NEVYNECHTE KROUŽKY NAUKY

Abú Wákid al-Lejsí رضي الله عنه vyprávěl: „Zatímco Posel Boží صلى الله عليه و سلم seděl v mešitě s nějakými lidmi, přišli tři muži. Dva se postavili přímo před Posla Božího صلى الله عليه و سلم a třetí záhy odešel pryč. Dva zbývající chvíli stáli u Proroka صلى الله عليه و سلم, načež jeden našel místo v kroužku okolo něho a druhý se posadil za něj. Třetí mešitu opustil. Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم skončil své sezení, řekl přítomným:

أَلاَ أُخْبِرُكُمْ عَنِ النَّفَرِ الثَّلاَثَةِ أَمَّا أَحَدُهُمْ فَأَوَى إِلَى اللَّهِ، فَآوَاهُ اللَّهُ، وَأَمَّا الآخَرُ فَاسْتَحْيَا، فَاسْتَحْيَا اللَّهُ مِنْهُ، وَأَمَّا الآخَرُ فَأَعْرَضَ، فَأَعْرَضَ اللَّهُ عَنْهُ.

Nemám vás zpravit o skupince těch tří? Jeden z nich se uchýlil pod ochranu Boží a Alláh ho tedy přijal do Své milosti. Ten druhý se styděl a i Alláh se zastyděl vůči němu. Avšak ten třetí se obrátil zády a i Alláh se odvrátil od něj.[1]

Al-Buchárí zaznamenal tento hadís v kapitole s názvem „O tom, kdo se posadí na vzdálenější konec shromáždění a o tom, kdo na něm uvidí prázdné místo a posadí se na něj.

Výraz „Alláh se zastyděl vůči němu“ je nutno chápat shodně Boží Velikosti, Vznešenosti a Jedinečnosti, slovy šejcha Muhammeda ibn Sálih al-'Usejmína:
Boží Stud není v ničem podoben studu stvoření.[2]

Naši zbožní předkové věnovali velkou pozornost kroužkům, na nichž učenci šířili šarí'atské nauky, prahli po nich a snažili se účast na nich usnadnit co největšímu počtu lidí.

Vládce věřících Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Člověk opouští svůj dům, zatímco na sebe uvalil hříchů tolik, co jsou hory Tiháma. Když potom uslyší něco z nauky, co v něm podnítí bázeň a on se následně navrátí a učiní pokání, potom když se znovu vrátí domů, nenese na sobě již žádný hřích. Proto nikdy nechybějte na kroužcích, v nichž se vyučuje nauce.[3]

'Atá ibn Abí Rebáh pravil: „Někdy mi někdo vypráví hadís a já zůstanu zticha a poslouchám i přesto, že jsem ten hadís slyšel dokonce ještě předtím, než se dotyčný vůbec narodil.[4]

Uvádí se, že Ahnef ibn Kajs se vždy snažil najít místo pro dalšího příchozího, pokud žádné nebylo, vždy se o to alespoň pokusil. [5]

Al-Ádžurrí uvádí od imáma aš-Šáfi'ího slova: „Pohromami pro toho, kdo studuje nauku, jsou nuda, nedostatek trpělivosti na hodinách a nedostatek rozmýšlení nad vyřčeným. Člověk, který je stále znuděný, nebude ten, který si toho hodně zapamatuje. Naopak mnoho si toho zapamatuje ten, kdo na hodiny soustavně chodí, namáhá své rozumové schopnosti, na noc nezhasíná lampu a není někým, kdo se prostě jen chce bavit.[6]

Muhammed ibn Sirín pravil: „Věru existovali i lidé, kteří zanechali studia nauky a shromáždění, kde se studovalo od učenců. Začali se namísto toho mnoho postit a mnoho se modlit, tolik, že jejich těla vyschla na kost a kůži. Oponovali Sunně a byli zničeni. Začali prolévat krev muslimů. Přísahám při Alláhu, vedle Nějž není jiného božstva, nikdo neučinil něco na základě své nevědomosti, aniž by tím nezpůsobil více škody, jak užitku![7]

Z praxe zbožných předků bylo i udržovat vztah s jejich učiteli a často chodívat na jejich přednášky.

