NEJLEPŠÍ JE MODLIT SE DOMA, KROMĚ PŘEDEPSANÝCH POVINNÝCH MODLITEB

Autoři obou sbírek Sahíh zaznamenávají od Zejda ibn Sábita رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم si v měsíci Ramadánu zařídil malý přístřešek, podle názoru některých z rákosových rohoží a zde se několik nocí modlil. Někteří z jeho společník se modlili za ním. Když se o tom dozvěděl, zůstal sedět a nemodlil se.

Následujícího rána vyšel ven k nim a pravil:

 قَدْ عَرَفْتُ الَّذِي رَأَيْتُ مِنْ صَنِيعِكُمْ، فَصَلُّوا أَيُّهَا النَّاسُ فِي بُيُوتِكُمْ، فَإِنَّ أَفْضَلَ الصَّلاَةِ صَلاَةُ الْمَرْءِ فِي بَيْتِهِ إِلاَّ الْمَكْتُوبَةَ.

Viděl jsem a pochopil jsem, co jste učinili. Modlete se proto, ó lidé, raději doma, protože věru nejlepší modlitbou je pro člověka modlitba v jeho domě, kromě předepsaných povinných modliteb.1

 

Podle Muslimovy verze téhož hadísu na Posla Božího čekali a když se stále neobjevoval, odešli domů. Poté, co se znovu vrátili a spatřili Proroka صلى الله عليه و سلمvycházet, házeli někteří kamínky do dveří jeho domu a klepali na ně, aby na sebe Proroka صلى الله عليه و سلم upozornili, že se za ním přišli modlit.2

 

Učenci smýšlí, že nejlepší nepovinná modlitba je modlitba doma proto, že dotyčný může jít příkladem své rodině a co je zde ještě důležitější, zde je nejlépe ochráněn před přetvářkou a předstíranou zbožností dávanou na odiv ostatním.

 

Imám Ibnu l-Džewzí ohledně druhého aspektu tohoto hadísu pravil:

„Iblís oklamal některé zbožné lidi modlící se noční modlitby tím, že přes den začli hovořit lidem o své modlitbě, kterou vykonávali v noci. Někteří říkali: „Ten a ten svolává k raní modlitbě v tom a tom čase,“ aby lidé pochopili, že v daném okamžiku byli vzůhru. O tomto lze říci minimálně to, že pokud by se člověk třeba i uchránil před přetvářkou, šlo by o rozhlašování vlastní zbožnosti na odiv ostatním, čímž se v každém případě zmenšuje odměna za ni.”3

Dále říká:

„Iblís oklamal některé zbožné lidi tím, že plakali při modlitbě v okamžicích, kdy byli obklopeni jinými lidmi. Takový pocit někdy člověka ovládne a je jen velmi těžké se ho zbavit. Pokud se potom člověk nějakým způsobem nemůže před lidmi skrýt, uvrhne sám sebe v přetvářku. Od 'Ásima se uvádí, že když se Abú Waíl modlil ve svém domě, úpěnlivě by plakal, ale i kdyby mu dali celý tento svět, jen aby to udělal, když ho lidé vidí, nepřijal by to. Abú Ajjúb as-Sichtijání by vždy, když jej přemohl pláč, vstal a odešel. Také se uvádí, že když Abú Ajjúb přednášel nebo kázal a něco ho chytilo za srce tak, že ho to rozplakalo, otřel si nos a poznamenal: „Ach, to jsem se nachladil ...4

Také říká:

