NENÍ NA SVĚTĚ ČLOVĚK TEN, ABY SE ZALÍBIL ZCELA VŠEM

'Abdulwehháb ibnu l-Werd slyšel od jistého Medíňana, že Mu'áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه žádal ve svém dopise matku věřících 'Áišu bint Abí Bekr رضي الله عنهما, aby mu něco stručně poradila. 'Áiša tedy napsala Mu'áwíjovi dopis, v němž mimo jiné uvedla:

Mír s tebou. A potom, slyšela jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنِ الْتَمَسَ رِضَاءَ اللَّهِ بِسَخَطِ النَّاسِ كَفَاهُ اللَّهُ مُؤْنَةَ النَّاسِ وَمَنِ الْتَمَسَ رِضَاءَ النَّاسِ بِسَخَطِ اللَّهِ وَكَلَهُ اللَّهُ إِلَى النَّاسِ.

Kdokoli usiluje o potěchu Alláha i za cenu toho, že si pohněvá lidi, tomu Alláh postačí proti ústrkům těch lidí. A kdokoli se snaží, aby potěšil lidi i za cenu toho, že si pohněvá Alláha, toho Alláh nechá těm lidem napospas.

Mír budiž s tebou![1]

At-Tirmizí zaznamenal tento hadís ve svém Sunenu v Knize o zříkání se světských lákadel, v kapitole O trestu toho, kdo hledá spokojenost lidí v tom, co hněvá Alláha a naopak.

Učenci se v případě tohoto hadísu přesně neshodují, zda se jedná přímo a doslova o Prorokova صلى الله عليه وسلم slova, či 'Áiša tuto myšlenku sama jen přetlumočila vlastními slovy. [2]

Vysvětlení tohoto hadísu učenci

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

Lidé se snaží zajistit si pevné postavení tím, že se snaží vyvolat zdání souhlasu u těch mocnějších, anebo se alespoň snaží o to, aby jim do ničeho nemluvili a aby u nich vůči sobě nevyvolali odpor. Vědí, že pokud s nimi budou souhlasit, anebo před nimi budou alespoň mlčet, uchrání se před jejich zlem a pokušeními, kterými je oni mohou vystavit. Jenže takovým chováním se pouze vystaví na pospas těmto lidem a ti je budou moci ponižovat a ubližovat jim, jakýmkoli způsobem si to budou přát. Díky tomu se propadnou do ještě slabší pozice a budou od nich žádány stále horší věci, počínaje křivým svědectvím až po pozměňování víry a lživá slova o náboženství, ať už v podobě pojednání či závazného příkazu, spoluúčasti na špinavostech a nespravedlnostech. A pokud to pak neučiní, vystaví je tito tyrani útisku a útlaku. A pokud tak učiní, vydají se jim ještě více napospas. Ocitnou se v pozici ještě horší, než si představovali, že by jim byla hrozila, pokud by se byli vzepřeli. A pokud by se snažili vzepřít nyní, byli by potrestáni ještě mnohem, mnohem více. A o tom hovoří i 'Áišin hadís, vyprávěný jako její či jako Prorokova صلى الله عليه و سلم slova, že „kdo se snaží o potěchu Alláha i za tu cenu, že si pohněvá lidi ...“ A toto se týká i těch, kteří pomáhají vladařům a vůdcům v jejich zkažených činech a těch, kteří podporují novoty inovátorů a bludařů připisujících se náboženské nauce.[3]

Také řekl:

Štěstí a úspěchu dojde ten, kdo se ve vztahu k nim snaží o spokojenost Boží a nesnaží se o jejich spokojenost ve vztahu k Alláhu, kdo se obává Alláha ohledně nich, ale nebojí se jich ve své snaze obávat se Alláha, kdo se nesnaží získat si jejich spokojenost i za cenu toho, že si pohněvá Alláha a kdo si je vědom, že Alláh vidí to, jak se k nim chová a neobává se toho, že ho oni špehují na jeho cestě k Boží spokojenosti.[4]

Ibn Redžeb řekl:

Kdo se bude snažit zalíbit se lidem i za cenu toho, že se znelíbí Alláhu, toho i sami lidé začnou plísnit poté, co ho předtím chválili a budou se snažit se mu mstít. To proto, že každá faleš obsahuje temnotu, jenž zatemňuje zrak i vnitřní vhled, dává pásku přes oči, která pak znemožní uzřít pravdu. A naši předkové říkávali: „Pravda jasně září, leč faleš se ztrácí v mlze a pološeru.[5]

'Alí ibn Sultán Muhammed al-Kárí pravil:

Tj. Mu'áwíja žádal 'Áišu, aby mu napsala jakoukoli stručnou a jednoduchou radu, aby mu co nejméně slovy poradila co nejobsáhleji a nejužitečněji. Psal zrovna jí právě proto, že patřila k domácnosti toho, komu byl dán dar stručného a výstižného, ale přesto obsáhlého slova (arab. جوامع الحكم وبدائع الكلم džewámi'u hikem we bedái'u l-kelim). 'Áiša ho v dopise nejprve pozdravila pozdravem míru, čímž naznačila, že mu přeje bezpečí a zdraví a potom přešla k výpovědi, že slyšela Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci: „Kdokoli usiluje o potěchu Alláha i za cenu toho, že si pohněvá lidi,“ tj. kdo se snaží získat Boží spokojenost i za cenu toho, že se tato jeho snaha stane důvodem, který proti němu poštve lidi, „tomu Alláh postačí proti ústrkům těch lidí,“ tj. před jejich zlem, špatným chováním a naschvály. „A kdokoli se snaží, aby potěšil lidi i za cenu toho, že si pohněvá Alláha, toho Alláh nechá těm lidem napospas,“ tj. kdo se je snaží potěšit i za cenu toho, že neuposlechne Alláha, protože se těch lidí bojí, Alláh mu už nebude pomáhat a nebude ho před nimi chránit. Nechá ho napospas těm lidem.

Toto je velká a důležitá rada pro nás všechny. Al-Muzhir říká, že pokud budeš mít před sebou nějakou věc, kterou když uděláš, získáš Boží spokojenost, ale pohněváš si lidi, anebo naopak, pak pokud uděláš to první, Alláh s tebou bude spokojen a bude tě bránit před lidmi a jejich zlem. Avšak pokud se dopustíš té druhé, nechá tě Alláh lidem napospas, tedy nechá tě napospas, dokud tě nezačnou plísnit a dokud vůči tobě nezačnou být nespravedliví. A nebude nikdo, kdo by tě před jejich zlem bránil.“ Svěřit se do něčích rukou tedy znamená vydat se někomu napospas, na milost a nemilost.

Nakonec 'Áiša zdraví Mu'áwíju opětovným pozdravem míru. První pozdrav je na uvítanou a druhý na rozloučenou, či jakoby chtěla říci: „Budiž s tebou mír na tomto i onom světě.“ A pozdravem míru si navzájem ukazujeme, že si pro sebe přejeme to dobré a že si navzájem přejeme, abychom byli v bezpečí před tím špatným.[6]

Muhammed ibn 'Abdirrahmán al-Mubárekfúrí poskytl toto vysvětlení:

'Abdulwehháb ibnu l-Werd, je chráněnec kmene Kurejš, Mekkánec, zbožný uctívač a spolehlivý vypravěč. Byl známý i pod jménem či přezdívkou Wuhejb, jak uvádí i al-háfiz Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb.

Kdokoli usiluje“ - tj. kdokoli se snaží - „o potěchu Alláha i za cenu toho, že si pohněvá lidi,“ hněv je opak spokojenosti, označuje negativní vztah odporu a nesouhlasu, „tomu Alláh postačí proti ústrkům těch lidí.“ To proto, že sám se postavil na stranu Boží a Alláh nezradí ty, kteří se postaví na Jeho stranu, neboť věru Jeho strana, to jsou ti, jenž uspějí. „A kdokoli se snaží, aby potěšil lidi i za cenu toho, že si pohněvá Alláha, toho Alláh nechá těm lidem napospas,“ tedy Alláh dá lidem možnost, aby ho ponižovali a byli vůči němu nespravedliví. Al-Munzirí uvádí tento hadís od Tirmizího, ale neuvádí jeho vypravěče, nicméně at-Tirmizí uvádí svou verzi od Hišáma ibn 'Urwy přes jeho otce až k 'Áiši, načež uvedl tento hadís podle významu, aniž by ho připsal Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Uvádí ho i Ibn Hibbán ve svém Sahíhu jako přímo Prorokova صلى الله عليه وسلم slova v poněkud odlišném znění:

من التمس رضا الله بسخط الناس رضي الله عنه وأرضى عنه الناس ، ومن التمس رضا الناس بسخط الله سخط الله عليه وأسخط عليه الناس.

