O CHOROBĚ ZVANÉ ZÁVIST, DÍL II.

Závist, nebo touha předehnat?

V hadísu od 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví:

لاَ حَسَدَ إِلاَّ فِي اثْنَتَيْنِ رَجُلٌ آتَاهُ اللَّهُ مَالاً فَسَلَّطَهُ عَلَى هَلَكَتِهِ فِي الْحَقِّ، وَرَجُلٌ آتَاهُ اللَّهُ حِكْمَةً فَهْوَ يَقْضِي بِهَا وَيُعَلِّمُهَا.

Není závisti, kromě v případě dvou – muže, jehož Alláh obdařil nesmírným bohatstvím, které pak on utrácí na cestě dobra a muže, jehož Alláh obdařil moudrostí, jenž se poté touto znalostí řídí a vyučuje ji ostatní.[1]

Tento hadís se týká oné chvályhodné tužby být jako někdo jiný, aniž si dotyčný přeje, aby přízeň, která byla dotyčnému poskytnuta, zmizela (arab. الغبطة al-ghibta). Rozdíl a hranici mezi tímto a zakázanými typy závisti vysvětluje Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja:

Morálka, mravy, chování a způsoby, které jsou součástí přirozené lidské dispozice, mají své hranice. Když tyto hranice překročí, objevuje se křivda a útlak. A když těchto limit nedosáhnou, objevuje se ponížení a nedostatečnost.

Hranicemi přirozené žárlivosti jsou přirozená soutěživost a snaha o dokonalost, jakož i nechuť, aby tě ostatní předehnali a předčili. Když závist překročí tyto hranice, přerůstá v chorobnou závist a svárlivost, v útlak a křivdění, během nějž si člověk přeje, aby ten, komu závidí, přišel o dobro, kvůli kterému se mu závidí, kdy je závistník připraven tomu, komu závidí, škodit a ubližovat. A pokud člověku tato přirozená žárlivost chybí, vede to k nedostatku sebevědomí a slabosti vlastních ambic.[2]

O tom druhu závisti, který zmiňuje tento hadís, pak hovoří:

Tento typ závisti vede ke vzájemné chvályhodné soutěživosti, kdy si ten, kdo toto cítí, přeje být takový, jako ten, vůči komu to cítí, aniž by mu záviděl ve smyslu přát si, aby ho požehnání, kterého se dotyčnému dostalo, opustilo.[3]

Negativa závisti

O nebezpečí závisti Ibn Hadžer al-'Askallání pravil:

V těle syna Adamova jsou čtyři perly, které jsou ovšem odstraněny čtyřmi špinavostmi. Těmito perlami jsou rozum, víra, stud a dobré činy. Hněv odnímá intelekt, závist odnímá víru, chtíč odnímá stud a klevetění odnímá dobré činy.[4]

Její nízkost a mrzkost popsal Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí slovy:

Věz, že závist se objevuje vždy jen v souvislosti s vezdejšími věcmi. Proto nenajdeš závistníky, kteří by záviděli těm, kdo se v noci modlí, nebo těm, kteří se často postí, nebo kteří by učencům záviděli jejich nauku. Spíše jim jen závidějí jejich věhlas.[5]

Závist dále přináší negativní dopady nejen na mravnost a víru jedince, ale i na kvalitu jeho života na tomto světě, včetně dokonce i samotného jeho zdraví, jak vysvětluje Ibnu l-Džewzí:

Věz, že závist způsobuje nespavost, podvýživu, pobledlost, změny nálady a depresi.[6]

O trestu za závist už na tomto světě pak říká:

Nehodí se, aby sis přál ještě další trest pro toho, kdo ti závidí, kromě toho trestu, kterého se mu již dostalo samým tím, že vůbec závidí. Věru on se nachází ve hrozné a nepomíjející situaci. Nebude šťasten, dokud ty nebudeš zbaven požehnání, kterého se ti dostalo, kdykoli se míra toho, co ti bylo dopřáno, zvýší, jeho zoufalství dále roste. To ani není život. Proto ani obyvatelé Ráje nebudou vést blažený život, dokud z jejich srdcí nebude odstraněna závist. Pokud by se tak nestalo, záviděli by jeden druhému a jejich život by byl bídným![7]

