MUSLIMSKÁ UMMA JAKO CELEK SE SHODUJE, ŽE TEKFÍROVCI JSOU ZBLOUDILOU SEKTOU

Nejnebezpečnější sektou vzešlou z řad muslimů jsou násilní a extremističtí jedinci, kteří své šíření zkázy zaštiťují islámskou terminologií, ostentativně mávají vznešenými symboly islámu a vehementně se zaštiťují citáty z Koránu a Sunny. Všechny, kteří nesdílejí jejich teze, prohlašují za nevěřící a odpadlíky a za skutečné muslimy mají jen sami sebe. Tyto sektáře jsme si zvykli označovat za tekfírovce a novodobé cháridžovce, protože zastávají v jádru tutéž zvrácenou ideologii, jako ti, kteří v 1. století hidžry zavraždili Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky a pravověrné chalífy Osmána ibn 'Affán a 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنهما. 

Tato ideologie je odmítána na základě konsensu (arab. إجماع idžmá') celé ummy od nejranějších dob až do dnešních dnů.

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil ohledně tekfírovců, resp. cháridžovců:

Vskutku celá umma se shoduje na odsudku cháridžovců a dosvědčení jejich zbloudilosti, neshodli se pouze na tom, zda je přímo prohlásit za nevěřící, anebo nikoli.[1]

Na jiném místě uvedl:

Oni prohlašují muslimy za nevěřící na základě jejich hříchů a zlých skutků. Na základě tohoto tekfíru pak povolují prolít krev těchto muslimů, uzurpovat si jejich bohatství a prohlásit, že příbytek islámu (arab. دار الإسلام dáru l-islám) je příbytkem války (arab. دار الحرب dáru l-harb) a pravým příbytkem víry je jen ten kraj, který obývají jen oni.[2]

Jeho předchůdce, imám Ahmed ibn Hanbel, ohledně cháridžovců a jejich tendence považovat ostatní muslimy za nevěřící poznamenal:

Co se týče cháridžovců, oni nazývají následovníky Sunny a společenství muslimů za murdžíje [3] - a cháridžovci v tomto prohlášení lžou! Naopak, oni jsou jako murdžíja, protože smýšlejí, že jen oni jsou na správné cestě na rozdíl od všech ostatních lidí a ten, kdo se s nimi rozejde, je pro ně nevěřící." [4]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vysvětlil, že inovace, a tím spíše ta jejich, která zasahuje do životů jiných lidí častokráte naprosto radikálně a fatálně, je horší, než běžné hříchy lidí:

Lidé inovace jsou podle Sunny a konsensu horší, než lidé chlípných hříchů. Věru Posel Boží صلى الله عليه و سلم přikázal bojovat proti cháridžovcům, ale zakázal vést ozbrojenou vzpouru proti hříšným vládcům. Zakázal lidem, aby proklínali muže, který opakovaně pil alkohol: „Neproklínejte ho, věru on miluje Alláha a Jeho Posla,“ zatímco o Zu l-Chuwejsirovi (prvním vůdci cháridžovské sekty a prvotnímu nositeli její myšlenky) řekl: „Z jeho sémě vzejde lid, který bude číst Korán, leč ten nepronikne dále, než do jejich hrdla. Budou opouštět Náboženství, jako když šíp proniká do kořisti.[5]

Šejchu l-islám také popsal správný přístup k tekfíru a k těm, kteří v něm přehánějí na jednu stranu, když prohlašují věřící za nevěřící, anebo naopak na druhou stranu, když neodsuzují něčí blud:

A ti, kteří se odvažují prohlašovat jiné za nevěřící, aniž k tomu mají právo, jsou zcela nevědomí ohledně věrouky ahlu s-sunna we l-džemá'a tak, jak by měla být známa. Znají jen její část a nemají ponětí o další její části. Jenže i to, co vědí, nedovedou vždy lidem vysvětlit a proto mlží.

A ti, kteří inovace protívící se Knize Boží a Sunně nezakazují, nijak nekritizují jejich nositele a nijak tyto inovace nepotírají. Dokonce kritizují jakýkoli výklad o důležitosti Sunny a základních principů náboženství. Snaží se nepohněvat si nikoho napříč všemi rozličnými mezheby. Do tohoto chybného přístupu upadli mnozí z murdžíje a též někteří fakíhové, súfíjové a filozofové.

Oba tyto přístupy (tj. přístup tekfírovců a přístup murdžíjů) jsou zcestné a protiřečí Knize Boží a Sunně.[6]

Tedy jinými slovy, pokud bychom následovali opačný extrém a zakázali sami sobě hovořit o inovaci a zbloudilosti jistých frakcí mezi muslimy, pokud bychom se každého, kdo pronáší slova šehády, báli kritizovat za jeho neislámské a protiislámské jednání, zbavili bychom se možnosti distancovat se od něj a připravili bychom se o možnost odsoudit toto jednání jako neislámské a protiislámské.

Jsme proto neochvějně přesvědčeni, že tekfírovci následují blud a jejich učení je neislámskou inovací, jež nemá nic společného s tím, k čemu vybízí Korán a Sunna, nicméně nejsme si jisti, zda si můžeme dovolit prohlásit každého jednoho konkrétního následovníka tohoto sektářského učení přímo za nevěřícího, za odpadlíka, který lůno islámu zcela opustil.

Nicméně pravdou zůstává, že argumenty, kterými tekfírovci své bludy zaštiťují a které citují jako jejich důkaz, jsou jasně doložitelnými texty jednoduše dohledatelnými v Koránu a Sunně. Problém tkví ovšem v tom, že tito jedinci je pouze mechanicky opakují a nejsou schopni sestavit z těchto dílčích textů celý konzistentní obraz, zasadit je do plného a širokého kontextu a správně jim porozumět tak, jak jim rozuměly první generace muslimů a jak je vykládá směrodatná islámská věrouka. Proto je jejich pojetí islámu tolik zjednodušené, černobílé a plytké.

Ibn Tejmíjjův žák Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja tuto skutečnost vystihuje slovy:

Cháridžovci sice mají textuální důkazy, ale nejsou schopni je správným způsobem pochopit.[7]

Ibn Kesír, další z Ibn Tajmíjjových žáků, již před mnoha staletími správně odhadoval, co by se stalo, kdyby se cháridžovští sektáři chopili moci a začali své pomýlené ideje uplatňovat v praxi:

Pokud by získali sílu, jistojistě by šířili zkázu po celé zemi. Ani v Iráku, ani v Sýrii by na živu nenechali jediné nemluvně, ani chlapce, ani děvče, ani muže, ani ženu, protože dle jejich vidění lidé šíří pohoršení a pohoršení není možno potřít jinak, nežli masovým vražděním.[8]

A toto potvrzuje i naše současná realita, jíž jsme svědky každý den, když jsme konfrontováni se zločiny Neislámského kvazistátu a jiných jim podobných teroristických formací.

_____________________________________________________

[1] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 28/518.

[2] Viz Ibid., 19/73.

[3] Tj. sektáře, kteří smýšlejí, že činy nemají žádný dopad na víru a pácháním hříchu se lidská osobní víra a její síla nijak nezmenšuje, potažmo neslábne.

[4] Zaznamenal Abú Ja'lá v Tabekátu l-hanábila, 1/36. 

[5] Viz Medžmú'u l-fetáwá., 20/103.

[6] Viz Ibid., 16/427.

[7] Viz an-Núníjja, čl. 97.

[8] Viz al-Bidájetu we n-nihája, 10/584-585.