NEJHORŠÍMI LIDMI JSOU POKRYTCI DVOU TVÁŘÍ

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنْ شَرَّ النَّاسِ ذُو الْوَجْهَيْنِ، الَّذِي يَأْتِي هَؤُلاَءِ بِوَجْهٍ وَهَؤُلاَءِ بِوَجْهٍ.

Věru tím nejhorším z lidí je člověk dvojtvářný, který přijde za jedněmi a ukáže jim jednu svou tvář k druhým a ukáže jim jinou svou tvář.[1]

Ibn Hadžer al-'Askelání vysvětluje:

Al-Kurtubí smýšlí, že ten, kdo má dvě tváře je vskutku mezi lidmi ten nejhorší, protože se tímto podobá na pokrytce [2] tím, že užívají taktiku falešného pochlebování a lhaní, čímž se snaží vlichotit se jim, aby tak šířili zkaženost (arab. فساد fesád) mezi lidmi.

An-Newawí praví: „Je to takový člověk, který se snaží vlichotit dvěma znesvářeným skupinám lidí, ke každé chodí a pochlebuje jim tím, co je těší, dává jim falešný dojem, že je na jejich straně proti oné druhé skupině. Jeho konání je konáním pokrytce, klame, lže a lstivě manipuluje, aby odkryl tajemství a soukromí obou skupin. A toto je zakázaným konáním, podlézavostí a patolízalstvím.[3]

Al-Buchárí uvádí tento hadís ve svém Sahíhu v Knize o soudnictví, v kapitole Chválit vladaře a po odchodu od něj hovořit protichůdně a v Knize o dobrých mravech v kapitole O tom, co se traduje o dvojtvářnosti. Uvádí jej také v kontextu Božích slov:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ ٱتَّقُوا۟ رَبَّكُمُ ٱلَّذِى خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَٰحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَآءً ۚ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ٱلَّذِى تَسَآءَلُونَ بِهِۦ وَٱلْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem. (Nisá:1)

Následně uvádí i jiné znění, v němž výše citovaným slovům předchází tato Prorokovaصلى الله عليه و سلم slova:

تَجِدُونَ النَّاسَ مَعَادِنَ، خِيَارُهُمْ فِي الْجَاهِلِيَّةِ خِيَارُهُمْ فِي الإِسْلاَمِ إِذَا فَقِهُوا، وَتَجِدُونَ خَيْرَ النَّاسِ فِي هَذَا الشَّأْنِ أَشَدَّهُمْ لَهُ كَرَاهِيَةً.وَتَجِدُونَ مِنْ شِرَارِ النَّاسِ ذَا الْوَجْهَيْنِ...

Jak vidíte, nátury lidí jsou rozmanité. Ti, kteří byli nejlepší v době nevědomosti, jsou nejlepšími i v islámu, pokud porozumí náboženské nauce. Jak vidíte, nejlepšími k tomu, aby vedli ostatní jsou ti, kteří se k tomu mají nejméně. A shledáte, že nejhoršími z lidí jsou lidé dvou tváří ...[4]

Muslim uvádí náš předmětný hadís ve svém Sahíhu v Knize ctností, vybízení k dobru a odvracení od zla a udržování příbuzenských vztahů, v kapitole Kritika dvojtvářnosti a zákaz takového jednání a potom také v kapitole O zásluhách Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků v kapitole O tom, kdo z lidí je nejlepší.

Ve svém vysvětlení této verze hadísu háfiz Ibn Hadžer al-'Askalání uvádí:

Jeho slova jsou dochována i v al-Kašmíheního verzi „shledáte, že nejhoršími z lidí jsou...“ v množném čísle. At-Tirmizí uvádí od Abú Mu'áwíje a ten od A'meše verzi v jednotném čísle „že nejhorším z lidí je,“ (...) což uvádí i Muslim, (…) a Abú Dáwúd. Muslim uvádí i verzi „věru tím nejhorším z lidí je ...“ Ve všech případech jde o verze s velmi podobným významem, verze „nejhoršími z lidí“ v sobě zahrnují i smysl verze „tím nejhorším z lidí.“ Jejich odsouzeníhodné chování se týká jednání vůči dvěma znesvářeným skupinám. Každé z nich takoví lidé přicházejí s maskou ukazující, že jsou na jejich straně, aby tak mohli vynést jejich tajemství nepřátelské protistraně, čímž působí zlo všem. Takoví lidé mezi všemi nejvíce zasluhují odsudek. (…)

Pokud by se někdo stýkal se dvěma znepřátelenými skupinami lidí za účelem tím, aby tyto frakce navzájem usmířil a ony své nepřátelství mezi sebou ukončily, potom je to chvályhodné.

Rozdíl mezi oběma spočívá v tom, že u zavrženíhodného typu jde o pokryteckou snahu vlichotit se, kdy dotyčný oběma skupinám zkrášluje to, co následují a zošklivuje to, co následují jejich protivníci, čímž se o to více obě frakce poštvávají jedna proti druhé. U chvályhodného typu jde o to, že dotyčný přichází k oběma skupinám a říká jim pravdu, byť z ní jen to, co povede ke vzájemnému smíru mezi nimi a upozorňuje je na jejich nedostatky a od jejich nepřátel jim předává jen to, co je krásné, přičemž pomlčí o tom ošklivém. (...)

