O DROBNÝCH PROHŘEŠCÍCH A NEVYHNUTELNÉM PODÍLU ZE SMILSTVA

Vznešený Alláh pravil:

وَلِلَّـهِ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الْأَرْضِ لِجْزِيَ الَّذِينَ أَحْسَنُوا بِالْحُسْنَى الَّذِينَ يَجْتَنِبُونَ كَبَائِرَ الْإِثْمِ وَالْفَوَاحِشَ إِلَّا اللَّمَمَ

aby odměnil ty, kdož dobré konali, odměnou nejkrásnější, ty, kdož těžkých hříchů a nepravostí se varovali a jen drobných prohřešků se dopouštěli. (Nedžm:31-32)

V této souvislosti Ibn 'Abbás رضي الله عنه pravil: „Neviděl jsem nic, co by se více podobalo na drobné prohřešky, nežli slova Abú Hurejry رضي الله عنه, který vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ اللهَ كَتَبَ عَلَى ابنِ آدَمَ حَظَّهُ مِنَ الزِّنَا, أَدرَكَ ذَلِكَ لَا مَحَالَةَ , فَزِنَا العَينِ النَّظَرُ, وَ الزِّنَا اللِّسَانِ المَنطِقُ, وَ النَّفسُ تَمَنِّى وَ تَشتَهِي وَ الفَرجُ يُصَدِّقُ ذَلِكَ, وَ يُكَذِّبُهُ.

Věru Alláh zapsal každému synu Adamovu jeho podíl ze smilstva, do kterého zabředne a kterému se nevyhne, tedy smilstvem oka je pohled, smilstvem jazyka je to, co je vyřčeno, ego prahne a touží a pohlaví to buď potvrdí, či popře.[1]

V podobném hadíse rovněž na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

كُتِبَ عَلَى ابنِ آدَمَ نَصِيبُهُ مِنَ الزِّنَا, مُدرِكٌ ذَلِكَ لَا مَحَالَةَ , فَالعَينَانِ زِنَاهُمَا النَّظَرُ, وَ الأُذُنَانِ زِنَاهُمَا الإِستِمَاعُ و الِّسَانُِ زِنَاهُ الكَلَامُ وَ اليَدُّ زِنَاهَا البَطشُ و الرِجلُ زِنَاهَا الخُطَا و القَلبُ يَهوَى وَ يتَمَنَّى وَ يُصَدِّقُ ذَلِكَ الفَرجُ, وَ يُكَذِّبُهُ.

Každému synu Adamovu byl předepsán jeho úděl ze smilstva, do kterého upadne a kterému se nevyhne. Oběma očím je pak pohled jejich smilstvem, oběma uším je naslouchání jejich smilstvem, jazyku je jeho smilstvem řeč, ruce je její smilstvem dotyk, noze je její smilstvem krok, srdce touží a prahne a toto vše buď potvrdí, anebo vyvrátí pohlaví.[2]

Ibn Hadžer al-Askelání Ibn 'Abbásova slova v díle Fethu l-Bárí vysvětlil:

Arabské slovo اللَّمَمُ al-lemem, malé hříchy, v Ibn 'Abbásově úvodu k hadísu označují vše, co je podníceno vnitřní žádostvivostí člověka a za co člověk může být kárán. Také bylo řečeno, že odkazuje na opakované upadání do malých hříchů. Proto ar-Rághib pravil: „Je to konání hříchů,“ čímž myslel malé hříchy. Ibn 'Abbás tímto specifikuje, že hříchy zmíněné a připodobněné v hadísu k cizoložství, nejsou velkými hříchy. Jsou malými hříchy a váží se na ně tatáž pravidla, jako na ostatní malé hříchy.

Al-Chattábí toto vyložil jako malé hříchy a slova Ibn 'Abbáse vysvětlil právě výše citovanými slovy Božími:

لِجْزِيَ الَّذِينَ أَحْسَنُوا بِالْحُسْنَى الَّذِينَ يَجْتَنِبُونَ كَبَائِرَ الْإِثْمِ وَالْفَوَاحِشَ إِلَّا اللَّمَمَ

aby odměnil ty, kdož dobré konali, odměnou nejkrásnější, ty, kdož těžkých hříchů a nepravostí se varovali a jen drobných prohřešků se dopouštěli. (Nedžm:31-32)

To znamená, že tyto malé hříchy budou odpuštěny, pokud je předcházející podmínka splněna.

V jiném verši je řečeno:

إِن تَجْتَنِبُوا كَبَائِرَ مَا تُنْهَوْنَ عَنْهُ نُكَفِّرْ عَنكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَنُدْخِلْكُم مُّدْخَلًا كَرِيمًا

Jestliže se vystříháte těžkých hříchů, které jsou vám zakázány, věru vám vymažeme vaše špatné skutky a uvedeme vás do ráje uvedením čestným. (Nisá´:31)

Z obou těchto veršů lze shrnout, že termín اللمم al-lemem označuje malé hříchy, nebo nějaký jejich typ a tyto budou, jakožto malé hříchy, vykoupeny tím, že se člověk vyhne hříchům velkým.

