NEBERTE SVÉ HŘÍCHY PŘÍLIŠ NA LEHKOU VÁHU

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 إِنَّ الْعَبْدَ إِذَا أَخْطَأَ خَطِيئَةً نُكِتَتْ فِي قَلْبِهِ نُكْتَةٌ سَوْدَاءُ فَإِذَا هُوَ نَزَعَ وَاسْتَغْفَرَ وَتَابَ سُقِلَ قَلْبُهُ وَإِنْ عَادَ زِيدَ فِيهَا حَتَّى تَعْلُوَ قَلْبَهُ وَهُوَ الرَّانُ الَّذِي ذَكَرَ اللَّهُ ‏:‏ ‏‏ كَلَّا ۖ بَلْ ۜ رَانَ عَلَىٰ قُلُوبِهِم مَّا كَانُوا يَكْسِبُونَ‏‏ ‏.‏‏
Když se služebník dopustí hříchu, na jeho srdci se objeví černá skvrna. Kdykoli se hříchu nadále zdrží, prosí o odpuštění a kaje se, jeho srdce je znovu vyleštěno do čistoty. Ale pokud se ke hříchu znovu navrátí, skvrna se rozrůstá, dokud nepokryje srdce celé. A to je ona rez, vzpomínaná ve verši:
كَلَّا ۖ بَلْ ۜ رَانَ عَلَىٰ قُلُوبِهِم مَّا كَانُوا يَكْسِبُونَ
Však pozor! Naopak srdce jejich zrezivěla od toho, co si vysloužila. (Mutaffifín:14)“1
 
Anas ibn Málik رضي الله عنه pravil:
 إِنَّكُمْ لَتَعْمَلُونَ أَعْمَالاً هِيَ أَدَقُّ فِي أَعْيُنِكُمْ مِنَ الشَّعَرِ، إِنْ كُنَّا نَعُدُّهَا عَلَى عَهْدِ النَّبِيِّ صلى الله عليه وسلم الْمُوبِقَاتِ‏.‏ قَالَ أَبُو عَبْدِ اللَّهِ يَعْنِي بِذَلِكَ الْمُهْلِكَاتِ‏.‏
Věru vy se dopouštíte činů, které jsou ve vašich očích nepatrnější, nežli vlásek, zatímco v dobách Božího Proroka صلى الله عليه و سلم bychom je považovali za zkázonosné!“ Abú 'Abdulláh (jeden z vypravěčů tohoto hadísu) uvedl, že to znamená zničující.2
 
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه praviĺ: „Jedním z největších hříchů je, když člověk bere své vlastní hříchy příliš na lehkou váhu.3
 
'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه ohledně následků hříchů pravil:  „Trestem za hříchy je odvracení se od uctívání, tísnivý život a nedostatek v prožívání slasti.“ Zeptali se ho: „Jaký nedostatek v prožívání slasti?“ Odpověděl: „Nikdy neukojí svou tužbu povoleným způsobem, aniž by potom nezažil něco, co mu slast z toho zkazí!
 
Šejch Muhammed Násiruddín al-'Uwejd uvádí, že známý Prorokův صلى الله عليه و سلم společník Selmán al-Fárisí رضي الله عنه pravil:  „Když si Alláh pro někoho přeje zkázu, odejme mu stud. Když pak dotyčný pozbude studu, stane se zarputilým hříšníkem. Když se stane zarputilým hříšníkem, Alláh mu odejme důvěryhodnost a schopnost splnit závazky. Kdokoli pozbude důvěryhodnosti a schopnosti dostát závazkům, stane se podvodníkem. Když se dotyčný stane podvodníkem, Alláh mu ze srdce odejme slitování a on se tak stane zkaženým a hrubým. Když se stane zkaženým a hrubým, Alláh mu odejme korunu víry a dotyčný se stane něčím na způsob prokletého šejtána.
 
Al-Hasan al-Basrí dodal: „Hřích po hříchu, hřích po hříchu, dokud srdce úplně nezčerná a nakonec zcela nezemře!
 
Sulejmán at-Tejmí řekl: „Člověk se v noci dopustí hříchu a vstane ponížený!
 
Bilál ibn Sa'd pravil: „Nedívej se na to, jak je hřích malý, ale pohlédni na velikost Toho, vůči Komu jsi zhřešil!
 
Uvádí se, že imám aš-Šáfi'í ohledně toho, kdo je spokojen se svými činy, pravil: „Pokud se obáváš zmámení vlastními skutky a zahleděnosti do nich, potom si připomeň, o čí potěchu usiluješ, připomeň si (rajské) radosti, ve kterých si přeješ dlít a trest, kterého se obáváš. Kdokoli se zamyslí nad těmito třemi věcmi, shledá své skutky nepatrnými.4
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Nikdy jsem se nedopustil hříchu, aniž bych nezpozoroval jeho dopad v chování své manželky a svého jízdního zvířete!
 