Kdokoli se snaží zalíbit se Alláhu i za cenu toho, že si pohněvá lidi, Alláh si ho oblíbí a dá, aby si ho oblíbili i lidé. A kdo se snaží zalíbit se lidem i za cenu toho, že si pohněvá Alláha, Alláh se na něho rozhněvá a dá, aby se na něho rozhněvali i lidé.[7]

Muhammed Sálih al-'Usejmín poskytl toto objasnění:

Ten ze služebníků, kdo vyhledával to, v čem spočívá Boží spokojenost i za cenu, že si pohněval proti sobě lidi, nakonec získal skutečnou spokojenost, získal obojí. Alláh si ho oblíbil a dal, aby si ho oblíbili i lidé. Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „Alláh si ho oblíbí a dá, aby si ho oblíbili i lidé“ jsou jasná. Kdykoli se služebník bude s upřímným úmyslem snažit, aby s ním byl jeho Pán spokojen, Alláh si ho oblíbí, protože On je věru ještě štědřejší, než Jeho služebník. A navíc dá, aby si ho oblíbili i lidé tím, že v jejich srdcích podnítí oblibu a lásku vůči tomuto služebníkovi. To proto, že srdce se nachází mezi dvěma Prsty z Prstů Milostiplného a On je otáčí, jak se mu zachce. A Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „Kdo usiluje o oblibu lidí i za cenu toho, že si pohněvá Alláha,“ tj. kdo se snaží o to, co přináší oblibu lidí, byť by to i přinášelo Boží hněv, tomu to přinese přesně opačné následky, shodně jeho slovům: „Alláh se na něho rozhněvá a dá, aby se na něho rozhněvali i lidé,“ tj. Alláh vnukne srdcím lidí, aby se na něho hněvali a aby jim byl odporný.

Z tohoto hadísu plynou následující ponaučení:

Je naší povinností usilovat o to, co přináší Boží spokojenost i za cenu toho, že si proti sobě poštveme lidi.

Naopak je nám zakázáno snažit se hledat oblibu lidí, naprosto jedno jakých, v tom, co přináší Boží hněv.

Hadís potvrzuje existenci Božích atributů Spokojenosti a Hněvu. Boží Spokojenost a Boží Hněv jsou zcela skutečné, avšak v ničem se nepodobají tomu, co známe mezi Božími stvořeními, shodně Božím slovům:

لَيْسَ كَمِثْلِهِ شَيْءٌ

Není nic, co podobné by Mu bylo (Šúrá: 11)

A toto je chápání následovníků Sunny a společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá'a).[8]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín na jiném místě dodal:

Pokud člověk napraví, co je mezi ním a jeho Pánem, potom, se Alláh Sám postará o nápravu toho, co je mezi ním a ostatními lidmi.[9]

Tematicky obdobné hadísy

Samotná 'Áiša رضي الله عنها vypráví od Proroka صلى الله عليه وسلم ještě jeden podobný hadís ve znění:

من طلب محامد الناس بمعاصي الله، عاد حامدُه له ذامًّا.

Kdo se bude snažit o pochvalu lidí skrze nepokornost vůči Alláhu, toho chvála se u lidí obrátí v opovržení.[10]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

من أسخط اللهَ في رضا النّاسِ سخِط اللهُ عليه وأسخَط عليه من أرضاه في سخطِه ومن أرضى اللهَ في سخَطِ النّاسِ رضِي اللهُ عنه وأرضى عنه من أسخطه في رضاه حتّى يُزيِّنَه ويُزيِّنَ قولَه وعملَه في عينَيْه.

Kdokoli si pohněvá Alláha ve snaze získat spokojenost lidí, na toho se Alláh rozhněvá a dá, aby se na něho rozhněvali všichni ti, u kterých si to bude přát. A kdokoli se bude snažit získat spokojenost Alláha i za cenu toho, že si pohněvá lidi, s tím bude Alláh spokojen a dá, aby s ním byli spokojeni i ti, kteří se na něho předtím rozhněvali, do té míry, že se jejich očím zalíbí jeho slova i jeho činy.[11]

Od al-'Askerího se uvádí i verze:

ما من مخلوق يلتمس رضا مخلوق بمعصية الخالق إلا سلط الله عليه . وما من مخلوق يلتمس رضا الخالق في سخط المخلوق إلا كفاه الله مؤنته.

Není žádného stvoření, které by se snažilo o spokojenost jiných stvoření i na úkor spokojenosti Stvořitele, aniž by jim ho Alláh nevydal na milost a nemilost. A není žádného stvoření, které by se snažilo o spokojenost Stvořitele i na úkor spokojenosti jiných stvoření, aniž by ho Alláh neučinil nezávislým v jeho živobytí.[12]

Šedád ibn 'Aws رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ أَخْوَفَ مَا أَتَخَوَّفُ عَلَى أُمَّتِي الإِشْرَاكُ بِاللَّهِ أَمَا إِنِّي لَسْتُ أَقُولُ يَعْبُدُونَ شَمْسًا وَلاَ قَمَرًا وَلاَ وَثَنًا وَلَكِنْ أَعْمَالاً لِغَيْرِ اللَّهِ وَشَهْوَةً خَفِيَّةً .

