NEJLEPŠÍ SKUTKY JSOU TAKOVÉ, CO JSOU KONÁNY SETRVALE, BYŤ V MALÉM MNOŽSTVÍ

Matka věřících 'Áišaرضي الله عنها vypráví, že Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم byla položena otázka, který čin Alláh miluje nejvíce.

Odpověděl:

أَدْوَمُهَا وَإِنْ قَلَّ ‏.

Ty, které jsou konány nejsetrvaleji, byť by nebyly nijak velké.

A dodal:

اكْلَفُوا مِنَ الأَعْمَالِ مَا تُطِيقُونَ .

Berte si na svá bedra jen tolik, kolik jste schopni unést.[1]

Al-Buchárí tento hadís zaznamenal ve svém Sahíhu v knize O slovech obměkčujících srdce, v kapitole O tom, že je třeba zaujmout umírněný kurs a činy zbožnosti vykonávat pravidelně. [2] Muslim ho uvádí ve svém Sahíhu v Knize o modlitbách cestujících, v kapitole O hodnotě setrvale vykonávaného činu, ať už je to nepovinná modlitba či cokoli jiného, příkazu uctívat uměřeně, což znamená vzít si na bedra jen tolik, co člověk dokáže unést a též o příkazu pro toho, kdo se unaví modlitbou, aby si odpočinul a počkal, až nabude sil. [3]

Jiné verze tohoto hadísu

Podle jiného podání Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

سَدِّدُوا وَقَارِبُوا، وَاعْلَمُوا أَنْ لَنْ يُدْخِلَ أَحَدَكُمْ عَمَلُهُ الْجَنَّةَ، وَأَنَّ أَحَبَّ الأَعْمَالِ أَدْوَمُهَا إِلَى اللَّهِ، وَإِنْ قَلَّ!

Pečlivě vykonávejte všechny dobré činy, přibližujte se upřímným uctíváním a vězte, že se do Ráje nedostanete skrze vaše činy. A věru Alláh nejvíce miluje ty činy, které jsou vykonávány nejsetrvaleji, byť by byly jen nevelké![4]

A třetí verze uvádí i důvod vyřčení (arab. سبب الورود sebebu l-wurúd) tohoto hadísu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم měl rohož, na které sedával a kterou používal jako podušku, na níž odpočíval. Také se na ní v noci modlíval. Někdy ji rozprostřel, aby se na ní spolu s ním mohli pomodlit i další. Přes den ji pak sruloval, aby mu nepřekážela. Jedné noci se okolo něho shromáždili lidé a Prorok صلى الله عليه و سلم se k nim obrátil se slovy:

يَا أَيُّهَا النَّاسُ! عَلَيْكُمْ مِنَ الأَعْمَالِ مَا تُطِيقُونَ فَإِنَّ اللَّهَ لاَ يَمَلُّ حَتَّى تَمَلُّوا وَإِنَّ أَحَبَّ الأَعْمَالِ إِلَى اللَّهِ مَا دُووِمَ عَلَيْهِ وَإِنْ قَلَّ !

Ó lidé! Konejte jen takové činy, na které stačíte. Věru Alláh se nikdy neunaví, ale vy se unavíte. A věru Alláh nejvíce miluje ty skutky, které jsou vykonávány nejsetrvaleji, byť by byly jen nevelké!

'Áiša رضي الله عنها dodává, že členové Prorokovy صلى الله عليه و سلم domácnosti mívali ve zvyku jakýkoli čin, který se rozhodli vykonat, vykonávat setrvale. [5]

Kontext tohoto pravidla v Koránu a Sunně

Vznešený Alláh v Koránu pravil:

وَسَارِعُوا إِلَى مَغْفِرَةٍ مِنْ رَبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا السَّمَاوَاتُ وَالْأَرْضُ أُعِدَّتْ لِلْمُتَّقِينَ

Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné (Áli 'Imrán: 133)

To, co Alláh v Koránu naznačil, Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětlil svými činy, slovy i životním příkladem.

Alláh na jiném místě zjevuje:

يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ اليُسْرَ ولا يُرِيدُ بِكُمُ العُسْرَ

Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. (Bekara: 185)

وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ

a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství (Hadždž: 78)

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

لَنْ يُنَجِّيَ أَحَدًا مِنْكُمْ عَمَلُهُ.

