NĚMECKÝ SKANDÁL: ZATÍM POSLEDNÍ KAPITOLA SOUČASNÉHO PŘÍBĚHU NÁS VŠECH

Jeden z největších islámských učenců všech dob, imám Šemsuddín Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja (1292-1350 kř. éry) pravil: „Ženy jsou jednou polovinou společnosti, která dává zrod i zbývající polovině společnosti. Proto jakoby byly společností celou.“  [1]


V posledních několika dnech otřásl celou Evropou skandál, ke kterému došlo v Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Stutgartu, Düsseldorfu a několika dalších německých městech, kterými se přehnala masová vlna hromadných znásilňování, sexuálního násilí a loupežných přepadení žen. Dopustili se jich jedinci podle všeho pocházející z oblastí, jejichž obyvatelstvo je z drtivé většiny muslimské. Proto záměrně pomíjím sice existující, ale jinak čistě teoretickou možnost, že by onen agresivní dobytek, který během noci na 1. leden 2016 tak bezuzdně řádil v několika německých městech současně, náhodou nebyl muslimského vyznání.


Řada ze zadržených podezřelých jsou žadatelé o azyl. Celý tento otřesný skandál, na kterém lze názorně vykreslit mnoho paradoxů současného dění, staví do velmi nepříjemného světla nejen azylanty, uprchlíky či přistěhovalce jako celek, ale i samotné evropské muslimy a náboženství islámu jako takové. O to ráznější musí být náš odsudek těch, kteří ho zhanobili a zostudili na kolínském nádraží i jinde. Tato šokující epizoda ještě umocňuje tragičnost situace již tak ostrakizovaných muslimských menšin žijících na Západě, které uvízly uprostřed křížové palby mezi dvěma mocnými a na smrt znesvářenými stranami současné diskursní války mezi ultraliberální ideologií multikulturalizmu a novým evropským kulturním fašizmem. Ukazuje systémová selhání na obou stranách ve vnímání sebe samých i kulturně odlišných a ženské problematiky, na straně Evropy dále i v otázce vztahu k sankcím. Hlas samotných muslimů utichá a oni sami se ocitají v nezáviděníhodné pozici rukojmých obou těchto znepřátelených frakcí. 

Ta první se snaží maximálně relativizovat hrůzy toho, k čemu došlo, zpochybnit stále se vynořující nové a nové skutečnosti, rozkrývající stále větší hloubku a závažnost problému a bagatelizovat to, k čemu došlo, aniž by se tímto zametáním nepříjemné a nepohodlné pravdy pod koberec cokoli vyřešilo. Muslimské komunitě tím tato strana nijak nepomáhá, spíše jen přiživuje latentní nenávist vůči muslimům tím, jak se zbaběle a čím dál marněji snaží zachovat si svou tvář před všemi ostatními.

Ta druhá evropská frakce nafukuje již tak zoufalou situaci do osudových a apokalyptických rozměrů a ve své bigotní zášti volí cestu dehumanizace každého jednoho muslima jako barbarského anti-člověka. Označuje náboženství islámu za prvotní a jedinou příčinu i motivaci toho, k čemu došlo. V jejím vidění nejsou pachatelé především a hlavně násilníky, ale především a hlavně vyznavači islámu, chovající se přesně podle islámských zásad a nikdy ne jinak.

Z tohoto důvodu je nesmírně důležité objasnit pár důležitých skutečností z islámských nauk a jasně a srozumitelně formulovat islámská stanoviska k několika aktuálním otázkám perspektivou jednoznačných a nedvojsmyslných textů Koránu a Sunny, v pochopení zbožných předků muslimské ummy a v kontextu cílů a záměrů islámského náboženského zákonodárství a etiky. 

Nebudeme zde však rozpracovávat podrobnosti každé jednotlivé otázky, ty je možno dohledat v dílech fikhu, která se na ně specializují.