Věru nejvíce se pro svou ummu obávám přidružování k Alláhu. Věru neříkám tím, že budou uctívat slunce, měsíc, anebo modly. Ale to, že budou konat skutky nikoli pro potěchu Boží, ale pro potěchu svých skrytých nízkých chtíčů.[13]

Od Mahmúda ibn Lebída رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ أَخْوَفَ مَا أَخَافُ عَلَيْكُمُ الشِّرْكُ الأَصْغَرُ.

Věru obávám se pro vás nejvíce malého modloslužebnictví.

Přítomní se udiveně zeptali: „Posle Boží, co je to malé modloslužebnictví?“

Odpověděl:

الرِّيَاءُ. يَقُولُ اللهُ عَزَّ وَجَلَّ لَهُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ إِذَا جُزِيَ النَّاسُ بِأَعْمَالِهِمْ اذْهَبُوا إِلَى الَّذِينَ كُنْتُمْ تُرَاءُونَ في الدُّنْيَا فَانْظُرُوا هَلْ تَجِدُونَ عِنْدَهُمْ جَزَاءً!

Přetvářka v náboženství. V Soudný Den Vznešený Alláh, až lidé obdrží odměnu za své činy, řekne: „Běžte si za těmi, před kterými jste se na tomto světě přetvařovali a podívejte se, zda od nich můžete za to obdržet odměnu![14]

Tematicky obdobné koránské verše

Věru pravda se neřídí přáními mocných, ani přáními většiny, či přáními kohokoli, ale tím, co si přeje Alláh.

Vznešený říká:

وَمِنَ النَّاسِ مَنْ يَتَّخِذُ مِنْ دُونِ اللَّهِ أَنْدَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ اللَّهِ وَالَّذِينَ آَمَنُوا أَشَدُّ حُبًّا لِلَّهِ وَلَوْ يَرَى الَّذِينَ ظَلَمُوا إِذْ يَرَوْنَ الْعَذَابَ أَنَّ الْقُوَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا وَأَنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعَذَابِ إِذْ تَبَرَّأَ الَّذِينَ اتُّبِعُوا مِنَ الَّذِينَ اتَّبَعُوا وَرَأَوُا الْعَذَابَ وَتَقَطَّعَتْ بِهِمُ الْأَسْبَابُ وَقَالَ الَّذِينَ اتَّبَعُوا لَوْ أَنَّ لَنَا كَرَّةً فَنَتَبَرَّأَ مِنْهُمْ كَمَا تَبَرَّءُوا مِنَّا كَذَلِكَ يُرِيهِمُ اللَّهُ أَعْمَالَهُمْ حَسَرَاتٍ عَلَيْهِمْ وَمَا هُمْ بِخَارِجِينَ مِنَ النَّارِ

Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. Kéž by viděli ti, kdož jsou nespravedliví, až spatří trest, že síla je jedině u Boha a že Bůh strašný je ve svém trestání! A až se zřeknou ti, kteří byli následováni, těch, kdož je následovali, a až spatří trest a svazky jejich vzájemné budou zpřetrhány, zvolají ti, kdož je následovali: "Kéž bychom se mohli navrátit a zříci se jich tak, jako oni se nyní zříkají nás!" A takto jim Bůh ukáže činy jejich k zármutku jejich. A nebude pro ně úniku z ohně pekelného! (Bekara: 165-167)

'Abdurrahmán ibn Násir as-Si'dí v této souvislosti podotkl:

Ti, kterým oni směřovali své činy namísto Alláha jim nebudou moci nijak prospět a ani je neuchrání před žádnými újmami, naopak to, že si mysleli, že jim z nich poplyne nějaký užitek se obrátí proti nim a způsobí jim škody. Ti, kteří byli následováni, se zřeknou těch, kteří je následovali a veškerá pouta, která mezi nimi na tomto světě byla, budou zpřetrhána, protože byla navázána kvůli něčemu jinému, nežli kvůli Alláhu a protiřečila příkazům Božím.[15]

Náš Stvořitel nás vyzývá:

إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ ٱلشَّيْطَـٰنُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَآءَهُۥ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ

Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Áli 'Imrán: 175)

Al-Biká'í vysvětil:

Chráněncům Milostiplného, pokud se rozhodnou být pevní, Alláh zaručí svou podporu proti jejich nepřátelům, spojencům šejtánovým. Oni se pak nebudou bát konat pro potěchu Boží a nebudou se bát šejtánových spojenců, nýbrž pouze Alláha. A toto je pravá podstata toho být chráněncem Alláha.[16]