Nikoho z vás nespasí samotné jeho činy.

Zeptali se přítomní: „Ani tebe ne, Posle Boží?“

Prorok odpověděl:

‏ وَلاَ أَنَا، إِلاَّ أَنْ يَتَغَمَّدَنِي اللَّهُ بِرَحْمَةٍ، سَدِّدُوا وَقَارِبُوا، وَاغْدُوا وَرُوحُوا، وَشَىْءٌ مِنَ الدُّلْجَةِ‏.‏ وَالْقَصْدَ الْقَصْدَ تَبْلُغُوا!

Ani mne ne, leda že by mne Alláh zahrnul Svou milostí. Proto konejte dobré skutky pořádně, upřímně a znejte míru. Uctívejte Alláha dopoledne, odpoledne i po část noci. A vždy se držte střední cesty umírněnosti, jež vás zavede přímo k cíli.[6]

Abú Hurejra taktéž vypráví, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ الدِّينَ يُسْرٌ، وَلَنْ يُشَادَّ الدِّينَ أَحَدٌ إِلاَّ غَلَبَهُ، فَسَدِّدُوا وَقَارِبُوا وَأَبْشِرُوا، وَاسْتَعِينُوا بِالْغَدْوَةِ وَالرَّوْحَةِ وَشَىْءٍ مِنَ الدُّلْجَةِ ‏.

Věru náboženství je snadné, kdokoli si uloží na bedra více, nežli co zvládne unést, nebude moci pokračovat ve své cestě. Neměli byste zacházet do krajností, nýbrž se snažte pečlivě vykonávat, co máte, díky čemuž obdržíte radostnou zprávu o přislíbené odměně. Sílu hledejte v ranním uctívání a v uctívání odpoledne i na sklonku noci.[7]

Ibn Hadžer al-'Askalání v komentáři k tomuto hadísu pravil:

Tj. neukládejte si nic, co je nad vaše síly. Cílem je být v uctívání setrvalý, vydržet do konce to, co člověk konal od samého začátku. Pokud člověk upadne na začátku do toho, že si uloží nad své síly, nakonec propadne únavě a ochablosti.[8]

Podobné se uvádí i od 'Áiše, která vyprávěla, že seděla s jednou ženou z kmene Benú Asad, když přišel Posel Božíصلى الله عليه وسلم a zeptal se, kdo je to. 'Áiša řekla: „To je ta a ta žena, v noci vůbec nespí, protože se modlí celou noc.“ Posel Boží صلى الله عليه وسلم k tomu s nevolí poznamenal:

مَهْ عَلَيْكُمْ مَا تُطِيقُونَ مِنَ الأَعْمَالِ، فَإِنَّ اللَّهَ لاَ يَمَلُّ حَتَّى تَمَلُّوا .

Konejte dobré skutky natolik, nakolik je zvládáte vykonávat, Alláh se nikdy neunaví odměňováním, ale vy se konáním dobra unavíte snadno.[9]

Vysvětlení předmětného hadísu učenci

Kádí Ijjád k tomu uvádí další okolnost vyřčení, že lidé se postavili za Proroka صلى الله عليه وسلم modlícího se nepovinnou noční modlitbu a modlili se spolu s ním. Následujícího rána byli unavení a měli potíže vstát. Když Prorok صلى الله عليه وسلم další noc svou pravidelnou nepovinnou noční modlitbu skončil, obrátil se čelem k přítomným, co se opět modlili za ním, posadil se na rákosovou rohož, na níž se předtím modlil, načež pronesl tato slova. [10]

Ibn Tejmíja ohledně smyslu citovaných podání pravil:

Přikázáno a zákonem Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم je uměřenost v uctívání. Plnění povinností je lepší, než přemíra dobrovolného uctívání, které člověka zmáhá. A pokud by příliš mnoho nějakého uctívání škodilo lidskému zdraví, bylo by toto uctívání danému člověku zakázáno, jako např. půst nemocného, který by ho oslavil natolik, že by nemohl zvládat činy, které jsou mu určeny jako povinnost, nebo by mu bránilo v práci či omezovalo jeho duševní kapacity potřebné k vykonávání toho, co je jeho povinností. Do zakázaného by upadl i tím, že by vykonal takový, v jádru dobrý skutek, který by ovšem svými špatnými důsledky překonal dobré důsledky, jako například když by člověk rozdal celý svůj majetek a to by ho odkázalo na žebrotu a učinilo závislým na ostatních lidech. V takových případech platí, že méně je více a pokud nějaký, byť v jádru dobrý skutek vede k něčemu, co je zavrhováno, stává se i on hodným zavržení.[11]

