NECHŤ NIKDO NEŘÍKÁ: „Ó BOŽE ODPUSŤ MI, POKUD CHCEŠ“

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ لاَ يَقُولَنَّ أَحَدُكُمُ اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي، اللَّهُمَّ ارْحَمْنِي، إِنْ شِئْتَ‏.‏ لِيَعْزِمِ الْمَسْأَلَةَ، فَإِنَّهُ لاَ مُكْرِهَ لَهُ.

Nechť nikdo z vás nikdy neříká: „Ó Bože, obdař mne milostí, pokud chceš,“ nýbrž nechť vždy prosí Alláha odhodlaně, protože nikdo nemůže Alláha nutit, aby učinil něco proti své vůli.[1]

Buchárí uvádí tento hadís poprvé v Knize proseb v kapitole O nutnosti prosit s rozhodnou jistotou a potom i v Knize Boží Jedinosti v kapitole O Boží vůli a chtění. Muslim ho zaznamenává v Knize o vzpomínání Alláha, prosbách, pokání a žádání o odpuštění, v kapitole Být v prosbě pevně odhodlán a neříkat při ní „pokud budeš chtít.

Tam ho uvádí do kontextu těchto koránských veršů:

تُؤْتِي الْمُلْكَ مَنْ تَشَاءُ

Ty dáváš vládu, komu chceš (Áli 'Imrán: 26)

وَمَا تَشَاءُونَ إِلَّا أَن يَشَاءَ اللَّـهُ رَبُّ الْعَالَمِينَ

Však přát si toho nebudete, pokud Bůh, Pán světů všech, nebude chtíti! (Tekwír: 29)

وَلاَ تَقُولَنَّ لِشَيْءٍ إِنِّي فَاعِلٌ ذَلِكَ غَدًا إِلاَّ أَنْ يَشَاءَ اللَّهُ

a neříkej o ničem: "Já zítra učiním to a to," aniž připojíš: "Bude-li chtít Bůh." (Kehf: 23-24)

Sa'íd ibn Musejjeb uvádí od svého otce, že v této souvislosti zjevil Alláh o Abú Tálibovi:

إِنَّكَ لاَ تَهْدِي مَنْ أَحْبَبْتَ وَلَكِنَّ اللَّهَ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ

Nemůžeš vést ty, které bys rád vedl, avšak Bůh, ten vede, koho chce. (Kasas: 56)

V neposlední řadě k souvisejícím patří i slova Boží.

يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلاَ يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ

Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. (Bekara: 185)

Muslimova verze našeho předmětného hadísu v Knize o vzpomínání Alláha, prosbách, pokání a prosbách o odpuštění, v kapitole O pevném odhodlání v prosbě a o tom, že se nemá říkat „pokud chceš,“ praví:

إِذَا دَعَا أَحَدُكُمْ فَلاَ يَقُلِ اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي إِنْ شِئْتَ وَلَكِنْ لِيَعْزِمِ الْمَسْأَلَةَ وَلْيُعَظِّمِ الرَّغْبَةَ فَإِنَّ اللَّهَ لاَ يَتَعَاظَمُهُ شَىْءٌ أَعْطَاهُ

Když někdo z vás o něco žádá svého Pána, nechť nehovoří: „Ó Bože, odpusť mi, pokud chceš,“ nýbrž nechť o to, o co prosí, prosí odhodlaně, plně po tom toužíce, protože není v očích Božích nic tak velikého, aby to nemohl poskytnout.[2]

V podobném duchu vypráví i Anas ibn Málik رضي الله عنه od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, že řekl:

‏ إِذَا دَعَا أَحَدُكُمْ فَلْيَعْزِمِ الْمَسْأَلَةَ، وَلاَ يَقُولَنَّ اللَّهُمَّ إِنْ شِئْتَ فَأَعْطِنِي, ‏ فَإِنَّهُ لاَ مُسْتَكْرِهَ لَهُ.

Když kdokoli z vás prosí Alláha o něco, nechť je rozhodný v tom, o co žádá a nechť nikdy neříká: „Ó Bože, pokud chceš, tak mi to dej,“ protože Jeho nikdo nemůže k ničemu donutit.[3]

Tak zaznamenává al-Buchárí v Knize proseb v kapitole Člověk má prosit Alláha odhodlaně a Muslim v Sahíhu v kapitole O prosbě s odhodláním a o tom, že v prosbě člověk nemá říkat „pokud chceš.

Zákaz popužívání těchto slov při prosbách se podle Muhammeda ibn Sáliha al-'Usejmína odráží ve třech aspektech:

1. Tato slova implikují, že Alláh je k něčemu zavazován nebo nucen, že Alláhu může něco zabránit v tom, aby poskytl to, oč je žádán.