Tou první je otázka svěřených závazků a spravedlivého přístupu. Vznešený Alláh praví: 

إِنَّ اللَّهَ يَأمُرُكُم أَن تُؤَدُّوا الأَماناتِ إِلىٰ أَهلِها وَإِذا حَكَمتُم بَينَ النّاسِ أَن تَحكُموا بِالعَدلِ ۚ إِنَّ اللَّهَ نِعِمّا يَعِظُكُم بِهِ ۗ إِنَّ اللَّهَ كانَ سَميعًا بَصيرًا

Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené závazky těm, kterým náleží, a když soudíte mezi lidmi, abyste soudili spravedlivě. Vždyť Bůh - a jak krásné je to, k čemu vás napomíná - vždyť Bůh slyšící je i jasnozřivý. (Nisá:58)

Svěřeným závazkem nemusí být jen majetek, ale třeba právě i poskytnutá důvěra, nabídnutá někomu, kdo přichází na území někoho jiného a komu byl přislíben azyl. Pokud muslim svým chováním tuto důvěru zklame, porušil zásadu formulovanou jako výslovný příkaz Vznešeného Alláha a stal se zrádcem svého náboženství a jeho etických principů. Proto je také šarí'atskou povinností respektovat i vnitřní legislativu nemuslimských zemí, pokud v nich žijí nebo pobývají a tato na nich nevymáhá něco, co je podle islámu zakázáno.

Další islámsko-naučnou otázkou, o které se v souvislosti s dnešní migrační krizí a proudy utečenců z převážně muslimských oblastí zřejmě účelově vůbec nehovoří, byť by se o ní hovořit mělo, je téma samotné legitimity pobytu muslima v zemích nevěřících z hlediska šarí'y. Základním pravidlem zde je, že muslimům, kromě jasně specifikovaných vyjímek, není dovoleno pobývat v zemích nevěřících a je jim shodně jejich možnostem přikázáno či doporučeno vystěhovat se do zemí muslimských. Toto pravidlo se vztahuje bez rozdílu jak na muslimské přistěhovalce, tak na příslušníky místních muslimských menšin a dokonce i na ty, kteří na daných územích k islámu konvertují. 

Důkazem je hadís Džeríra ibn 'Abdilláha رضي الله عنه, jenž uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

أَنَا بَرِيءٌ مِنْ كُلِّ مُسْلِمٍ يُقِيمُ بَيْنَ أَظْهُرِ الْمُشْرِكِينَ

Zříkám se každého muslima, který pobývá mezi modloslužebníky.“  [2]

Jedinými výjimkami z tohoto pravidla jsou situace, kdy se dotyčný muslim, sám jistý a pevný ve své víře, aktivně zapojuje do výzvy místních nemuslimů k islámu, resp. jeho přítomnost na daném místě přináší všem zúčastněným stranám více užitku a méně škod, než jeho nepřítomnost. Muslim může hledat azyl před nespravedlností a zajištění své smysluplné existence i v zemi nevěřících, ovšem za podmínky, že se ujistil, že nemá kam utéci v rámci muslimských zemí. Muslim může hledat v zemích nemuslimů léčbu, vzdělání nebo obchodní či pracovní možnosti, pokud si je jist, že takové možnosti neexistují v žádné z muslimských zemí. Pokud muslim přichází do nemuslimské země, aby zde hledal nějakou konkrétní potřebu, např. aby vystudoval nebo realizoval obchod, pak zde může pobývat jen dokud toto nezrealizuje. 

V dnešní globalizované době, vyznačující se rozsáhlými přesuny obyvatelstva je možná obtížnější tento princip udržovat, nicméně muslimové, kteří nemohou či z různých důvodů nedokážou opustit nevěřící země, ve kterých žijí nebo ve kterých pobývají, se musí maximálně vynasnažit, aby byly co nejprospěšnější společnostem, ve kterých se ocitli a aby se spolupodíleli na šíření islámské osvěty nejlepším možným způsobem. Ti, kteří se v nemuslimských zemích naučili něčemu užitečnému, co může pomoci muslimským zemím zlepšit jejich životní úroveň, soběstačnost a vědecko-technický pokrok, nechť v tomto pomáhají muslimským zemím, buď tím, že budou daný obor rozvíjet přímo tam, anebo najdou nějaký jiný způsob. 

