NUTNÉ SLOVO DO VLASTNÍCH ŘAD: STÁLE MÁME TU DRZOST NAŘÍKAT SI? DÍL II.

Sami jsme největší překážkou mezi islámskou zvěstí a srdci lidí

Nikdo jiný, než my a naše špatné chování, nestojí v cestě ostatním lidem, aby poznali, pochopili a ocenili krásy islámu. Právě my sami jsme největší překážkou tomu, aby islámská osvěta na Západě po desítkách let konečně padla na úrodnou půdu. Nikdo jiný než my sami nemůže za to, že nás ostatní nechtějí vyslechnout a i nadále kladou rovnítko mezi islám a zlo.

Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

من رفع حجرا عن الطريق كتب له حسنة ومن كانت له حسنة دخل الجنة.

Kdokoli z cesty odstraní kámen, tomu se zapíše dobrý skutek. A kdo vykoná dobrý skutek, ten vstoupí do Ráje.[1]

Podle al-'Usejmína je shodně tomu zlým činem a aktem proti víře odhodit na cestu odpadky či překážku. [2]

Pokud toto platí pro obyčejnou cestu na tomto světě, jak potom je velký hřích toho, kdo hází balvany a odpadky na cestu přímou, vedoucí ke spokojenosti Jediného Stvořitele a snaží se ji zatarasit, nebo od ní odlákat ostatní, ať už vědomě či nevědomě?

Ibnu l-Kajjim pravil:

Věru jsme my i mnozí další vyzývali následovníky Písma k islámu, nicméně oni nám řekli, že od islámu odrazovalo to, co viděli u některých těch, kteří se islámu připisují. Právě to, co mnozí z ignorantů považují za impozantní: páchání inovací v náboženství, útlak ostatních, veřejné hřešení, zlé pletichaření, faleš a lstivost, jakož i připisování tohoto všeho Šarí'i a Tomu, Kdo Šarí'u seslal. Díky tomu mají následovníci Knihy špatný dojem o Šarí'i a o Tom, Kdo ji seslal. A Alláh věru uchvátí všechny ty rozbrojníky číhající na cestě k Němu a Alláh s nimi zúčtuje![3]

Jak nám potom mají obyvatelé Západu věřit, že přicházíme v míru, když se mezi námi vždy najde někdo, z koho přímo čiší nenávist? Jak nám mají věřit, že máme upřímné úmysly, když je odvracíme od zla, pokud se mezi námi vždy najde někdo, kdo se právě takového zla okázale dopouští? Jak nám mají věřit, že toto zlo nepochází z islámu, když se vždy najde někdo, kdo právě totéž zlo ostentativně zaštiťuje rádoby islámskou rétorikou? Jak nám mají lidé věřit, když je nabádáme k povinnostem, dokud se mezi námi vždy najde dost takových, kteří na své povinnosti nedbají a ještě se tím chlubí, případně se dokonce i snaží tyto povinnosti popírat a horlivě dokazovat, že povinnostmi vůbec nejsou? Jak nám, konec konců, mají věřit, že to, k čemu je vyzýváme, je opravdu tak důležité, když je totéž většině z nás stejně úplně jedno?

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

كُلُّ أُمَّتِي مُعَافًى إِلاَّ الْمُجَاهِرِينَ، وَإِنَّ مِنَ الْمَجَانَةِ أَنْ يَعْمَلَ الرَّجُلُ بِاللَّيْلِ عَمَلاً، ثُمَّ يُصْبِحَ وَقَدْ سَتَرَهُ اللَّهُ، فَيَقُولَ يَا فُلاَنُ عَمِلْتُ الْبَارِحَةَ كَذَا وَكَذَا، وَقَدْ بَاتَ يَسْتُرُهُ رَبُّهُ وَيُصْبِحُ يَكْشِفُ سِتْرَ اللَّهِ عَنْهُ .

