NÁSIRUDDÍN ALPHONSE ÉTIENNE DINNET – FRANCOUZSKÝ MUSLIMSKÝ UMĚLEC A INTELEKTUÁL

Krása Paříže, jež vychovala jeho duši zcela křesťansky, příkladní rodiče i jeho předkové, ovlivnění ideologií kolonializmu, světská sláva i prestiž, nic z toho nemělo vliv na jednoho z nejznámějších malířů a umělců své doby. Neboť vyřkl šahádu a přijal jedinou čistou a uznanou víru - islám.

Ani jeho požitky, vzhled, bohatství či noblesa, nemohly přinést klid jeho srdci. A tak učinil rozhodnutí navštívit okupované Alžírsko, které v té době úpělo pod koloniálním jhem Francie. Cosi jej tam neustále přitahovalo, leč nikdy by netušil, že právě tam se znova narodí a pozná Pravdu.
 
Významný světový umělec Alphonse Étienne Dinnet se narodil 28. března 1861 v Paříži. Jeho otec patřil k nejvýznamnějším pařížským advokátům. Jeho matka - Louise Marie Bouchet, byla též dcerou známého pařížského advokáta. Nadání i talent se u Alphonse projevoval již v dětství a významněji se projevil již v obecné škole. Poté byl přijat do školy výtvarného umění a vyučovali jej velice známí malíři, jako byli Tony Robert, Jalan a Bouguereau.
 
Po ukončení školy namaloval své prvé velké umělecké dílo Matka Klid, na němž byla zobrazena vesnická stařenka v bílém klobouku. Toto dílo bylo v Příži vystaveno v r. 1882 a získalo mnohá vysoká ocenění. O rok později namaloval další dílo, díky němuž dostal velká uznání a následně podnikl i krátkou cestu do Alžíru. Tato země i skromnosti plné chování tamějších obyvatel jej velice dojaly. A tím r. 1889 počal jeho dlouhotrvající zájem o tuto zemi.
 
Ubytoval se v menším městě Bú Sa'áda (Bou Saada), vzdáleném 242 km od hlavního města Alžíru. V té době Francie již 59 let okupovala Alžír, kam vtrhla v r. 1830. Záhy, co se zabydlel, poznal mladíka, jenž se jmenoval Sulejmán Ibráhím Omar, jenž plynně hovořil francouzsky, což velice urychlilo vzájemné poznávání setkávání se přemněnilo v nerozlučné přátelství.
 
Sulejmán Ibráhím své znalosti francouzštiny využil, aby Alphonse naučil arabsky, i s alžírským nářečím a seznámil jej s místními národními zvyklostmi. nedlouho potom vyjeli do pouště, která Alphonse okouzlila natolik, že se rozhodl vystavět si tam domek ze země, v němž se v r. 1904 ubytoval. V městečku Bú Sa'áda prožil celých čtyřicet let a během této doby se od místních obyvatel naučil jen vše dobré i čisté, co pocházelo z víry, jíž pokorně následují - islámu. A proto se začal učit základům víry, četl a hledáním nauky každý den naplňoval svou duši. V tom jej velice podporoval jeho přítel Sulejmán Ibráhím, muž čistého charakteru a krásného vystupování.
 
Náhle však nastal onen pravý okamžik, když již jeho duše nenalézala žádné jiné cesty. Díky všem okolnostem, které prožil, pochopil nezměrnou hodnotu islámu. Proto se rozhodl, že islám také přijme. Šahádu pronesl roku 1913 přímo před alžírským muftím. Poté vyslovil svůj slavný výrok:
Má konverze k islámu není žádnou náhodou, nýbrž důsledkem vytrvalého poznávání všech náboženství.
Po konverzi k islámu Alphonse přijal také jméno Násiruddín.
 
Přestoupením k islámu pro něj začal zcela nový život, nikoli život člověka, nýbrž také umělce. Ve svých dalších dílech se inspiroval rodinu při modlitbě a dalšími projevy každodenní religiozity. S úžasem sledoval, jak se spolu klaní a padají na tvář děd, vnučka, snoubenka... Před svou plánovanou návštěvou Medíny a poutí do Mekky namaloval dva obrazy - první Modlitba u Ka'by a druhý Všeobecný pohled na Mekku. Tyto dva obrazy jsou dnes ve sbírkách Národní galerie v Paříži.
 
Násiruddín byl Prorokovými صلى الله عليه و سلم činy uchvácen. Přečetl jeho Síru (životopis) jedním dechem. Brzy poté a též díky tomu napsal s pomocí svého přítele Sulejmána Ibráhíma knihu o Prorokově صلى الله عليه و سلم životě a nazval ji Muhammed, Prorok Boží, , která byla přeložena až v roce 1956, celých 27 let po autorově smrti. Ve svém srdci uchovával nezničitelnou lásku k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, proto toužil Mekku i Medinu navštívit. V této době však vláda v Saúdské Arábii Evropanům, byť přijali islám, vstup na svá území ještě tak často nepovolovala. Po několika pokusech o povolení ke vstupu se mu podařilo tato dvě města spatřit, což krásně popsal ve své knize Pouť k domu Božímu.
 
Těsně předtím než zemřel, sepsal poslední vůli, v níž stálo:
 
„Můj pohřeb - dženáza - nechť bude podle islámských zvyků, protože se považuji za muslima a velkou část svého života jsem zasvětil této víře. Přeji si též, aby mé tělo bylo pochováno na muslimském hřbitově v městě Bú Sa'áda, neboť jsem v něm prožil značnou část svého života. Kdybych zemřel na jiném místě, nechť jsem převezen do Bú Sa'áda a převoz budiž zaplacen z mých úspor. Kdybych náhodou ale zemřel v Paříži a nenašel-li by se žádný muslim, který by se za mne pomodlil dženázu, nechť se koná pohřeb civilní a pak nechť mne převezou do Bú Sa'áda, kde bude dženáza vykonána."
 
Po návratu z hadždže do Paříže začal Násiruddín ihned psát knihu, v níž popisoval své zážitky z cest do Mekky a Medíny. Krátce poté, co knihu dopsal, těžce onemocněl a zemřel 24. 12. 1929. Tak, jak si ve své poslední vůli přál, bylo jeho tělo přemístěno do Bú Sa'áda, kde se s ním lidé rozloučili dženázou.
 
Spočinul vedle svého dlouholetého přítele Sulejmána Ibráhíma začátkem ledna roku 1930. V domě N. A. Étienne Dinneta je nyní muzeum nesoucí jeho jméno.
 
Alláh se ti smiluj, náš bratře Nasiruddíne ...
 
Dnes, bohužel, málokdo z nás ví, že jsme my, muslimové, měli i věhlasného umělce, spisovatele a myslitele.
 
Přeložíla: Anna Herbenová