NĚKTERÉ LÉČKY, KTERÉ ČÍHAJÍ NA SAMOZVANÉ VYKLADAČE VÍRY, DÍL I.

Náboženští učenci mají v islámu mimořádné místo, jsou dědici prorockého poselství a skupinou v rámci muslimské ummy, která celý svůj život zasvětila pátrání po pravdě a přivádění ummy k ní. Skuteční učenci neprahnou po tom, aby byli následováni, nevolají ostatní k tomu, aby se podřídili jejich výkladům, neuzurpují si monopol na pravdu a při svých výkladech se nedopouštějí ohýbání Zjevení tak, aby pasovalo jejich tužbám anebo tužbám těch skupin lidí, kterým se chtějí vlichotit a zalíbit. 

Nevykládají Korán a Sunnu tak, aby jejich výklad podkopal autoritu příkazů Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, anebo je zcela vysvlékl z jejich původních významů. Naopak, skuteční učenci jsou střízlivými svědky a strážci pravdy, po které se pídí celý život, v souladu s příkazem Božím:

كُونُوا رَبَّانِيِّينَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ الْكِتَابَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ

Buďte spíše učiteli víry v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete. (Áli'Imrán:79)

Alláh v tomto verši užil výrazu ربانيون rabbáníjún označujícího zbožného následovníka dané náboženské tradice, který také sám praktikuje to, co ví a co káže ostatním. Rabbání je ten, kdo nikdy nikoho a nic neupřednostní před svým Pánem (arab. الرب ar-rabb). Významově souvisí s konceptem الربوبية ar-rubúbíja, označujícím Boží specifikum v tom z péče a potřeb fyzických, duševních i duchovních poskytuje Svým stvořením pouze a výhradně Alláh Jediný.

Sufján ibn Ujejna o takových pravil: „Nerozporovat názory učenců je podstatou bezpečí v náboženství.[1]

Sufján as-Sewrí řekl: „Příklad učence je jako příklad lékaře. Nevyužívá lék jinde, nežli jen na chorobou zasaženém místě.[2]

Málik ibn Anas pravil: „Podřiďte se názorům imámů a nepřete se s nimi, protože pokud bychom měli následovat každého přesvědčivého řečníka, obávám se, že bychom skončili vyvracením toho, co přinesl z nebes anděl Džibríl.[3]

Soudobý učenec Sálih al-Fewzán o hodnotě učenců pravil:

Nikdo nenaruší čest učenců následujících pravdu, kromě trojice lidí: kromě pokrytce známého svým pokrytectvím, kromě zkaženého hříšníka, jenž učence nenávidí proto, že mu brání v hřešení a neposlušnosti a kromě zbloudilého sektáře, nenávidějícího učence proto, že nesouhlasí ani s jeho sektářstvím, ani s jeho bludnými názory.[4]

Ti jednotlivci, kterých náboženská znalost vyvěrá z jejich hlubokého poznání Stvořitele, který jim tuto znalost poskytl, jsou těmi, jejichž postavení je zvelebeno předností poznání. A tato přednost je důvodem výjimečného postavení učenců a vzdělanců, shodně slovům Božím:

اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا مِنكُمْ وَالَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ دَرَجَاتٍ

A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. (Mudžádila:11)

Příkladem takových byli učedníci Božího Posla صلى الله عليه و سلم a potom ti, kteří je následovali. 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه o nich pravil: „Kdokoli z vás chce někoho následovat, nechť následuje Prorokovy společníky رضي الله عنهم أجمعين, protože právě jejich srdce byla nejčistší mezi všemi příslušníky ummy, právě jejich znalost byla nejhlubší, nejpřirozenější a nejsprávnější, nejlépe vedla po přímé cestě a k nejlepšímu stavu. Prorokovi společníci byli lidé, které si Alláh vyvolil, aby provázeli Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم a posléze ustavili předpisy Božího náboženství. Proto nechť vám bude známa jejich hodnota, následujte jejich šlépěje, protože právě oni byli správně vedení.“ [5]

Sahábové, sami vychovaní Prorokem صلى الله عليه و سلم, pak vychovali celé další generace pozdějších učitelů, předávajících autentickou nauku dále až dodnes, potvrzujíce důležitost učence pro správné pochopení víry a správný přenos nauky, jak faktické, tak i žité, z učitele na žáka. 

