NEJVĚTŠÍ PROBLÉM DNEŠNÍCH MUSLIMŮ: LIDÉ, CO CHTĚJÍ VZLÉTNOUT BEZ KŘÍDEL, DÍL I.

V dnešní době jsme svědky jevu, kdy se objevilo mnoho lidí hovořících o islámu, ale postrádajících skutečnou jeho znalost.

Není pochyb, že umma, která se odchýlila od přímé a pravé stezky, vytýčené svými zbožnými předky, je ve velké potřebě po náboženské nauce a jejím šíření.

Imám Sufján as-Sewrí z tohoto důvodu varoval: „Běda vám všem! Získávejte nauku![1]

Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Učte se, dokud vám nauka nebude odňata. A věru nauka bývá odňata vymřením učenců.[2]

Tedy takových učenců, o nichž 'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما pravil: „Učenci jsou nad obyčejnými věřícími o sto příček výše. A mezi dvěma takovými příčkami je vzdálenost sto let.[3]

Jenže i tato nauka může být zasažena pohromami, jak přibližuje Ibn Šiháb az-Zuhrí: „Nauka může být zasažena pohromami. Jednou pohromou je, že učenec je ponechán bez zájmu, dokud i se svým věděním neodejde na onen svět. Další je nauku zapomenout. A další nastává tehdy, když se o nauce lže. A toto je nejhorší pohroma.[4]

Jezíd ibn Umejra slyšel Mu'áze ibn Džebela říci: „Nadejde čas, kdy si člověk studující Korán řekne: „Jsem hledačem nauky, tak proč mne lidé nenásledují?“ A potom si řekne: „Nebudou mne následovat, dokud si nevymyslím něco nového.“ Proto se mějte na pozoru před tím, co nového vymyslí, neboť nepřijde s ničím, nežli s bludem![5]

A al-Kásim ibn Muhammed pravil: „Nejohavnější podobou neznalosti je, když promluvím beze znalosti nebo vyprávím od někoho, kdo není důvěryhodným.[6]

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja řekl:

Kdokoli prohovoří o islámu bez znalosti, ten je lhářem! Dokonce i kdyby neměl v úmyslu lhát.[7]

Šejch Ibn 'Usejmín pravil:

Pokud nám není dovoleno hovořit bez znalosti dokonce ani o člověku, jak si potom někteří z nás mohou dovolit hovořit bez znalosti o Alláhu![8]

Zrádnost konání těch, kteří se toho dopouštějí, ilustroval tento učenec následujícím příměrem:

Pokud se někdo v nějakém městě zeptá na cestu na to a to místo, načež mu ty řekneš: „Cesta vede tudy,“ ale přitom ve skutečnosti nemáš ponětí, jak se tam dostat, budou to lidé považovat za zradu a podvod. Co potom cesta do Ráje? A touto cestou je Šarí'a, kterou Alláh zjevil. Pokud o ní nic nevíš, budeš i přesto hovořit a odpovídat ohledně ní, naváděje lidi na cesty beze znalosti a tím je uvádět v blud?[9]

Šejch Sálih al-Fewzán konstatoval:

Běžný lid následuje jakéhokoli vyzyvatele, aniž by věděl, kam je jím směřován.[10]

Také řekl:

Těch, kteří vyzývají k bludu je dnes více, nežli těch, kteří vyzývají ke správnému vedení, proto se jimi nenechte oklamat.[11]

Chybí mravnost v souladu s naukou a praxe v souladu s teorií


Šejch al-Albání pravil:

Nyní se nacházíme v období probuzení co se týče islámské nauky, ale epochy obrody správného vychování podle ní jsme zatím ještě nedosáhli.[12]

Také řekl:

Pouhý hledač nauky není sám o sobě učencem. Ale kdo je potom učencem? Jak pravil imám Málik: „Nezačal jsem vynášet fetwy, dokud mi to sedmdesát učenců nedalo úkolem.[13]

Šejch Ibn Báz pravil:

Opravdový hledač nauky pátrá po pravdě a nikdy nehovoří o tom, o čem nemá znalosti.[14]

Šejch Sálih ibn 'Abdul'azíz Áli š-Šejch popsal problém dnešních muslimů, hovoříce v kontextu své země, takto:

Jak moc jsme plakali nad množstvím učenců, kteří nás opustili, které jsme potkali a od kterých jsme přejímali nauku, či těch, o nichž jsme slyšeli a které bychom milovali potkat.

Leč lidé se těchto učenců straní, dokud jsou mezi nimi naživu, jejich srdce se pohnou žalem až teprve tehdy, když tito učenci zemřou.