Chatíb al-Baghdádí uvádí od Isháka ibn Dáwúda as-Samarkandího následující: „Přišel ke mně jeden můj příbuzný z kraje aš-Šáš a řekl mi: „Šel jsem za Ahmedem ibn Hanbelem a popsal jsem mu Abu l-Munzira.“ Nevím, kdo byl Abu l-Munzir, osobně ho neznám, ale je zřejmé, že Ahmed jej znal. Můj příbuzný pokračoval: „Začal jsem mu ho vychvalovat, ale Ibn Hanbel mi řekl: „Neznám ho. Náš bratr u nás již dávno nebyl přítomen. Neznám ho. Náš bratr u nás už dlouho nebyl.“ Dále se ho zeptal: „A co si myslíš o 'Abdulláhu ibn 'Abdirrahmánovi ad-Dárimím? Toho ctnostného muže ti doporučuji. Doporučuji ti tohoto ctnostného muže, 'Abdulláha ibn 'Abdirrahmána.[8]
Imám Ahmed se tedy zdráhal hovořit o někom, kdo již dlouho nebyl na jeho přednáškách, nevěděl, co se s ním za tu dobu událo a zda zůstal člověkem pravé víry a ctnostných mravů, protože lidé se, vlivem okolí a životních zvratů, které na ně působí, mohou změnit. Imám Ahmed nikoho nenapadal, jen konstatoval, že o dotyčném nadále nic bližšího – ani pozitivního, ani negativního, nemůže sdělit. Namísto něj proto odkázal dotyčného muže na ad-Dárimího, kterého dobře znal.

O velmi těsném vztahu mezi učitelem i žákem svědčí příklady studentů zakladatelů jednotlivých mezhebů. Například Jahjá ibn Ma'ín uvádí, že Asbagh ibnu l-Feredž byl tak dobrým studentem imáma Málika, že mezi všemi lidmi nad něj nebylo lepšího – znal každou jednotlivou otázku, která kdy byla Málikovi položena i jeho odpověď, to, za jakých okolností ji pronesl a všechny, kteří s danou jeho odpovědí nesouhlasili. [9]

Imám al-Buchárí od svých učitelů kromě fenomenální znalosti hadísů získal i vznešené morální kvality: nikdy přespříliš nehovořil, nikdy netoužil po tom, čím byli obdařeni jiní a nikdy se nezabýval cizími záležitostmi, protože se vždy plně soustředil na získávání znalostí. [10] Ohledně jednoho ze svých učitelů vypověděl: „Nikdy jsem se před nikým necítil naprosto nepatrný, kromě před 'Alím ibnu l-Medíním.[11]

Šejch 'Abdul'azíz ibn Báz z našeho předmětného hadísu vyvodil následující ponaučení:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pořádal naučná sezení, někdy v mešitě a jindy u sebe doma. Pro toho, kdo vejde do mešity, kde se právě odehrává naučná lekce, je doporučeno připojit se a poslouchat. Tento hadís je důkazem zvláštní odměny toho, kdo dychtí po nauce a proto se připojí do kroužku a sedne co nejblíže učiteli, pokud je tam místo a pokud není, sedne si dozadu. Hadís je také varováním před tím, abychom se obraceli k nauce zády.[12]
Také řekl:
Pokud člověk nenavštěvuje kroužky nauky, neposlouchá přednášky a nezajímá se o to, co lidem sdělují učenci, jeho lhostejnost vzroste a možná jeho srdce zatvrdne a zapečetí se, takže se stane jedním z lhostejných.[13]

Podle šejcha Muhammeda Bázmúla hadís stanovuje následující principy etiky posluchače vůči přednášejícímu:
Člověk má dychtit po poslechu toho, co ho něčemu přiučí. Má se snažit pochopit, co učenec říká a na co odkazuje. Má se dívat tváří na přednášejícího. Nemá se rozptylovat čímkoli jiným, když učenec přednáší. Pokud se ptá, má se ptát zdvořilým způsobem a nikoli arogantně a zarputile. Člověk musí sedět co nejblíže, jak se dá. Neměl by se příliš hýbat, pokud to není nutné. Člověk, pokud dostane svolení komentovat něco, se má snažit vyjádřit se co nejobsažněji co nejméně slovy. Pro své otázky má vyhradit čas až po skončení přednášky. Když uslyší odpověď učence na svou otázku, měl by o ní přemýšlet a snažit se ji pochopit, než se zeptá podruhé.[14]

Podle šejcha 'Abdulláha al-Buchárího je důvodem pokládání otázky snaha o porozumění dané věci, o vyjasnění nejasného. Proto imám Ibnu l-Kajjim pravil: „Když sedíš s učencem, ptej se, abys porozuměl, ale nikoli zarputile“ - to znamená, ptát se tak, aby se mi dostalo pochopení toho, co mi předtím bylo nejasné, abych mohl uctívat Alláha na základě jasného pochopení, nejde o otázku arogantní a provázenou špatnými mravy. [15]