Nemýlili se ti, kteří pravili: Kdo nemá svého šejcha, jeho šejchem je šejtán. 

Generace našich zbožných předků proto varovaly před přejímáním náboženské nauky od rychlokvašených a nevyzrálých samouků, které v jejich studiu nikdo nevedl a neměli tak možnost naučit se i to, co nelze vyčíst z knih. Kterým žádný z důvěryhodných učenců Náboženství nepředal také svou životní moudrost a zkušenosti.

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه pravil: „Lidé se neodchýlí od dobra, dokud budou přejímat nauku od svých starších, od důvěryhodných mezi nimi a od svých učenců. Leč jakmile ji začnou přebírat od svých mladších a od zkažených mezi nimi, dojdou zkázy." [6]

Abu d-Duhá vyprávěl od Mesrúka: „Jednou jsme seděli s 'Abdulláhem (tj. Ibn Mes'údem) opírajícím se zády o podložku. Kdosi přišel a řekl mu: „Abú 'Abdirrahmáne, u dveří Kindů je vypravěč a věru říká, že Dým coby znamení Soudného Dne přijde a vezme duše nevěřících a věřící ho pocítí jen jako nějakou rýmu.” 'Abdulláh se vzpřímil a nahněvaně řekl: „Lidé! Bojte se Alláha! Kdokoli z vás něco zná, nechť říká jen to, co zná a kdokoli neví, nechť raději o tom, o čem nic neví, řekne: Alláh ví nejlépe! Věru Vznešený Alláh Svému Prorokovi صلى الله عليه و سلم přikázal říci:

قُلْ مَآ أَسْـَٔلُكُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ وَمَآ أَنَا۠ مِنَ ٱلْمُتَكَلِّفِينَ

Nežádám od vás za to odměnu žádnou a nejsem z těch, kdož na sebe si berou, co nepřísluší jim. (Sád: 86)“ [7]

Ibráhím ibn Adhem pravil: „Pokud před námi na našich sezeních promluví nějaký mladíček, potom v něho ztrácíme naději.[8]

Studium náboženské nauky je seriózní a závažná věc, nikoli volnočasová aktivita, koníček, hoby a zábava.

Imám Málik pravil: „Ať už bereš na lehkou váhu cokoli, neber na lehkou váhu své náboženství![9]

Osmán ibn Sa'íd as-Sidžistání poznamenal, že i pokud by se člověk sebevíce snažil shromáždit co nejvíce autentických důkazů, stále by přesto mohl dospět ke špatnému závěru, pokud by se spoléhal výhradně jen na své vlastní pochopení. Proto je názor učenců z řad zbožných předchůdců vždy lepší, než názor osobní. [10]

Ibn Tejmíja o důležitosti následování učitele napsal:

Každý názor, s nímž někdo z pozdějších stojí sám a nikoli s někým z těch, kteří ho předešli, aniž jej předešel někdo jiný s podobným názorem, je názorem špatným. Jak pravil imám Ahmed: „Vyvaruj se zabředávání do záležitostí, ve kterých nemáš imáma, který tě v dané věci předešel.[11]

Muhammed ibn Omar Bázmúl proto pravil:

Přejímat nauku přímo od učenců patří k základním principům cesty zbožných předků.[12]

To proto, že učenci přejímali znalost od svých učitelů a tito od sahábů, kteří byli učedníky samotného Proroka صلى الله عليه و سلم, který obdržel Boží Zjevení od Džibríla, jenž mu ho zprostředkoval přímo od Alláha, Stvořitele a Pána všech světů. On potom to, co mu bylo dáno, věrně, důvěryhodně a pravdivě předal svým následovníkům. Vznešený Alláh seslal pro vysvětlení a výstrahu, co by se stalo, kdyby tak Prorok صلى الله عليه و سلم nebyl učinil:

تَنزِيلٌ مِّن رَّبِّ ٱلْعَـٰلَمِينَ وَلَوْ تَقَوَّلَ عَلَيْنَا بَعْضَ ٱلْأَقَاوِيلِ لَأَخَذْنَا مِنْهُ بِٱلْيَمِينِ ثُمَّ لَقَطَعْنَا مِنْهُ ٱلْوَتِينَ فَمَا مِنكُم مِّنْ أَحَدٍ عَنْهُ حَـٰجِزِينَ

