O ÚSILÍ DOSÁHNOUT OPRAVDOVÉ A SKUTEČNÉ UPŘÍMNOSTI

Vypráví se, že jistý člověk jednou nalezl v jedné knize výrok připisovaný některými Poslu Božímu صلى  الله عليه و سلم, avšak mnohem pravděpodobněji vyřčená spíše některým z našich zbožných předků, ve znění:

 من أخلص للهِ أربعين يومًا ظهرت ينابيعُ الحكمةِ على لسانِه.

Kdokoli se po čtyřicet jiter vynasnaží prokázat vůči Alláhu upřímnost, vytrysknou z jeho srdce prameny moudrosti a nakonec vyvřou na jeho jazyku.[1]

Dotyčný člověk se tedy rozhodl zachovat se podle něho a praktikovat upřímnost čtyřicet následujících dní, aby tuto moudrost, přislíbenou tímto podáním, získal. Avšak ani po čtyřiceti dnech se tak nestalo.

Dotyčný se odebral za jedním moudrým učencem, aby se ho zeptal na důvod a postěžoval si mu. 

Učenec mu odpověděl: „Jenže ty jsi nepraktikoval upřímnost pro samu upřímnost, abys získal spokojenost Vznešeného Alláha! Ty jsi ji praktikoval jen proto, abys získal tu moudrost, která byla přislíbena.“

Tedy pravá, opravdová a ryzí upřímnost znamená konat pro potěchu Boží, z touhy spatřit na Onom světě Jeho Tvář. Pokud se budeš o toto snažit, onu moudrost na této cestě tak jako tak získáš navíc. Pokud ji však hned na začátku učiníš svým pravým záměrem, skutečným důvodem a středobodem svého snažení, skutečné upřímnosti nedosáhneš a proto nezískáš ani tuto moudrost. Jediné, co získáš, bude tvůj klamný dojem, že se snažíš být vůči Alláhu Vznešenému upřímným služebníkem.

Stejným způsobem je třeba chápat i slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم:

... وَمَا تَوَاضَعَ أَحَدٌ لِلَّهِ إِلَّا رَفَعَهُ.

Nikdo se kvůli Alláhu nezachová pokorně a skromně, aniž by ho Alláh nepozdvihl v jeho postavení.[2] 

Tedy pokud se někdo snaží chovat skromně jen proto, aby ho Alláh učinil mezi lidmi respektovanějším a důležitějším, aby mu dal mezi nimi postavení a vysokou pozici, potom se ve skutečnosti nechová opravdu a skutečně skromně, neboť jeho úmyslem není dosáhnout skromnosti. Jeho úmysl dosáhnout vyššího postavení mezi lidmi je ve skutečnosti pravým opakem toho, k čemu má skromnost vést.

Autor: šejchu l-islám Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja

Zdroj: al-Fetáwa l-Kubrá, 2/272.

_________________________________________________________

[1] Toto podání není autentické kvůli přerušení řetězce vypravěčů. Uvádí se i jako slova Abú Ajjúba či Mekhúla. Jako slabé ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, hadís č. 38 a v Da'ífu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 2. Od Abú Ajjúba al-Ansárího رضي الله عنه ho uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/189; ad-Dejlemí v al-Firdews, hadís č. 5767; a Ibnu l-Džewzí v al-Mewdú'át, 3/144. 

[2] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Muslim v delším podání v Sahíhu, hadís č. 2588.