NEJVĚTŠÍ POTŘEBA LIDSTVA A ESENCE CELÉHO POSELSTVÍ ISLÁMU

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětlujíce nejzazší esenci islámského poselství, pravil:

بُنِيَ الإِسْلاَمُ عَلَى خَمْسٍ شَهَادَةِ أَنْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَنَّ مُحَمَّدًا رَسُولُ اللَّهِ، وَإِقَامِ الصَّلاَةِ، وَإِيتَاءِ الزَّكَاةِ، وَالْحَجِّ، وَصَوْمِ رَمَضَانَ.

Islám je zbudován na pětici: na svědectví, že není božstva kromě Alláha a že Muhammed je Posel Boží, dodržování modlitby, dávání zekátu, pouti a půstu v ramadánu.[1]

Podle jiného podání první a nejdůležitější pilíř islámu popsal jako:

...عَلَى أَنْ يُعْبَدَ اللَّهُ وَيُكْفَرَ بِمَا دُونَهُ ...

... na tom, že jen Alláh má být uctíván a že má být popřeno cokoli mimo Něj ...[2]

Podle dalšího podání toto definoval takto:

... عَلَى أَنْ يُوَحَّدَ اللَّهُ...

... na vyznávání Jedinosti Alláha ...[3]

Z výše citovaných podání je patrné, že Popsel Boží spojil svědecví víry (arab. الشهادة aš-šeháda) s konceptem Jedinosti Boží (arab. التوحيد at-tewhíd). 



Smysl svědectví víry a vztah mezi dosvědčením víry a Boží Jediností

Tedy smyslem šehády je osobním jednáním naplnit vyhlášené přesvědčení, že absolutně nic a nikdo nemá právo na uctívání, kromě Jediného Boha, jenž je popsán ve Zjevení, kterého se dostalo Muhammedovi, přičemž toto Zjevení také obsahuje a rozpracovává všechny obřady a nařízení, jejichž praktikováním a respektováním je naplněna ta pravá služba (arab. العبودية al-'ubúdíja) Jemu, přesně tak, jak bylo zjeveno, aniž by z toho bylo cokoli odňato a aniž by k tomu bylo cokoli dodáno. A toto je samý základ, samotná esence náboženství islámu a největší potřeba lidstva, neboť pouze skrze toto a nic jiného se člověk může zachránit před věčným trestem a dosáhnout nepomíjející blaženosti.

Z tohoto důvodu Sufján ibn 'Ujejna pravil: „Učenců jsou tři druhy: ten, který zná Alláha a zná i Jeho příkazy, ten, který sice zná Alláha, ale nezná Jeho příkazy a ten, který sice zná Alláhovy příkazy, ale nezná Alláha. A nejdokonalejší z nich jsou ti prvního druhu.[4]

Ibn Abi l-'Izz al-Hanefí toto nazval prazáklady náboženství (arab. أصول الدين usúlu d-dín) a o jeho správném pochopení napsal:
Znalost prazákladů náboženství je tím nejdůležitějším odvětvím nauky, protože význam jakékoli znalosti je spojen s tím, čeho se tato znalost týká. A toto je ono největší porozumění, o kterém hovoří imám Abú Hanífa, který takto, jako to největší porozumění (arab. الفقه الأكبر al-fikhu l-akbar) nazval právě tuto nauku. Potřeba služebníků po této nauce je větší než jakákoli jiná potřeba, je to ta nejdůležitější věc vůbec, protože nic jiného nedává srdcím život, nic jiného nepřináší potěšení ani vnitřní klid a vyrovnanost, než pouze poznání jejich Pána, Jediného hodného uctívání, jejich Stvořitele, všech Jeho přívlastků, vlastností a činů, spolu s tím, že si srdce zamilují Jeho více než cokoli jiného. Potom se člověk vynasnaží konat vše, co ho přiblíží k Alláhu, mimo všechna ostatní stvoření.
Pro mysl je však nemožné toto vše poznat a pochopit do nejmenších detailů, proto Milostiplný ze své milosti posílá proroky, aby nás toto učili a vyzývali nás k tomu, aby přinášeli radostné zvěsti těm, kteří jejich poselství přijmou a varovali ty, kteří ho odmítnou. Klíčem jejich výzvy a esencí jejich poselství je snaha člověka přiblížit se k Alláhu Nejdokonalejšímu znalostí Jeho přívlastků, Jeho atributů a činů, protože všem prorokům bylo přikázáno tímto začít a na tomto stavět. A toto je potom následováno dvěma velkolepými principy: Prvním je znalost cest, které vedou k Němu – a těmi cestami je Šarí'a ztělesněná Jeho příkazy a Jeho zákazy. Druhým je přesvědčení, že ti, kteří tuto cestu budou následovat, dojdou odměny u Něho v podobě věčné blaženosti.Proto lidé, kteří nejlépe znají Alláha jsou těmi, kteří nejlépe následují cestu, která k Němu vede a jsou neochvějně přesvědčeni o tom, co leží na jejím konci.
[5]