Leč je to od Pána lidstva seslání! A kdyby si on proti vůli Naší vymýšlel nějaká rčení, věru bychom jej vzali za jeho pravici a pak mu prořízli jeho srdečnici a žádný z vás by tomu nemohl zabránit. (Hákka: 43-47)

Ibn Wehb vyprávěl od Málika ibn Anase, že „Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl vůdcem muslimů a nejlepším stvořením. Býval dotazován o něčem a nikdy hned neodpověděl, dokud mu ohledně toho nepřišlo nějaké zjevení z nebes.[13]

Ibnu l-Kajjim k tomu dodal:

Tedy pokud ani ten nejlepší ze všech stvoření neodpovídal na otázky, které mu byly položeny, dokud ohledně nich neobdržel zjevení, jak moc musí být drzý a opovážlivý ten, kdo odpovídá a rozdává fetwy jen na základě svého vlastního názoru, analogie anebo slepého následování někoho, o kom se domnívá, že následuje dobro. Jaká je to drzost a opovážlivost odpovídat jen na základě zažitého zvyku, následované tradice, politické preference, rozmaru či vnitřního pocitu, nebo nárokované neviditelné inspirace, na základě tušení či zdání, že něco je dobré a že se něco patří. A Alláh je Pomocníkem, na něhož se poléháme.[14]  

A toto je to, co nám také bylo přikázáno Všemohoucím:

وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِۦ عِلْمٌ ۚ إِنَّ ٱلسَّمْعَ وَٱلْبَصَرَ وَٱلْفُؤَادَ كُلُّ أُو۟لَـٰٓئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْـُٔولًا

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´: 36)

Mezi tím, co Alláh zakázal, je také to, abychom:

أَن تَقُولُوا۟ عَلَى ٱللَّـهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí. (A'ráf: 33)

O zdráhavosti selef hovořit něco jiného, než co říkali jejich učenci

'Ubejdulláh ibn 'Umejr pravil: „Setkal jsem se s medínskými fakíhy a každý z nich považoval za velmi vážnou věc, pokud někdo hovořil o výkladu Koránu jen tak podle své znalosti. Mezi nimi byli Sálim ibn 'Abdilláh, al-Kásim ibn Muhammed ibn Abí Bekr, Sa'íd ibn Musejjib a an-Náfi'.[15]

Jahjá ibn Sa'íd uvádí, že pokud se Sa'ída ibn Musejjiba tázali na něco z Koránu, o čem nic nevěděl, řekl by: „Neříkáme nic o Koránu bez patřičné znalosti.[16] Jahjá podle al-Lejse vypověděl, že Sa'íd ibn Musejjib o Koránu hovořil vždy jen to, co věděl. [17] Pokud nevěděl, přesměroval tazatele k někomu znalejšímu, jako např. k 'Ikrimovi, jako k „někomu, kterému v dané věci není nic skryto.[18] Zejd ibn Jezíd uvádí, že když se Sa'ída ibn Musejjiba tázali na povolené a zakázané, byl jedním z nejznalejších mezi lidmi, avšak když se jej tázali na výklad koránských veršů, raději mlčel, jakoby otázku ani neslyšel. [19]

Tedy pokud člověk nemá znalost o dané věci, může odkázat na někoho, kdo tuto znalost má, jak upřesňuje al-'Usejmín:

Existuje tedy rozdíl mezi předkládáním názoru, připisovaného učenci a vlastním rozhodnutím založeným na názoru učence, aniž na něj odkazujeme.

To první je odkazovaním, na čemž není nic špatného. Člověk si jen musí být jist, že dotyčný učenec se takto skutečně vyjádřil.