Ibn Hadžer al-'Askalání si všímá skromnosti  a jednoduchosti životních zvyků Božího Posla صلى الله عليه وسلم sedícího jen na rohoži [12] a následně podává toto vysvětlení našeho předmětného hadísu:

Hadís existuje ve dvou základních verzích, jedna je od Se'da ibn Ibráhíma ibn 'Abdirrahmána ibn 'Awfa a Abú Selemy, jenž je jeho šejchem a zároveň strýcem z otcovy strany, který vypráví od 'Áiše. An-Nesáí uvádí ještě i verzi od Ibn Isháka as-Subej'ího od Abú Selemy, jenž vypráví od Umm Selemy celý hadís v poněkud odlišném kontextu. Se'dovo podání je sice silnější, avšak Abú Selema je bližší zdroji, než Ibn Ishák a Umm Selema uvádí některé další dodatky. Byť jsou obě podání kontextuálně lehce odlišná, obě se nicméně shodují na tom, že Alláh nejvíce miluje ty činy, které Jeho služebník vykonává nejdéle a nejsetrvaleji, byť by šlo jen o snadné záležitosti. Totéž se uvádí od 'Áiše i přes Kásima ibn Muhammeda v podobném kontextu, že Posla Božího صلى الله عليه وسلم se jeho společníci otázali, který čin Alláh miluje nejvíce. Patrně čekali, že jim bude jmenovat konkrétní příklady dobrých skutků, avšak on namísto toho odpověděl, že nejmilejší je u Alláha ten čin, který je konaný nejsetrvaleji, byť by byl nevelký. Tedy obliba se vrací nikoli na skutek sám, ale na vlastnosti a přístup toho, kdo skutek vykonává, což nutně nemusí odpovídat skutku samotnému.

Existují samozřejmě i jiná podání, která dokládají, že nejlepšími skutky, které lze vykonat, jsou modlitba v její čas, hadždž, prokazování dobra rodičům apod. Nicméně pečetí tohoto všeho je snaha vydržet a vytrvat s konáním dobrých skutků co nejdále. Tedy vykonávat jakýkoli skutek, který patří k dobrým činům, ale vykonávat ho setrvale a nikdy s ním nepřestat, dokonce i kdyby tento skutek nebyl nijak zvlášť výjimečný nebo zmiňovaný jako u Alláha obzvláště hodnotný. Stane se u Alláha hodnotným právě tím, že bude vykonáván setrvale a dlouho. Takový malý, ale setrvale vykonávaný předežene i velmi velký čin, který ovšem není vykonáván setrvale a po dlouhou dobu.[13]

Ibn Redžeb al-Hanbelí dodává, že v tomto hadísu je poukaz na to, že Alláh nejvíce miluje takový čin, který v sobě zahrnuje dva aspekty: [14]

1. Ten, kdo tento čin vykonává, oddaně a pečlivě vykonává daný čin po dlouhou dobu, byť je tento čin sám o sobě nepříliš velký a významný. Takové byly i skutky uctívání vykonávané samotným Prorokem صلى الله عليه وسلم, jeho rodinou, manželkami a jejich následovníky.

2. Nejvíce Alláh miluje takové činy, které jsou vykonány nejsvědomitěji a nejpečlivěji, byť by to bylo jen zlehka a v mírném množství, takovém, které neznamená přílišné přetěžování, vyčerpávající námahu a zátěž. Čin má být vykonáván co nejlépe a jeho pečlivé vykonání má být cílem. Uctívat se má uměřeně a je lepší kvalita, nežli kvantita. Cílem není se uctíváním vyčerpat.