Kdo tyto principy nerespektuje a utíká do zemí nevěřících jen tak za pohodlným životem a větším blahobytem, anebo ještě hůře, aby unikl nějaké islámské povinnosti, sankci za porušení něčeho, či proto, aby se mohl dopouštět toho, co je islámem zakázáno a co by si nikdy nedovolil páchat v zemi muslimské, je někým, koho se zříká samotný Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Mějme tedy tento argument na paměti vždy, když budeme hovořit o muslimské přítomnosti v Evropě. Zdaleka ne všichni muslimové, kteří v Evropě jsou, v ní dle principů šarí'y mají co pohledávat. 

Kdo splňuje podmínky kladené šarí'ou na pobyt muslima v zemích nevěřících, toho se místní nemuslimové stávají sousedy. 

A Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

 والله لا يؤمن، والله لايؤمن، والله لا يؤمن‏!‏‏

Při Alláhu neuvěří! Při Alláhu, neuvěří! Při Alláhu neuvěří!

Přítomní se Prorokaصلى الله عليه و سلم zeptali, kdo že neuvěří a on odpověděl:

 الذي لا يأمن جاره بوائقه ‏

Ten, čí soused není v bezpečí před jeho nepřístojnostmi.“  [3]

Posel Božíصلى الله عليه و سلم tedy trojnásobnou přísahou dosvědčuje neúplnost, závadovost a nedostatečnost víry takového muslima, který by obtěžoval své sousedy a narušoval dobré sousedské vztahy. Povšimněte si také, že nijak nespecifikoval, jakého by tento soused, který nemá být obtěžován, měl být vyznání.

Dále na někoho, kdo přepadne a znásilní ženu pak můžeme pohlížet také jako na někoho, kdo donutil nevinnou ke smilstvu násilím. Každému, kdo se trochu obeznámil s učením islámu, je známo, že šarí'a smilstvo zakazuje a v určitých jasně vymezených případech také trestá velmi přísnou a pevně danou sazbou tělesného trestu, podobně jako i krádež a konzumaci alkoholu. 

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم říci také toto:

‏ لاَ يَزْنِي الزَّانِي حِينَ يَزْنِي وَهُوَ مُؤْمِنٌ وَلاَ يَسْرِقُ السَّارِقُ حِينَ يَسْرِقُ وَهُوَ مُؤْمِنٌ وَلاَ يَشْرَبُ الْخَمْرَ حِينَ يَشْرَبُهَا وَهُوَ مُؤْمِنٌ، وَالتَّوْبَةُ مَعْرُوضَةٌ بَعْدُ.‏‏ ‏

Smilník, když smilní, není (plně) věřícím, dokud cizoloží, ani zloděj, když krade, není (plně) věřícím, dokud krade a ani piják alkoholu není (plně) věřícím, dokud ho pije. Leč (možnost) pokání i poté zůstává otevřena.“  [4]  

Tedy jasně upřel možnost, že by někdo, kdo smilní, krade či pije alkohol, byl správným a úplným věřícím, jehož víra by byla celistvá, nepoškozená a nenarušená. Nakolik zmenšená, narušená a poškozená pak bude víra někoho, kdo smilnil a nutil jiné ke smilstvu a zároveň k tomu i pil alkohol a současně i okrádal jiné během jedné jediné noci?

Víme, že tam, kde je šarí'a aplikována soudy i v trestně-právní rovině, se smilstvo trestá třeba až 100 ranami bičem a cizoložství (tedy smilstvo ženatého nebo vdané) až smrtí ukamenováním, znásilnění, pokud na něj budeme pohlížet nikoli jako na smilstvo, ale jako na ekvivalent ozbrojené loupeže, tak až trestem smrti, krádež až odtětím pravé ruky v zápěstí a veřejné pití alkoholu až čtyřiceti ranami bičem. Zde, na místech, kde zákon žádný takový trest nemůže uložit a ani zdejší muslimové ho v souladu s dohodami, které s místními nemuslimy uzavřeli, nepožadují, můžeme tyto sazby použít jako příklad vykreslující závažnost provinění, za která mohou být takové tresty jinde uloženy. Představte si, jak závažným zločinem by bylo chytit někoho na ulici a napráskat mu sto ran bičem, zavraždit ho, nebo mu useknout ruku. Nebylo by to snad kruté a odporné? Právě natolik kruté a odporné je podle islámu i znásilnění nebo krádež. 