Při tom druhém se člověk staví do pozice učence kvalifikovaného pro vynášení islámsko-právních posudků (arab. فتاوى fetáwá). A muftí mudžtehid už musí bezpodmínečně znát důkazy a musí umět je správně používat, stejně jako adekvátně reagovat na případné důkazy hovořící proti jeho pohledu, pokud takové existují.[20]

Na příkladech z koránských a hadíských nauk nyní uvedeme příklady nutnosti učit se od učitelů, skutečných učenců hodných následování a nevykládat si víru podle sebe a vlastní omezené znalosti, anebo na základě výhradně vlastního, nikým nekorigovaného studia textů. Protože to, co se myslí ve skutečnosti, nemusí být vždy na první pohled patrné.

Příklady, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم napravil něčí špatný výklad Koránu

Ibn Abí Mulejka vypráví, že kdykoli slyšela matka věřících 'Áiša رضي الله عنها něco, čemu nerozuměla, měla ve zvyku se ptát, dokud záležitost zcela nepochopila. Jednou slyšela Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنْ حُوسِبَ عُذِّبَ.

Kdokoli bude pohnán skládat účty, ten bude i potrestán.

Namítla: „Zdaž Alláh neříká:

فَسَوْفَ يُحَاسَبُ حِسَابًا يَسِيرًا

tomu zúčtováno bude počtem snadným (Inšikák: 8)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:

إِنَّمَا ذَلِكَ الْعَرْضُ، وَلَكِنْ مَنْ نُوقِشَ الْحِسَابَ يَهْلِكْ.

Toto se vztahuje jen na předložení účtů, nicméně s kýmkoli bude veden spor ohledně záznamu jeho skutků, ten dojde zkázy.[21]

Jiným případem, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم opravil špatné pochopení svých učedníků, je situace, kdy se Omarovi ibnu l-Chattáb رضي الله عنه a 'Ammáru ibn Jásirovi رضي الله عنه na cestě stalo, že se po nočním spánku probudili ve stavu velké rituální nečistoty, avšak nikde nemohli najít dostatek vody, aby se vykoupali. Když nastoupil čas modlitby, Omar modlitbu odložil do chvíle, až nalezl vodu ke koupeli, zatímco 'Ammár se rozhodl pro náhradní očistu pískem tím, že se v něm vyválel celý. Poté, co se vrátili do Medíny, 'Ammár vše povyprávěl Prorokovi صلى الله عليه و سلم, který řekl:

إِنَّمَا كَانَ يَكْفِيكَ أَنْ تَضْرِبَ بِيَدَيْكَ الأَرْضَ ثُمَّ تَنْفُخَ ثُمَّ تَمْسَحَ بِهِمَا وَجْهَكَ وَكَفَّيْكَ .

Zajisté by ti postačilo, abys oběma dlaněmi udeřil do země, potom si do nich fouknul a potom si jimi přetřel po své tváři a rukou.[22]

Dalším příkladem je koránský verš:

ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَلَمْ يَلْبِسُوٓا۟ إِيمَـٰنَهُم بِظُلْمٍ أُو۟لَـٰٓئِكَ لَهُمُ ٱلْأَمْنُ وَهُم مُّهْتَدُونَ

Ti, kdož uvěřili a nepotřísnili víru svou křivdou, ti jsou v bezpečí a po správné cestě kráčejí. (An'ám: 82)

Když byl zjeven, propadli Prorokovi společníci رضي الله عنهم أجمعين tísni a řekli: „Kdo z nás je takový, že nikdy nepotřísnil svou víru křivdou a nespravedlností,“ vykládaje užité slovo ظلم zulm podle jeho doslovného významu. Nicméně Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim vysvětlil, že se jedná o metaforu:

لَيْسَ ذَلِكَ، إِنَّمَا هُوَ الشِّرْكُ، أَلَمْ تَسْمَعُوا مَا قَالَ لُقْمَانُ لاِبْنِهِ وَهْوَ يَعِظُهُ

Toto není pravým významem, jedná se modloslužebnictví. Cožpak jste neslyšeli, co Lukmán pravil svému synovi, když mu dával rady:

يَـٰبُنَىَّ لَا تُشْرِكْ بِٱللَّـهِ ۖ إِنَّ ٱلشِّرْكَ لَظُلْمٌ عَظِيمٌ

Synáčku, nepřidružuj nic k Bohu, vždyť přidružování je věru křivda nesmírná. (Lukmán: 13)“ [23]

Příklad, kdy učitel napravil špatné vysvětlení žáků, byť z něj nakonec vyrostl výjimečný učenec