Ibn Redžeb al-Hanbelí pravil:
Pevné následování Božího Náboženství, výsostné postavení na tomto a spása na onom světě tedy spočívá na dvou velkolepých principech:
Prvním je znalost Alláha, Jeho nádherných přívlastků a vznešených atributů hodných Jemu a Jeho činům, což samo o sobě vyžaduje, aby byla oceněna Jeho Vznešenost, aby byl ctěn, obáván a aby se k Němu přistupovalo s posvátnou bázní, láskou, nadějí, aby se na Něho spoléhalo, aby se člověk spokojil a smířil s Jeho předurčením a trpělivě přestál všechny zkoušky a těžkosti, které sesílá.
Druhým je znalost všeho, co On miluje a s čím je spokojen, jakož i toho, co On nenávidí a co Ho hněvá, ať už jde o přesvědčení, slova, anebo činy, ať už těla anebo srdce. Kdo má znalost i tohoto, musí tedy spěchat, aby naplnil to, co Alláh miluje a s čím je spokojen a vyhnul se tomu, co On nenávidí a co Ho hněvá.
[6]

Náš hadís ve všech jeho ocitovaných verzích dokládá, že dosvědčit, že nic kromě pouze Alláha Jediného nemá právo na uctívání, je totéž, jako uctívat Alláha a odmítat vedle něj uctívat cokoli jiného a toto je to samé, jako přijetí víry v Jedinost a Jedinečnost Boží (arab. توحيد الله tewhídu ´lláh). A to je nejkrystaličtější esence islámu, alfa a omega veškerého dobra a dobrého činu.
Arabské slovo توحيد tewhíd v jazyce znamená „učinit či vyhlašovat něco jediným, jedinečným.[7] V šarí'atské terminologii znamená tewhíd „vyhlašovat Alláha Jediným Bohem, který je hoden uctívání,[8] či „učinit Uctívaného (arab. المعبود al-Ma'búd, tj. Alláha) Jediným, co je uctíváno, spolu s potvrzením víry v Jeho Jedinost a Jedinečnost co se týče Jeho Osoby, Jeho atributů i činů,[9] anebo „uctívat výhradně Jeho Jediného s láskou, pokorností a podřízením se Mu, s dodržováním Jeho příkazů a podrobení se jim.[10]



Jedinost a jedinečnost Boží optikou Koránu


Vznešený Alláh o Své Knize zjevil:

كِتَابٌ أَنزَلْنَاهُ إِلَيْكَ مُبَارَكٌ لِّيَدَّبَّرُوا آيَاتِهِ وَلِيَتَذَكَّرَ أُولُو الْأَلْبَابِ



Toto je Písmo požehnané, jež jsme seslali tobě, aby lidé o jeho znameních přemýšleli a aby si je rozmyslem nadaní připomínali. (Sád: 29)


Tewhíd je stěžejním a nosným tématem Koránu, je to jeho leitmotiv, na který se nabaluje vše ostatní, jak dosvědčuje i Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja, když poznamenal, že „vskutku celý Korán pojednává o Jedinosti a Jedinečnosti Boží.[11]

Korán začíná súrou al-Fátiha (Otvíratelka Knihy, 1. v pořadí), kde Alláh nejprve hovoří o Sobě a Své dokonalosti a poté přikazuje, abychom uctívali a žádali o pomoc pouze Jeho. A končí súrou an-Nás (Lidé, 114. v pořadí), kde Alláh znovu opakuje, že je jediným vládcem a jediným božstvem lidí, ke kterému je přikázáno utíkat se v ochranu. [12]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také oproti jiným potvrdil zvláštní význam těm koránským pasážím, které se věnují právě tématu Boží Jedinosti a Jedinečnosti.