Podobně podle šarí'y nikdy nesmí muž porušit zákaz dotýkat se ženy, která není ani jeho manželkou, ani jeho blízkou příbuznou, neboť Ma'kil ibn Jesár رضي الله عنه  slyšel, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم před podobným počínáním varoval: 

 لَأَنْ يُطْعَنَ فِي رَأْسِ أَحَدِكُمْ بِمِخْيَطٍ مِنْ حَدِيدٍ ، خَيْرٌ لَهُ مِنْ أَنْ يَمَسَّ امْرَأَةً لَا تَحِلُّ لَهُ

Vskutku lépe, když někoho z vás do hlavy zasáhne železná jehlice, než když se dotkne ženy, která mu není dovolena.“  [5] 

I když se zde jedná již jen o příměr a nikoli verdikt reálného trestu jako v předchozích případech, pokračujme ve stejné lince přirování, jako předtím. Jak hrozivým zločinem by bylo bodnout železnou jehlicí do hlavy náhodného kolemjdoucího? Ještě horším zločinem je podle islámu již jen sáhnout na okolo procházející ženu.

Sečteno a podtrženo, pachatelé z německých nádraží a ulic se nechovali jako skuteční věřící islámu, nýbrž jako zvěř, která se utrhla z řetězu. Pokud k tomuto nedošlo spontánně, ale organizovaně, šlo o organizovaný zločin. Pokud by se nakonec ukázalo, že v pozadí německého skandálu stojí nějaká konkrétní nenávistná ideologie snažící se vnést strach a nenávist mezi muslimy a nemuslimy ve světě (což se zatím ani nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo), byl by tento případ jedním z hlavních důkazů, dokládajících, nakolik je tato ideologie vzdálená islámu a nakolik užívá prostředků protivících se šarí'i. Nejvyšším cílem šarí'y je totiž nedotknutelnost osobní víry, života člověka, jeho zdravého rozumu, jeho osobní cti a důstojnosti a jeho majetku. Toto jsou posvátnosti, které šarí'a chrání tím, že vyměřuje nejpřísnější tresty tomu, kdo by je napadl. Pokud by za několika stovkami trestných činů, které se ve zmíněných německých městech dohromady v noci na 1. leden letošního roku odehrály, stála nějaká ideologie, potom by byla z pohledu islámu hodna kategorického odsouzení pro zradu závazků, porušení zásad vstupu do nevěřící země, pošlapání práva souseda, nerespektování pravidel veřejného kontaktu mezi pohlavími, útoku na lidskou důstojnost a několik dalších nejvyšších hodnot šarí'y. Pokud by tato ideologie tyto zločiny omlouvala nějakým vznešeným islámským konceptem, potom by to byl další důkaz její neislámskosti s poukazem na to, že nelze dosahovat vznešeného cíle podlými prostředky, např. nelze okrádat lidi a nakradený majetek rozdávat na dobročinné účely. 

Podobně i sexuální násilí bude vždy sexuálním násilím a nikdy džihádem na cestě Boží. 