Proto také na jiném místě říká:

وَٱللَّهُ أَعْلَمُ بِأَعْدَآئِكُمْ ۚ وَكَفَىٰ بِٱللَّهِ وَلِيًّا وَكَفَىٰ بِٱللَّهِ نَصِيرًا

Bůh však dobře zná vaše nepřátele! A Bůh je dostatečným ochráncem i dostatečným pomocníkem. (Nisá: 45)

Na jiném místě nás Všemohoucí nabádá:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَن يَرْتَدَّ مِنكُمْ عَن دِينِهِۦ فَسَوْفَ يَأْتِى ٱللَّـهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُۥٓ أَذِلَّةٍ عَلَى ٱلْمُؤْمِنِينَ أَعِزَّةٍ عَلَى ٱلْكَـٰفِرِينَ يُجَـٰهِدُونَ فِى سَبِيلِ ٱللَّـهِ وَلَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَآئِمٍ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ ٱللَّـهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَآءُ ۚ وَٱللَّـهُ وَٰسِعٌ عَلِيمٌ

Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého... A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí. (Máida: 54)

A na jiném místě popisuje své věrné jako:

الَّذِينَ يُبَلِّغُونَ رِسَالاتِ اللَّهِ وَيَخْشَوْنَهُ وَلا يَخْشَوْنَ أَحَداً إِلَّا اللَّهَ

ty, kdo hlásají poselství Boží a nebojí se nikoho kromě Boha! (Ahzáb: 39)

A takovým patří Ráj a takoví dosáhnou svého vysněného úspěchu a odměny.

Jaké závažnosti může nabýt snaha zalíbit se stvořením za cenu nepokornosti vůči Stvořiteli?

Druhy neposlušnosti vůči Alláhu za účelem potěšit lidi jsou rozmanité a tato nepokornost bývá různě závažná, od malého hříchu, přes velehřích a může dosáhnout až nevíry a modloslužebnictví.

Nutno však říci, že samotné upřednostnění spokojenosti lidí nad spokojeností Boží nesignalizuje nutnou nevíru a toho, kdo se toho dopustí, nikdy nemožno a priori označit za odpadlíka či nevěřícího.

Ahmed ibn Tejmíja říká:

Prohlášení někoho za nevěřícího (arab. التكفير at-tekfír) má své podmínky, které musí být naplněny a také překážky, které pokud jsou naplněny, takovému prohlášení brání. Toto naplnění podmínek a nenaplnění překážek umožňuje spustit tekfír v obecné (arab. تكفير المطلق tekfíru l-mutlak) rovině na tekfír v rovině konkrétní (arab. تكفير المعين tekfíru l-mu'ajjen). Prohlásit konkrétní osobu za nevěřícího nelze až do chvíle, dokud její případ nesplňuje všechny odpovídající podmínky a zároveň nesplňuje ani jedinou překážku, která by tomu bránila. Toto vidíme i na vyjádřeních imáma Ahmeda i ostatních imámů, kteří velmi často říkali, že např. kdo řekne to a to, popřel víru, ale ve skutečnosti neoznačili za odpadlíky velkou většinu lidí, kteří dané konstatace pronášeli.[17]

Mezi takové podmínky a překážky patří, že dotyčný člověk se dopouští činu nevíry zcela svévolně, s vědomím si následků a bez cizího nátlaku, že si je plně vědom názoru islámu na danou věc, neučinil danou věc omylem a že k ní nebyl donucen.

Pokud toto upřednostnění spokojenosti lidí nad spokojeností Boží není nevírou, může být hříchem velkým či malým. Jedná se o věci jako pití alkoholu, pohled či poslech zakázaného, lež, nespravedlnost apod. Pokud se někdo z touhy zalíbit se lidem dopustí něčeho takového, avšak je muslimem dosvědčujícím, že nic mimo Alláha nemá nárok být uctíváno a že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím a to, čeho se dopustil, nepovažuje za povolené, pak se svým upřednostněním lidské spokojenosti nad spokojeností Boží dopouští hříchu, jehož velikost se rovná hříchu, kterého se dopustil a nestává se tím nevěřícím, byť by se dopustil i obzvláště těžkého a odporného zločinu, kterým chtěl ukojit své tužby a získat nějaké lepší postavení u těch, kterým se chtěl vlichotit a zavděčit. Na tomto názoru se podle Ibn 'Abdilberra „shodují všichni následovníci Sunny a společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá'a) z řad učenců fikhu i učenců zaznamenaných podání.[18]

Co se dochovalo od zbožných předků ohledně marné snahy uspokojit svými činy ostatní lidi

