NESHODA NÁZORŮ NENÍ MILOSTÍ: UPOZORNĚNÍ NA NEDOLOŽITELNÝ VÝROK

Některé zdroje mylně uvádějí jako Prorokova صلى الله عليه و سلم tato slova:

اختلاف أمتي رحمة.

Neshoda názorů mé ummy je milostí.“ - Tento výrok v podobě hadísu je nedoložitelný, nemá žádný základ (arab. لاأصل له lá asle lehu), protože ho nelze doložit žádným isnádem (řetězcem vypravěčů). Ibn Hazm ohledně něho proto uvádí, že „o žádný hadís nejde.[1]

Al-Albání rovněž uzavírá, že je nepodložený a cituje klasického učence hadísu Tádžuddín as-Subkí pravil:

Učencům hadísu není vůbec znám a já jsem pro něj nemohl doložit vůbec žádný isnád, ať už autentický, neautentický, anebo ho doložit jako padělek.[2]

S ním souhlasí i Mukbil ibn Hádí al-Wádi'í: 

Tento výrok nemá žádný isnád a není proto k Prorokovi صلى الله عليه و سلم doložitelný.[3]

Sálih al-Fewzán ohledně těchto slov poznamenal:

To jsou slova lidí a nikoli hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم . Byla tradována a Prorokovi صلى الله عليه و سلم byla připsána, nicméně nejde o autentické podání. Neshoda není milostí, neshoda je daleko spíše trestem. A proto také Ibn Mes'úd رضي الله عنه říkal: „Synu mého bratra, nejednotnost je zlo!“ Nicméně je dovoleno jednotlivcům zastávat různá stanoviska, dokud tato různost neprotiřečí důkazům. Pokud je běžným laikem, potom se řídí fetwou toho, kdo mu ji vydá. S ohledem na to ten, kdo tvrdí, že rozdílnost názorů je milostí a řídí se tím, po čem jeho duše touží a k čemu inklinuje, toto není milostí. Toto je následování tužeb a následování tužeb je trest a nikoli milost![4]

Hasan Ibráhím ad-Daghrírí konstatuje shodu na věrouce a ohledně základních principů, kterými se řídí pochopení rozdílnosti názorů v islámsko-právní nauce, píše:

Pojem خلاف chiláf znamená v jazyce rozpor nebo neshodu. V islámsko-právní nauce znamená nejednotnost názorů v nějaké otázce. Existují záležitosti, ve kterých učenci – tedy kvalifikovaní učenci – nedospěli ke shodě. To, co uvedeme dále, se týká islámsko-právní nauky a nikoli věrouky a týká se specifických dílčích záležitosti, na kterých nepanovala shoda mezi učenci ani minulých, ani dnešních časů. Těmito učenci myslíme ty, kteří byli dostatečně odborně fundovaní na to, aby dosáhli úrovně idžtihádu. Pro studenta nauky či učence, který úrovně idžtihádu nedosáhl, možnost přijít s vlastním názorem neexistuje. Co se týče islámsko-právních záležitostí, na kterých nepanuje shoda ani mezi Prorokovými صلى الله عليه و سلم společníky رضي الله عنهم أجمعين, každý jeden z nich akceptoval odlišný názor někoho ze svých kolegů, ke kterému dotyčný vlastním bádáním dospěl. Ibn Tejmíjja uvádí, že sahábové spolu ohledně některých záležitostí nesouhlasili a dochovala se od nich i navzájem protichůdná stanoviska, nicméně vždy souhlasili s tím, že i ti opačného názoru dostatečně vynasnažili ve svém idžtihádu a jejich cílem bylo dopídit se pravdy. Někteří z nich pochybili, zatímco jiní dospěli k pravdě. Komukoli z nich, který se zmílil, přiznávali (u Alláha) jednu odměnu a komukoli z nich, který dospěl k pravdě, přiznávali odměny dvě. Kdykoli kdokoli z nich spatřil, že se ve svém úsudku zmýlil, svůj omyl uznal a okamžitě souhlasil s tím, co bylo spatřeno jako správné. Cokoli se stalo mezi společníky a těmi, kteří přišli po nich v určitých záležitostech, stalo se na základě určitých předpokladů a určitého způsobu pochopení důkazů, nicméně pro jejich úsilí a upřímnou snahu dopídit se pravdy a toho, co je podle šarí'y správně, je přijatelné a oprávněné coby idžtihád ve snaze dopátrat se pravdy, ze strany někoho, kdo je pro tento idžtihád kvalifikovaný. Ibnu l-Kajjim uvádí, že rozdílná stanoviska (arab. اختلاف ichtiláf) mezi lidmi se musí nevyhnutelně vyskytovat, díky rozdílům v jejich vůli, porozumění a pochopení těchto záležitostí. To, co je nenáviděno, jsou takové názorové rozpory, které vedou ke vzájemnému nepřátelství, nebo křivdě jedněch vůči druhým. Pokud naopak názorová neshoda nevede ke vzájemné opozici nebo zaujatosti jedné skupiny vůči jiné, ničemu to neškodí. Všechny strany sporu mají povinnost podřídit se Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a dokud tak budou činit, jejich vzájemně rozdílné názory jim nikdy neublíží. Alláh ze Své Znalosti ví, že rozpory se mezi lidmi mohou vyskytnout. A proto pro ně stanovil pravidlo tohoto verše:

فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّـهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ

A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! (Nisá:59)

Podání o tom, že rozdílnost názorů je milostí Boží je nepodložené, vymyšlené a nemá žádné opření v Sunně, jak doložili učenci hadísu. Od zbožných předků se uvádí, že rozdílnost názorů v sobě může pro ummu zahrnovat i jisté ulehčení a odstranění obtíže, nicméně toto ulehčení není dáno samotnou rozdílností názorů, ale právě ponecháním možnosti pro idžtihád a následování určitého východiska z vícero možných v dané specifické otázce. Milostí není sám tento idžtihád, ale jeho výsledky. A Korán, Sunna a všichni učenci se shodují, že nesouhlas a neshoda názorů v těch nejzákladnějších aspektech náboženství je zakázána (arab. حرام harám) a nenáviděna. Neshoda v těchto věcech povede k rozbití jednotného šiku ummy, což Alláh i Jeho Posel صلى الله عليه و سلم zakázali.[5]

Slov o rozdílnosti názorů coby milosti Boží bývá mnohdy užíváno k obhajobě extrémních pozic v otázce mezhebů. Buď jsou zde ti, kteří v tomto požadavku přehánějí a každého nutí následovat výhradně jediný z právě čtyř mezhebů (hanefíjský, málikovský, šáfi'íjský a hanbelíjský – byť v historii existovaly i jiné), čímž lidem ukládají za povinnost něco, co jim Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم jako povinnost neuložili. Anebo jsou zde ti, kteří každému, včetně prostých a nepoučených laiků, nemajících žádné povědomí o islámských vědách, dovolují vybírat si takový názor, který se jim zachce, shodně jejich tužbám, což v praxi nejčastěji bývá názor nejméně obtížný a nejbenevolentnější, anebo naopak názor extrémní, podle toho, co se lidem v dané situaci více zamlouvá. Oba tyto extrémy vedou k preferování názorů – ať už osobních dojmů, nebo názorů přehnaně velebených náboženských autorit, nad texty Koránu a Sunny, což je v přímém protikladu k učení ahlu s-sunna we l-džemá', podle nichž je text (arab. النص an-nass) vždy prioritní a vždy má navrch nad názorem, třeba i stanoviskem mezhebu, v souladu se slovy Božími:

إِنَّمَا كَانَ قَوْلَ الْمُؤْمِنِينَ إِذَا دُعُوا إِلَى اللَّـهِ وَرَسُولِهِ لِيَحْكُمَ بَيْنَهُمْ أَن يَقُولُوا سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا ۚ وَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ

Vždyť řečí věřících, když zavoláni jsou před Boha a posla Jeho, aby mezi nimi rozsoudil, budiž pouze: "Slyšeli jsme a uposlechli jsme." Takoví budou pak úspěšní. (Núr:51)