Pokud by se toto podezření nakonec vyvrátilo, byla by to velká rána pro západní kulturně-fašistické kruhy, které takovou spojitost urputně a za každou cenu hledají, i kdyby si ji měli vykonstruovat uměle. Naplno se ukáže, že skandál, který s takovým očekáváním přivítali jako dar z nebes, se nakonec obrátí proti nim. Všem pak bude jasné, že to byli oni, kdo projevil z utrpení oněch desítek nevinných žen, mezi nimiž nebyly jen bílé Němky, ale také minimálně jedna muslimka z Afghánistánu, perverzní radost a kdo se v celém tomto skandálu tak nechutně vyžíval a kdo nad ním skákal škodolibou radostí a zadostiučiněním, že se stalo to, co již dlouho předvídal. Navíc tato evropská frakce nabízí jen násilná a ukřičená a nikoli racionální řešení a celý vyvstalý konflikt pouze přiostřuje. Všezápadnímu odporu a zděšení proti imigrantům, muslimům i islámu, kterou celý incident, stejně jako mnohé jiné před ním, vyvolaly, se nelze divit a nutno to považovat v daném kontextu za naprosto pochopitelné a samozřejmé. Jde však o emoce, se kterými se musí rozumně a smysluplně pracovat, je třeba je racionalizovat a usměrňovat, nikoli na jejich vlně surfovat, rozdmýchávat další vášně a zneužívat je pro vlastní propagandu a politický vzestup.

Německý skandál také naplno rozkrývá systémové selhání liberalizmu a kulturního inženýrství současných západních elit, stejně jako neschopnost a neochotu místních útlocitných pokrytců postavit se smečce rozjívenců nekulturních jak podle západních, tak i podle islámských měřítek, na kterou platí jen velký bič a malý dvůr. Ukázalo se totiž, že hodnoty, ke kterým chtěli převychovávat zbytek vlastní společnosti i okolního světa, nejsou schopni uhájit a prosadit ani na vlastní půdě a že jejich politika úřední mocí naordinovaného soužití odlišných kultur je nefungující iluzí, což je v rozporu s jejich zaslepenou tezí jejich narcistického ega o své vlastní neomylnosti. Začne Evropa už konečně rozlišovat mezi aktuální nutností slušného a nekonfliktního soužití lidí různé etnicity, původu a náboženského vyznání na straně jedné a s relativizací hodnot i nebezpečným čachrováním s komunitami a jejich odlišnými způsoby života, za které je odpovědná postmoderní ideologie jejích dnešních elit, na straně druhé? 

Události, kterých jsme byli svědky mají i další nepřiznaný rozměr, o kterém se kvůli všeprostupující totalitě politické korektnosti mlčí. Je jím stupidita, omezenost a předpojatost způsobů, kterým na sebe, jedni na druhé, navzájem pohlížíme. Nazvěme je orientalizmus a okcidentalizmus. 

Orientalizmus znamená, že západní pozorovatel automaticky předpokládá svou kulturní nadřazenost nad obyvateli Orientu a vše, co v něm vidí, si vysvětluje v souladu se svým stereotypním vnímáním Orientu, byť to může být v příkrém rozporu s realitou. Myslí si, že Orientálci rozumí více, než Orientálec sám sobě. V našem případě je pro něho Orientálec, tedy zejména muslim, zvířeckým divochem bez zábran, neschopným lásky a něžnosti, který má sexuální násilí v popisu práce a nenávist a absolutní neúctu k ženě za automatický středobod svého náboženství. Ze své podstaty a přirozenosti nemůže svou sexualitu projevit jinak, než jen a pouze násilím. Cokoli, co muslim udělá, je posuzováno podle tohoto prizmatu. V této optice se ztrácí rozměr, že zločinec libovolného náboženského vyznání se dopustil zločinu, a vždy převládne vidění, že muslim se zachoval tak, jak mu diktuje jeho přirozenost. 