Nejvelkolepějším koránským veršem je tak podle Posla Božího صلى الله عليه و سلم tzv. verš trůnu:

اللَّـهُ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ الْحَيُّ الْقَيُّومُ ۚ لَا تَأْخُذُهُ سِنَةٌ وَلَا نَوْمٌ ۚ لَّهُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الْأَرْضِ ۗ مَن ذَا الَّذِي يَشْفَعُ عِندَهُ إِلَّا بِإِذْنِهِ ۚ يَعْلَمُ مَا بَيْنَ أَيْدِيهِمْ وَمَا خَلْفَهُمْ ۖ وَلَا يُحِيطُونَ بِشَيْءٍ مِّنْ عِلْمِهِ إِلَّا بِمَا شَاءَ ۚ وَسِعَ كُرْسِيُّهُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضَ ۖ وَلَا يَئُودُهُ حِفْظُهُمَا ۚ وَهُوَ الْعَلِيُّ الْعَظِيمُ


Bůh - není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek, Jemu náleží vše, co na nebesích je i na zemi! Kdo může se u Něho přimluvit jinak, než s dovolením Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn Jeho obepíná nebesa i zemi a střežení jich mu potíží nečiní - On vznešený je a mohutný! (Bekara: 255) [13]


'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما také vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

{قُلْ هُواللَّهُ أَحَدٌ} تعدل ثلث القرآن و {قُلْ يَا أَيُّهَا الْكَافِرُونَ} تعدل ربع القرآن.

Rci: „On Bůh je Jedinečný“ (Ichlás:1) je rovno jedné třetině Koránu a Rci: Ó nevěřící“ (Káfirún:1) je rovno jedné čtvrtině Koránu.[14]

Ibn Tejmíjja k tomu poznamenává, že první z obou súr popisuje, jaký Alláh je a druhá hovoří o činu neuctívání toho, co modloslužebníci uctívají mimo Něho. [15]

Džábir رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم viděl jednoho muže recitovat v prvním rek'átu modlitby po al-Fárize súru al-Káfirún, načež o něm řekl:

هذا عبد عرف ربه.

Tento služebník poznal svého Pána.

Dotyčný potom ve druhém rek'átu recitoval po al-Fátize súru al-Ichlás, načež o něm Prorokصلى الله عليه و سلم řekl:

هذا عبد آمن بربه.

Tento služebník uvěřil ve svého Pána.[16]

Ibn Abil -’Izz na příkladě al-Fátihy demonstroval, jak každý koránský verš spojit s tématem Boží Jedinosti a Jedinečnosti:

Tedy celý Korán je o Jedinosti a Jedinečnosti Boží, o tom, jak ji naplnit a o odměně, která z ní plyne a také o přidružování k Alláhu, o těch, kteří se ho dopouštějí a o jejich trestu. Již například první verš al-Fátihy

الْحَمْدُ لِلَّـهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ


Chvála Bohu, Pánu všech světů (Fátiha:1), je o tewhídu a vše, co po něm následuje až do konce súry rovněž.


الرَّحْمَـٰنِ الرَّحِيمِ


Milostiplnému, Milostivému (Fátiha:2) – je také o tewhídu.


مَالِكِ يَوْمِ الدِّينِ


vládci dne soudného! (Fátiha:3) – to je rovněž tewhíd.


إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ


Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, (Fátiha:4) – je příkaz realizovat tewhíd činem.


اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ


veď nás stezkou přímou, (Fátiha:5) – hovoří o tewhídu v otázce prosby o správné vedení pro následovníky tewhídu, načež následuje vysvětlení této stezky jako:

صِرَاطَ الَّذِينَ أَنْعَمْتَ عَلَيْهِمْ غَيْرِ الْمَغْضُوبِ عَلَيْهِمْ وَلَا الضَّالِّينَ


stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, co na sebe hněv Tvůj uvrhli, ani bloudících.(Fátiha:6-7), přičemž těmi jsou ti, kteří opustili učení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží.[17]


Ibnu l-Kajjim ohledně širší kategorizace koránských odvolávek na tewhíd pravil:

Co se týče víry v Jedinost a Jedinečnost Boží tak, jak k ní vyzývali proroci a jak byla zjevena v Písmech, zahrnuje dva aspekty. Prvním je aspekt znalosti a potvrzení (arab. توحيد المعرفة و الإثبات tewhídu l-ma'rifeti we l-isbát) a druhým je aspekt záměru a činu (arab. توحيد في القصد و الطلب tewhídu fí kasdi we t-taleb).