Ibn Sirín jednou upadl do znatelného dluhu a ustaraně si povzdechl: „Dobře vím, odkud se bere tento dluh! Přišel kvůli hříchu, kterého jsem se dopustil před čtyřiceti lety!
 
Hátim al-Asamm pravil: „Říká se, že spěch je od šejtána, kromě v pateru věcí: nakrmit hosta, když přijde na návštěvu, připravit nebožtíka k pohřební modlitbě, vdát děvče, když dospěje, vrátit dluh, když uplyne stanovená lhůta a kát se ze hříchů, hned jakmile se jich dopustíš.5
 
As-Sirrí as-Sákití pravil: „Jedním ze znaků postupného upadání do zkázy je i neschopnost spatřovat vlastní nedostatky.6
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:
„Chodidla mnohých služebníků Božích, kteří směřovali ke svému Pánu, podklouzla. A důvodem toho bylo, že uctívali Alláha tak, jak oni sami chtěli, kdyby Ho však uctívali tak, jak to po nich chtěl On Sám, nic by se jim nepřihodilo!“7
 
Jeho žák Ibn Kajjím al-Džewzíjja napsal:
„Nejškodlivější věcí pro člověka je být lhostejný, nezpytovat sám sebe a zanedbávat věci. Toto vše přivádí člověka do záhuby. Toto je stav zatracenců zanedbávajících důležité věci a spoléhajících se na odpuštění, kteří nikdy sami sebe nezpytují, vrhajíce se tak do propasti a zapomínajíce na své hříchy.“8
Také napsal:
„Jako trest za hříchy stačí již jen to, že ti brání v uctívání Alláha, i když si to přeješ činit.“9

Z tohoto důvodu Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:
أكثروا ذكر هاذم اللذات ‏(‏‏يعنى الموت)‏
Často si připomínejte tu, která zpřetrhá všechny slasti!“ Tj. smrt.10
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil:
كن في الدنيا كأنك غريب، أو عابر سبيل
Buď na tomto světě jako kdybys byl cizinec, nebo jako projíždějící poutník!11
 
Věřící má proto mnoho přemýšlet o své smrti, často ji vzpomínat a nebát se jí, protože smrt je přece jeho setkání s milovaným Pánem – a kdo se bude těšit na setkání s Alláhem, Alláh se také bude těšit na setkání s ním.
 
Na druhou stranu nemožno rovněž zapomínat na dobré smýšlení o Alláhu, protože to je jednou z největších příčin dobrého zakončení pozemské životní pouti.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللهُ: أَنَا عِندَ ظَنِّ عَبدِي بِي
Pravil Alláh: „Budu takový, jak o Mně Můj služebník smýšlí.12

V hadísu Džábira ibn 'Abdulláha رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
لَا يَمُوتَنَّ أَحَدُكُم إِلَّا وَ هُوَ يُحسِنُ الظَّنَّ بِاللهِ
Nechť nikdo z vás neumírá, aniž by o Alláhu smýšlel v nejlepším.13
 
Také se uvádí, že jednoho dne přišel Posel Boží صلى الله عليه و سلم k mladíkovi, který umíral. Zeptal se ho, jak mu je a mladík mu odpověděl: „Doufám v Alláha, ale také se strachuji svých hříchů!“
Posel Boží mu odpověděl:
لاَ يَجْتَمِعَانِ فِي قَلْبِ عَبْدٍ فِي مِثْلِ هَذَا الْمَوْطِنِ إِلاَّ أَعْطَاهُ اللَّهُ مَا يَرْجُو وَآمَنَهُ مِمَّا يَخَافُ
Tyto dvě se v srdci služebníka v okamžiku jeho smrti nemohou spojit, aniž by mu nebylo dáno to, v co doufá a aniž by mu nebyla dána ochrana před tím, před čím se strachuje!14
 
 
1 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3334 jako hasan sahíh. Al-Albání jej ocenil jako hasan a stejně tak i šejch Mukbil v Sahíhu Musnedin, hadís č. 1449.
2 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6492.
3 Uvádí jej Abú Bekr ad-Dínewerí v Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, podání č. 2318.
4 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá`, 10/42.
5 Viz Tehzíbu Hiljeti l-awlijá, 2/509.
6 Viz Sifetu s-safwa, 2/76.
7 Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/90.
8 Viz Ighásetu l-lehfán, 1/136.
9 Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 87.
10 Na autoruitu Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2307 jako hasan gharíb; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1824. Al-Albání tento hadís ocenil jako sahíh v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1210. Jako sahíh jej uvádí i Ibn Hibbán ve svém Sahíhu, hadís č. 2992.
11 Na autoritu Ibn 'Omara رضي الله عنهما zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 81.
12 Viz Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1905.
13 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 17/209.
14 Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4261, na autoritu Anase رضي الله عنه.Al-Albání oceňuje hako hasan v Silsiletu ahádísi s-sahíha, hadís č. 1051.