Uvádí se, že Prorok Músá/Mojžíš, mír s ním, si svému Pánu postěžoval: „Pane můj, ale mí lidé o mně říkají věci, které vůbec nejsou pravda!“ A Alláh mu zjevil: „To privilegium říkat o Mně jen to, co se mi líbí, jsem si nenechal ani pro Sebe. Jak ho mám potom dopřát tobě?[19]

Muhammed ibn Ishák recitoval koránský verš:

إِن يَنصُرْكُمُ ٱللَّـهُ فَلَا غَالِبَ لَكُمْ ۖ وَإِن يَخْذُلْكُمْ فَمَن ذَا ٱلَّذِى يَنصُرُكُم مِّنۢ بَعْدِهِۦ ۗ وَعَلَى ٱللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ ٱلْمُؤْمِنُونَ

Bude-li vám pomáhat Bůh, nikdo nemůže být nad vámi vítězem! Opustí-li vás však, kde je ten, kdo by vám mohl potom pomoci? Na Boha tedy nechť spoléhají se věřící! (Áli 'Imrán: 160)

A potom pravil: „Pokud ti Alláh pomáhá, nikdo z lidí nebude mít nad tebou navrch a nikdo z těch, kteří tě opustí, ti nebude moci ublížit. A pokud tě Alláh opustí, nikdo z lidí ti nebude schopen pomoci.[20]

Al-Hasan al-Basrí řekl: „Synu Adamův, nesnaž se získat ničí spokojenost za cenu Božího hněvu. A nesnaž se nikoho uposlechnout za cenu neposlušnosti vůči Alláhu.[21]

Jednou kdosi řekl al-Hasanu al-Basrímu: „Ti lidé se okolo tebe shromáždili jen proto, aby na tobě nalezli nějakou chybu!“ Al-Hasan opáčil: „Vskutku! Povzbuzoval jsem své ego, aby usilovalo o Ráj. Tak jsem se o něj začal snažit. Potom jsem povzbuzoval sám sebe k tomu, abych se snažil o záchranu před Ohněm. A tak jsem o ni začal usilovat. A potom jsem se snažil najít záchranu před lidmi, avšak nenalezl jsem způsobu, jak toho dosáhnout. Věru lidé nebyli spokojeni se svým Stvořitelem, byť jim poskytuje vše, co potřebují. Jakpak by mohli být spokojeni s nějakým dalším tvorem, jako jsou i oni sami?[22]

Když přišel emír Omar ibn Hubejra al-Fezárí, syrský místodržící ve službách chalífy Jezída ibn 'Abdilmelika, ve 103. roce hidžry do Iráku a Chorásánu, dal si zavolat učence al-Hasana al-Basrího, Ibn Sírína a aš-Ša'bího. Pohostil je a připravil jim nádherné přijetí. Potom se jich zeptal: „Chalífa s lidmi uzavřel dohodu, oni musí plnit svůj díl a i on plní svůj díl, aby jej poslouchali a podrobili se mu. Jenomže obsahuje i něco, co pokud učiním, pohněvám si Alláha a pokud to neučiním, pohněvám si chalífu. Co mi doporučujete?“ Aš-Ša'bí radil celou věc obejít a zamluvit, chalífu raději uposlechnout a uvnitř ten nespravedlivý rozkaz nenávidět. Ibn Sírín mlčel a potom se oba obrátili na al-Hasana: „Abú Sa'íde, co bys řekl ty?“ Al-Hasan se obrátil k emírovi a odpověděl mu: „Ibn Hubejro, boj se Alláha ve věci svého vztahu k Jezídovi, ale neboj se Jezída ve věci tvého vztahu k Alláhu, neboť Alláh Vznešený tě před Jezídem ochrání, ale Jezíd tě nikdy nebude schopen ochránit před Alláhem. Ibn Hubejro, není poslušnosti stvořenému při neposlušnosti Stvořiteli. To, co ti Jezíd rozkázal, poměř podle Knihy Boží, cokoli s ní souhlasí, to proveď a cokoli jí odporuje, to neprováděj. Věru Alláh je přednější, abys ho poslouchal, nežli Jezíd a Jeho Kniha je přednější, aby ses jí řídil, než to, co ti napsal Jezíd.“ A opakoval to tak dlouho, až emíra rozplakal. Ibn Hubejra pak pokaždé, když potřeboval při své vládě s něčím poradit, dal povolat tyto tři učence. Al-Hasanovi dal jako honorář čtyři tisíce dirhamů a oběma jeho společníkům každému po dvou. Aš-Ša'bí pak jednou u dveří mešity prohlásil: „Kdo z vás je schopen dát Alláhu přednost nad kýmkoli z jeho stvoření, nechť tak učiní! Věru nás si povolal emír a zeptal se nás na Boží rozhodnutí v jedné věci. A al-Hasan věru nevěděl o nic více, než jsem věděl já a já jsem nevěděl o nic více, než věděl Ibn Sírín. Avšak my dva jsme chtěli nejprve potěšit emíra. Alláh nám proto nedopřál to, co dopřál al-Hasanovi, který chtěl ze všeho nejvíce potěšit Alláha. Alláh ho proto obdařil emírovou oblibou, dal mu větší pocty i větší honorář, nežli nám dvěma.[23]