Ibn Battál pravil: „Alláh poctil Své služebníky Svým odpuštěním těchto malých hříchů, dokud je nepotvrdí jejich pohlaví přímo skutkem smilstva. Pokud je smilstvo dokonáno až do konce, jde o velký hřích.

Al-Fará vysvětlil „a jen drobných prohřešků se dopouštěli“ jako „nedopouštěli se ničeho z toho, protože prohřešky jim byly odpuštěny za to, že se vyhýbali velkým hříchům.

Tyto malé hříchy byly nazvány cizoložstvím příslušných tělesných orgánů pro jejich nebezpečí a jasný vztah k velehříchu smilstva, kterého jsou předstupněm, prostředkem, který k němu vede a pokouší člověka k tomu, aby zesmilnil. Tak je alegoricky popsáno to, co vede k nějakému činu, jako tento čin sám o sobě.

Imám Jahjá ibn Šeref an-Newewí Ibn 'Abbásova slova v Šerhu Sahíhi Muslim vysvětlil:

Jejich význam je týž, jako ve slovech Božích:

وَيَجْزِيَ الَّذِينَ أَحْسَنُوا بِالْحُسْنَى الَّذِينَ يَجْتَنِبُونَ كَبَائِرَ الْإِثْمِ وَالْفَوَاحِشَ إِلَّا اللَّمَمَ

aby odměnil ty, kdož dobré konali, odměnou nejkrásnější, ty, kdož těžkých hříchů a nepravostí se varovali a jen drobných prohřešků se dopouštěli. (Nedžm:31-32)

Verš znamená, že malé prořešky budou těm, kdo se vyhýbají velkým, odpuštěny - a Alláh ví nejlépe.

Tyto malé hříchy popisuje také verš:

إِن تَجْتَنِبُوا كَبَائِرَ مَا تُنْهَوْنَ عَنْهُ نُكَفِّرْ عَنكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَنُدْخِلْكُم مُّدْخَلًا كَرِيمًا

Jestliže se vystříháte těžkých hříchů, které jsou vám zakázány, věru vám vymažeme vaše špatné skutky a uvedeme vás do ráje uvedením čestným. (Nisá´:31)

Verše dohromady znamenají, že kdo činí jen malé prohřešky a dokonale se vyhýbá těžkým hříchům, získá jako odměnu odpuštění těchto malých hříchů, jak uvádí Ibn 'Abbás, jehož slova také ukazují, že některé z těchto malých hříchů jsou zmíněny i v tomto hadísu jako pohled na něco zakázaného, dotýkání se něčeho zakázaného apod. Je to tak, jak říká a toto je správné pochopení pojmu malé hříchy.

Nicméně malé hříchy jsou také něčím, za co lze člověka vinit, aniž by se dopustil konkrétního velkého hříchu. Také bylo řečeno, že podněcují tendenci, nebo sklon páchat velký hřích. Zůstávají malými hříchy, dokud nejsou konány setrvale.

Slovo اللَّمَمُ al-lemem užité Ibn 'Abbásem bylo také podrobně objasněno. V jazyce znamená sklon učinit něco, nachýlení se, poklesek k něčemu, aniž by to bylo dokonáno, nebo v tom bylo pokračováno. A Alláh ví nejlépe.“

Samotná slova Proroka صلى الله عليه و سلم vysvětlil Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí takto:

Imám al-Buchárí tento hadís uvádí v podkapitole nazvané Smilstvo tělesných orgánů, kromě pohlavního. To naznačuje, že skutek smilstva není omezen výhradně na pohlavní orgány člověka, tento pojem lze také vztáhnout i na ostatní orgány, jako zrak a další smysly. Tento hadís také ukazuje moudrost zákazu vstupu a nahlížení do něčího domu bez dovolení a ukazuje, jaká je mezi ním a hadísy, které zakazují nahlížet do cizího domu, spojitost.

Ibn Bettál uvádí, že zrak a řeč člověka jsou označeny za cizoložství proto, že obojí ho mají moc podnítit. Člověk je obojím natolik napuzen, že nakonec skutečně čin cizoložství spáchá. Proto je na konci řečeno, že pohlaví již tento skutek pouze potvrdí, nebo popře.

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „Věru Alláh zapsal každému synu Adamovu“ znamenají předurčení Boží každé osobě. Alláh poručil anděla zapsat všechny skutky všech konkrétních osob, jak bylo uvedeno ve vysvětlení předcházejícího hadísu na autoritu Ibn Mes'úda. [3]

Co se týče nevyhnutelného podílu ze smilstva, sám tento pojem je zde užit obrazně. Důvodem je, že některé uvedené činy předchází sám hřích smilstva, resp. vedou k němu.

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova o nevyhnutelnosti tohoto podílu znamenají, že lidský jedinec se s určitostí těchto činů dopustí, neboť je mu to předurčeno. Pokud si to uvědomíme, pak je nám jasné, proč tento hadís al-Buchárí zařadil do kapitoly o předurčení.

