NEJDŮLEŽITĚJŠÍ A NEJVĚTŠÍ DŽIHÁD: BOJ PROTI VLASTNÍMU EGU

Mezi nejikoničtější a nejčastěji zmiňované příkazy islámu patří bezesporu povinnost vést džihád. Džihád je bojem ve vší šíři významů tohoto slova a vojenský střet je jen jednou z mnoha a mnoha jeho rozličných podob.

Imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja pravil: 

Co se džihádu týče, ten je čtyř typů – džihád proti sobě samému, džihád proti šejtánu, džihád proti nevěřícím a džihád proti pokrytcům.[1]

Proto mudžáhid, tedy ten, který džihád vede, téměř nikdy nepoužije zbraň, která zraňuje a odnímá životy jiných. A pokud už musí a je to nevyhnutelně nutné, potom pravý a skutečný mudžáhid bojuje se ctí a podle vznešených morálních pravidel, která za žádnou cenu nepřekročí.

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja ohledně džihádu ve smyslu bitvy pravil:

„Kniha Boží a Sunna Jeho Posla překypuje příkazy džihádu a zmínkami o jeho přednostech. Nicméně je povinností rozpoznat zákonný džihád, přikázaný Alláhem a Jeho Poslem, od džihádu inovátorů, džihádu následovníků bludu, kteří vedou džihád v poslušnosti šejtánovi, zatímco se domnívají, že vedou džihád v poslušnosti Milostivému. Takový je džihád následovníků inovace a tužeb, jako jsou cháridžovci a jiní jim podobní, kteří bojují proti věřícím islámu.“ [2]

Není pochyby o tom, že existuje boj obtížnější i boj snadnější, boj větší i menší, boj proti hlavnímu nepříteli a boj proti nepřátelům vedlejším. Avšak tím nejobtížnějším, nejhlavnějším a největším džihádem není boj na bitevním poli, nýbrž je jím nade vší pochybnost boj proti špatným stránkám sebe sama, svého ega a své povahy. Tento je základem pro všechny ostatní

‘Alláma 'Abdurrahmán as-Sa’dí proto člení džihád na dvě základní úrovně:

„Džihád nabývá dvou podob. Prvním je džihád jehož cílem je očištění a zdokonalení samotných muslimů, jejich věrouky, jejich mravnosti a morálnosti jejich chování, jakož i zlepšení všech jejich náboženských i světských záležitostí, či rovněž jejich kultivace co se týče znalostí a činů. Tento typ džihádu je samým základem veškerého džihádu a je jeho páteří, na které spočívá druhý typ džihádu, jehož cílem je vzdorovat konání těch, kteří napadají islám a muslimy, ať už jde o nevěřící, pokrytce nebo heretiky, či kohokoli jiného z řad nepřátel islámu a jeho protivníků.” [3]

A právě tomuto nejvznešenějšímu typu džihádu, boji proti sobě samému za vlastní duchovní růst a sebezdokonalení, se věnoval imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja, když zmínil čtyři jeho stupně:

„Jeho prvním stupněm je bojovat proti vlastnímu egu získáváním nauky a následováním náboženství Božího, náboženství, bez kterého toto lidské já nikdy žádného vítězství nedosáhne, ani spokojenosti na tomto světě ani na světě onom. Pokud nás znalost víry mine a projde bez účinku okolo nás, staneme se bídníky jak na světě tomto, tak i na onom.

Jeho druhým stupněm je boj proti vlastnímu egu tím, že budeme podle těchto získaných a načerpaných znalostí také jednat. V opačném případě znalost, která nemá za následek čin, jenž jí je veden, pokud už přímo neškodí, tak minimálně nijak neprospívá.

Třetím jeho stupněm je boj proti vlastnímu egu vyzýváním ostatních k vědění a rozšiřování tohoto vědění mezi ty, kteří o něm nemají potuchy. V opačném případě by se člověk stal jedním z těch, kteří utajují správné vedení, které Alláh lidstvu zjevil a jejich znalosti by jim nepřinesly žádný užitek a nebyly by jim nic platné ani jako záchrana před trestem Božím.

A čtvrtým jeho stupněm je neochvějně vydržet a trpělivě snážet obtíže, které s sebou šíření náboženské osvěty nese, jakož i škod, které mu působí okolí. Je třeba zůstat vytrvalým a trpělivým vůči veškeré této nepohodě, pro věc Boží.

Když kdokoli v sobě obsáhne všechny čtyři tyto stupně, stane se jedním z duchovních mudrců (arab. الربانيون ar-rabáníjjún), neboť věru zbožní předkové se shodují na tom, že učenec si nezaslouží být nazýván jako rabání, dokud nezná pravdu, nekoná v souladu s ní a nešíří ji dále mezi ostatní. Protože kdokoli získává znalost, koná podle ní a vyučuje ji další, potom dosáhl něčeho ohromného, čemu není pod nebesy rovno.“ [4]

______________________________

[1] Viz Zádu l-me´ád, 3/9.

[2] Viz ar-Raddu 'ale l-Ichná'í, 1/471.

[3] Viz Wudžúbu t-te’áwuni bejne l-muslimín, str. 7-8.

[4] Viz Zádu l-me´ád, 3/9.