Jahjá ibn Šeref an-Newewí k našemu předmětnému hadísu poskytl tento komentář:

Podstata tkví v uměřenosti při uctívání. To znamená uložit si takovou dávku uctívání, kterou je člověk schopen vykonávat dlouhodobě, aniž by to pro něho bylo obtížné, například modlit se nepovinných modliteb jen tolik, kolik se jich mohu modlit pořád, aniž se jimi jeden den unavím tak, že další dny už nebudu mít na další síly. Tedy vykonávat jen tolik, kolik lze vykonávat pořád bez jakékoli újmy. V tomto hadísu je důkaz, že je takový přístup k uctívání chvályhodný.

Hadís se ovšem netýká jen modliteb, nýbrž ho lze aplikovat na jakýkoli jiný dobrý skutek. Prorokovaصلى الله عليه وسلم slova „Alláh se neunaví“ či dle jiných podání - „nezasytí“ - „odměňováním, ale vy se unavíte“ - či dle jiných podání „zasytíte“ - „konáním dobrých skutků“ podle učenců znamenají, že musíme uznat, že plníme jen část Božích nároků, tj. podle těchto výkladů nikdo neuctívá Alláha plnou měrou tak, jak si Alláh zaslouží, avšak Alláh plně dává lidem odměnu za jejich skutky, nijak nepoutá Svou štědrost, přízeň a milost. Příchodu další odměny zabrání jen sami lidé tím, že přestanou konat dobré skutky. Také se uvádí, že to znamená, že se neunaví tak, jako se unavíte vy. Al-Chattábí uvádí od Ibn Kutejby a dalších vysvětlení, že Alláha neunaví dávání odměny, zatímco lidé cítí únavu z uctívání, resp. On jim nepřestane dávat jejich odměnu, ale oni mají svou mez, nad kterou Ho už uctívat nedokážou.

V tomto hadísu se odráží vrchol soucitnosti a shovívavosti Božího Posla صلى الله عليه وسلم vůči ummě, jeho snaha o její správné směřování k tomu, co je pro ně nejužitečnější a nejsnadnější. Proto jim ukazuje, že nejlepší je vykonávat třeba jen malý čin, ale vykonávat ho pečlivě a dlouhodobě. Lidské ego se může unavit a srdce podlehnout vyčerpání, pročež člověk skončí započaté uctívání, na rozdíl od odměny, která mu za uctívání plyne nepřetržitě. Člověk podléhá momentálním poryvům nálad, někdy je silnější a jindy je slabší, jeho kapacita je proměnlivá. Pokud se bude držet uměřenosti, bude mít v srdci pocit štěstí a šíře, nebude muset litovat, že přišel o veliké dobro tím, že se nedokázal nějaký den věnovat uctívání tolik, jako v den jiný. Vznešený Alláh odsuzuje ty, kteří se přemáhají v uctívání a přehánějí v něm, ve svých slovech:

وَرَهْبَانِيَّةً ٱبْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَـٰهَا عَلَيْهِمْ إِلَّا ٱبْتِغَآءَ رِضْوَٰنِ ٱللَّـهِ فَمَا رَعَوْهَا حَقَّ رِعَايَتِهَا

A mnišství si oni zavedli jako novotu - a nepředepsali jsme jim je - usilujíce zalíbit se Bohu. Avšak oni to nedodrželi vhodným dodržováním. (Hadíd: 27)

'Abdulláh ibn 'Amr ibnu l-'Ás litoval toho, že nepřijal ulehčení Posla Božího صلى الله عليه وسلم v pohledu jeho uctívání a nevyhl se přílišné tvrdosti v něm.

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova, že „Alláh věru nejvíce miluje takový čin, který je nejtrvaleji vykonáván, byť by nebyl nijak zvlášť velký“ tak představují jednu z nejmoudřejších směrnic. Stálost v konání dobra, byť malého, je nejlepší cestou, lepší, než přerušované vykonávání jeho daleko větších porcí. Je tomu tak proto, že člověk tím setrvává na cestě pokornosti vůči Alláhu, vzpomínání Alláha, vědomí si Božího dozoru nad sebou, dobrého a upřímného úmyslu, snahy přiblížit se ke svému Stvořiteli. A odměna za skutek, který je sice malý, ale pravidelně vykonávaný, předčí odměnu za skutek daleko větší, který je ovšem vykonáván s přestávkami.