Ibráhím ibn Adhem vyprávěl, že Omar ibn 'Abdil'azíz řekl Chálidu ibn Safwánovi: „Poraď mi, ale buď stručný.“ Chálid mu řekl: „Vládce věřících, věru lidé byli oklamáni tím, že Alláh přikryl jejich prohřešky. Jsou pokoušeni tím, že je ostatní chválí. Proto nechť neznalost jiných o tobě u tebe nepřeváží nad tvou vlastní znalostí tvých nedostatků. Nechť Alláh chrání nás i tebe před klamem pramenícím z toho, že Alláh přikryl naše zlé činy, abychom se tak nestali lhostejnými a nedbalými v tom, co nám Alláh stanovil jako povinnosti a abychom nepodlehli vlastním tužbám.[24]

Málik ibn Dínár pravil: „Vzhledem k tomu, že jsem pochopil, jací lidé doopravdy jsou, přestala být pro mne jejich chvála potěšující a také jsem přestal tak nenávidět jejich kritiku.“ „A jak jsi to dokázal?“ zeptali se přítomní. Odpověděl: „Kdo z nich vás chválí, ve své chvále nadsazuje a kdo z nich vás haní, toho kritika je přehnaná![25]

Sufján as-Sewrí pravil: „Pakliže znáš sám sebe, nikdy ti neuškodí nic, co o tobě říkají druzí.[26] A v souvislosti se snahou upřednostnit něčí spokojenost nad spokojeností Boží, či se někoho obávat více, než Alláha a proto se zdráhat hovořit pravdu, řekl: „Někdy vidím, jak se páchá zlo. A než nevystoupit proti němu, to bych strachy raději začal močit krev.[27]

Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi'í řekl: „Na světě není nikdo, aby neměl vedle sebe někoho, kdo ho miluje a někoho, kdo ho nenávidí. Proto, pokud to kdokoli splňuje, nechť se ocitne na straně těch, kteří jsou oddaní Alláhu![28]

Od aš-Šáfi'ího se také uvádějí verše:

رضا الناس غاية لا تدرك * و رضا الله غاية لا تترك

Spokojenost lidí jest cílem, co nelze dosáhnout,

leč spokojenost Boží cílem, jenž nelze odvrhnout.

Al-Buchárí uvádí ve svém Sahíhu v Knize o zekátu v kapitole O zekátě na domácí potřeby, který má být vyplacen ve zboží daného druhu a nikoli v penězích, od Táwúsa, že Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه žádal obyvatele Jemenu: „Přineste mi na každou vaši domácnost jako zekát nějaké domácí vybavení, čtyřúhelníkové haleny či jiné ošacení, namísto ječmene a pšenice, protože je to pro vás snadnější a pro společníky Božího Posla صلى الله عليه و سلم v Medíně je to tak i lepší.“ Al-Buchárí následně uvádí, že jinak Posel Boží صلى الله عليه و سلم z takových věcí, kromě takových mimořádných příležitostí, nestanovil žádný pevný zekát. [29] Ibn Hadžer poznamenává, že al-Buchárí v této otázce následoval názor hanefíjského mezhebu, navzdory tomu, kolikrát se s ním rozcházel, nicméně v tomto případě ho k tomu vedly jasné důkazy. [30] Toto je rovněž důkazem, že je třeba vždy následovat důkaz a nikoli převažující mínění, vlastní pohled či svůj mezheb.