První aspekt potvrzuje skutečnost Nejvyššího Pána jako takového se všemi Jeho přívlastky a atributy, Jeho činy, Jeho Řečí v Jeho Písmech a schopnosti hovořit ke komukoli si On přeje ze svých služebníků. Také zahrnuje všeobjímající povahu Jeho předurčení, Jím stanoveného osudu a Jeho moudrosti. Korán tento aspekt Boží Jedinosti zcela vyjasnil, jak vidno na začátku súry al-Hadíd (Železo, 57. v pořadí) a súry Tá Há (20. v pořadí) a na konci súry al-Hašr (Shromáždění, 59. v pořadí), na začátku súry as-Sedžda (Padnutí na tvář, 32. v pořadí), súry Áli 'Imrán (Rod 'Imránův, 3. v pořadí), v celé súře al-Ichlás (Upřímnost víry, 112. v pořadí) a v mnohých dalších.

Druhý aspekt je obsažen v súře al-Káfirún (Nevěřící, 109. v pořadí) a také v těchto slovech Vznešeného:


لْ يَا أَهْلَ الْكِتَابِ تَعَالَوْا إِلَىٰ كَلِمَةٍ سَوَاءٍ بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمْ أَلَّا نَعْبُدَ إِلَّا اللَّـهَ وَلَا نُشْرِكَ بِهِ شَيْئًا وَلَا يَتَّخِذَ بَعْضُنَا بَعْضًا أَرْبَابًا مِّن دُونِ اللَّـهِ ۚ فَإِن تَوَلَّوْا فَقُولُوا اشْهَدُوا بِأَنَّا مُسْلِمُونَ


Rci: "Vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za Pána místo Boha!" Obrátí-li se však zády, pak jim řekněte: "Dosvědčte, že my jsme do vůle Boží odevzdáni!" (Áli 'Imrán: 64)

Také se objevuje na začátku súry at-Tenzíl (dosl. Seslání, jinak známá také jako az-Zumer, tj. Skupiny, 39. v pořadí) a také na začátku, uprostřed a na konci súry al-Mu´min (dosl. Věřící, jinak známá také jako al-Gháfir, tj. Odpouštějící, 40. v pořadí), na začátku a na konci súry al-A'ráf (Rozpoznání, 7. v pořadí), ve větší části súry al-An'ám (Dobytek, 6. v pořadí).

Vskutku každá koránská súra nějakým způsobem obsahuje oba tyto aspekty víry v Jedinost a Jedinečnost Boží, dosvědčuje je a vyzývá k nim.

To proto, že Korán buď přináší zvěsti o Alláhu, Jeho přívlastcích, Jeho atributech, Jeho činech a Jeho slovech – což je aspekt znalosti a potvrzení, anebo nabádá k uctívání pouze Jediného Alláha, bez přidružování k Němu žádného společníka a odmítá cokoli, co bývá mimo Něj také uctíváno – a toto je aspekt záměru a činu. Anebo přikazuje poslouchat Ho a plně dodržovat Jeho příkazy a zákazy, což je Božím právem vyplývajícím z Jeho Jedinosti a Jedinečnosti, anebo popisuje ty, kteří v Jeho Jedinost a Jedinečnost věří, jak s nimi bude naloženo a jak budou poctěni na Onom světě za svou víru v Boží Jedinost a Jedinečnost, anebo nás naopak zpravuje o lidech přidružování (arab. الشرك aš-širk), o trestu, který obdrží na tomto světě a jejich utrpení na světě onom, což je odplata pro ty, kteří odvrhnou víru v Jedinost a Jedinečnost Boží.[18]




Sunna o víře v Jedinost a Jedinečnost Boží


Důležitost víry v Jedinost a Jedinečnost Boží se odráží i v Sunně, jak z pohledu Prorokova صلى الله عليه و سلم učení a mise, tak i z jeho osobní praxe zbožnosti.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم během svého působení mezi nevěřícími v Mekce, které trvalo celých třináct let, kázal o Jedinečnosti a Jedinosti Boží a vyzýval všechny okolo sebe, aby uctívali pouze a toliko Jediného Alláha, který nemá společníka, aby tak dosáhli spásy. [19]

Podobně, když posílal své vyslance šířit islám do jiných krajin, jako například Mu'áze ibn Džebela رضي الله عنه do Jemenu, nabádal ho, aby tamním lidem jako první vysvětlil učení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží a vyzval je k jeho přijetí. [20]

Podle 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما Posel Božíصلى الله عليه و سلم také zdůraznil, že je to právě poselství Jedinosti a Jedinečnosti Boží, které má být bráněno:

بُعِثْتُ بِالسَّيْفِ حَتَّى يُعْبَدَ اللهُ لَا شَرِيكَ لَهُ، وَجُعِلَ رِزْقِي تَحْتَ ظِلِّ رُمْحِي، وَجُعِلَ الذِّلَّةُ، وَالصَّغَارُ عَلَى مَنْ خَالَفَ أَمْرِي، وَمَنْ تَشَبَّهَ بِقَوْمٍ فَهُوَ مِنْهُمْ.