Okcidentalizmus představuje podobné zkreslení zrcadlově obráceně. Pro muslimského pozorovatele uplatňujícího omezenou okcidentalistickou optiku není na evropské ženě nic z noblesní cudnosti muslimek, které nemají ve svyku potulovat se v noci samy po ulicích. Její způsoby a gesta mu důvěrně připomínají to, co by bylo v jeho domovských společnostech považováno za lehčí mravy, ačkoli na nich, viděno západní subjektivní optikou, není nic až tak frivolního a to, že sféra domova a sféra vnějšího světa není v západních společnostech tak striktně rozdělena mezi pohlavími, nemusí a priori nic určujícího vypovídat o místní morálce. V jeho zkratkovitém vidění je pak Evropa kasínem nevěstincem světa a nebyl nikdo, kdo by ho vyvedl z omylu. O Evropě, Americe a životě na Západě toho ví asi tolik, co průměrný obyvatel Západu o životě v muslimských zemích a svou představu nekorespondující s realitou čerpá naprosto shodně z toho, co se mu servíruje. Orientalizmus možno vidět všude kolem sebe. Nakolik je mezi muslimy, kteří v Evropě již žijí, rozšířen okcidentalizmus, bude těžší odpovědět. Nicméně mohlo by to být pro praktický život irelevantní, pokud by byly dodržovány výše uvedené islámské předpisy, které platí samy o sobě a nejsou, jak jsme viděli, podmíněny náboženstvím či specifickým chováním protistrany.

Oba přístupy pramení z neznalosti druhého. A oba přístupy vydatně posilují a udržují media, hájící převážně liberální postmoderní ideologii a permisivizmus, tedy tezi, že žádné společenské zákazy neexistují, veškerá tabu padla a vše je dovoleno. Přitom media jsou jediným kanálem, díky kterému se o sobě navzájem dozvídají lidé, kteří jinak nemají šanci se v realitě potkat. Již desetiletí krmí tato media několik generací svých evropských diváků orientalismem zkresleným obrazem muslimů a v současné podobě pop-kultury také bombardují jak evropské, tak v dnešním globalizovaném světě stále častěji i neevropské konzumenty vydatnými zobrazeními volné sexuality a neregulované erotiky hraničící až s pornografií, ačkoli v reálném západním životě zdaleka tolik obscénnosti, jako v holywoodské produkci, není. Podobně jako není průměrně vzdělaný nemuslimský konzument schopen odlišit jemu nabízený mediální obraz muslimského světa od skutečnosti, není téhož schopen ani průměrně vzdělaný muslimský konzument ve vztahu k Evropě a Americe. Když se obě nereálné vize spolu v realitě střetnou, má to za následek to, co se stalo v Německu. Selhala nejen výchova ke zdrženlivé cudnosti, ale i zodpovědnost rodiny, širší komunity i společnosti jako celku. Napadené ženy jsou tedy obětí nejen útočníků samých, ale nepřímo i západního permisivismu a kultu medializace tělesnosti v pokleslé populární kinematografii či hudbě západní provenience, která je medii rozšiřována po celém světě. Pokračovat v takto nastaveném kursu i nadále by bylo jen další fackou do tváře těchto zneuctěných žen.