Všem z mých následovníků bude prominuto, kromě těch, kdož své hříchy vystavují na odiv. Věru příkladem takového vystavování na odiv je, že když někdo spáchá v noci hřích, který Alláh před ostatními ukryje, dotyčný ráno vyjde a řekne: „Ó ty a ty, učinil jsem včera to a to,“ - ačkoli celou noc byl ve skrytu od Svého Pána, leč následujícího rána toto utajení ze sebe strhl.[4]

Bilál ibn Se'ad pravil: „Dokud je hřích páchán ve skrytu, škodí jen tomu, kdo se ho dopustil. Jakmile ovšem vejde na světlo, pokud není napravován, škodí všem.[5]

Jak nám mají lidé na Západě věřit, že následování cesty víry, Boží Jedinosti a Jedinečnosti a ubírání se cestou vyznání proroků Ibráhíma/Abraháma a Muhammeda, mír s nimi oběma, není anachronickou ideologií nenávisti a nepřátelským extremizmem, pokud je mnozí jedinci z řad nás samotných neustále přesvědčují o opaku? Jak nám mají věřit, že nám jde o Pravdu, když jsme ochotni klesnout k obhajobě neobhájitelných postojů některých jedinců v naší komunitě i tehdy, když Pravda hovoří proti nim, za cenu toho, že komunitní zájmy upřednostníme nad touto Pravdou? Nebo ještě hůře, mnozí z nás samých víru prosazují a horují pro ni nelidským, barbarským a primitivním způsobem, který má k důvěrné přátelské radě na míle daleko? Jak nám mají naši nemuslimští příbuzní, sousedé, kolegové a spoluobčané věřit, že pro ně chceme jen to nejlepší, pokud tomu naše vlastní chování vůči nim vůbec neodpovídá?

Naopak pravým způsobem výzvy je to, co na koránském příkladu proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním, popisuje as-Sa'dí:

Pohlédněte na tato slova, která jímají srdce. Ibráhím, mír s ním, svému otci nespílá do ignorantů, aby se jeho otec neodvrátil díky synovým hrubým slovům, naopak říká:

يَـٰٓأَبَتِ إِنِّى قَدْ جَآءَنِى مِنَ ٱلْعِلْمِ مَا لَمْ يَأْتِكَ فَٱتَّبِعْنِىٓ أَهْدِكَ صِرَٰطًا سَوِيًّا يَـٰٓأَبَتِ لَا تَعۡبُدِ ٱلشَّيۡطَـٰنَ‌ۖ إِنَّ ٱلشَّيۡطَـٰنَ كَانَ لِلرَّحۡمَـٰنِ عَصِيًّ۬ا يَـٰٓأَبَتِ إِنِّىٓ أَخَافُ أَن يَمَسَّكَ عَذَابٌ۬ مِّنَ ٱلرَّحۡمَـٰنِ فَتَكُونَ لِلشَّيۡطَـٰنِ وَلِيًّ۬ا

Otče můj, dostalo se mi vědění, jehož se tobě nedostalo, následuj mne tedy a já uvedu tě na stezku rovnou. Otče můj, neuctívej satana; vždyť on vzpurný byl vůči Milosrdnému. Otče můj, obávám se, aby se tě nedotkl trest od Milosrdného a aby ses přítelem satanovým nestal. (Merjem: 43-45)[6]

To, že tvrdým jazykem plným urážek a odsuzováním nelze šířit dobro islámské zvěsti, dokládá také hadís, že když Mikdád ibn 'Amr رضي الله عنه, že když se Hakem ibn Kejsán stal během jedné z bitev válečným zajatcem kmene Benú Machzúm, zamýšlel jejich velitel, že Hakema popraví. Mikdádovi se však podařilo svého velitele přemluvit, aby Hakema předvedl k Proroku Muhammedovi صلى الله عليه و سلم. Když ho k němu přivedli, začal ho Posel Božíصلى الله عليه و سلم vyzývat k přijetí islámu. Vysvětloval mu víru a dlouze a poklidně s ním rozmlouval. Po chvíli se objevil Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه a zeptal se: „Proroku, proč s ním tak dlouho rozmlouváš? Ten, při Alláhu, islám nikdy nepřijme! Dovol mi, abych ho popravil a poslal do pekla!“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم nevěnoval Omarovi žádnou pozornost a dále v poklidu debatoval s Hakemem. Nakonec Hakem ještě tentýž den přijal islám. Omar o tom řekl: „Když jsem viděl, jak Hakem přijal islám, nahrnuly se mi myšlenky o právě uplynuvší události i o tom, co teprve mělo přijít. Huboval jsem sám sobě, že jsem se na Proroka صلى الله عليه و سلم tak hrubě obrátil ve věci, o které byl očividně znalejší, nežli já sám. Potom jsem sám sobě řekl, že jsem to vlastně udělal jen pro dobro Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Hakem se stal muslimem, dokonce vynikajícím muslimem, který bojoval na cestě Boží, dokud nepadl jako mučedník v bitvě u studny Ma'úna. Posel Boží صلى الله عليه و سلم s ním byl spokojen a sdělil, že vešel do zahrad rajských.[7]