Byl jsem vyslán s mečem, aby byl uctíván pouze Alláh a nic k němu nebylo přidružováno, má obživa byla učiněna ve stínu mého kopí. Ponížení a podrobení jest pro ty, kdo mi budou odporovat. A kdo napodobuje nějaký lid, ten k němu i patří.[21]

Posel Božíصلى الله عليه و سلم také bezprostředně před svou smrtí apeloval na své věrné, aby se nikdy nezpronevěřili uctívání Jediného Alláha a nenásledovali odstrašující příklad židů a křesťanů, kteří si vzali hroby svých proroků za místa uctívání. [22]

Důležitost přesvědčení o Jedinečnosti a Jedinosti Boží také umocňuje osobní zbožnost Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, který svůj den začínal zmínkou o ní, neboť při nepovinné modlitbě před modlitbou za úsvitu recitoval v prvním rek'átu súru al-Káfirún a v druhém súru al-Ichlás, přičemž obě o tomto tématu hovoří. [23] A svůj den naopak končil modlitbou witr, při níž obě tyto súry recitoval znovu ještě jednou. [24]



Pro naplnění tewhídu je nutné naplnění všech tří jeho domén


Učenci ahlu s-sunna we l-džemá'a specifikovali, že tewhíd, doktrína o Jedinečnosti a Jedinosti Boží, se týká tří domén, které popisuje tento verš:

رَّبُّ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَمَا بَيْنَهُمَا فَاعْبُدْهُ وَاصْطَبِرْ لِعِبَادَتِهِ ۚ هَلْ تَعْلَمُ لَهُ سَمِيًّا


On Pánem je nebes a země a toho, co mezi nimi je. Uctívej Jej tedy a buď vytrvalý v uctívání Jeho. A znáš někoho se jménem stejným? (Merjem: 65) [25]


1. První doménou je, že Alláh je Jediný výhradním pánem, vlastníkem a stvořitelem, který Jediný určuje běh světa. [26]

2. Druhou je, že Alláh je Jediný hoden uctívání a nesmí být spolu s ním nebo namísto Něj uctíváno nic jiného a nikdo jiný, ať už anděl, posel či prorok, zbožný člověk, kámen, strom, Slunce, Měsíc či cokoli jiného. [27]

3. Třetí doménou je, že Alláh Nejvyšší je jedinečný ve Svých přívlastcích a atributech, což si vyžaduje potvrzení všeho, co Sám o Sobě zmínil ve Své Knize či jazykem Svého Posla صلى الله عليه و سلم bez pokřivení významu toho, nebo popření něčeho z toho, přesného definování podstaty toho či připodobnění toho k něčemu, co známe ze stvořeného světa. [28]

As-Safáríní o těchto třech doménách pravil:

„Věz, že Jedinost Boží se dělí na tři oblasti: Jedinost Boží v pohledu Jeho panství (arab. توحيد الربوبية tewhídu r-rubúbíja), Jeho výlučnost co se týče Jeho Božství a uctívání (arab. توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíja) a Jeho Jedinečnost v Jeho přívlastcích a atributech (arab. توحيد الأسماء و الصفات tewhídu l-asmá´i we s-sifát).“ [29]

Někteří učenci sdružili přesvědčení o Jedinosti Boha coby Pána a Stvořitele a přesvědčení o Jedinečnosti Jeho přívlastků a atributů do teoretického aspektu tewhídu, týkajícího se znalosti o tom, kdo je Alláh a jaký je. Zbývající část – tedy uctívání výhradně a pouze jen Jeho Jediného, nazvali praktickým projevem teoretické části první, který se tedy týká činu.

A právě tento apel na konání v souladu s přesvědčením o výlučné Jedinosti a Jedinečnosti Boží je jádrem poselství všech poslů a proroků, mír a požehnání s nimi všemi.