Šejch Bázmúl dále jmenoval několik zásad obecné etiky studenta vůči svému šejchovi:
Student nemá zvedat svůj hlas v přítomnosti svého šejcha. Student by měl spěchat splnit požadavky svého šejcha. Student by se neměl drát dopředu před svého šejcha, ale být mu k službám. Student se ke svému šejchovi má obracet s úctou. Student nemá zatěžovat svého šejcha, když je unaven či zaneprázdněn. Student se nemá úporně tázat na něco, o čem ví, že o tom šejch nechce hovořit.
Student by, obecně, měl věrně následovat svého učence a plnit vůči němu ta práva, kterými ho obdařil Vznešený Alláh, připomínaje si tak slova Boží:

يَـٰٓأَيُّہَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوٓاْ إِذَا قِيلَ لَكُمۡ تَفَسَّحُواْ فِى ٱلۡمَجَـٰلِسِ فَٱفۡسَحُواْ يَفۡسَحِ ٱللَّهُ لَكُمۡ‌ۖ وَإِذَا قِيلَ ٱنشُزُواْ فَٱنشُزُواْ يَرۡفَعِ ٱللَّهُ ٱلَّذِينَ ءَامَنُواْ مِنكُمۡ وَٱلَّذِينَ أُوتُواْ ٱلۡعِلۡمَ دَرَجَـٰتٍ۬‌ۚ وَٱللَّهُ بِمَا تَعۡمَلُونَ خَبِيرٌ۬


Vy, kteří věříte! Když je vám řečeno "Uvolněte místo ve shromáždění!", tedy je uvolněte! A Bůh pro vás také uvolní místo (v ráji). A když je vám řečeno "Vzdalte se!", tedy se vzdalte. A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. A Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte. (Mudžádela:11)[16]


Ohledně etiky toho, kdo se zúčastňuje nějaké přednášky učence, šejch Bázmúl uvádí:

Člověk má poslouchat přednášejícího učence. Nemá od něho sedět příliš daleko, ani nepříjemně blízko. Měl by nechat prostor na sednutí také ostatním posluchačům. Člověk nemá projevovat touhu mluvit, ani se přít či debatovat. Člověk nemá začít hovořit, dokud nezačne hovořit učenec. Člověk nemá nastolovat téma toho, o čem se má hovořit, dokud k tomu šejch nesvolí. Nemá hovořit poté, co šejch skončí, pokud k tomu šejch nesvolí. Člověk nemá v šejchově přítomnosti kohokoli pomlouvat. Člověk by před šejchem neměl dát najevo, že ho nudí, nebo mu není zajímavé to, o čem přednáší. Člověk by neměl přisedat, pokud si není jist, že jej věc skutečně zajímá a že má touhu rozšířit si na sezení své obzory. Člověk by měl projevit trpělivost, pokud si všimne nějaké vady na šejchově charakteru, či pokud od něj uvidí přílišnou přísnost, protože šejch nakonec není ničím víc, nežli jen lidskou bytostí.[17]

Šejch al-'Usejmín zmínil, že člověk má povinnost přebírat nauku přímo od šejchů, což s sebou nese následující přednosti:

Cesta k získání znalosti mu bude zkrácena, bude postupovat kupředu spíše, nežli se pohybovat od jedné knihy k druhé a hledat podloženější názor a jeho důvodovou argumentaci, či slabší názor a jeho argumenty. Má-li učitele, nemusí si procházet vším tímto, jeho učitel mu poskytne potřebný vhled a usnadní mu cestu. Předloží mu oba, či tři či více existujících názorů učenců a zorientuje ho v jejich argumentech i důkazech, jakož i v tom, který z nich je nejpodloženější. A není pochyb, že toto je studentovi ku prospěchu.


Bude mu umožněno pochopit danou věc daleko rychleji, protože student nauky předčítá před učencem a celá záležitost se mu tak stane jasnější, než když by danou knihu četl sám. Pokud by četl knihu sám, mohl by narazit na těžké a podivně formulované pasáže, musel by hodně přemýšlet a tyto pasáže číst znovu a znovu, což vyžaduje spoustu času a úsilí. Také by se mohlo stát, že dané věci pochopí špatně a bude je i špatným způsobem následovat.

Takto se rovněž vytváří i pevné spojení, vazba a vztah mezi studenty nauky a erudovanými učenci, mladší a méně zkušení se táží starších a zkušenějších.