Doplňujeme, že samotné následování určitého mezhebu nemá být v zásadě odvrhováno, dokud neprotiřečí textuálnímu důkazu, přičemž přinejmenším jistá konzistentnost v pohledu metodologie zacházení s důkazy musí být vždy zachována a vymáhána a že pro laiky a obecný lid je následování jejich učenců a jejich mezhebu nutné a nevyhnutelné. Podobné platí i pro ta ustanovení procedurální či soudní, kterými se řídí záležitosti muslimů na daném místě v daném čase – tam je nezbytné podřídit se právě té interpretaci, která mezi muslimy panuje a je jimi konsenzuálně přijímána, aby se předešlo nedorozuměním, sporům, rozkolům a netříštila se jejich jednota, jak uvádí Sálih al-Fewzán. [6]

Kromě výše uvedené neexistence isnádu a nepřijatelných důsledků tohoto tvrzení výše citovaný výrok přímo protiřečí koránskému verši:

وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّـهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا

Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Áli 'Imrán: 103)

Ibn Tejmíja pravil:

Držet se provazu Božího a nerozdělovat se je jedním z největších základů islámu.[7]

Jen o málo dále Všemohoucí Zákonodárce tento příkaz potvrdil Svými slovy:

وَلَا تَكُونُوا كَالَّذِينَ تَفَرَّقُوا وَاخْتَلَفُوا مِن بَعْدِ مَا جَاءَهُمُ الْبَيِّنَاتُ ۚ وَأُولَـٰئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Nebuďte jako ti, kdož se rozdělili a do sporu se dostali poté, co k nim přišly důkazy jasné; pro ty je určen trest nesmírný (Áli 'Imrán: 105)

Oba verše v sobě zahrnují hned dvojí příkaz udržet jednotu – jednou výslovně a podruhé zákazem opačného jednání.

Ohledně důvodu takové formulace al-'Usejmín pravil:

Jednota, společný cíl a spolupráce na pravdě v rámci každého společenství je bezpochyby nejdůležitějším všeprostupujícím důvodem úspěchu, vítězství a vznešenosti na tomto i onom světě.[8]

Navíc tato slova rovněž odporují i autentickému hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:

إنالله يرضى لكم ويكره لكم ثلاثا. فيرضى لكم أن تعبدوه ولا تشركوا به شيئا.وأن تعتصموا بحبل الله جميعا ولا تفرقوا. ويكره لكم قيل وقال. وكثرةالسؤال. وإضاعة المال.

Věru Alláh je pro vás spokojen s trojím a nemá pro vás rád trojí. Spokojen je pro vás, když budete uctívat Jeho a nepřidružovat k Němu nic, když se budete společně držet provazu Božího a nebudete se rozdělovat. A nemá pro vás rád nepodložené historky, množství otázek a plýtvání majetkem.[9]

Vše z toho, co bylo uvedeno – neexistence isnádu, protiřečení Koránu i rozpor oproti autentickému hadísu, je samo o sobě dostatečným důvodem, proč odvrhnout tato slova jako nepravdu.

'Abdul'azíz ibn Báz pravil:

Nejednotnost působí bolest bezpochyby každému muslimovi. Pro muslimy je povinností sjednotit se v následování pravdy a pracovat společně na dobru a bohabojnosti. Nicméně Alláh ve Své všeobjímající moudrosti a kvůli nějakým chvályhodným vyšším cílům předurčil, že k rozkolům v rámci ummy skutečně dojde. Chvála Alláhu v každém případě. Nikdo nezná detaily, pouze On. K těmto vyšším cílům patří rozlišení Jemu blízkých od Jeho nepřátel a odlišení těch, kteří vynakládají největší úsilí na cestě pravdy od těch, kteří se od ní odvracejí, následujíce své tužby.[10]

Mnozí zbožní předkové varovali před následováním tužeb a odvoláváním se na názory, či zaslepeností ohledně názoru vlastního, coby hlavním důvodem rozkolnictví v ummě.

