NESHODY MEZI MUSLIMEM A JEHO NEMUSLIMSKOU TCHÝNÍ

OTÁZKA: Jsem vdova, nejsem muslimka, dcera si vzala muslima, má s ním jedno dítě a čeká druhé. Žijí v oddělené domácnosti a já jsem zvyklá starat se o sebe a řídit si svůj život sama. Já i dcera pracujeme, zeť na chod dceřiny domácnosti nijak nepřispívá, to ještě i já pomáhám jim. Avšak i přesto si zeť vymáhá poslušnost kromě ní i ode mne a to z titulu toho, že je jediný muž v rodině. Má na to dle islámu právo?

ODPOVĚĎ:

Islám si velmi cení institutu manželství, kterým muž a žena vstupují do svazku za účelem budování rodiny. Stávají se tak částmi většího celku, kterého nároky jsou v principu nadřazeny individuálním zájmům manžela a manželky. Manžel i manželka v něm mají vůči svému svazku i sobě navzájem dané povinnosti a jasně vymezená práva. Oba vstupují do svazku z vlastní vůle a s plným vědomím těchto nařízení.

Nevěsta by měla mít při svatbě poručníka (arab. ولي welí), který dohlédne na dodržení jejích práv a jeho úkol trvá i v manželství jako pojistka pro případ pozdějších manželských neshod, aby mohl intervenovat ve prospěch dotyčné ženy. Poručníkem muslimky je muslim, poručníkem nemuslimky může být i nemuslim. Podle většinového názoru není sňatek bez takového poručníka platný. Opačného názoru je ze čtyř dodnes rozvíjených sunnitských mezhebů pouze hanefíjský mezheb, jež smýšlí, že se žena bez poručníka vdát může. Pokud Vaše dcera žádného takového poručíka na své svatbě neměla, připravila se o první chytrý způsob, jak dovedně situaci řešit.

Dále je nutno uvědomit si následující:

1. Podle islámu drží muž v rukou institut patronství (arab. القوامة al-kawwáma), který v sobě neoddělitelně spoje vyživovací povinnost vůči manželce a dětem, v případě potřeby i zbytku rodiny, s právem mít rozhodující hlavní slovo a být hlavou rodiny.

Vznešený Alláh praví:

ٱلرِّجَالُ قَوَّٰمُونَ عَلَى ٱلنِّسَآءِ بِمَا فَضَّلَ ٱللَّـهُ بَعْضَهُمْ عَلَىٰ بَعْضٍ وَبِمَآ أَنفَقُوا۟ مِنْ أَمْوَٰلِهِمْ

Muži jsou patrony nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). (Nisá: 34)

Důvodem jejich rozhodujícího postavení je jak jejich mužskost sama o sobě, tak i jejich ekonomická pozice živitelů. 

Ibn Kesír v komentáři k tomuto verši říká:

Alláh dává manželovi právo přikázat něco manželce a manželka je povinna manžela uposlechnout. Alláh zakázal manželce neuposlechnout manžela, protože manžel má nad manželkou vůdčí postavení a je jejím živitelem.[1]

Toto právo manžela je tak velké, že překračuje i nároky rodičů vůči ní, jak ukazuje Ibn Tejmíja:

Když se žena provdá, její manžel má nad ní autoritu větší, nežli její rodiče. Poslouchat manžela je pro ni větší povinností, nežli poslouchat její rodiče. Podle konsenzu imámů nemá manželka právo bez manželova svolení opustit jeho dům, byť by ji k tomu nabádala její matka či její otec anebo kdokoli jiný.[2]

Neplnění vyživovací povinnosti ze strany manžela je ovšem závažným porušením jeho povinností a důvodem pro manželku, aby žádala o rozvod. Islám nicméně nedává druhé straně v rámci existujícího vztahu právo vypovědět nároky na poslušnost až do momentu, kdy k rozvodu manželství oficiálně dojde.

2. Muž musí toto své právo uplatňovat ku prospěchu celé rodiny a nikoli pro své sobecké a mocenské potřeby. Institut patronství je zamýšlen ku prospěchu rodiny jako celku (a tedy i ve prospěch manželky) a nikoli k výlučnému prospěchu manžela. Muž má navíc povinnost výkon tohoto svého práva užívat milým, jemným a něžným způsobem a nikoli projevy hrubosti, násilnickosti a despocie. 

Vznešený Alláh praví:

فَإِنْ أَطَعْنَكُمْ فَلَا تَبْغُوا۟ عَلَيْهِنَّ سَبِيلًا

Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! (Nisá: 34)

Toto zakazuje i hadís od 'Ubejdulláha ibn Ma'mera رضي الله عنه, jenž slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

ما أعطي أهل بيت الرفق إلا نفعهم ولا منعوه إلا ضرهم.