Ibn Tejmíja ohledně nezbytnosti činu v souladu s vlastní vírou o Jedinosti a Jedinečnosti Boží pravil:

Tewhíd s kterým byli posíláni Poslové, mír s nimi všemi, přichází, aby v celistvosti potvrdil božství a výsadní právo na uctívání pouze Alláhu Jedinému, aby každý dosvědčil, že nic kromě Alláha nemá právo být uctíváno, že mimo Něj neexistuje nikdo, kdo by si zasloužil být uctíván, že nic nezávisí na nikom jiném, nežli pouze na Něm, že nelze uzavírat ani spojenectví, ani vyhlašovat nepřátelství kromě kvůli Němu, že není činu, kromě toho, jenž je vykonán kvůli Němu. Toto potvrzení také zahrnuje víru v ty přívlastky a atributy, které si Alláh pro Sebe vyhradil a které u Sebe potvrdil, jak říká Vznešený Alláh:

وَإِلَـٰهُكُمْ إِلَـٰهٌ وَاحِدٌ ۖ لَّا إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ الرَّحْمَـٰنُ الرَّحِيمُ


Váš Bůh je Bůh jediný a není božstva kromě Něho, milosrdného, slitovného. (Bekara: 163).


وَقَالَ اللَّـهُ لَا تَتَّخِذُوا إِلَـٰهَيْنِ اثْنَيْنِ ۖ إِنَّمَا هُوَ إِلَـٰهٌ وَاحِدٌ ۖ فَإِيَّايَ فَارْهَبُونِ


I pravil Bůh: "Neberte si božstva dvě, vždyť jen Božstvo jediné je - Já, a Mne se obávejte!" (Nahl: 51)


وَمَن يَدْعُ مَعَ اللَّـهِ إِلَـٰهًا آخَرَ لَا بُرْهَانَ لَهُ بِهِ فَإِنَّمَا حِسَابُهُ عِندَ رَبِّهِ ۚ إِنَّهُ لَا يُفْلِحُ الْكَافِرُونَ


A kdo vzývá vedle Boha ještě božstvo jiné, o němž důkazu nemá, ten Pánu svému z toho musí vydat počet. A věru nevěřící úspěchu nedojdou! (Mu´minún:117)


وَاسْأَلْ مَنْ أَرْسَلْنَا مِن قَبْلِكَ مِن رُّسُلِنَا أَجَعَلْنَا مِن دُونِ الرَّحْمَـٰنِ آلِهَةً يُعْبَدُونَ


Zeptej se těch poslů, které jsme před tebou vyslali, zda ustanovili jsme vedle Milosrdného nějaká božstva jiná, aby je uctívali! (Zuchruf: 45)

Alláh nám oznamuje, že každý Prorok svůj lid vždy vyzýval k uctívání Boha Jediného, který nemá společníka:


قَدْ كَانَتْ لَكُمْ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ فِي إِبْرَاهِيمَ وَالَّذِينَ مَعَهُ إِذْ قَالُوا لِقَوْمِهِمْ إِنَّا بُرَآءُ مِنكُمْ وَمِمَّا تَعْبُدُونَ مِن دُونِ اللَّـهِ كَفَرْنَا بِكُمْ وَبَدَا بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمُ الْعَدَاوَةُ وَالْبَغْضَاءُ أَبَدًا حَتَّىٰ تُؤْمِنُوا بِاللَّـهِ وَحْدَهُ


Vždyť máte nyní příklad překrásný v Abrahamovi a v těch, kdož byli s ním, když pravili lidu svému: "My nemáme odpovědnost za vás a za to, co místo Boha ctíte; my se vás zříkáme a propuklo mezi námi a vámi nepřátelství a nenávist až navěky, dokud neuvěříte v Boha jediného!" (Mumtehana: 4).

Alláh také praví o těch, kteří k Němu přidružují:


إِنَّهُمْ كَانُوا إِذَا قِيلَ لَهُمْ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا اللَّـهُ يَسْتَكْبِرُونَ وَيَقُولُونَ أَئِنَّا لَتَارِكُو آلِهَتِنَا لِشَاعِرٍ مَّجْنُونٍ


Věru oni, když řečeno jim bylo, že není božstva kromě Boha, zpyšněli a řekli: "Kvůli básníku bláznivému bychom božstva svá opustit měli?" (Sáffát: 35-36).

Podobné je k nalezení na mnoha místech Koránu.

