité a co není, rozhoduje gatekeeper. Pokud potom nedůležitou zprávu posunete do osy zpravodajství, uměle jí přidáváte na důležitosti. Kritéria výběru zprávy nejvhodnější k medializaci jsou dalším nástrojem manipulace. Negativizmus masmedií vzbuzuje přirozený odpor, strach a bazální obranné reakce typu udeř nebo uteč. V této souvislosti netřeba zapomínat, že mezi násilným obsahem televizních scén a sklony k násilí u jejich příjemců prokazatelně existují korelace. M. T. Ilowiecki o tom píše:
„Nebylo by tak těžké shromáždit důkazy o tom, že svět je špatný a že jen velmi zřídkakdy můžeme očekávat něco dobrého. Přirozeně existuje dobro, které se projevuje rozmanitým způsobem, a proporce mezi dobrem a zlem nejsou vždy stejné, ale určitě nejsou takové, v jakých dobro a zlo prezentují masmedia. V tomto směru mediální zrcadlo nejvíce falšuje realitu.“7
 
Pokud rozebereme8 charakteristiky, které určují důležitost zpráv, seznáme, že s jejich skutečnou pravdivostí a relevancí mají pramálo společného:
  1. Prezentace negativizmu a drastičnosti. Zobrazovaná zpráva musí co nejvíce porušovat zaběhnutý řád, čímž je vytvářen dojem, že realita je jen neustálý sled porušování ideálního pořádku. Díky tomu příjemci nabývají pocitu, že pozornost zasluhují jen násilné, odpudivé, hrůzné a děsivé události, jako terorizmus, masakry, katastrofy, či brutální zločiny.
  2. Krátké trvání. Přednostně jsou zobrazovány okamžité a krátkodobé události, hlubší a dlouhodobější jevy mediální optice unikají, ač mohou být mnohem důležitější. Doba působení jevu absolutně nesouvisí s jeho důležitostí. Vyjadřují se tak pouze pocity a zájmy potenciálních příjemců, kterým se masmedia podbízí.
  3. Snadná vnímatelnost a ostrý kontrast s pozadím. Čím je větší odchylka od normálu, tím větší je šance na medializaci, aniž to podává jakkoli relevantní obraz o skutečnosti. Často se uplatňuje i snaha o zachování rozmanitosti, aby zprávy nebyly pro diváky nudné.
  4. Jednoznačnost. Událost musí být velmi jasně shrnutelná, bez pochybností. Realita je ve skutečnosti skoro ve všech případech mnohoznačná, její redukce na jeden jediný rozměr podstatně snižuje možnost jejího pochopení.
  5. Soulad s očekáváním. Zpráva podporuje zažité stereotypy a potvrzuje očekávání veřejnosti, že politici obelhávají voliče, obchodníci podvádějí zákazníky, Romové okrádají majoritní etnika a muslimové vyvražďují nemuslimy. Vytváří se pocit, že svět se točí podle toho, co chtějí lidé vidět, ačkoli ve skutečnosti podle našich představ neproníhá takřka vůbec nic. S ní se pojí předvídavost, kdy je podsunuto, že nějaká zobrazovaná situace je následkem situace předcházející. Např. zpráva o tom, že nová egyptská ústava prosazovaná pro-islámským prezidentem měla omezovat práva žen, přišla až poté, co bylo rozhlášeno, že se prezidentem stal kandidát Muslimského bratrstva a že hodlá měnit ústavu. Tím se dostáváme ke spojení události s předcházejícími událostmi a ke spojitosti mezi zdánlivě nesouvisejícími událostmi, která také může, ale nemusí být reálná.
  6. Překvapivost a senzace. Tento bod není v rozporu, ale v synergii s předcházejícím. Schéma dané události je očekávatelné, ale její senzačnost a překvapivost tkví v tom, že se stala „až tak,“ s takovou měrou a okázalostí, navíc tady a teď, že by to nikdo nečekal. Takové zprávy mají velkou informační důležitost a velkou obchodní cenu. Výjimečnost a zřídkavost činí zprávu medializovanější navzdory tomu, že výjimky častokrát nemají praktický význam.
  7. Aktuálnost. Událost musí být čerstvá, pakliže čerstvá není, vyrobí se jako čerstvá např. poukazem na obtížnost, s jakou byla vypátrána, nebo na vůli zatajovat ji, poté je probírána v živém vysílání. Dalším důležitým faktorem je personalizace, událost musí být představena jako příběh konkrétního člověka, nikoli neosobní proces. Ideální je orientace na veřejně známé osoby.
  8. Blízkost příjemce ve smyslu kulturním i geografickém. Řádění eboly v západní Africe, nebo tekfírovců v Sýrii světovou veřejnost nezajímalo, dokud mu nepadli za oběť i občané „důležitějších“ krajin.
  9. Důležitost pro příjemce. Masmedia necílí konkrétní skupiny lidí, nereferují podrobně o neutěšené situaci důchodců, finančním zatížení mladých párů s dětmi, nebo těžkých podmínkách práce učitelů zvláštních škol, ale o tom, co zasahuje publikum jako celek.
  10. Masmedia dále zvyšují věrohodnost zpráv přidáváním konkrétních údajů, často lze v nich objevit geografické a jiné faktické nepřesnosti, odvolávají se na důvěryhodné zdroje, které často nejmenují, zapomíná se na to, že známým a protřelým může zdroj být ve smyslu pozitivním i negativním, používá se karta zdůraznění reálné, nebo smyšlené jedinečnosti informace, kterou se jiným masmediím nepodařilo získat.
 