Šejch Sálih al-Fewzán pravil:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval před závistí proto, že vzájemná závist je hlavní příčina způsobující zášť a svár mezi muslimy a nejvíce poškozuje společnost.“ [8]

Tento zkázonosný efekt ilustruje podání Sehla ibn Abí Umámy od jeho otce, který navštívil Anase ibn Málika رضي الله عنه v době vlády umejjovského chalífy Omara ibn 'Abdil'azíze, kdy Anas úřadoval jako guvernér Medíny. Anas tehdy Abú Umámovi رضي الله عنه kromě jiného ukázal jedno místo a řekl: „Nepojedeš na projížďku? Něco uvidíš a vezmeš si z toho ponaučení.“ Abú Umáma přikývl a tak se vydali na cestu, až dospěli do místa, jehož obyvatelé vyhynuli a nezůstal po nich žádný potomek. Střechy obydlí na místě, kde sídlili, se propadly dovnitř. Anas řekl: „Poznáváš toto místo?“ Abú Umáma pravil: „Odkud bych měl znát toto místo a jeho obyvatele?“ Anas pravil: „Toto je sídlo lidu, který zničil jejich vzájemný útlak, křivda a závist. Závist hasí světlo dobrých činů a vzájemné křivdění si to potom buď stvrdí, anebo popře.[9]

Podobně i Mu'áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه pravil: „Jsem schopen vyjít vstříc každému a potěšit ho, kromě závistníka, jež mi závidí to, čím jsem byl obdařen, protože ten se začne těšit teprve tehdy, až mi toto dobrodiní bude odňato.[10]

Zbožní předkové o závisti

Naši zbožní předkové se vždy snažili vyhýbat se závisti jedněch vůči druhým a vzájemné nepřejícnosti.

Omar ibnu l-Chattáb pravil: „Proč bys měl bránit svému bratrovi v získání toho, co je mu ku prospěchu, když z toho získáváš prospěch pro sebe i ty sám?[11]  

Hasan al-Basrí pravil: „Veškeré zlo spočívá na třech základech – závist, zbabělost a láska k vezdejšímu světu.[12]

Muhammed ibn Sírín pravil: „Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl. Pokud by měl být dotyčný obyvatelem Ohně, proč bych mu měl závidět něco z vezdejšího světa, když je i tak předurčen pro Oheň? A pokud by měl být z obyvatel Ráje, jak bych já mohl závidět člověku z Ráje, s kterým je Alláh spokojen?“ Muslim ibn Hadždžádž dodal: „Nikdy jsme neslyšeli nic lepšího, než tato slova Ibn Sírína.[13]

Fudajl ibn Ijjád pravil: „Věřící si může přát, aby přízeň, kterou Alláh obdařil někoho jiného, získal také. Avšak nepřeje si, aby u druhého pominula. Toto si přeje jedině pokrytec.[14]

A není většího důkazu o snaze následovníků Proroka صلى الله عليه و سلم maximálně potlačit závist, než je příklad situace, kdy jinak snad každý v této zkoušce selhává a propadá tomuto nepěknému, ale přesto důvěrně známému a lidskému nešvaru. A to je situace vícečetného manželství, kdy je vícero žen manželkami jednoho a téhož muže. Ale i přesto společnice a manželky Posla Božího صلى الله عليه و سلم, matky věřících, nepropadly závisti ani v této pro nás jen obtížně představitelné situaci, kdy byly manželkami toho nejlepšího manžela, kterého by jinak přece každá žena chtěla mít celého jen pro sebe. Vždy přály jedna druhé jen to nejlepší. Matka věřících 'Áiša رضي الله عنها o tom vyprávěla: „Když Umm Habíba رضي الله عنها umírala a ležela na smrtelné posteli, zavolala si mne k sobě a já jsem jí řekla: „Stávaly se mezi námi občas věci, které se mezi manželkami téhož manžela někdy stávají, nechť tyto věci Alláh mně i tobě odpustí a zbaví nás veškerého sklonu k nim.“ Odpověděla: „Učinila jsi mne šťastnou. Ať Alláh učiní šťastnou i tebe!“ A pak si dala zavolat Umm Selemu رضي الله عنها a řekla jí to samé.[15]