Toto jsou přednosti studia přímo u učenců. Je však povinností následovat učence, který je spolehlivý, pravdomluvný a disponuje skutečnou znalostí a správným pochopením, nikoli jen povrchním. Někoho, kdo je pravdymilovný a zodpovědný, kdo plní jemu svěřené závazky, drží slovo, kdo plní své povinnosti uctívání a je dobrých mravů, protože žák následuje kroky svého učitele.[18]


Šejch al-'Usejmín dále uvedl několik zásad výuky u učitele: Nejprve je nutno učit se základům, Koránu a Sunně. Člověk nemá se získáváním nauky spěchat – i tak není možné získat ji najednou, ale vždy jen kousek po kousku. Někteří studenti stejného šejcha mohou být pokročilejší, než jiní, ale všichni následují systém daného učence v dané zemi. Dále šejch praví:
Člověk se nemá plně spoléhat jen na knihy a své osobní úsilí, spíše musí studovat u spolehlivého šejcha, který je známý svou fundovaností a pravdymilovností, protože šejch, který tě učí, sám u někoho studoval, učil se, byl někým usměrňován a veden ve svém pochopení.[19]

Šejch také zdůrazňuje, že je nutné dokončovat započaté knihy a držet se svých osobních učitelů:
Nebuď pouhým ochutnavačem (arab. ذواق zewák), měníce jednoho šejcha za nového každý týden či měsíc, spíše s odhodláním přejímej nauku od někoho, koho osobně znáš, pevně se ho drž, když už jsi se pro něj rozhodl. Nicméně vícero odlišných šejchů mít můžeš, zvláště učíš-li se od nich různé záležitosti, například od jednoho šejcha se učíš fikh a dlouhodobě u něj studuješ, u dalšího se učíš arabskou gramatiku a dlouhodobě u něj studuješ, u dalšího se učíš věrouku a tewhíd a dlouhodobě u něj studuješ.
Tou nejdůležitější věcí je konzistentnost a pečlivost, nikoli jen ochutnávání témat, aniž by byla řádně dokončena, jako muž, který se notoricky rozvádí, kdykoli se ožení a stráví sedm dní se svou manželkou, načež se s ní rozvede a přejde k jiné ženě. Tím delší čas svého života promrhá, aniž by si užil blízkosti nějaké ženy, aniž by vůbec zplodil, ve většině případů, děti.
[20]

Předpokladem úspěšného zúročení lekce, kterou si člověk vyslechne, jsou i pečlivé záznamy.

Imám Ahmed byl dotázán na Abu l-Welída, zda je dokonalým vypravěčem hadísů, které slyšel od svého šejcha. Odpověděl: „Není, jeho zápisky neobsahují ani tečky nad a pod písmeny, ani diakritiku, nicméně je zdatný v hadísech od Šu'by.[21]

Abú Hátim ar-Rází poradil: „Zapište si to nejlepší, co uslyšíte, to nejlepší, co jste si zapsali, se naučte nazpamněť a to nejlepší, co jste se naučili nazpamněť, si připomínejte.[22]

Hammád al-Ansárí pravil: „Hledač nauky, který s sebou stále nenosí pero, nevyužije své možnosti a nic nezíská.[23]

_______________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 66.
[2] Viz Tefsíru súreti l-Bekara, ájet č. 26. K dispozici zde: <http://www.ibnothaimeen.com/all/books/article_16812.shtml>.
[3] Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Miftáhu d-dári s-se'áda, 1/122.
[4] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 5/87.
[5] Viz Ibid., 4/94.
[6] Viz Džuz´u fíhi hikájátu 'ani š-Šáfi'í we ghajrihi, str. 30-31.
[7] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v al-Istizkár, 8/616.
[8] Viz Táríchu Baghdád. 11/211.
[9] az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 10/656.
[10] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 12/449.
[11] Viz Ibid., 11/60.
[12] Viz Hulletu l-ibrízíjeti min ta'líkáti l-Bázíja, 1/34, pozn. č. 2.
[13] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 12/324.
[14] Viz Fí kalbi l-hadesi makálátun mutenewwi'a, str. 50-51.
[15] Více viz přednáška šejcha al-Buchárího zde: <https://www.sahab.net/forums/index.php?app=forums&module=forums&controller=topic&id=111243>.
[16] Viz Fí kalbi l-hadesi makálátun mutenewwi'a, str. 56-57, kráceno a upraveno.
[17] Viz Ibid., str. 57.
[18] Viz Šerhu Hiljeti tálibi l-'ilm, 105-106.
[19] Viz Šerhu Hiljeti tálibi l-'ilm, str. 77.
[20] Viz Ibid., str. 75.
[21] Viz 'Ilel, 1/383.
[22] Viz Tehzíbu l-kemál, 24/387.
[23] Viz al-Medžmú', 2/571.