Ibn 'Abdilberr říká: „[Takový odsouzeníhodný pokrytec] chodí za jedněmi a říká jim jedno a pak za druhými a říká jim druhé, neříká ani jedněm, ani druhým celou pravdu, protože jim podlézá a bojí se jich, namísto toho, aby se obával pouze Alláha, do té míry, že si jej obě skupiny začnou považovat, zatímco ve skrytu on jimi oběma pohrdá.[5]

Podle al-Hajsemího výčtu velehříchů v díle az-Zewádžiru 'an irtikábi l-kebáiri je takový člověk velkým hříšníkem a jeho konání je řazeno mezi velké hříchy:

Dvoustým třicátým pátým velehříchem je pak konání a slova člověka dvou jazyků, dvou tváří, který Alláha nijak nedbá.[6]

Hamza Muhammed Kásim vysvětluje:

Tací jsou u Alláha těmi nejvíce mrzkými a tací působí muslimům nejvíce škod. Jde o dvojtvářné pokrytce, bez ohledu na to, zda své pokrytectví projevují také ve svém náboženském přesvědčení, ale navenek praktikují islám, skrývaje svou nevíru, anebo jsou pokrytci jen co se týče jejich chování k ostatním, v tom ohledu, že projevují svou náklonnost a sympatie a ukrývají svou zášť a nepřátelství. Takoví lidé přicházejí k jedněm s jednou tváří a k jiným s tváří jinou, tedy jedněm lidem říkají jedno a jiným, tedy jejich nepřátelům, naopak říkají něco opačného. Ke každé skupině přicházejí s tím, co se dané skupině líbí, navenek se stavějíc do pozice, že jsou na jejich straně, avšak ve skutečnosti jsou jejich úmysly přesně opačné. (…) Hadís v sobě nese ponaučení o odsudku pokryteckého chování a upozorňuje na zhoubu pokrytectví.[7]

Podle dalšího, obsahem a významem podobného hadísu od 'Ammára ibn Jásira رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ كَانَ لَهُ وَجْهَانِ فِي الدُّنْيَا كَانَ لَهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ لِسَانَانِ مِنْ نَار ‏.

Kdokoli bude na tomto světě člověkem dvou tváří, ten bude mít na světě onom dva jazyky z ohně.[8]

Al-'Azímábádí uvádí od al-'Alkamího vysvětlení: „To znamená, že tak, jako chodíval za oběma skupinami pokaždé s odlišnou tváří, aby šířil mezi nimi zkázu, budou mu na onom světě dány dva jazyky z ohně, které ho budou soužit tak, jako on soužil obě skupiny na tomto světě.[9]

Proto je pro věřící nezbytné, aby si tohoto byli vědomi a pamatovali na to, jaká slova komu přenášejí od jiných lidí, když říkají: „Ten a ten o tobě říká to a to,“ jen proto, aby dotyčný na tato slova nějak zareagoval a oni tak mohli jeho reakci přetlumočit protistraně. Kolik jen blízkých přátel se stalo nepřáteli, kolik lásky se proměnilo v nenávist právě jen díky takovým machinacím? Kdyby jen takoví a jim podobní provokatéři skutečně pochopili, co je čeká za trest a jaké je pro ně připraveno ponížení! Možná by se kajícně obrátili k Alláhu a snažili se znovu opravit mezilidské vztahy, které svými pletichami narušili.

Prosíme Alláha Nejmocnějšího, aby nás chránil před pokrytci dvojí tváře a spojil naše srdce v islámu a v následování Sunny. Ámín.

______________________________________________________________

[1] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 3232; 5719; a 6765; a Muslim v Sahíhu, hadísy č. 4566; 4693 a 4694. Uvádí jej i M´álik v Muwatu, hadís č. 1834; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4872; a al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadísy č. 409 a 1309. Jako sahíh doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5754. Podle Šu'ajba al-Arnáúta jeho podání splňuje kritéria jak al-Buchárího, tak i Muslimova Sahíhu, viz Tachrídžu Sahíhi Ibni Hibbán, k hadísu č. 5754.

[2] Právě tak jako pokrytci falešně dávali na odiv svou příslušnost k islámu, zatímco uvnitř ukrývali svou nevíru a své nepřátelství vůči věřícím, tato dvojtvářná osoba navenek projevuje znaky náklonnosti, spolupatřičnosti, sounáležitosti a lásky, zatímco uvnitř prahne tužbou působit nesvár a rozsévat nenávist.

[3] Viz Fethu l-Bárí, 10/475.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 3493 a 3494.

[5] Viz Fethu l-Bárí, 10/490-491.

[6] Viz az-Zewádžir, 2/574-576.

[7] Viz Menáru l-kárí Šerhu Sahíhi l-Buchárí, 4/226.

[8] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4212. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 992.

[9] Viz 'Awnu l-ma'búdi Šerhu Suneni Abí Dáwúd, 13/150.