Na zhoubu snahy uspokojit lidi za cenu rozhněvání Alláha ukázal i az-Zebídí ve svém vysvětlení al-Ghazálího knihy Oživení nauk náboženských. Když přišel sultán az-Záhir Bejbers do Damašku, kazatel při pátečním kázání zařadil do své promluvy i květnatá slova opěvující sultána. Hovořil tak dlouho, až téměř nezůstal čas na modlitbu. Sultán řekl: „Co je tento kazatel zač? Ve svém kázání jen opakuje sultán, sultán, ale toto přece nepatří k podmínkám správného kázání!“ Potom bouchl do stolu a nařídil, aby byl dotyčný kazatel zmrskán, odvolán ze své funkce a odpříště nahrazen jiným, jehož kázání bude kratší a stručnější. [31]

Stará orientální bajka vypráví o otci a synu, kteří se na svém oslíkovi vydali do vzdáleného města. Když ho osedlali oba, kolemjdoucí litovali osla a spílali jim, jak jsou krutí, když nutí nebohé zvíře nést je oba. Když jel na oslu jen otec, lidé spílali, jak je líný, že nechá syna šlapat pěšky. Když jel na oslíkovi syn, lidé mu spílali, jak je nevychovaný, že nepustí sednout otce. A když šli oba pěšky, lidé jim spílali, jak jsou hloupí že přece mají s sebou osla, aby se svezli.

Ibn Hazm al-Andalúsí proto moudře poznamenal:

Kdokoli si myslí, že se uchrání před útoky a kritikou jiných lidí, ten je zcela bláhový.[32]

Věz tedy, že není na světě člověk ten, aby se ve všem zalíbil všem. Proto poslouchej Alláha a odmítni to, co od tebe žádají lidé, pokud to není v souladu s tím, co od tebe žádá On.

___________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2414 s poznámkou, že podobné se uvádí i od 'Áiše samotné jako její slova bez odvolávky na Proroka صلى الله عليه و سلم, jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 5/392. Jako hasan ho uvádí al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, hadís č. 3326.

[2] Za slova 'Áiše ho měli al-Buchárí a at-Tirmizí sám ve svém al-'Ilelu, hadís č. 332; dále Ibn Abí Hátim v al-'Ilel, 5/59. Ibn Hibbán uvádí tento hadís v mewkúf formě ve svém Sahíhu, 1/510. Podle ad-Dárekutního nelze potvrdit, že jde přímo o Prorokovaصلى الله عليه و سلم slova, viz al-'Ilel, 14/182.

[3] Viz al-Fewáid, 1/209; viz též Zádu l-me'ád, 3/15; a Hádíju l-arwáh, 1/54.

[4] Viz Taríku l-hidžretejn, 1/108.

[5] Viz al-Iktibásu min hadísi Ibni 'Abbás, citováno přes Sákit, Táhá Muhammed. 2013: Iltemis rida ´lláhi we in sachata n-nás. Online na <https://www.alukah.net/sharia/0/53819/#ixzz5sQhHKkw7> [k 1.VII. 2019].

[6] Viz Mirkátu l-mefátíhi Šerhu miškáti l-masábíh, 8/204.

[7] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 7/82.

[8] Viz al-Kawlu l-mufíd 'alá Kitábi t-tewhíd, citováno přes Men iltemese rida lláhi bi-sachati n-nási radija ´lláhu 'anhu we arda 'anhu n-nás, k dispozici online zde: <http://www.dar-alhejrah.com/t10571-topic> [citováno k 1. VII. 2019].

[9] Viz Fetáwá suálun 'ale l-hátif, 1/73.

[10] Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3568; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 277.

[11] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 11/268; a Ibn Hibbán v Sahíhu, 1/247, hadís č. 267.

[12] Viz Kešfu l-chafá´, 1/235.

[13] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4205. Al-Búsírí uvádí, že v jeho isnádu se nachází jistý 'Ámir ibn 'Abdilláh, který není žákem člověka, od kterého má hadís vyprávět. Ostatní vypravěči jsou spolehliví, Viz Misbáhu z-zudžádža, 4/237. Jako da'íf toto podání uvádí i al-Albání v Da'ífu Ibni Mádža, hadís č. 4984.

[14] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 24350; al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 6831; a al-Beghawí v Tefsíru, 1/285. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 951.

[15] Viz Tefsír as-Si'dí, 1/80.

[16] Viz Tefsír al-Biká'í, 2/185.

[17] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 12/487-488.

[18] Viz at-Temhíd, 17/22. Tutéž názorovou shodu uvádí i Ibn Tejmíja v Medžmú'u l-fetáwá, 6/479 a 7/302.

[19] Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer'íja, 1/38.

[20] Zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, k verši 3:160.

[21] Zaznamenal Ibn Sa'd v at-Tabakát, 7/175.

[22] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 9/318.

[23] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/149.

[24] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/18.

[25] Zaznamenal Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 59/307.

[26] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/390.

[27] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 7/259.

[28] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 9/124.

[29] Viz Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 4/67.

[30] Viz Ibid., 4/68.

[31] Viz Itháfu s-sádeti l-muttekín bi-šerhi Ihjá 'ulúmi d-dín, 3/231.

[32] Viz ar-Resáil, str. 339.