Tím, že není božstva kromě Boha, se nemyslí pouze uznání Boží existence, nebo to, že Alláh Jediný je Stvořitelem, což je názor některých následovníků spekulativní teologické rétoriky (arab. الكلام al-kelám) a některých súfíjů! Tací se domnívají, že pokud přijmou jen tento aspekt Boží Jedinosti s jeho důkazy, potvrdili celou Boží Jedinost až k nejzazším jejím limitům, že pokud toto dosvědčí a vstřebají, pak vstřebali celé přesvědčení o Boží Jedinosti až do konce! Leč tak tomu není. Dokonce i kdyby člověk přijímal i všechny vlastnosti, které Pánu náleží a zprošťoval Ho všeho toho, čeho by On měl být zproštěn a i kdyby zároveň k tomu dodal, že On je jediným Stvořitelem všeho, ani pak by dotyčný nebyl skutečným a ryzím vyznavačem Jedinosti Boží (arab. الموحد al-muwahhid), dokud by nedosvědčil, že jen Alláh Jediný je božstvem (arab. اله iláh) (tj. objektem uctívání, tedy že nic kromě Něho nemá právo být uctíváno), potvrzujíce tak, že pouze toliko Alláh jediný je božstvem hodným veškerého uctívání, dodržujíce to a nepřidružujíce k Němu nikoho a nic. "Božstvo" je "to, co bývá uctíváno (zbožňováno, zbožšťováno)" a nikoli "to, co má moc stvořit či dát vzniknout." [30] Pokud vykladač Koránu tedy vyloží, že „jediné božstvo“ znamená „Jediný, Kdo má moc stvořit a dát vznik,“ a věří, že toto je nejpodrobnější popis „jediného božstva“ v limitech Boží Jedinosti, jako tak činí následovníci kelámu a co uvádí od Abu l-Hasana al-Aš'arího [31] a jeho následovníků, pak nepochopil pravou skutečnost víry v Boží jedinost, se kterou Alláh vyslal Svého Proroka صلى الله عليه و سلم, protože arabští modloslužebníci souhlasili s tezí, že jen Jediný Alláh Sám je stvořitelem všehomíra, avšak navzdory tomu k Němu stále přidružovali ve svém uctívání i jiná božstva, jak praví Vznešený:


وَمَا يُؤْمِنُ أَكْثَرُهُم بِاللَّـهِ إِلَّا وَهُم مُّشْرِكُونَ


Mnozí z nich v Boha nevěří, aniž by k Němu zároveň jiné nepřidružovali. (Júsuf: 106)

Někteří ze zbožných předků pravili: „Pokud se jich zeptáš, kdo stvořil nebesa a zemi, odpovědí, že Alláh. Ale i přesto vedle Něho uctívají i jiné.[32]


Podobně jako Vznešený Alláh pravil:


قُل لِّمَنِ الْأَرْضُ وَمَن فِيهَا إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ سَيَقُولُونَ لِلَّـهِ ۚ قُلْ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ قُلْ مَن رَّبُّ السَّمَاوَاتِ السَّبْعِ وَرَبُّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ سَيَقُولُونَ لِلَّـهِ ۚ قُلْ أَفَلَا تَتَّقُونَ


Rci: "Komu náleží země a ti, kdo na ní jsou, víte-li?" Odvětí: "Bohu." Rci: "Proč se tedy nevzpamatujete?" Zeptej se: "Kdo Pánem je sedmi nebí a Pánem trůnu nesmírného?" Odvětí: "Bůh." Rci: "Což tedy bohabojní nebudete?" (Mu´minún:84-87)

Tedy nikoli každý, kdo potvrdí, že Bůh je Jediným Pánem a Stvořitelem všeho, Ho také jako Jediného i uctívá, neuctívaje vedle Něj nic jiného, vzývaje výhradně Jeho, doufaje pouze v Něho, obávaje se pouze Jeho, uzavíraje spojenectví a zříkajíce se jen kvůli Němu, poslouchaje Jeho Proroky, přikazujíce to, co On přikázal a zakazujíce to, co On zakázal.[33]


Jak uzavírá velký klasik tasawwufu, 'Abdulkádir al-Džejlání:

Na tobě tedy je obávat se Alláha Mocného a Vznešeného a neobávat se nikoho, kromě Něho. Obracej se k Alláhu Mocnému a Vznešenému, s prosbou o cokoli, co potřebuješ, spoléhej se výhradně na Něho Jediného, Nejvyššího, hledaje od Něj to, co u nikoho jiného hledat nelze. Nespoléhej se na nikoho, kromě na Něho. A víra v Jedinost Boží? Víra v Jedinost Boží zahrnuje toto vše.[34]

_______________________________________________________________


[1] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 8; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 16.


[2] Ibidum.


[3] Ibidum.


[4] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/102; a Abú Nu’ajm v al-Hilja, 7/280 se sahíh isnádem.


