O ČLOVĚKU LEPŠÍM, NEŽ CELÁ ZEMĚKOULE PLNÁ JINÝCH LIDÍ

Sehl ibn Se'ad as-Se'ídí رضي الله عنه vyprávěl:

Okolo Posla Božího صلى الله عليه و سلم prošel muž a Posel Boží صلى الله عليه و سلم se k muži, co seděl vedle něho, obrátil s otázkou:

مَا رَأْيُكَ فِي هَذَا ؟

Jaký máš názor na tohoto muže?

Dotyčný odpověděl: „Je to ctihodný člověk. Při Alláhu, pokud by tento člověk požádal někoho o ruku jeho dcery, byl by vyslyšen a pokud by se za někoho přimluvil, byla by jeho přímluva přijata.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم tiše seděl dál. Zanedlouho kolem prošel další muž a Posel Boží صلى الله عليه و سلم se na svého druha znovu obrátil s toutéž otázkou:

مَا رَأْيُكَ فِي هَذَا ؟

Jaký máš názor na tohoto?

Dotyčný odpověděl: „Je to jen chudák, nemajetný mezi muslimy. Pokud by někoho požádal o ruku jeho dcery, nikdo by ho nevyslyšel a pokud by se za někoho přimlouval, nikdo by jeho přímluvu nepřijal.“

Na to Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

هَذَا خَيْرٌ مِنْ مِلْءِ الأَرْضِ مِثْلَ هَذَا!

Tento muž je lepší, než celá zem naplněná takovými, jako byl ten před ním![1]

Al-Buchárí uvádí tento hadís ve svém Sahíhu hned dvakrát, v Knize vyprávění zjemňujících srdce, v kapitole O přednostech toho, když je člověk chudobný a v Knize o svatbách, v kapitole O tom, že nevěsta a ženich by měli být stejného vyznání

V této druhé verzi se Prorok صلى الله عليه و سلم ptá trochu jinak:

مَا تَقُولُونَ فِي هَذَا ؟

A co říkáte na tohoto?

Hadís nás učí, že nikterak netřeba soudit lidi podle jejich majetku, vizáže, původu, národnosti či sociálního postavení, neboť jejich skutečnou hodnotu vidí a zná toliko Všemohoucí, Vševědoucí Alláh. Tato hodnota se neměří podle toho, co lze vidět zvenčí, ale podle toho, co je skryto hluboko vevnitř srdce každého z nás – a to je jeho bohabojnost.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ ٱللَّـهِ أَتْقَىٰكُمْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ

Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát: 13)

V podobném duchu se uvádí od Abú Zerra al-Ghifárího رضي الله عنه, že mu Posel Boží صلى الله عليه و سلم v mešitě řekl:

يَا أَبَا ذَرٍّ، ارْفَعْ بَصَرَكَ فَانْظُرْ أَرْفَعَ رَجُلٍ تَرَاهُ فِي الْمَسْجِدِ...

Abú Zerre, zvedni hlavu a pohlédni támhle, uvidíš tam v mešitě nuzného muže ...

Abú Zerr se podíval a spatřil v mešitě sedět muže ve vkusném oblečení.

„Toho?“ otázal se.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu znovu řekl:

يَا أَبَا ذَرٍّ، ارْفَعْ بَصَرَكَ فَانْظُرْ أَوْضَعَ رَجُلٍ تَرَاهُ فِي الْمَسْجِدِ ...

Abú Zerre, zvedni hlavu a pohlédni támhle, uvidíš tam v mešitě nuzného muže ...

„Toho?“ otázal se Abú Zerr, když se podíval a uviděl v mešitě sedět i chudobného, ale mravného muže.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu pak řekl:

وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ ، لَهَذَا أَفْضَلُ عِنْدَ اللهِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ مِنْ قُرَابِ الْأَرْضِ مِثْلِ هَذَا .

Při Tom, v Jehož je Ruce má duše, tento je má u Alláha větší hodnotu než celá země naplněná lidmi, jako je ten první.[2]

Ibn Hadžer poskytl toto objasnění:

Ahmed, Abú Ja'lá, a Ibn Hibbán uvádějí také verzi, že Abú Zerrovi رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl, aby se v mešitě podíval na jednoho a pak na druhého muže. Jeho hadís a hadís Sehla hovoří pravděpodobně o dvou různých příležitostech. Zajímavé je, že ani neznáme jména těch, o kterých byla řeč (tj. že je lepší, než plná země takových, jako je ten druhý). Podle dalších podání, uváděných Ibn Hibbánem se Posel Boží صلى الله عليه و سلم zeptal Abú Zerra na dva muže z Kurejšovců, zda je zná. Když mu odpověděl, že ano, vyřkl tento hadís. V Ibn Ishákově popise Prorokových صلى الله عليه و سلم válečných tažení se nachází podání, upřesňující, že v případě boháče mělo jít o 'Ujejnu ibn Hisna al-Fezárího či al-Afra'a ibn Hábis at-Temímího. Ve verzi od Ibn Mádži se uvádí navíc i to, že ten první, bohatý, „má u lidí větší nárok na to, aby jeho slova byla vyslyšena.“ [3] Podle Ibn Hibbánovy verze se uvádí i „pokud by o něco zažádal, dali by mu to.“ Co se chudobného muslima týče, další podání upřesňují, že šlo o nuzného muže bez domova, pobývajícího spolu s dalšími podobnými v přístřešku u Prorokovy صلى الله عليه و سلم mešity (tzv. أَهْلُ الصُّفَّةِ ahlu s-suffa). At-Tíbí smýšlí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ukázal na fakt, že je lepší, než plná země takových, jako je ten první, proto, aby zdůraznil, že mezi úrovní jednotlivých lidí u Alláha mohou být i tak obrovské rozdíly. Podání u Ahmeda a Ibn Hibbána doplňují, že se konkrétně jedná o postavení u Alláha v Den Zmrtvýchvstání. V dalším Ibn Hibbánově podání se uvádí, že druhý muž je lepší, než celý kus země právě ozářený sluncem plný takových, jako je ten první. (…) Ani v podání Abí Sálima al-Džejšáního zaznamenaného v Musnedu 'Abdulhakema ve Futúhu Misra a Muhammedem ibn Rabí'em al-Džízím v Musnedu sahábů, kteří se usídlili v Egyptě není uvedeno jméno druhého muže. Podle tohoto podání se Posel Boží صلى الله عليه و سلم tázal, jak vnímají prvního a druhého muže, přičemž mu odpověděli, že prvního jako urozeného člena svého kmene a druhého jako místního chuďase. Prorok صلى الله عليه و سلم následně prohlásil, že druhý zmiňovaný je lepší, nežli plná zem takových, jako je ten první. Namítli, že první zmiňovaný koná takové a takové skutky, ale Prorok صلى الله عليه و سلم trval na tom, že pravým a skutečným předákem svého lidu je právě onen chuďas. Podle dalšího podání v Ibn Ishákově knize o válečných taženích Proroka صلى الله عليه و سلم se od Muhammeda ibn Ibráhíma at-Tejmího uvádí, že dva boháči 'Ujejna a al-Afra' dali každý sto stovek dinárů coby almužnu, zatímco chudý Džu'ajl ibn Suráka dal jen tolik, kolik si mohl dovolit, načež Posel Boží صلى الله عليه و سلم přísahal, že Džu'ajl je lepší, nežli celá země takových, jako oni dva boháči. Džu'ajl se také vzpomíná v hadíse jeho bratra 'Awfa ibn Suráky o tažení proti Benú Kurejza a v hadíse Irbáda ibn Sárije o tažení na Tebúk, kde se vzpomíná jako Dži'ál, jméno Džu'ajl by tedy snad mohla být zdrobnělina. Oba bratři jsou na vícero místech uváděni jako ctnostní asketové, zříkající se pozlátek tohoto světa ve prospěch světa onoho, s vědomím, že ten pravý život nastává teprve po smrti a že čemukoli se člověk na tomto světě oddá, oddá se tomu na úkor světa onoho. Hadís chválí chudobné, nicméně nestanovuje, že být chudobný je lepší, nežli být bohatý, jak uvádí Ibn Battál s tím, že by Prorok صلى الله عليه و سلم použil obecného označení „chudobný“ a nepoukázal by přímo na konkrétního chudobného. Proto soudím, že Prorok صلى الله عليه و سلم jen poukazoval na rozdíl mezi oběma těmito konkrétními muži v tom, kolik toho byli schopni učinit pro víru. Tento příběh potom ústí v ponaučení, že hodnota lidí se odvíjí od míry jejich bohabojnosti a netýká se nutně toho, zda jsou dotyční chudobní a nikoli bohatí. Sama chudoba nečiní člověka hodnotnějším a také neplatí, že každý chudobný je hodnotnější, nežli boháč, ani že všichni chudobní jsou jako celek lepší, než všichni boháči. Dokonce známe i hadís Chabbába ibnu l-Aresa, v němž Posel Boží  صلى الله عليه و سلم spojuje chudobu s nevírou, v souvislosti s nevolí vykonat hidžru a s hříšnými činy, v něž nedostatek majetku může někdy vyústit.[4]

Takíjuddín Ahmed ibn Tejmíja pravil:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v sahíh hadísu ohledně dvou mužů uvádí, že „tento je lepší, nežli celá země plná takových, jako je ten před ním,“ což znamená, že jeden syn Adamův se může stát lepším, než plná země příslušníků téhož druhu. A toto je významná vlastnost, která není přítomna u žádného jiného druhu živočicha. Na toto poukázal ten, kdo pravil: „Abú Bekr nás nepředehnal ani větším množstvím modliteb, ani větším množstvím půstu, ale něčím, co bylo hluboko uvnitř jeho srdce“ - a to byla síla jeho přesvědčení a jeho víry.