Rodina, mezi jejímiž členy jest něhy, nezíská nic, nežli pouze užitek. A rodina, mezi jejímiž členy není něhy, neutrpí nic, nežli újmu.[3]

'Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

لا يُريدُ اللهُ بأهلِ بيتٍ رِفْقًا إلّا نفَعهم ولا يحرِمُهم إيّاه إلّا ضرَّهم.

Alláh žádné rodině nedopřeje něhy, aniž by jim nedopřál i užitku. A Alláh neodepře žádné rodině něhu, aniž by jim to nepřineslo i škodu.[4]

Podle 'Alí al-Kárího to znamená, že něha přináší jen dobro a brání škodě a naopak její nepřítomnost nepřinese žádné dobro, ale pouze újmu. [5]

Tedy svou hrubostí škodí manžel nejen své manželce, ale i rodině jako celku a v neposlední řadě i sám sobě.

3. V islámu neexistuje nic, co by manželovo patronství automaticky rozšiřovalo i na jeho ovdovělou tchýni, pokud spolu nežijí ve společné domácnosti. Pokud vdova žije sama ve své vlastní domácnosti, je základním pravidlem, že žádného patrona nemá, dokud se znovu neprovdá za někoho jiného. Přednost v otázce patronství nad vdovou má jinak před zetěm přímá pokrevní linie této ženy, její otec, syn, případně vnuk, děd, případně bratři, strýcové, bratranci. Až teprve v momentě, když by nikdo z nich nebyl k mání, nebyl přítomen, anebo nesplňoval podmínky patronství, může institut patronství eventuálně přejít i na tohoto zetě.

4. Buď jak buď, zeť je vybízen k tomu, aby pomáhal své ovdovělé tchýni, protože obecně pomoc vdovám je dobrým skutkem. Abú Hurejra رضي الله عنه totiž slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

السَّاعِي عَلَى الأَرْمَلَةِ وَالْمِسْكِينِ كَالْمُجَاهِدِ فِي سَبِيلِ اللَّهِ، أَوِ الْقَائِمِ اللَّيْلَ الصَّائِمِ النَّهَارَ

Kdokoli spěchá na pomoc vdově, nebo chudobnému, je jako bojovník na cestě Boží, anebo jako někdo, kdo promodlí noc a postí se přes den.[6]

An-Newewí toto spěchání na pomoc vysvětlil jako podporu a pomoc s čímkoli, co je pro vdovu těžké, sňatek s ní, či jakákoli i nemateriální pomoc beze sňatku, anebo materiální či finanční pomoc. [7]

Ibn Hubejra říká:

Hadís znamená, že všichni jmenovaní jsou si jednací v odměně, kterou jim Vznešený Alláh přislíbil za půst a modlitby, nebo obranu své země, anebo za to, že se někdo staral o vdovu tím, že si ji vzal za manželku, anebo jí prostě jen pomáhal s tím, co bylo nad její síly.[8]

Tato pomoc ho ale sama o sobě neopravňuje k automatickému vymáhání svého patronského nároku. Manžel v žádném případě nemá právo chovat se nadutě a panovačně v přítomnosti své tchýně, tedy matky jeho manželky, ani vůči ní, ani vůči své manželce a nesmí žádnou z nich ponižovat nebo urážet. K matce své ženy se má chovat tak, jak se sluší, aby se choval k matce matky svého dítěte a jak by chtěl, aby bylo přistupováno k matce jeho vlastní. Násilí, třeba jen verbální, vůči matce manželky lze považovat za verbální násilí a křivdu (arab. الظلم az-zulm) i vůči manželce, neboť takové jednání manželce prokazatelně ubližuje.

Doporučoval bych Vám ve Vaší situaci proto následující:

1. Otevřeně si se zetěm i dcerou pohovořte a vyjasněte si celou situaci, abyste se vyhnuli jakýmkoli nedorozuměním. Uvědomte si, kdo má jaká práva a jaké povinnosti a snažte se Vaše neshody řešit ku prospěchu rodiny jako celku.

2. V případě neúspěchu Vám doporučuji najít si muslimské přátele ve Vašem věku, nejlépe ze země původu Vašeho zetě, aby Vám poradili konkrétní kroky, jak ve Vaší věci postupovat dále.

A Alláh ví nejlépe.

Odpovídal: Alí Větrovec

___________________________________________________________________

[1] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 1/493.

[2] Viz Medžmú‘u l-fetáwá, 32/361.

[3] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 3/195; Ibn Menda v al-Ma'rifa, 2/29; jako sahíh ho oceňuje al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 942.

[4] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, 5/248.

[5] Viz Mirkátu l-mefátíh, 8/186.

[6] Muttefekun 'alejhi, zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5353; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2982.

[7] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 18/112.

[8] Viz al-Ifsáhu 'an me'áni s-siháh, 6/267.