Máme učence – ty nejlepší z této ummy – specialisty na tewhíd, hadísy, fikh a všechny další náboženstvím předepsané obory. Spatřujeme je odcházet z tohoto světa, ale zároveň okolo nich vidíme jen velmi málo lidí. Mnoho lidí se hlásí k náboženství, avšak ve svém volném čase tyto učence nenavštěvují a neučí se od nich.

Dnes umma velmi potřebuje učence, kteří by ji vyučovali a kultivovali. Není pochyb, že v době Prorokových společníků, nechť je Alláh se všemi z nich spokojen, bylo velmi mnoho učenců. Podobně i v době jejich následovníků. Avšak dnes je na světě možná deset, dvacet, třicet či padesát opravdových, skutečných učenců. A za deset let počet obyvatel jen v této zemi (tj. KSA) může dosáhnout i třiceti či čtyřiceti milionů.

Kdo je ale bude vyučovat? Jediný učenec toto není schopen zvládnout. Ani sto učenců nebude schopno vykonat takový úkol. Proto čerpejte nauku od učenců dnes, protože nastane čas, kdy lidé budou hledat učence, ale nenaleznou nikoho, kdo by jim soudobým způsobem přiblížil předpisy jejich náboženství týkající se přesvědčení i činů.

V jiných zemích naleznete mnoho těch, kteří hovoří o znalosti, avšak těch, jejichž slova jsou opravdu řízena Koránem a Sunnou je jen velmi málo a jsou vzácní, protože učenci odešli na lepší svět a nevědomí od nich nauku nepřevzali. A počet lidí narůstá.[15]

Největší pohroma této ummy

Právě pro tento svůj hlad a žízeň po poznání pravdy a zároveň nevědomost v mnohých otázkách častokrát nedovede odlišit skutečné učence a vyzyvatele k islámu od pofiderních jedinců, kteří se islámu chápou jako prostředku k vlastnímu sebezviditelnění, prestiži, získání popularity či výdělku, nebo si do islámu projektují své vlastní pomýlené teze, ideje, emoce, zášti, nenávisti, lásky a vize, neskromně pak blábolíce o tom, o čem nemají ani ponětí.

Šejch Sálih al-Fewzán vysvětluje:

Přítomnost samozvaných intelektuálů a vášnivých mluvků není pro ummu náhradou za učence. Takoví lidé jsou pouze sečtělými. Nejsou učenci, obdařenými správným pochopením věci. Proto je nesmyslné oslovovat je jako učence, potom je termín učenec použit na nesprávném místě. A věci jsou posuzovány podle skutečnosti a nikoli podle svých jmen.

Proto mnohdy nalezneš lidi s velmi dobrými proslovy, schopné vzburcovat masy, avšak tito lidé nedisponují skutečným pochopením náboženství. To, co je plně odhaluje, jsou situace, kdy lid urgentně potřebuje znát náboženský verdikt v dané věci. V takové chvíli zapálení aktivisté a náboženští horlivci plně odhalují hranice svého omezeného chápání. A v takový okamžik musí přijít na scénu skuteční učenci. Proto si toto dobře zapamatujme a dávejme učencům jejich práva, uznávejme jejich výsadní status a hodnotu a každého postavme do pozice, která mu přísluší.[16]

Na jiném místě zdůvodnil a popsal podstatu nebezpečí samostudia a samouků:

Je možné, že někdo si nakoupí množství knih a přečte je, nicméně toto mu v ničem nijak nepomůže – naopak, daleko více mu to uškodí, nežli prospěje.

Vezměme si příklad. Pokud onemocníte, jdete do lékárny a nakoupíte si z ní také náhodně vybrané léky? Anebo musíte nejprve k lékaři, který vám nejprve stanoví diagnózu, zjistí, o jaký typ choroby se jedná a předepíše adekvátní lék? Vše, co uděláte, přece vykonáte z obavy, že byste mohli třeba pozřít pro vás škodlivý medikament, který není pro vaši chorobu vhodný. To vás může i zabít, nebo vám velmi vážně ublížit.

Podobně i nauka – tu musíte také získávat od specialistů, zajít za nimi a učit se od nich a nespokojit se jen s knihami, protože byste mohli upadnout v blud a být poznamenáni pochybným obsahem některých z nich.[17]

Ztracenost mnoha muslimů v moderním a postmoderním světě, neschopnost porozumět prioritám, které před nimi stojí, neschopnost odpoutat se od povrchních, absurdně hnidopišských záležitostí a žabomyších sporů a pronikat k podstatě věcí, zmatek v pochopení náboženských příkazů a jejich relativizace, anebo naopak přehánění v náboženství a nenávistný extremizmus užívající náboženského jazyka, toto vše je jen špička ledovce mnoha obrovských problémů a nedostatků, do kterých umma islámu zabředla právě proto, že nerespektuje učence Koránu a Sunny, dědice a nositele Prorokova صلى الله عليه و سلم odkazu.