Léčba závisti

Ptá-li se někdo, jak se zbavit závisti, nechť ví, že generace zbožných předků před ním již tuto cestu prošlapaly a popsaly.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم poradil nenechat se vést závistí k ubližování druhým a prosit o odpuštění za tento hřích:

وإذا حسدت فلا تبغ

... a když ucítíš, že závidíš, nikomu neubliž.[16]

a údajně také:

إِذَا حَسَدْتَ فَاسْتَغْفِرْ

Když ucítíš, že závidíš, pros o odpuštění hříchu.[17]

Lékem na závist je také připomínat si pomíjivost vezdejšího života. Abu d-Derdá´ رضي الله عنه pravil: „Služebník si nepřipomene smrt, aniž by se nezmenšila jeho radost a závist.[18]

Lékem je uvědomit si, že přízeň je plně v rukou Božích. Od Šakíka al-Balchího se uvádí, že se tázal Hátima al-Asamma: „Již si mne delší čas doprovázel. Co jsi se naučil?“ V tom, co mu odpověděl, také řekl: „Viděl jsem, jak si lidé závidí, avšak pohlédl jsem na slova Boží:

أَهُمْ يَقْسِمُونَ رَحْمَتَ رَبِّكَ نَحْنُ قَسَمْنَا بَيْنَهُم مَّعِيشَتَهُمْ...

Jsou snad oni těmi, kdož milosrdenství Pána tvého rozdělují? My rozdělujeme mezi ně živobytí jejich ...(Zuchruf: 32)“ [19]

Ibn Kudáma al-Makdisí obšírně popsal, jak smrtonosnou chorobu jménem závist dále účinně léčit a potlačovat:

Věz, že závist je těžká choroba, zasahující srdce. A choroby srdce není možno léčit jinak, nežli znalostí i činem. Přínosnou znalostí pro léčbu závisti je vědět, že tato závist v samé své podstatě přináší škodu jak náboženským, tak světským záležitostem jedince a že ten, komu je záviděno, netrpí žádnou škodou ani v náboženském, ani světském smyslu slova. Naopak, ze závisti závistníka profituje. Tím, že někomu budeme závidět, to dobré, čím Alláh obdařil jeho a nás ne, nezmizí.

A dokonce i kdybys nevěřil ve vzkříšení po smrti, následující by si zajisté vyžadovalo, aby sis to uvědomil – pokud jsi soudný člověk – vystříhej se závisti, protože závist vnáší do srdce bolest a není v ničem ku prospěchu. A co potom teprve trest na světě onom!

Objasnění našich slov, že ten, komu je záviděno, závistí závistivce nijak netrpí ani co do záležitostí náboženských, ani co do světských, spočívá v tom, že Boží požehnání a přízeň daná jemu je již předurčena a bude pokračovat po celou vymezenou délku jeho života. Závist závistivce tomu, komu je záviděno, nepřináší žádnou škodu ani na onom světě, protože tím, že je obdařen nějakou přízní od Alláha se ten, komu bývá záviděno, nedopustil žádného hříchu. Naopak, tato závist mu spíše prospívá, protože zažívá ze strany tebe, který mu závidíš, křivdu, obzvláště pokud se tato závist projeví ve slovech a činech.