Aš-Šankítí vyvozuje ohledně tvrdosti a jemnosti ve výzvě následující poučení:

Je projevem tuposti a urážkou rozumu být tvrdý tam, kde člověk má být shovívavý. Stejně tak je projevem slabosti a bezduchosti být shovívavý tam, kde má naopak být použito tvrdosti. Pokud je řečeno: „Použij jemnost,“ odpověz: „Jemnost musí být užita v situaci pro ni určené, neboť shovívavost mladíka jinde, než je potřeba, jest ignorantstvím.[8]

Jakou tupost, ignorantství a pokrytectví pak nejeden z nás projevuje, když měří jiným metrem sobě a jiným metrem druhým? Nebo když pro zlo páchané příslušníky cizí komunity používá jiné standardy než vůči zlu příslušníků komunity své vlastní? Pokud skutečně věříme, že islám předurčuje ke spáse, neměli bychom potom pro nás samotné užívat naopak přísnější požadavky? Pokud při prezentování pravdy islámské zvěsti můžeme sahat k nepřebernému množství negativních příkladů ze samotné muslimské komunity, do té míry, že lze říci, že z muslimské komunity dýchá jen velmi málo islámu, Alláh nám pomáhej.

A jak máme přesvědčit ostatní o smysluplnosti a dobru své zvěsti, kterou přinášíme, když ani nedokážeme vytvořit jednotnou frontu a agendu s jejími prioritami, lpíme na nepodstatných formalitách a uniká nám to zásadní? Jak potom mají příjemci islámské osvěty vědět, který islám přijmout a od čeho začít?

Což nebyl správný postup skutečné islámské výzvy jednou provždy stanoven výslovným příkazem Posla Božího صلى الله عليه و سلم, když vysílal Mu'áza ibn Džebela رضي الله عنه jako svého emisara ke křesťanům a židům do Jemenu? Tehdy mu přikázal začít od výzvy k přijetí víry, že Stvořitel a Pán všehomíra je Jedinečný a Jediný hodný toho, aby byl uctíván:

إِنَّكَ تَقْدَمُ عَلَى قَوْمٍ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ فَلْيَكُنْ أَوَّلَ مَا تَدْعُوهُمْ إِلَى أَنْ يُوَحِّدُوا اللَّهَ تَعَالَى فَإِذَا عَرَفُوا ذَلِكَ فَأَخْبِرْهُمْ أَنَّ اللَّهَ فَرَضَ عَلَيْهِمْ خَمْسَ صَلَوَاتٍ فِي يَوْمِهِمْ وَلَيْلَتِهِمْ، فَإِذَا صَلُّوا فَأَخْبِرْهُمْ أَنَّ اللَّهَ افْتَرَضَ عَلَيْهِمْ زَكَاةً فِي أَمْوَالِهِمْ تُؤْخَذُ مِنْ غَنِيِّهِمْ فَتُرَدُّ عَلَى فَقِيرِهِمْ، فَإِذَا أَقَرُّوا بِذَلِكَ فَخُذْ مِنْهُمْ وَتَوَقَّ كَرَائِمَ أَمْوَالِ النَّاسِ.

Věru ty přicházíš k lidem z řad následovníků Písma. Proto nechť prvním, k čemu je vyzveš, bude , aby uctívali jen Alláha Jediného. Pokud to uznají a přijmou, zprav je o tom, že jim Alláh předepisuje pět modliteb za den a noc. Až se budou modlit, zprav je o tom, že jim Alláh předepsal zekát za jejich majetek, který se odnímá jejich boháčům a rozdává jejich chudobným. A pokud to odsouhlasí, ber od nich zekát, avšak zdrž se nejhodnotnějšího jejich majetku.[9]

Moderní učenec 'Abdurrezzák al-Bedr poznamenal:

Když se podíváte na situaci většiny lidí, kteří jsou zapojeni do výzvy k Alláhu Vznešenému, shledáte, že velmi velkou pozornost věnují a koncentrují se na nápravu toho, co spadá do mezilidských vztahů, ať už jde o záležitosti dědictví, manželství, obchodování či mnoho dalších důležitých a velmi prospěšných záležitostí. Avšak při celém tomto svém úsilí zapomínají na něco ještě důležitějšího, na věc nejdůležitější ze všech – a to na nápravu toho, co spadá do záležitostí mezi lidmi a Alláhem, co se týče jejich věrouky a sjednocení se na věrouce čisté a správné, spočívající na Knize Boží a Sunně Jeho Posla.[10]

Mnohdy se také soustředíme pouze na formu, na vnější stránku věci, kterou dokážeme nafouknout do enormních krajností, byť se jedná o aspekty, které si nevyžadují žádné zvláštní úsilí, zanedbávaje při tom základní a daleko důležitější stránky náboženství. Vnější část islámských obřadů, jako je například formální vykonání modlitby, je sice nezbytnou podmínkou správnosti všech ostatních částí islámu, ale sama o sobě nestačí, nikdy neprospěje a zcela ztrácí na významu, pokud současně nespočívá na hlubokém vnitřním prožívání víry, které je zase pevným základem a nezbytnou podmínkou jeho vnějších projevů.

Sufján as-Sewrí: „Chovej se příkladně i v soukromí, Alláh tě pak učiní příkladem i v tom, co je všem na očích. Očisti to, co je mezi tebou a Alláhem a Alláh pak očistí to, co je mezi tebou a ostatními lidmi.[11]

Ibnu l-Džewzí pravil:

Při Alláhu, viděl jsem ty, kteří se hojně modlí, hojně se postí a často dlouze mlčí, ty, kteří prokazují okázalou pokoru ve svém vystupování i na svém šatu. Avšak srdce lidí se od nich i přesto odvracejí a jejich postavení mezi lidmi jejich činům neodpovídá. A viděl jsem i takové, kteří se odívají do přepychových šatů, dobrovolných skutků zbožnosti mají jen poskrovnu a neprojevují žádnou nápadnou pokoru, avšak srdce lidí i přesto prahnou láskou vůči nim. Zamýšlel jsem se nad příčinami toho a uvědomil jsem si, že tkví v tom, co tito před ostatními lidmi ukrývají.[12]

Chováme se pokrytecky k vlastní víře i k jejím zásadám

Vnešený Alláh vytýká následovníkům předešlých zjevení to, co lze směle vytknout mnoha jedincům z našich vlastních řad i dnes:

أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ ٱلْكِتَـٰبِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ ۚ فَمَا جَزَآءُ مَن يَفْعَلُ ذَٰلِكَ مِنكُمْ إِلَّا خِزْىٌ فِى ٱلْحَيَوٰةِ ٱلدُّنْيَا ۖ وَيَوْمَ ٱلْقِيَـٰمَةِ يُرَدُّونَ إِلَىٰٓ أَشَدِّ ٱلْعَذَابِ ۗ وَمَا ٱللَّـهُ بِغَـٰفِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ

Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? Jaká bude odměna těch z vás, kteří si takto počínají, ne-li hanba v životě pozemském; a v den zmrtvýchvstání budou uvrženi do muk nejhorších. A není Bohu lhostejné, co činíte. (Bekara:85)

Tedy těm, kteří se holedbají vírou a Zákonem a zaštiťují se zbožnými frázemi, když hovoří v jejich prospěch, ale mlčí a vykrucují se, když hovoří v jejich neprospěch, těm, kteří si z náboženství vypichují jen to, co se jim líbí a co mohou obratně použít proti ostatním - jak muslimům tak nemuslimům, je určena coby trest na tomto světě hanba a opovržení ostatních. Chovají-li nemuslimové muslimy v opovržení a dopadá-li na muslimy hanba, již toto jediné samo o sobě plně postačuje jako důvod, proč tomu tak je, nehovoříce, že dalších provinění je přehršel.