A také se uvádí, že když se členové Prorokovy صلى الله عليه وسلم domácnosti rozhodli, že budou vykonávat nějaký dobrý skutek, rozhodli se ho vykonávat pevně. To znamená rozhodli se ho pevně držet a nepolevovat v něm. Členové domácnosti zde odkazují na rodinu a zejména pak na jeho manželky a nejbližší příbuzné.[15]

Dželáluddín as-Sujútí poskytl toto vysvětlení:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم zde lidem, kteří se za ním shromáždili k nepovinné noční modlitbě radí, aby se věnovali jen tolika zbožným skutkům, kolik jich dokážou unést, tedy kolik jich dokážou pravidelně vykonávat, aniž by jim to působilo potíže, neboť Alláh se nepřesytí, ale lidé se přesytí snadno. Učenci to vysvětlují uznáním hodnoty toho, co je vykonáno. Zatímco lidé nejsou schopni plně uznat míru dobra, kterou jim Alláh poskytuje a odvděčit se Mu za ně, Alláh plně a bez krácení vydá každému jeho odměnu v plné výši, protože kdyby se lidé měli odvděčit svými činy, nedokázali by takové množství uctívání unést. Jiní smýšlejí, že pro člověka není snadné vydržet vykonávat větší množství uctívání konstantně. An-Newewí uvádí princip, že menší, ale nepřetržitě vykonávané dobro je lepší, nežli větší dobro, vykonávané s častými přestávkami, protože kdokoli nepřestává s konáním dobra, nepřestává ani s poslušností vůči Alláhu, vzpomínkou na Něho a stálým vědomím si Božího dohledu, s upřímným úmyslem a touhou přiblížit se ke svému Stvořiteli. A za nepřetržitě vykonávaný dobrý čin je vždy větší odměna, nežli za čin, který by sice sám o sobě byl hodnotnější, ale byl by vykonáván s častými přestávkami. A tohoto se také drželi Prorokovi صلى الله عليه وسلم nejbližší.[16]

Bedruddín al-'Ajní vysvětlil setrvalost coby klíčové slovo tohoto hadísu takto:

Vykonávaný nejsetrvaleji znamená takový, se kterým člověk nepřestane. Takový čin je lepší, byť by byl sám o sobě malý. To je možné proto, že vydrží po dlouhý čas a jeho odměna se nastřádá, až převýší odměnu za čin, který je sám o sobě hodnotnější, ale člověk má omezené možnosti vykonat takového skutku větší množství. Setrvalost vyžaduje osobní úsilí a námahu, vyžaduje nepřetržité konání každý měsíc, každý den, dokud se určité, realizovatelné množství uctívání nestane zvykem, který k životu dotyčného patří. Potom i čin, který je takto vykonáván, byť by byl malý, nebude jako malý posuzován.[17]

Al-Kastellání poskytl tento výklad našeho předmětného hadísu:

Vypravěčem tohoto hadísu je medínský soudce Ibráhím ibn Se'd ibn 'Abdirrahmán ibn 'Awf az-Zuhrí. Vypráví od svého strýce Abú Selemy ibn 'Abdirrahmána, který vypráví od matky věřících 'Áiše رضي الله عنها, že Posla Božího صلى الله عليه وسلم se tázali, jakýže skutek je nejhodnotnější. Jméno toho, kdo se ptal, neznáme. Posel Boží  صلى الله عليه و سلم však odpověděl, že nejlepší je ten čin, který je vykonáván nejsetrvaleji, byť by sám o sobě nebyl nijak velký. Zdá se, že tazatel měl na mysli druh činu, ale dostalo se mu odpovědi v tom smyslu, jaký má daný čin být. Tento hadís tak reaguje na některé jiné hadísy, které al-Buchárí zmínil dříve. V nich se za nejlepší činy považuje modlitba, pouť, dobro vůči rodičům atd. Posel Boží صلى الله عليه وسلم tedy poté, co oznámil, že nejlepším činem je modlitba, pouť, dobro vůči rodičům apod., uzavírá, že nejlepší je ten čin, který je vykonáván nejsetrvaleji.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم dále radí ukládat si jako svou každenní porci uctívání jen tolik, kolik je člověk schopen dlouhodobě zvládnout a co je v jeho silách, aby to vydržel vykonávat pravidelně. Toto se vztahuje na nepovinné uctívání, jako jsou nepovinné modlitby, půsty apod. Podle podání Abú Zerra se člověk nemá přetěžovat tak velkým množstvím uctívání, které nedokáže dlouhodobě zvládat. Takové činy neplní svůj cíl a člověku se může stát, že při nich nevydrží a v budoucnu nadejde čas, kdy už na ně nebude mít sil. Naopak čin menší intenzity, který člověku vydrží déle, mu poslouží omnoho více a učiní ho někým, kdo se vyznačuje neustálou pokorností vůči Alláhu, někým, kdo koná mnoho dobrých skutků a nebude jako ten, kdo najednou vykoná více, ale o to dřív se unaví a potom jistou dobu nekoná nic. A čin, kterého je člověk nucen zanechat, přináší jedině lítost a výčitky.[18]