V tradiční evropské společnosti existoval kdysi vyzdvihovaný princip gentlemanství, který velel bránit čest dámy za každou cenu, třeba i prolitím krve. A byl to dnes všudypřítomný postmoderní genderový fanatizmus, který ho pod záminkou ženské emancipace téměř vyhladil. V tradiční islámské společnosti zajišťovaly obranu ženské cti právě ty islámské hodnoty, o kterých jsme výše hovořili. Feministické šílenství blouznících evropských liberálů hrozí, že zničí i je. Navíc jsou zde i islámské hodnoty, které, jak jsme viděli, mohou podobným skandálům, jako byl i ten německý, předcházet, pokud na ně bude islámská osvěta klást patřičný důraz. Žel islámská osvěta a s ní i potenciál k šíření a upevňování těchto morálních imperativů je dnes pod útokem nové vlny evropského kulturního fašismu. I když by islám sám mohl pomoci v nápravě chlípníků a neurvalců mezi muslimy, má k tomu v západním diskursu stále méně prostoru. Obě ideologie, které spolu dnes bojují o ovládnutí západní mysli, dohromady systematicky likvidují odvěké ctnosti, které měly evropské i muslimské tradiční společnosti de facto společné a které zde byly k dispozici, aby ochránili důstojnost žen a zajistily přirozené, slušné a nekonfliktní soužití muslimů i nemuslimů v globalizovaném světě volně a napříč hranicemi se pohybujících osob. Kulturní impulzy, prvky a adaptace, které mohly dopomoci k řešení střetů ustupují brutálním, nezodpovědným a neuváženým manipulacím s kulturou, nikoli nepodobným duchu 50. let a tehdejšímu heslu o poroučení větru i dešti. Islámská výchova obsahuje nezpochybnitelný apel k uctivosti, cudnosti a zdrženlivosti, který je možno ve spolupráci s muslimskými komunitami využít, pokud evropské úřady z muslimských přistěhovalců ve snaze je integrovat, tedy v praktickém a každodenním pojetí vlastně asimilovat, nevytvoří beztvarou a bezbarvou masu akulturovaných vyděděnců, kteří vlastní kulturu ztratili a novou přijmout nejsou schopni. Evropská nemuslimská většina ovšem ani sama neví a není s to se usnést, jakou verzi evropské kultury a hodnot a jejich výkladu musí tito přistěhovalci bez diskuze přijat za svou – kozervativní nebo liberální, pravicovou nebo levicovou, agresivně sekukární, nebo nábožensky otevřenou, tezi kulturní plurality nebo vnucované homogenity? Identita evropských nemuslimů se navíc smrskává na odmítnutí islámu, jež se postupně stává jediným prvkem evropské nemuslimské kultury, na němž se sice všechny diskursní frakce shodují, nicméně toto komplikuje situaci muslimské menšiny, která již v Evropě existuje delší dobu. Jako by se jim chtělo říci: Můžete s námi žít, ale jen pokud odvrhnete víru, pro kterou žijete a která je vaší pevnou součástí.

Pro úplnost dodávám, že skandál podobný současnému německému, ale ještě horší, propukl v roce 2012 i v jiné většinově nemuslimské zemi, v mnohasetmilionové Indii, kde vedle sebe žili a žijí muslimové i bezpočet dalších vyznání tradičně po staletí, ve větším nebo menším respektu. Ani oběti, ani odsouzení, ani soudci v případech série hromadných brutálních znásilnění s oběťmi na životech v okolí Díllí nebyli muslimové a nesoudilo se tam podle šarí'y, ale podle místního sekulárního zákona. Nicméně indická justice nešetřila ani rozsudky smrti. 

Není tedy na čase, aby i Evropa konečně odhodila svou vykleštěnou, paralyzující, ubíjející a neplodnou zjemnělost, se kterou před lety postmoderní liberálové a pokrytečtí pseudohumanisté odsoudili hrdelní tresty jako barbarský přežitek, a začala uvažovat nad stejně exemplárními rozsudky? Bude skutečně učiněno spravedlnosti za dost? Ukážeme do budoucna každému primitivovi, že si důstojnost a bezpečí našich matek, dcer, sester a manželek dokážeme a hodláme tvrdě a nekompromisně ubránit a že si jich ceníme více, než na několik málo let odnětí svobody? 

_____________________________________

[1] Viz Tuhfetu mewdúdi fí ahkámi l-mewlúd, str. 16.

[2] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 2645 jako sahíh; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1604. Zaznamenal jej i an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4780, se slovy „...který žije mezi modloslužebníky.“ 

[3] Muttefekun 'alejhi podle al-Buchárího v Sahíhu a Muslima v Sahíhu, viz an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 305. V jiné verzi stojí: „Nevejde do Ráje nikdo, koho soused ...“ Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 46.

[4] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6810; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 57.

[5] Zaznamenali at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 486; ar-Ruwejní v Musnedu, hadís č. 1283. Šejch al-Albání jej ocenil jako sahíh v Sahíhu l-džámi', hadís č. 5045, a v Silsiletu ahádísi s-sahíha, hadís č. 226. Samotný Ma'kil také řekl: „Pro mne je lepší, aby mne do hlavy zasáhla železná jehlice, než abych se dotkl ženy, která není mým mahremem.“ Zaznamenal Ibn Abí Šejba vMusannefu, podání č. 17136; a tento jeho isnád je dokonce ještě věrohodnější.