2. Pokud člověk při své prosbě k Alláhu použije slova „pokud budeš chtít,“ jakoby tím říkal, že pokud Alláha o něco poprosí, působí mu tím nějakou těžkost a Alláh mu možná nebude chtít jeho prosbu vyplnit, protože je vůči Němu nějak zavazující.

Tato slova „pokud chceš“ tedy nejsou vhodná z toho důvodu, že pro Alláha má to, o co Ho služebník žádá, pramalou důležitost a Alláh proto nepotřebuje, aby se, pokud je o něco žádán, dodávalo „pokud chceš.“ Alláh nikoho z těch, kteří Ho o něco žádají, nepovažuje za někoho, kdo by Mu působil nějakou těžkost nebo nepříjemnost, což je také důvodem Prorokových slov „není v očích Božích nic tak velikého, aby to nemohl poskytnout.“

Vznešený Alláh praví:

زَعَمَ الَّذِينَ كَفَرُوا أَن لَّن يُبْعَثُوا قُلْ بَلَى وَرَبِّي لَتُبْعَثُنَّ ثُمَّ لَتُنَبَّؤُنَّ بِمَا عَمِلْتُمْ وَذَلِكَ عَلَى اللَّهِ يَسِيرٌ

A domnívají se ti, kdož jsou nevěřící, že nebudou vzkříšeni: Rci: "Ba naopak, při Pánu mém, budete vskutku vzkříšeni a potom budete poučeni o tom, co jste dělali. A to bude Bohu věcí velmi snadnou." (Taghábun: 7)

3. Ten, kdo v prosbě použije tato slova, také vytváří dojem, jakoby od Alláha nic nepotřeboval." [4]

V těchto tří aspektech vnímá al-'Usejmín porušení správného přesvědčení o Jedinosti a jedinečnosti Boží (arab. التوحيد tewhíd) a to z následujících důvodů:

Kdo použije v prosbě slova „pokud chceš,“ dopouští se prohřešku proti Jedinosti Božího panování (arab. الربوبية ar-rubúbíja) z toho důvodu, že implikuje možnost, že někdo nebo něco může činit na Alláha nátlak. Takže jeho přesvědčení o tom, že Alláh je absolutním Pánem, není úplné, neboť dokonalá víra v Boží panování zahrnuje i přesvědčení, že neexistuje zhola nic, co by mohlo Alláha k něčemu donutit, naopak, jemu nikdo nebude klást otázku, proč to, či ono neudělal, shodně slovům Božím:

لا يُسْأَلُ عَمَّا يَفْعَلُ وَهُمْ يُسْأَلُونَ

A On nebude tázán na to, co koná. zatímco oni budou dotazováni. (Anbijá´: 23)

Dalším útokem na Jedinost v Jeho panování je pak implikace, že to, co dává, je pro Něho až příliš velké – a toto přesvědčení napadá Boží velkodušnost a štědrost.

Z druhé strany, z pohledu Božího služebníka, taková slova implikují, že je schopen se obejít bez svého Pána. Toto je prohřeškem z hlediska vztahu lidské bytosti k Alláhu, ať už pohledu Jedinosti božství (arab. ألوهية ulúhíja), tedy výlučného Božího práva na uctívání, či Božího panování anebo Jedinečnosti Boží z hlediska Jeho jmen a atributů (arab. الأسماء و الصفات al-asmá´u we s-sifát).[5]

Pravda je taková, že není žádného služebníka, který by se dokázal obejít bez milosti Boží, jak praví Sulejmán ibn 'Abdilláh ibn Muhammed ibn 'Abdilwehháb at-Temímí:

Služebník Boží se bez milosti Boží a Jeho odpuštění neobejde ani na mrknutí oka, naopak, služebník na Něm plně závisí a je na Něho plně odkázán, protože On je ze Své podstaty Soběstačným, který nikoho nepotřebuje, shodně slovům Božím:

يَا أَيُّهَا النَّاسُ أَنتُمُ الْفُقَرَاء إِلَى اللَّهِ وَاللَّهُ هُوَ الْغَنِيُّ الْحَمِيدُ

Lidé, vy chudáci jste na Boha odkázaní, zatímco On soběstačný je a chvályhodný. (Fátir: 15)

Alláh zakázal slova „odpusť mi, pokud chceš“ proto, že v sobě obsahují klam, že člověk odpuštění a milost Boží nepotřebuje. A toto odporuje víře v Jedinost a Jedinečnost Boží.[6]

_______________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 6339 a 7477; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2679; Málik v al-Muwetta´u, hadís č. 500; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1483; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3854; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3497 jako hasan sahíh.

[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2679.

[3] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6338; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2678.

[4] Viz al-Kawlu l-mufídi 'alá Kitábi t-tewhíd, 2/331.

[5] Viz Ibid., str. 2/334.

[6] Viz Tejsíru l-'azízi l-hamíd, str. 491.