Co se týče užitků, který přináší závist tomu, komu se závidí, na tomto světě, ty plynou z toho, že nejdůležitějším cílem stvoření je uvidět hořkost porážky zažívanou jejich nepřáteli. A není většího trestu za závist, kterého se ti za ni může na tomto světě dostat, nežli když shledáš sám sebe, že jsi závistivcem. Pokud se zamyslíš nad tím, co jsme právě zmínili, zvíš, že jsi vlastně nepřítelem sám sobě, stejně jako jsi sám sobě přítelem. Pokud závidíš, podobáš se pouze někomu, kdo hodil po svém nepříteli kámen, aby ho zahubil, ale nemohl mu tak nijak ublížit, načež se kámen odrazil zpět a zasáhl toho, kdo ho vrhl, do pravého oka, které mu vyrazil. Jeho hněv proto zesílil natolik, že znovu popadl kámen a znovu ho vrhl proti svému nepříteli o to silněji, jenže kámen se zase odrazil zpět a vyrazil tomu, kdo ho hodil, také zbývající oko. Zasažený se hněval tak běsně, že vzal třetí kámen, ale ten se odrazil zpět a rozbil mu hlavu, zatímco se mu jeho nepřítel z bezpečné dálky vysmíval. Toto poznání je základním lékem na závist. Pokud se nad tímto člověk opravdu zamyslí, jeho srdce se zbaví pekla závisti.

A co se týče dobrých skutků, které také pomáhají léčit závist, potom sem patří snaha zavázat se k tomu, že učiním přesný opak toho, k čemu mne závist ponouká. Pokud závist vede závistivce k nenávisti vůči tomu, komu je záviděno, měl by se závistivec snažit pochválit toho, komu závidí a zdůraznit jeho kvality. Pokud ho vede k nadutosti a povyšování se nad tím, komu je záviděno, měl by se snažit zachovat se vůči němu pokorně. A pokud ho vede k upírání laskavosti vůči tomu, komu je záviděno, měl by se závistivec snažit tomu, komu závidí, prokázat laskavosti o to více. Proto měli jistí zbožní předkové ve zvyku posílat dary někomu, o kom se právě dozvěděli, že je pomluvil. Jednoduše poslali tomuto pomlouvači dárek. A toto jsou velmi účinné metody, které léčí závist mezi lidmi.[20]

Odměna toho, kdo nezávidí

Ten, kdo zkrotí pocity závisti ve svém srdci, získá nesmírnou odměnu.

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednoho dne řekl svým věrným:

يَطْلُعُ عَلَيْكُمُ الآنَ مِنْ هَذَا الْفَجِّ رَجُلٌ مِنْ أَهْلِ الْجَنَّةِ.

Teď k vám z této strany přijde muž z lidí Ráje.

Na to se objevil jeden člověk z Ansár, z brady mu po rituální očistě ještě kapala voda, v levé ruce nesl své boty. Když přišel, pozdravil se. Nazítří řekl Posel Boží صلى الله عليه و سلم to samé a přišel ten samý muž. Totéž se stalo i třetí den. Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم vstal a sezení opustil, vydal se 'Abdulláh ibn 'Amr ibnu l-'Ás za oním mužem a poprosil ho: „Pohádal jsem se s otcem a třikrát se zapřísáhl, že nevejdu k němu domů, mohl bys mne přijat u sebe jako hosta na tři dny?“ Dotyčný svolil a 'Abdulláh tak v jeho domě strávil tři dny a tři noci, během kterých si nevšiml ničeho zvláštního, žádné noční modlitby. Dotyčný jen vzpomínal Alláha, když se v noci probudil a obrátil se na opačnou stranu. Vstával až na ranní modlitbu. Vždy ho slyšel hovořit jen v dobrém. Po třech dnech začal 'Abdulláh trochu pochybovat o mimořádnosti skutků dotyčného muže a řekl mu: „Služebníče Boží, já jsem se s otcem vůbec nepohádal, ani jsem se mu nechtěl vyhýbat, jen jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci nějakou věc a chtěl jsem se dozvědět o tvých skutcích více. Avšak jsem viděl, že až tolik skutků nevykonáváš. Pověz mi, čím sis zasloužil to, že tě Posel Boží صلى الله عليه و سلم tolik chválí?“ Dotyčný odvětil: „Nic víc, než to, co jsi viděl, ani nedělám.“ 'Abdulláh se otočil a už už chtěl odejít, když na něj dotyčný zavolal a řekl mu: „Nic více než to, co jsi viděl, avšak ve svém jednání k ostatním nikdy nepodvádím a nikdy nikomu nezávidím dobro, které mu Alláh poskytne.“ 'Abdulláh pravil: „A tímto si dosáhl toho, co bylo řečeno a to je to, co jsme nedovedli pochopit![21]