„Jiné Iblís oklamal tím, že se začali věnovat modlitbám a jiným druhům uctívání v mešitách, až tím vešli v obecnou známost. Lidé se okolo nich shromáždili a modlili se kvůli jejich modlitbám také. Potom se zvěsti o nich rozšířili mezi lidem dále. Toto je šejtánova léčka, neboť dotyčný získává sílu pro uctvívání tím, že zná, že se zprávy o jeho zbožnosti rozšíří a on bude díky tomu chválen. Od Zejda ibn Sábita رضي الله عنه je zaznamenáno, že Posel Boží صلى الله عليه و سلمpravil: „Nejlepší modlitba je pro člověka modlitba v jeho domě, kromě předepsaných povinných modliteb.“ 'Ámir ibn 'Abdu Kajs nemiloval, když ho lidé viděli, jak se modlí. Nikdy se nemodlil nepovinnou modlitbu v mešitě, zatímco doma se každý den modlil tisíc rek'át. Když někdo vešel do domu Ibn Abí Lejly v momentě, když se modlil, on přestal a posadil se.5

 

Taková byla i praxe selef při jejich nepovinných modlitbách doma, nebo tehdy, když je nikdo neviděl.

 

Kásim ibn Muhammed ibn Abí Bekr navštívil svou tetu, matku věřících 'Áišu رضي الله عنها, aby jí pozdravil v jejím domě. Řekl: „Nalezl jsem ji při nepovinné dopolední modlitbě, jak recituje verš:

فَمَنَّ اللَّهُ عَلَينا وَوَقانا عَذابَ السَّمومِ

však Bůh nám milost uštědřil a ochránil nás před trestem vichru ohnivého (Et-Túr: 27),

jak pláče, prosí a opakuje tento verš dokola. Vstal jsem, protože jsem na ni už nechtěl dále čekat. Pomyslel jsem si, že si mezitím stačím zajít na trh, vybavím, co potřebuji a vrátím se za ní. Vybavil jsem, co jsem chvěl, vrátil jsem se zpět a ona ještě pořád opakovala ten samý verš, plakala a prosila Alláha.6

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyslal 'Abbáda ibn Bišra a 'Ammára ibn Jásira رضي الله عنهما jako zvědy k nepřátelskému vojsku. V noci šel 'Ammár spát zatímco 'Abbád se modlil. Zatímco se modlil, zasáhl ho zdáli šíp, který vytrhl, ale modlitbu nepřerušil. Poté ho zasáhly další tři šípy, ale nepřerušil modlitbu, dokud neskončil běžným způsobem pozdravem na obě strany. Potom probudil i 'Ammára, který mu řekl: „Sláva Alláhu! Proč jsi mne neprobudil?“ 'Abbád odvětil: „Recitoval jsem jednu súru a nechtělo se mi ji přerušit.7

 

O takových Ibnu l-Kajjim napsal:

„Pro toho, kdo okusí skutečnou radost z modlitby již nebude nic dražšího ani krásnějšího, nežli modlitba. Bude si přát strávit modlitbou celý život a bude utěšovat svou duši, že se k modlitbě za chvíli vrátí. Bude se k ní vracet a nikdy se jí nenabaží.“8

 

Leč na druhou stranu podsouvat obvinění z pokrytecké přetvářky každému, kdo se usilovně modlí na veřejnosti, anebo se na veřejnosti při modlitbě rozpláče, také není správné, protože lidé do srdcí jiných nevidí a jejich úmysly zná pouze Alláh.

 

V této souvislosti se uvádí od Mekhúla tato slova: „Viděl jsem člověka modlit se a kdykoli padl na tvář, začal plakat. V duchu jsem jej obvinil, že se předvádí před ostatními.Pak jsem kvůli tomu sám nemohl při modlitbě zaplakat po celý následující rok.9 Tj. Alláh jej za jeho křivé podezření potrestal tím, že mu znemožnil prožívat modlitbu tak, jak by si sám přál.

 

 

 

1 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 731.

2 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 781.

3 Viz Telbísu Iblís, str. 127–128.

4 Viz Ibid., str. 128.

5 Ibid., str. 128.

6 Uvádí Ibnul-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/319.

7 Tento případ uvádí Ibnul-Kajjim v Zádu l-me'ád, 3/228.

8 Viz Taríku l-hidžretejn, str. 308.

9 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/184.