Sufján as-Sewrí pravil: „Vystříhejte se toho, kdo má rád, když je následován jeho názor, kdo má rád, když je jeho názor šířen a je mu nasloucháno![11]

Ibráhím at-Tejmí prosil Alláha takto: „Ó Bože, chraň mne Svým náboženstvím a Sunnou Svého Proroka před odchýlením se od Pravdy, před následováním tužeb, před cestami bludu, před záležitostmi vzbuzujícími pochybnosti, před blouděním a před disputacemi.[12]

Šejch 'Ubejd ibn 'Abdilláh al-Džábirí pravil:

Muslimové! Mějte se na pozoru před tím, aby vás nezahltily názory a vy jste nezůstali stát ohromeni jímavými slovy toho nebo onoho, neboť toto je začátek bludu a zkázy. Nechť Alláh chrání nás i vás, co se naší víry týče." [13]

Proto také není správné vymlouvat se na rozdílnost názorů a hledat v množství stanovisek, které existují, to, co se nám zlíbí, jak říká al-Fewzán:

Rozdílností názorů neargumentuje nikdo, nežli následovníci tužeb (arab. أهل الأهواء ahlu l-ahwá´). Oni milují následování vlastních chtíčů. Ale co se bohabojných týče, ti rozdílností názorů neargumentují – ti argumentují pomocí důkazů.

Rozdílnosti názorů existují. Téměř v každé otázce v islámsko-právní nauce (arab. الفقه al-fikh) možno najít rozdílné názory, nicméně Alláh nám přikázal odkazovat se na Korán a Sunnu:

فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّـهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ

A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! (Nisá:59)

Jak jsem řekl, rozdílné názory existují. Nicméně nám není dovoleno následovat názory podle svých chtíčů a tužeb a zanechávat důkazů jen proto, že tento důkaz je ve sporu s našimi tužbami. Toto dovoleno není. My máme povinnost následovat ty názory, které jsou konzistentntí s Koránem a Sunnou.[14]

Také ohledně přijatelných a nepřijatelných názorových neshod a toho, v čem je třeba o jednotu usilovat, říká:

Jednoty muslimů nelze dosáhnout příkazem začít ramadánský půst ve stejném datu. Dosažení jednoty spočívá v očištění věrouky. Nestejné datum začátku půstu není jádrem toho, co muslimy rozděluje. Namísto toho je tím, co muslimy v samém základu rozděluje, nejednotnost jejich věrouky, opuštění té správné věrouky, která je čerpána přímo z Koránu, Sunny a toho, co vyznávali zbožní předkové.“  [15]

________________________________________________________________

[1] Viz Ihkámu l-ahkám, 2/61.

[2] Viz Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, 1/141.

[3] Viz al-Muktara, str. 9.

[4] Viz al-Idžábátu l-fásileti 'ale š-šubuháti l-hásila, str. 24.

[5] Viz twitterový účet šejcha ad-Daghrírího <https://twitter.com/mpubs/status/827605929990488066> [k 8.12. 2017].

[6] Viz Hel judžibu ´ttibá'u mezhebi l-beledi llezí ne'íšu fíhi min mezáhibi l-arbe'a? K dispozici na <https://www.youtube.com/watch?v=JTh5GGcQyEM> [k 8. 12. 2017].

[7] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 22/359.

[8] Viz aš-Šarí'atu l-islámíjjetu we mahásinuhá, str. 11.

[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1715.

[10] Viz al-Adžwibetu l-aseríjja, str. 184-185.

[11] Zaznamenal Abú Bekr al-Merwezí v Achbáru š-šujúchi we achlákihim, str. 337.

[12] Uvádí aš-Šátibí v al-I'tisám, 1/116.

[13] Viz Šerhu hadísi Irbádi bnu s-Sárijeti, Asbábu z-zejgh, str. 58.

[14] Viz Temmul'átu fí áchiri súreti l-Ahzáb, str. 416-417.

[15] Viz Šerhu achseri l-muchtasarát, 2/441.