[5] Viz Šerhu l-’Akídeti t-Taháwíja, 1/69.


[6] Viz Fadlu l-'ilmi s-selef, str. 47.


[7] Viz Ibn Menzúr v Lisánu l-'Arab, 3/450; Viz též Abu l-Kásim al-Asbahání v al-Hudždžetu fí bejáni l-mahadždža, 1/305.


[8] Viz 'Abdurrahmán ibn Hasan v ad-Dureru s-senníja, 1/48.


[9] Viz al-Bejdžúrí v Džewheretu t-tewhíd, str. 10.


[10]Tak definoval tewhíd al-Ghunejmán v Šerhu Kitábi t-tewhíd min Sahíhi l-Buchárí, 1/38.


[11] Viz Medáridžu s-sálikín, 3/450.


[12] Viz Bekr Abú Zejd v Hukmu l-intimá, str. 58, mírně upraveno.


[13] Hadís o tom zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1768 na autoritu Ubejje ibn Ka'ba رضي الله عنه.


[14] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 3/203, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 4405.


[15] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/54.


[16] Hadís je hasan, uvádí jej Ibn Hadžer v al-Ahádísu l-'álíját, hadís č. 16 od at-Taháwího a Ibn Hibbána.


[17] Viz Šerhu l-'Akídeti t-Taháwíja, str. 89-90.


[18] Viz Medáridžu s-sálikín, 3/449-450.


[19] Tak uvádí Ahmed v Musnedu, 4/63.


[20] Hadís o tom je muttefakun 'alejhi a uvádí ho al-Buchárí v Sahíhu, 1/13; a Muslim v Sahíhu, 1/272 od Ibn 'Abbáse رضي الله عنه.


[21] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 5114; Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 19/96. Jako sahíh jej doložili al-'Irákí v Tachrídžu l-Ihjá, 3/42; a Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 10/222.


[22] Viz al-Buchárí v Sahíhu, 1/532; a Muslim v Sahíhu, 5/16.


[23] Hadís o tom viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 726 na autoritu matky věřících 'Áiše رضي الله عنها.


[24] Viz Ahmed ibn Ibráhím al-Haríkí v at-Tewhídu we aserehu fí hajáti l-muslim, str. 29-30.


[25] Viz Ibn 'Usejmín v Takríbu t-tedmuríja, str. 110.


[26] Viz Ibid., str. 110-111.


[27] Viz Ibid., str. 112-113.


[28] Viz Ibid., str. 116-117.


[29] Viz Lewámi'u l-anwári l-báhíja, 1/128. Stejné dělení tewhídu do totožných domén viz také Ibn Batta v al-Ibánetu 'an šerí'ati l-firkati n-nádžíja, str. 693-694. Viz také Abu l-Kásim al-Asbahání v al-Hudždžetu fá bejáni l-mehadždža, 1/85; 1/111-113.


[30] Vysvětlení "božstva" jako "stvořitelské entity" je nepřesná definice božstva u následovníků spekulativní teologické rétoriky, např. Abú Mensúra al-Máturídího v at-Tewhíd, str. 20-21. Totéž špatné pochopení se objevuje i u Sajjida Kutba ve Fí ziláli l-Kur´án, 5/2707. Srov. se správnou definicí božstva jako něčeho uctívaného např. u Ibn Džeríra at-Taberího v Tefsíru, 20/102; či u Ibn Kesíra v Tefsíru, 3/398. Tedy plné uznání tewhídu není uznáním Alláha jako Jedinečného a Jediného Stvořitele, ale mimo to také navíc jako Jediného hodného uctívání.


[31] Abu l-Hasan al-Aš'arí (zemřel r. 324 hidžry) je nesprávně označován za zakladatele aš'aríjského kelámu, který ovšem začal až některými jeho žáky. Sám al-Aš'arí se tohoto teologického směru zřekl, podobně jako i mu'tezily, kterou zastával předtím. Namísto kelámu pak přijal věrouku ashábu l-hadís. Tento svůj krok pak zdůvodnil ve své poslední knize al-Ibánetu 'an usúli d-dijána. Tento údaj dokládá v jeho životopise i Ibn Kesír v díle Tabakátu š-šáfi'íja.


[32] Toto je výrok 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنه a jako takový byl zaznamenán at-Taberím v al-Bejánu 'ani t-te´wíli l-Kur´án, 13/50-51.


[33] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 3/97-105.


[34] Viz Futúhu l-ghajb, str. 176.