Toto je vlastnost těch nejodpornějších ze synů Adamových, pokrytců, o kterých je řečeno:

ٱلْمُنَـٰفِقُونَ وَٱلْمُنَـٰفِقَـٰتُ بَعْضُهُم مِّنۢ بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِٱلْمُنكَرِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ ٱلْمَعْرُوفِ وَيَقْبِضُونَ أَيْدِيَهُمْ ۚ نَسُوا۟ ٱللَّـهَ فَنَسِيَهُمْ ۗ إِنَّ ٱلْمُنَـٰفِقِينَ هُمُ ٱلْفَـٰسِقُونَ

Pokrytci, muži i ženy, patří jedni k druhým: přikazují zavrženíhodné a zakazují vhodné a zavírají ruce své. Zapomněli na Boha a také On na ně zapomněl, neboť pokrytci jsou věru hanebníci. (Tewba:67)

Vznešený Alláh pravil:

وَإِذا قيلَ لَهُم لا تُفسِدوا فِي الأَرضِ قالوا إِنَّما نَحنُ مُصلِحونَ أَلا إِنَّهُم هُمُ المُفسِدونَ وَلٰكِن لا يَشعُرونَ

A když se jim řekne: „Nešiřte pohoršení na zemi!“, tu odpovídají: „My ji jen polepšujeme!“ Což však to nejsou právě oni, kdož pohoršení šíří, ale nemají o tom ponětí? (Bekara:11-12)

Jak typické pro situaci mnoha z nás dnes, kteří si nevidí na špičku nosu a nejsou schopni vidět problém hlavně a v prvé řadě u sebe, viníce ze všeho zlého tu své nemuslimské spoluobčany a jejich údajnou nenávist, či jindy vládní spiknutí, konspiraci nepřátelských mocností nebo tyranii muslimských diktátorů. Jsme opravdu všichni jen bezchybné, spravedlivé, neprávem odsuzované, napadané a nenáviděné oběti? A kdo nám potom zabránil přijít do nejbližší mešity na kteroukoli z povinných modliteb?! Kdo nám zakázal udělit pár drobných chudobným a potřebným jako milodar?! Kdo nás nutil ubližovat ostatním, narušovat veřejný pořádek, páchat výtržnosti, zločiny a hříchy a chovat se nemravně?!

Fudajl ibn Ijjád pravil: „Ubožáku! Jsi hříšný, ale sám sebe vidíš jako dobro konajícího, jsi ignorant, zatímco sám sebe vidíš jako učeného, jsi mizerný, zatímco sám sebe vidíš jako šlechetného, jsi hlupák, zatímco sám sebe vidíš jako moudrého a tvůj život je krátký, leč tvé marné naděje tomu neúměrné.

Az-Zehebí po ocitování těchto slov dodal:

Při Alláhu, pravdu děl. Ty sám, bídníku, jsi křivdící, ale sama sebe vnímáš jako ukřivděného, pojídáš zakázané a sám sebe vnímáš jako bohabojného, jsi vzpurný, zlý a nepokorný, ač sebe sama vnímáš jako spravedlivého. Hledáš vědění, aby ses s jeho pomocí domohl vezdejšího zisku, avšak sebe sama vnímáš jako toho, kdo ho hledá z touhy po Alláhu.[13]

Abú Sa'íd al-Chudrí رضي الله عنه slyšel v roce, kdy proběhlo tažení na Tabúk Posla Božího صلى الله عليه و سلم kázat, zatímco se opíral o své sedlo:

أَلاَ أُخْبِرُكُمْ بِخَيْرِ النَّاسِ وَشَرِّ النَّاسِ إِنَّ مِنْ خَيْرِ النَّاسِ رَجُلاً عَمِلَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ عَلَى ظَهْرِ فَرَسِهِ أَوْ عَلَى ظَهْرِ بَعِيرِهِ أَوْ عَلَى قَدَمِهِ حَتَّى يَأْتِيَهُ الْمَوْتُ وَإِنَّ مِنْ شَرِّ النَّاسِ رَجُلاً فَاجِرًا يَقْرَأُ كِتَابَ اللَّهِ لاَ يَرْعَوِي إِلَى شَىْءٍ مِنْهُ ‏.