Ponaučení z tohoto hadísu

Músá Šáhín Lášín uvádí četná ponaučení z tohoto hadísu. [19] Mezi nimi jsou následující:

1. K milosti Boží vůči ummě islámu patří i to, že Alláh pro ni neučinil žádné těžkosti v předepsaných skutcích uctívání, které jsou v jádru snadné a nemají člověka zatěžovat. Tím Alláh odpovídá na prosbu svých služebníků, Proroka صلى الله عليه وسلم a jeho věrných:

لَا يُكَلِّفُ ٱللَّـهُ نَفْسًا إِلَّا وُسْعَهَا ۚ لَهَا مَا كَسَبَتْ وَعَلَيْهَا مَا ٱكْتَسَبَتْ ۗ رَبَّنَا لَا تُؤَاخِذْنَآ إِن نَّسِينَآ أَوْ أَخْطَأْنَا ۚ رَبَّنَا وَلَا تَحْمِلْ عَلَيْنَآ إِصْرًا كَمَا حَمَلْتَهُۥ عَلَى ٱلَّذِينَ مِن قَبْلِنَا ۚ رَبَّنَا وَلَا تُحَمِّلْنَا مَا لَا طَاقَةَ لَنَا بِهِۦ ۖ وَٱعْفُ عَنَّا وَٱغْفِرْ لَنَا وَٱرْحَمْنَآ ۚ أَنتَ مَوْلَىٰنَا فَٱنصُرْنَا عَلَى ٱلْقَوْمِ ٱلْكَـٰفِرِينَ

Bůh ukládá duši jen to, co je pro ni možné; dostane se jí odměny za to, co si pro sebe i proti sobě vysloužila. „Pane náš, neměj nám za zlé, jestliže jsme zapomněli či chybili! Pane náš, nenakládej na nás břímě tíživé, podobné tomu, jež jsi naložil na ty, kdož byli před námi! Pane náš, nenakládej nám břemena, která nemůžeme unést, a vymaž nám chyby naše, smiluj se nad námi a odpusť nám! Tys ochráncem naším, pomoz nám k vítězství nad lidem nevěřícím!“ (Bekara: 286)

2. Hadís ukazuje také Prorokovu صلى الله عليه وسلم shovívavost a soucitnost vůči své ummě, když se obrátil s touto radou k těm jejím členům, kteří měli tendenci trochu ve své víře přehánět a hrnout se do uctívání moc zhurta.

V podobném duchu se nese i reakce Posla Božího صلى الله عليه وسلم na několik jedinců, kteří se rozhodli modlit se každou noc nepovinné modlitby, každý den věnovat nepovinnému půstu a zdržet se žen. Prorok صلى الله عليه وسلم jim řekl:

… وَاللَّهِ إِنِّي لأَخْشَاكُمْ لِلَّهِ وَأَتْقَاكُمْ لَهُ، لَكِنِّي أَصُومُ وَأُفْطِرُ، وَأُصَلِّي وَأَرْقُدُ وَأَتَزَوَّجُ النِّسَاءَ، فَمَنْ رَغِبَ عَنْ سُنَّتِي فَلَيْسَ مِنِّي

...Já, při Alláhu, cítím posvátnou bázeň více než vy a jsem bohabojnější. Avšak postím se, ale půst také přerušuji, modlím se, ale také odpočívám a také se žením se ženami. Kdo pak netouží po mé sunně, ten ke mně nepatří.[20]

Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم uviděl svou manželku Zejneb bint Džahš رضي الله عنها, jak se připoutala lanem, aby při noční modlitbě neupadla do spánku, řekl:

لاَ، حُلُّوهُ، لِيُصَلِّ أَحَدُكُمْ نَشَاطَهُ، فَإِذَا فَتَرَ فَلْيَقْعُدْ.