Hišám ibn 'Urwa od svého otce 'Urwy ibn Zubejra, synovce 'Áišina, vyprávěl slova: „Jako malý chlapec jsem se zeptal 'Áiše رضي الله عنها, manželky Božího Posla صلى الله عليه وسلم, na výklad verše:

إِنَّ ٱلصَّفَا وَٱلْمَرْوَةَ مِن شَعَآئِرِ ٱللَّـهِ ۖ فَمَنْ حَجَّ ٱلْبَيْتَ أَوِ ٱعْتَمَرَ فَلَا جُنَاحَ عَلَيْهِ أَن يَطَّوَّفَ بِهِمَا

As-Safá a al-Marwa věru patří k posvátným místům Božím; a kdo plní povinnost pouti k Chrámu nebo koná malou pouť, ten nedopustí se hříchu, když vykoná obcházení mezi oběma těmito místy. (Bekara: 158)

Řekl jsem: „Tedy není hříchem okolo obou těchto míst vykonat rituální obcházení?“

'Áiša رضي الله عنها mi však odpověděla: „Tvůj výklad je nesprávný. Pokud je to tak, jak myslíš, potom by verš zněl: „Kdokoli plní povinnost pouti k Chrámu nebo koná malou pouť, ten nedopustí se hříchu, pokud obcházení mezi nimi nevykoná.“ Tento verš byl totiž zjeven ohledně skupiny Medíňanů, kteří kdysi po vstupu do poutního zasvěcení navštěvovali modlu Menát, nacházející se nedaleko Kudejdu (místa v Mekce) a poté, co přijali islám, smýšleli, že obcházet mezi as-Safá a al-Marwou je proto hříchem. Ptali se na to Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jako odpověď Alláh zjevil toto.[24]

Tedy navzdory tomu, že 'Urwa byl jedním z největších tábi'ínů a vyrostl ve významného učence, jednoho ze sedmi medínských fakíhů, zde se, kvůli svému mladému věku, dopustil chyby a byl opraven svou učitelkou 'Áišou.

____________________________________________________________

[1] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 7/82.

[2] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/368.

[3] Zaznamenal Abú Ismá'íl al-Herewí v Zemmu l-kelám we ahlih, 5/92.

[4] Viz al-Adžwibetu l-mufída, str. 51; a Muhádarátu fi l-'akídeti we d-da'wa, 2/190.

[5] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 2/97. Viz také Ighásetu l-lahfán, 1/159.

[6] Zaznamenal al-Bejhekí v al-Medchalu ila s-Suneni l-kubrá, str. 217.

[7] Zaznamenal Abú Hajsema v Kitábu l-'ilm, str. 19, podání č. 67.

[8] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíhu we l-mutefakkih, 2/275.

[9] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu i'tikádi ahli s-sunneti we l-džemá'a, 1/163.

[10] Viz Nakdu l-imámi Abí Sa'ídi Osmán ibn Sa'íd 'ale l-Merísíji l-džehmíji l-'anídi fíma fterá 'ale ´lláhi 'azze we dželle mine t-tewhíd, 2/665.

[11] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 21/291.

[12] Viz al-Menhedžíja, str. 14.

[13] Tak uvádí Ibn Hazm v Ihkámu l-ahkám, 8/35. Uvádí jej i Ibn 'Abdilberr v Džámi'u l-bejáni l-'ilmi we fadlih, str. 839.

[14] Viz I'lámu l-muwekki'ín, 2/470. 

[15] Uvádí Ibn Tejmíja v Dekáiku t-tefsír, 1/116.

[16] Uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú'u l-fetáwá, 7/371.

[17] Uvádí jej Ibn Tejmíja v Dakáiku t-tefsír, 1/116.

[18] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/33.

[19] Uvádí Ibn Tejmíja v Dekáiku t-tefsír, 1/116.

[20] Viz Silsiletu liká´átu l-bábi l-meftúh, č. 24.

[21] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 103.

[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 368; v poněkud delší a lehce odlišné verzi i al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 347; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 320 na autoritu Ibn 'Abdirrahmána ibn Abzy. Vysvětlení viz Fethu l-Bárí, 1/455.

[23] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3429 na autoritu 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه.

[24] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2925.