V jiném hadísu se uvádí:

وُزِنْت بِالْأُمَّةِ فَرَجَحْت ثُمَّ وُزِنَ أَبُو بَكْرٍ بِالْأُمَّةِ فَرَجَحَ ثُمَّ وُزِنَ عُمَرُ بِالْأُمَّةِ فَرَجَحَ ثُمَّ رُفِعَ الْمِيزَانُ.

Byla zvážena tato umma oproti ostatním a převážila. Pak byl zvážen Abú Bekr oproti zbytku této ummy a převážil. Potom Omar oproti zbytku ummy a převážil. A potom byla Váha vzata zpět.[5] "[6]

Na jiném místě pak stejný autor dodává:

Věru místo Božího služebníka, které u Alláha zaujímá, se odvíjí podle toho, kolik je v jeho srdci lásky k Alláhu, upřímnosti, pokory, posvátné bázně, naděje, bohabojnosti a také podle jeho činů, které dokazují, co se nachází v srdci toho, kdo je vykonal a jak silná je jeho víra.

Kdo nejvíce miluje Alláha, kdo se před ním chvěje největší posvátnou bázní, vkládá do Něho největší naděje a kdo je nejbohabojnější, ten je také Alláhovi nejmilejší. A podle toho se také mezi sebou lidé liší ve svém postavení u Alláha, do té míry, že jeden chudobný a zdánlivě nedůležitý člověk může být díky dokonalosti své víry lepší, než celá plná zeměkoule ctihodných boháčů, jejichž víra je ovšem slabá.

Hadís neukazuje na to, že chudobný muslim je vždy nutně lepší a Alláhu milejší, nežli muslim bohatý, správnou odpovědí na toto dilema je, že z obou je lepší a hodnotnější ten z nich, který je bohabojnější.

Lidé se přetlačují a hádají o to, kdo je z nich lepší a hodnotnější, zda trpělivý chudák, či vděčný boháč. A správná odpověď zní, že lepším a hodnotnějším z nich je ten z nich, který je bohabojnější. A pokud jsou oba dva bohabojní stejně, i jejich postavení u Alláha bude stejné.[7]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín ohledně tohoto hadísu pravil:

První z mužů patřil k významným příslušníkům svého lidu a měl mezi svými značný vliv. Pokud by požádal nějakou ženu o ruku, bylo by to přijato. Pokud by se snažil něco říci, lidé by pozorně naslouchali jeho slovům. Druhý muž byl pravý opak. Byl to slabý, nevýznamný muž bez jakéhokoli výraznějšího společenského postavení. Pokud by požádal nějakou ženu o ruku, nikdo by mu nevyhověl. Pokud by se za někoho přimlouval, nikdo by ho nevyslyšel. A pokud by chtěl ostatním něco sdělit, nikdo by ho nebral vážně. Nicméně právě o něm řekl Posel Boží صلى الله عليه و سلم, že je lepší, než celá zeměkoule plná takových, jako onen vlivný boháč.

To znamená lepší a hodnotnější v očích Božích, než celá země plná takových, jako je ten druhý, i když má mezi lidmi jméno, postavení a status. To proto, že Alláh Vznešený nehledí ani na původ, ani na postavení a status, ani na rodokmen, bohatství, zjev, šaty, auta či domy. Alláh hledí jen na to, co je v srdci a na to, co ukazují skutky. Pokud člověk očišťuje své srdce vzpomínáním Alláha a neustálým pokáním ze svých hříchů, pokud na Alláha pamatuje, cítí vůči Němu posvátnou bázeň, je vůči Němu pokorný a koná činy, které Mu jsou milé, potom je v očích Božích významným a ctihodným. Pokud někdo takový přísahá na Alláha a odvolává se na něj, něco to pro Alláha znamená. A z tohoto zajisté plyne velký užitek.

Člověk může mít na tomto světě vznešené postavení, ale u Alláha nemusí mít pražádnou cenu. A člověk může být na tomto světě tím nejnižším a nejubožejším a nemít pražádnou cenu v očích lidí, ale u Alláha může být ten samý člověk lepším, než mnoho takových, o kterých lidé soudí, že jsou něco lepšího.[8]

_________________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 5091; 6447.

[2] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 21493; at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadís č. 5862; a al-Bezzár v al-Bahru z-zuchchár, 9/414 s dodatkem „kterého vidíš v mešitě.“ Šu'ajb al-Arnáút jej ve svém ocenění Ahmedova Musnedu ocenil jako sahíh podle podmínek al-Buchárího i Muslima.

[3] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4259.

[4] Viz Fethu l-Bárí, 11/277-278.

[5] Zaznamenali Ibn 'Adí v al-Kámilu, 6/2327; at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 490; a v al-Awsatu, hadís č. 813.“

[6] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 2/384-385.

[7] Ibid., 11/21.

[8] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 3/52-53.