Nemám vás zpravit o těch nejlepších i o těch nejhorších mezi lidmi? Věru k těm nejlepším mezi lidmi patří muž, který na hřbetě svého koně či velblouda či jdouce pěšky usilovně koná na cestě Boží až do své smrti. A k těm nejhorším z lidí věru patří prostopášný muž, který čte a recituje Knihu Boží, avšak nezdržuje se ničeho, před čím varuje.[14]

Je ostudné žalostné, jak velké množství muslimských obyvatel Západu si samo pro sebe nedokáže urovnat, kam vlastně patří, jaký cíl sledují, jakými hodnotami se řídí, koho následují a čeho chtějí v životě dosáhnout. A je trestuhodné, jak ochotně a snadno dokáží mnozí z nich klesnout k podrazu za pouhý příslib nepatrného benefitu a za jak nepatrnou cenu jsou schopni zaprodat se té či oné straně, na úkor Pravdy a Božího Zákona.

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ مَثَلُ الْمُنَافِقِ كَمَثَلِ الشَّاةِ الْعَائِرَةِ بَيْنَ الْغَنَمَيْنِ تَعِيرُ إِلَى هَذِهِ مَرَّةً وَإِلَى هَذِهِ مَرَّةً .

Příklad pokrytce je jako ovce, která se bezcílně potlouká mezi dvěma stády. Někdy přijde k jednomu, zatímco podruhé k druhému.[15]

Jak smutné. Dříve byli lidé mučeni k smrti jen proto, že se odmítali zříci své víry, dnes lidé upouštějí od jejích příkazů jen proto, aby lépe „zapadli“ mezi ostatní, byť by to mělo znamenat konání hříchu a zločiny proti Stvořiteli.

Pořád ještě čekáme na obrodu mravnosti

Sahl ibn Se'ad رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إن الله عز وجل كريم يحب الكرم ومعالي الأخلاق، ويبغض سفسافها .

Věru Alláh Nejvznešenější a Nejmocnější je štědrý, miluje šlechetnost a vznešené mravy, jakož i nenávidí ty nízké.[16]

Usáma ibn Šurejk رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إن الناس لم يعطوا شيئا خيرا من خلق حسن.

Věru lidem nemůže být dáno nic lepšího, než dobré mravy.[17]

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم potkal Abú Zerra رضي الله عنه a zeptal se ho:

يا أبا ذر ألا أدلك على خصلتين هما أخف على الظهر، وأثقل (في الميزان) من غيرهما؟

Abú Zerre, mám ti povědět o kvalitách, které ti ulehčí tvé břímě, ale zároveň budou těžké (tj. na vahách skutků) v Den Zmrtvýchvstání?

Abú Zerr odpověděl: „Samozřejmě, ó Posle Boží.“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

عليك بحسن الخلق وطول الصمت، فوالذي نفسي بيده ما عمل الخلائق بمثلهما.

Měj dobré mravy a dlouze mlč. Přísahám při Tom, v Jehož Ruce je má duše, nikdo se nezachoval lépe, než ten, kdo následoval tyto dvě vlastnosti.[18]

Žijeme v době, kdy i mezi muslimskými menšinami v nemuslimských zemích pomalu dochází k obrodě a renezanci islámských nauk, lidé se navracejí k uctívání a k tomu, co jim Šarí'a ukládá za povinnost. Mnozí, převážně mladí lidé, kteří v sobě nově objevili víru, anebo konvertité, kteří islám přijali, dokáží sáhodlouze debatovat o správném způsobu vykonání modlitby, správném odívání či předpisech plnovousu. Muslimové se postupně dopracovávají i k řešením moderních výzev globalizované společnosti. Nicméně při pohledu na dnešní stav islámských nauk nelze opomenout jistý nepěkný dojem, že se staly pouze suchou faktografickou, encyklopedickou znalostí, která nežije a nezanechává dopady hluboko uvnitř srdce, přetvářejíce svého nositele v lidsky kvalitnějšího jedince. Na co tedy stále čekáme, je renezance islámské mravnosti, ačkoli právě morálka byla klíčová a stěžejní pro první generace muslimů a vysoký morální standard našich zbožných předků velmi dopomohl k šíření islámu po celé planetě.