Takto ne, odvažte to. Ať se každý z vás modlí, kolik může a potom ať si klidně sedne.[21]

3. Alláh nemá rád takové uctívání, které člověka zmůže do úmoru a ani za něj není taková odměna, jako za lehčí, ale setrvalé uctívání. Tohoto pravidla se držel i Posel Boží صلى الله عليه وسلم, který nevykonával nijak závratně namáhavé množství nepovinných skutků zbožnosti, ale dbal na to, aby to, co bylo jeho zvykem, nikdy nevynechal.

4. Nejde o to, abychom se předháněli, kolik je kdo schopen zvládnout. Jde o to vydržet v nastaveném kurzu co nejdelší dobu, protože člověk se nakonec unaví a bude rád, že si může odpočinout. Lidské ego nezvládne uctívat bez přestání a člověk není stroj. Musí také odpočívat a nabírat sil po stránce fyzické, duševní i duchovní a člověk nesmí zapomenout ani na svůj úděl v pozemském životě.

5. Hadís je vyřčen ohledně modlitby, ale týká se jakéhokoli uctívání či dobrého činu. Apeluje na to, abychom s našimi omezenými silami, určenými pro nepovinné skutky zbožnosti, zacházeli co nejekonomičtěji, abychom tak maximalizovali odměnu, kterou za ně dostaneme.

Pravidla vyvozená z tohoto hadísu

Učenci z tohoto hadísu vyvodili následující poznatky užitečné z hlediska praxe: [22]

1. Islám je víra lidskosti, shovívavosti a uměřenosti. Cílem islámu není být přísný a náročný. Jakákoli aktivita v uctívání, která je příliš namáhavá a únavná, není z islámského hlediska správná. Naopak správné je vydržet co nejdéle s menší porcí uctívání a toto uctívání provést co nejdokonaleji, nejlépe, jak dovedeme. Jakékoli nepřirozené přehánění je v islámu cizorodým prvkem, jako inovace těch, o nichž bylo zjeveno:

وَرَهْبَانِيَّةً ٱبْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَـٰهَا عَلَيْهِمْ إِلَّا ٱبْتِغَآءَ رِضْوَٰنِ ٱللَّـهِ فَمَا رَعَوْهَا حَقَّ رِعَايَتِهَا ۖ فَـَٔاتَيْنَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مِنْهُمْ أَجْرَهُمْ ۖ وَكَثِيرٌ مِّنْهُمْ فَـٰسِقُونَ

a mnišství si oni zavedli jako novotu - a nepředepsali jsme jim je - usilujíce zalíbit se Bohu. Avšak oni to nedodrželi vhodným dodržováním. (Hadíd: 27)

Jsou tvrdě kritizováni i přesto, že zdánlivě vykonali více dobra, než se od nich žádalo.

2. Jsme povzbuzováni k neustálému konání a vybízeni sice možná k nikoli tolik velkolepým, ale o to trvalejším činům, které mají moc svým významem i odměnou zcela zastínit činy, které jsou sice, srovnávány jednotlivě, větší, ale tratí na odměně proto, že nejsou vykonávány dlouhodobě. Mnoho soustavně vykonávaných malých činů je pro spirituální růst člověka lepší, nežli málo velkých činů, vykonávaných jen občas.

3. Není nic špatného na tom, že když se člověk něčím unaví, má tendenci odpočívat a odreagovat se.

4. Nepochopení těchto pravidel je podobou zavrženíhodného konání, které zodpovědná osoba má právo napravovat slovním upozorněním, anebo, jak vidíme v případě matky věřících Zejneb bint Džehš, také fyzickým konáním.

5. Žena má právo od svého manžela žádat možnost věnovat se dobrovolnému uctívání v mešitě, jak jsme viděli na příkladu matky věřících Zejneb bint Džehš.