Tragédií muslimské ummy je její dvojí neznalost spočívající jednak v neschopnosti rozpoznat to, co je opravdová nauka a jednak neschopnosti rozpoznat její skutečné nositele. K této tragédii nedošlo jinak, nežli právě pádem autority učenců. Protože výhradně, pouze a jedině učenci vědí, co je skutečná učenost a kdo je skutečným učencem.

Málik ibn Anas vyprávěl, že jednoho dne spatřil svého učitele Rabí'u usedavě plakat. Zeptal se ho, co se mu přihodilo, zda-li ho nezasáhla nějaká pohroma. Rabí'a pravil: „Nic, pouze to, že člověk beze znalosti byl dotázán o fetwu![18]

Aš-Šáfi'í pravil: „Podle lidí nevědomých je skutečná znalost pouhou nevědomostí.[19]

Al-Chatíb al-Baghdádí pravil:

Pohledem učence je nevědomost nevědomostí, leč pohledem nevědomého ignoranta (arab. جاهل džáhil) je nevědomostí právě učenost.[20]

Ibnu l-Džewzí dodal:

Učencem je podle prostého lidu každý, kdo vystoupá na minber.[21]

A Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vysvětlil:

Učenec umí rozpoznat nevědomého, protože sám kdysi býval nevědomý. Ale nevědomý neumí rozpoznat učence, protože sám učencem nikdy nebyl.[22]

Novodobý učenec šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi'í o tom praví:

Pohroma, která jako zkouška dopadla na muslimy spočívá v tom, že jsou ignorantští a nevědomí co se týče jejich vlastního náboženství. Proto o komkoli, kdo se naučí několik veršů a hadísů a potom o nich začne hovořit, lidé řeknou – to je šejch.[23]

Také řekl:

Odkdy lidé opustili princip vznášet své dotazy k učencům, stali se ztracenými![24]

Podobně se vyjádřil i jeden z největších znalců Sunny v moderní době, šejch al-Albání:

Muslimové dneška nedokáží od sebe rozlišovat jednotlivé věci. Jen proto, že někdo hovoří, si oni myslí, že je učencem.[25]

A šejch Ibn Burdžis pravil:

Přejímat znalost od maličkých, když jsou k dispozici velicí, ti s šedivými bradami, ještě mezi vámi, je závažnou chronickou chorobou dneška. To způsobuje, že začátečník promrhá možnost získat pevné základy a zkušenosti velkých učenců.[26]

__________________________________________________________________

[1] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/368.

[2] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/213.

[3] Viz Tezkiretu s-sámi'i we l-mutekellim, str. 25.

[4] Uvádí Ibn 'Abdulberr v Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlihi, bod č. 684.

[5] Zaznamenal al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí'a, podání č. 87.

[6] Viz at-Temhíd, 1/39.

[7] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/449.

[8] Viz Šehru l-Arba'ín an-Newewíjja, str. 39.

[9] Viz ad-Dijá´u l-lámi' mine l-chutabi l-džewámi', 1/65.

[10] Viz Šerhu s-Sunna, 2/38.

[11] Viz Šerhu Usúli l-ímán, str. 410.

[12] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 188.

[13] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 901.

[14] Viz Fetáwá Ibn Báz, 24/98.

[15] Viz Nasíhatu Abi d-Dardá, str. 54-55.

[16] Viz Wudžúbu t-tesebbuti fi l-achbári we ihtirámi l-'ulemá, str. 50.

[17] Viz al-Chutabu l-minberíjja, 1/214.

[18] Zaznamenal al-Baghdádí v al-Fakíhu we l-mutefakkih, podání č. 1039.

[19] Viz Tabakátu š-šáfi'íjja, 1/298.

[20] Viz Kitábu l-fakíh we l-mutefakkih, 1/3.

[21] Viz al-Kasas we l-muzekkirín, str. 318.

[22] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 13/235.

[23] Viz Tuhfetu l-mudžíbi 'alá as´ileti l-hádiri we l-gharíb, str. 179.

[24] Viz Tuhfetu l-mudžíb, str. 258.

[25] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 852.

[26] Viz al-'Awáik, str. 22.