Ibn Šiháb az-Zuhrí o tom poznamenal: „Přicházeli jsme k učenci, abychom se od něj přiučili jeho mravům. Toto nám bylo ještě milejší, nežli jeho nauka jako taková.[19]

A Sufján as-Sewrí dodal: „Pokud si nějaký muž přál zapisovat hadísy, předtím se nejprve celých dvacet let oddaně učil mravnosti a uctívání.[20]

Málik ibn Anas poradil: „Nauč se dobrým mravům ještě předtím, než se začneš učit nauce.[21] Též pravil kurejšovskému mladíkovi: „Synu mého bratra, nauč se dobrým mravům ještě dříve, nežli se začneš učit nauce.[22] A na svou matku vzpomínal takto: „Má matka mne oblékla a pak mi řekla: „Běž za šejchem Rabí'ou a nauč se od něj mravnosti ještě dříve, než od něj převezmeš nauku.[23] Jeho žák Ibn Wehb o něm vypověděl: „To, co jsem se naučil z Málikovy mravnosti, bylo ještě lepší, než sama jeho nauka.[24]

Jeho současník al-Lejs ibn Sa'd vzkázal následovníkům hadísů: „Naučte se shovívavosti ještě dříve, než začnete studovat nauku![25]

Abú Bekr al-Mutewwi'í vyprávěl: „Dvanáct roků jsem sedával v naučném kroužku Ahmeda ibn Hanbela, když svým dětem předčítal svůj Musned a nikdy jsem si od něj nezaznamenal jediný hadís. Jen jsem pozoroval jeho vytříbené chování, charakter a vystupování.[26]

'Abdulláh ibn Mubárek svým studentům hadísů vzkázal: „Vy potřebujete trochu tříbit mravy ještě více, nežli nashromáždit mnoho znalostí.[27] Sám o sobě poznamenal: „Třicet let jsem se učil dobrým mravům a dvacet let jsem hledal nauku. Zbožní předkové se nejprve učili dobrým mravům a teprve potom hledali nauku.[28]

Moderní učenec Muhammed Ammán al-Džámí shrnul přednosti tohoto přístupu takto:

Dobré mravy, jemnost, rozvaha a velká trpělivost přinášejí člověku větší respekt, postavení a emoční stabilitu. Naopak unáhlenost může člověka v očích ostatních lidí ponížit.[29]

Nositelé poznání islámu nesmí dovolit, aby spolu s nimi kleslo v očích lidí i to, co nesou.

___________________________________________________________________

[1] Zaznamenali ho at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 198; a al-Hajsemí v Medžmú'u z-zewáid, hadís č. 4747, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi', hadís č. 6264.

[2] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/290.

[3] Viz Ighásetu l-lahfán, 2/1052.

[4] Muttefekun 'alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6069; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2990.

[5] Ibn Waddáh v al-Bid'a, podání č. 287.

[6] Viz Kisasu l-anbijá´, str. 45.

[7] Tak uvádí Ibn Sa'd v at-Tabakát, 4/102, podání č. 4866.

[8] Viz al-Islámu dínun kámilun, str. 12.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7372.

[10] Viz Menhedžu ahli s-Sunna, str. 40.

[11] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/35.

[12] Viz Sajdu l-chátir str. 355.

[13] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 8/440.

[14] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3106.

[15] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2784.

[16] Zaznamenali Abu š-Šejch v al-Ahádís, 1/12; Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/255 a 8/133; as-Sulfí v Mu'džemu s-sefer, 1/18; Dijá al-Makdisí v al-Ahádísu l-muchtára, 1/150; at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, 1/140 a 1/114 jako merfú'. Jako sahíh jej dokládá al-Hákim v Mustedreku, 1/48 a jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1378.

[17] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 466; uvádí jej i at-Tebrízí v Miškátu l-mesábíh, hadís č. 5079 a jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1977.

[18] Zaznamenali Abú Ja'lá v Musnedu, 2/834; at-Taberání v al-Awsatu, hadís č. 7245; al-Bejhakí v Šu'abu l-ímán, 1/65; Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, 4/32; Ibn Hadžer v Zewáidu l-Bezzár, str. 329. Jako hasan li-ghajrihi jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1938.

[19] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, podání č. 4575.

[20] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awliyá, 1/361.

[21] Viz Gharáibu Málik ibn Anas, podání č. 45.

[22] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/330.

[23] Viz Tertíbu l-medárik, 1/130.

[24] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilm, podání č. 581.

[25] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Džámi'u bejáni l-'ilm, podání č. 581.

[26] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Menákibu Ahmed, pod. 210.

[27] Zaznamenal Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, podání č. 32918.

[28] Uvádí Ibnu l-Džezerí v Ghájetu nihája fí tabakáti l-kiráa, 1/446.

[29] Viz Kurratu a'juni l-muwehhidín, str. 19.