6. Je zakázáno zacházet v dobrovolném uctívání do naprostých extrémů, jako např. snažit modlit se celou noc, anebo se snažit postit se každý jeden den. An-Newewí uvádí jako stanovisko šáfi'ovského mezhebu, podpořené částí zbožných předků, že je zavrženíhodné modlit se celou noc. Podle mezhebu imáma Málika to je občas možné provést, dokud neexistuje obava, že by člověk díky únavě zaspal na ranní povinnou modlitbu (arab. صلاة الفجر salátu l-fedžr). Stejný názor uvádí Ibn Hadžer al-'Askalání od samotného aš-Šáfi'ího. Nicméně ti, kteří považovali za zavrženíhodné promodlit se celou noc, aniž existuje obava z promeškání ranní povinné modlitby, toto zdůvodňovali obecným odsudkem přehánění ve víře.

7. Hadís odsuzuje situaci, kdy se někdo přemáhá v nepovinných skutcích uctívání a nikoli to, že někdo vykonává něco nad míru toho, co bylo přikázáno jako povinnost. Naopak, Prorokovaصلى الله عليه وسلم rada vykonávat z nich jen tolik, kolik jsme schopni vydržet po co nejdelší dobu, je svého druhu pobídkou k aktivitě.

8. Člověk by si měl dopřát odpočinku a to zejména v čase, který je pro to určen, jako např. spánek po část noci, nebo siestu po obědě.

9. Nepovinnou modlitbu není nutno vždy a za všech okolností vykonávat ve stoje, je možno se během ní i posadit, když se člověk unaví, anebo potřebuje ulevit svým nohám.

10. Nepovinný akt uctívání je podle nejsprávnějšího názoru obecně dovoleno bez jakékoli náhrady přerušit, pokud ho člověk v dané situaci shledá z nějakého objektivního důvodu příliš namáhavým.

11. Učenci z hadísu o Zejneb shodně vyvozují, že je zakázáno používat nejrůznějších sebetrýznících pomůcek a mechanizmů k tomu, aby člověk udržel při uctívání koncentraci. Člověk nemá trestat sám sebe za něco, co jednoduše nebylo v jeho silách. Naopak neshoda panuje ohledně použití např. hole či čakanu k tomu, aby se o něj člověk během dlouhého stání při nepovinné noční modlitbě opíral.

12. Někteří učenci také poznamenávají, že nepovinná modlitba, která je spojena pouze s přemáháním a ve které člověk nerozmýšlí o tom, co je z Koránu recitováno, ve které není přítomen prvek pokory a koncentrace na modlitbu, není prospěšná. A toto platí také pro povinnou modlitbu, v níž je přikázáno být pokorný, pohroužený a oddat se rozjímání.

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín proto, následujíce smysl výše vyřčeného, shrnul:

Nezlenivte a neopouštějte dobré skutky, které jste kdysi konávali. Naopak, vytrvejte v nich. To proto, že pokud s něčím začnete a potom přestanete, potom zase něco jiného začnete a potom zase přestanete a pak znovu začnete něco dalšího a pak přestanete, nikdy nic nedokončíte.[23]

_________________________________________________________________

[1] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6465; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 782.

[2] Viz Sahíhu l-Buchárí, 8/258, 81. kniha, 18. kapitola.

[3] Viz Sahíh Muslim, 6/30.

[4] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6464.

[5] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5861; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 5861.

[6] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6463.

[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 39.

[8] Viz Fethu l-Bárí, 11/299.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1151.

[10] Viz Ikmálu l-mu'limi bi-fewáidi Muslim, 3/147.

[11] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 25/272.

[12] Viz Fethu l-Bárí, 9/128.

[13] Viz Ibid., 11/298.

[14] Více viz al-Mahadždžetu fí sijeri d-deldža, str. 45-51.

[15] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 6/70-72.

[16] Viz Kitábu šerhi 'alá Sahíhi Muslim, 2/386.

[17] Viz 'Umdetu l-kárí, 23/64.

[18] Viz Iršádu s-sárí šerhu Sahíhi l-Buchárí, 9/270-266.

[19] Převzata jsou z díla Fethu l-mun'im, 3/581-582. Redakčně kráceno a upraveno.

[20] Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5063.

[21] Od Anase ibn Málika رضي الله عنه jako muttefekun 'alejhi uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1150; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 784.

[22] Viz Músá Šáhín Lášín, Ibidum.

[23] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 2/82.