Klasickou technikou je i zneužívání novinových titulků, které často bývají tím jediným, co čtenář sleduje, co rozhoduje o tom, bude-li zprávu číst dále a zapamatuje-li si ji. Shrnují v sobě celou podstatu zprávy a její poselství. Titulky lze rozdělit na zpravodajské, hodnotící a beletristické. Zpravodajský titulek obsahuje jen podstatu události, je strohý, často užívá i odborných termínů. Hodnotící titulek již vyjadřuje jistý názor, tedy není nezaujatý, často využívá hodnotících přívlastků. Beletristický titulek již sahá k expresivnějším výrazům, navozuje emoce, objevuje vztahy, proniká pod povrch. Právě titulky zanechávají nejhlubší a nejtrvalejší stopu v čtenářově mysli, proto manipulace s nimi není nikdy náhodná, ale vždy záměrná. Lze rozlišit následující typy manipulativních titulků:
  • Klamavý titulek. Ze zprávy, která obsahuje směs pravdy, polopravdy, lži a neověřených skutečností se jako titulek celé zprávy vybere to nejvíce lživé a emočně nejnabitější. Tím je čtenář podvědomě připraven na přijetí takto vsugerované lži jako pravdy.
  • Zavádějící titulek. Titulek a obsah nejsou v souladu, často naopak v příkrém nebo uhlazenějším rozporu, někdy tak umně skrytém, že jej rozliší jen hloubavý čtenář.
  • Zastírací titulek. Článek hájící názor nepříliš oblíbený, nebo tak chabě proargumentovaný, že by se jinak pod pouhým závanem kritické mysli zhroutil jako domeček z karet, je nadepsán tak, aby jej čtenáři lépe přijali, čímž je zastírána skutečná podstata věci.
  • Provokující-vtíravý titulek. Skrytě podsouvá nějaký názor nebo pohled, který ve skutečnosti jinak zůstává pouze v rovině spekulace a neověřené domněnky. Článek i titulek jsou v perfektním souladu a titulek tak čtenáři dokazuje, že jinak neověřená hypotéza je naprostá a svatá pravda.
  • Ironizující titulek. Vysmívá se a sžíravě kritizuje toho, o kom článek pojednává. V kombinaci s následujícím článkem vyznívá drze, zpupně a povýšenecky, jakoby pisatel neměl lidské slabosti a sám byl nadčlověkem.
  • Bulvarizující titulek. Zveličuje, uráží, nehledí na etiku a slušnost, či lidskou důstojnost, bezohledně ničí vše kulturní a morální. Užívá i vulgarismy a oplzlá slova, protože emocionální atak zanechá v čtenáři těžko smazatelné stopy.
 