Uvádí se, že když Músá عليه السلام spěchal setkat se se svým Pánem, uzřel člověka ve stínu Trůnu a proto si přál být tamtéž, pomýšleje si v duchu: „Tento je určitě oblíben u Svého Pána.“ Prosil Alláha, aby mu sdělil jméno dotyčného. Alláh mu však jeho prosbu nesplnil, avšak zpravil o třech jeho činech – Nikdy nikomu nezáviděl to, co mu Alláh ze Své Milosti uštědřil, nikdy nebyl neposlušný svým rodičům a nikdy nepřenášel dále cizí slova. [22]

Trest a utrpení závistivců

A naopak ten, kdo závisti propadne, ublíží jen sám sobě:

وَلَا يَحِيقُ ٱلْمَكْرُ ٱلسَّيِّئُ إِلَّا بِأَهْلِهِ

Však úklady zlovolné obklíčí jedině ty, kdož je chystají. (Fátir:43)

Dávní mudrcové dodávají: „Neviděli jsme jediného křivdícího, kdo by byl podobnější tomu, komu ukřivdil, nežli závistivce. Často vzdychá, dělá si mnoho starostí a nakonec je smeten.[23]

Al-Máwerdí říká, že závistivec trpí již na tomto světě – bolestí, kterou mu jeho závist působí, ztrátou důstojnosti v očích ostatních lidí, započetím nepřátelství lidí vůči němu a poté nakonec i hněvem Božím. [24]

___________________________________________________________

[1] Muttefakun 'alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1409; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 816.

[2] Viz al-Fewáid, str. 207.

[3] Ibidum.

[4] Viz al-Isti'dád, 3/17.

[5] Viz Tezkíjjetu n-nefs, str. 44-45.

[6] Viz Tibbu r-rúhání, str. 44.

[7] Viz Sajdu l-chátir, hadís č. 362.

[8] Viz Šerhu arbe'íne n-Newewíja.

[9] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4904, ovšem al-Albání ocenil toto podání jako slabé.

[10] 'Ujúnu l-achbár, 2/407.

[11] Zaznamenal al-Bejhekí v Sunenu l-kubrá, podání č. 10989.

[12] Zaznamenal al-Asbahání v Síretu s-salafi s-sálih.

[13] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, podání č. 2931.

[14] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu l-hased, uvádí al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 5/607.

[15] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 2/223.

[16] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zemmu l-hased od Abú Hurejry رضي الله عنه. Uvádí jej Abú Hámid al-Ghazzálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, hadís č. 2914.

[17] Od Hárisy ibn Nu'mána رضي الله عنه zaznamenal at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 3227 jako velmi slabý.

[18] Uvádí al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 5/605.

[19] Zaznamenal Ibn Kudáma al-Makdisí v Muchtesaru Minhádži l-kásidín, 1/24-25.

[20] Viz Muchtasaru Minhádži l-kásidín, str. 200-201.

[21] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, 2/222, hadís č. 12460; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 6307. Jako sahíh jej doložil ad-Dijá´u l-Makdisí v al-Muchtára, hadís č. 2618.

[22] Tak uvádí al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 5/601.

[23] Viz al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 240.

[24] Viz Ibid., str. 244.