Se zneužíváním označení protistrany souvisí i specifické užití kategorizace, škatulkování, nálepkování a užívání invektiv. Opět jde o útok na city, o zbraň stejně mohutného kalibru jako užití násilných scén. Jednotlivci i skupiny jsou ve veřejném mediálním diskursu dehonestovány hanlivými, nebo negativně hodnotícími epitety, které někdy jdou až za hranice slušnosti, v našem případě máme k dispozici celou škálu označení od islamistů, islámských fanatiků až po slimáky a muslimopitéky. Samotná invektiva není mediální manipulací, nicméně svědčí o osobní vyjadřovací kultuře toho, kdo k ní klesne.
Skutečnou manipulací je naopak užití výrazů, které jsou na hraně a mohou vyvolávat zdání objektivity, ale ve skutečnosti jsou užity neprávem, jsou zamýšleny jako útočné a mající za cíl denotovanému ublížit a společensky ho znemožnit, případně mezi tím, co označují a tím, jak to označují, existuje rozpor. Tak například vnímání zahalených muslimek jako radikálních extremistek je manipulující, protože (1) nejde o determinující faktor muslimského extremizmu ve stejném smyslu jako sklon k násilí či přehánění v tekfíru a (2) u jiných náboženských skupin se lze s podobnými požadavky setkat také, např. otázka křesťanského řeholního oděvu, sikhských turbanů, židovských jarmuleḱ či kip.
 
I rozhovory publikované v tištěných i obrazových mediích často bývají manipulativní a mají ke skutečným rozhovorům daleko. Jedna strana otázky klade a druhá odpovídá, což je spíše princip učitelského zkoušení nebo policejního výslechu. Dotazujícímu pomáhá jeho podpůrný tým s výběrem otázek a způsobem jejich položení. Jde li o rozhovor v přímém přenosu, mohou mu do sluchátek napovědět, nebo na počítač poslat tahák. Dotazovaný je naopak sám, znevýhodněn a má omnoho menší možnost zjistit skutečné názory toho, kdo se jej ptá. Při rozhovorech netřeba zapomínat na důležitost střihu a tzv. redigování, kdy se z hodinového rozhovoru díky omezenosti časové kapacity nakonec objeví jen několik minut. Střihač pak má otevřené pole působnosti k tomu, aby diváky, čtenáře či posluchače svedl tím směrem, kam zamýšlí.
 
Dalším mocným nástrojem jsou ankety a průzkumy veřejného mínění, či různá internetová, nebo telefonická hlasování. Postava prostého člověka a jeho názoru je obecně velmi oblíbeným nástrojem propagandy. Sérií vhodně položených otázek strukturovaných do možnosti odpovědět jen ano-ne lze dotazované nakonec vmanipulovat i k tomu, že rozpačitě kývnou i na to, s čímž vlastně nesouhlasí a jinak by k tomu svolení nedali. Navíc některá hlasování probíhají jen na určitých jasně profilovaných mediích, jejichž publikum zastává jejich názor významně častěji, než populace jako celek, případně nemají ošetřeno, že každý hlasující bude mít právě jeden hlas. Všude v tom se otvírá široký prostor pro propagandu a výsledky takových manipulativních a nečestných šetření jsou i přesto opakovaně vydávány za názor většiny obyvatelstva.
 
 
1Více viz ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 36-40.
2Ibid. str. 101
3Ibid., str. 104.
4ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 82.
5Ibid., str. 91.
6Ibid. str. 71.
7Ibid. str. 74.
8Body rozboru v poněkud jiném pořadí viz Ibid., str. 72-74.