Ibn Bettál říká, že vše, co Alláh předepsal, že se má lidskému jedinci stát, Alláh ví již dopředu a člověk z toho nemůže nikterak uniknout, pokud je mu to skutečně zapsáno a předurčeno. Nikdo neunikne svému osudu, pokud se sám nevyvaruje hříchu, či upadnutí do něčeho, co mu bylo zakázáno konat. Každému lidskému jedinci pak byly dány rovněž i schopnosti, umožňující mu být Alláhu pokorný. Toto odporuje vidění těch, kteří věří v úplnou a ničím neomezenou svobodnou vůli a těch, kteří zastávají úplný fatalizmus bez jakékoli svobodné vůle.

Tento názor podporují také slova v hadísu „duše prahne a touží“ - protože někdo, kdo prahne po hříchu a touží po něm ještě není roven tomu, kdo se hříchu skutečně dopustil.

Smilstvem oka je pak pohled, tedy pohled na cokoli, na co je zakázáno se dívat. Smilstvem jazyka je to, co je vyřčeno, podle jiného podání řeč. Prorokova صلى الله عليه و سلم slova o tom, že pohlaví celý čin buď potvrdí, nebo vyvrátí, znamenají, že konečný důsledek je založen na tom, co uvnitř člověka probudí smysly a řeč. Pohlaví pak buď zpečetí tendenci, ke které došlo, nebo se člověk udrží a ke hříchu nedojde. Jde o metaforu, prostřednictvím pohlaví je skutek buď dokonán, nebo nedokonán. Určujícím faktorem tedy je, zda došlo ke styku, nebo nikoli. Od toho se také odvíjí následná aplikace, či neaplikace předepsaného trestu.

Duše, která touží a prahne také odkazuje na skutečnost, že člověk není absolutním tvůrcem svých činů, že je v něm obsažena i neovlivnitelná pudová složka. Naopak, člověk se pevně rozhodne hřích vykonat, ale nakonec jej nebude schopen. Kdyby byl člověk skutečně absolutním tvůrcem svých činů a svoboda jeho vůle byla totální, nikdy by nemohl narazit na okolnosti, které mu brání danou věc vykonat. Je tedy odsouzen vykonat jen ten čin, který mu je předurčen a v ostatním je mu zabráněno.

‬Imám Jahjá ibn Šeref an-Newewí podal v svém Šerhu Sahíhi Muslim následující vysvětlení tohoto hadísu:

Každý z potomků Adamových, tedy každá lidská bytost, je odsouzena k tomu, že vykoná něco z činů vedoucích v konečném důsledku ke smilstvu. Někteří se dopustí tohoto velehříchu i přímo fyzicky, kdy jeden pohlavní orgán vnikne do druhého, zatímco jiní se dopouštějí smilstva jen v přeneseném smyslu slova, když se dívají na zakázané, poslouchají zakázané, nebo zakázané hovoří.

Tak se stane, že ruka cizího muže se dotkne cizí nepříbuzné ženy, nebo že dojde i k polibku, nebo k situaci, kdy muž odejde na místo, kde by mohl cizoložství spáchat. Tyto činy tedy zahrnují pohled na takovou ženu, dotyk s ní, nebo situaci, kdy s ní muž hovoří tak, jak by s ní hovořit neměl apod. Tento typ cizoložství může být také vykonán srdcem a myslí tím, že člověk o takových věcech rozmýšlí. Vše toto je cizoložstvím v obrazném a nikoli doslovném smyslu.

Konečné potvrzení nebo popření pohlavím pak znamená, že člověk se doslovného smilstva nakonec dopustí, nebo nedopustí, i kdyby se obě pohlaví k sobě maximálně přiblížila. A Alláh ví nejlépe.

Šejch Muhammed Sálih al-'Usejmín tento hadís ve svém komentáři k an-Newewího Rijádu s-sálihín vysvětlil následovně:

Vznešený Alláh Prorokovi صلى الله عليه و سلم přikázal:

قُل لِّلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ وَيَحْفَظُوا فُرُوجَهُمْ ۚ ذَٰلِكَ أَزْكَىٰ لَهُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا يَصْنَعُونَ

Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví - a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají. (Núr:30)

Pohled na cizí, nepříbuznou ženu je, jak říká i sám autor (tj. an-Newewí) zakázán, neboť nám Alláh přikázal spustit zrak a střežit svá pohlaví. To proto, že nespouštění zraku je jedním z hlavních důvodů toho, proč člověk nakonec nezvládne ustrážit také své pohlaví. Pokud člověk příliš popustí uzdu svému pohledu a dovolí mu těkat zcela bez omezení, jeho srdce se stane posedlým ženami. Musí se na ně stále dívat a nesmí přestat, dokud se k nějaké z nich nepřiblíží, nepromluví s ní, nezačne s ní dlouze rozmlouvat, nedomluví si s ní schůzku a nakonec dojde i k nemravnosti (tedy ke smilstvu). A Alláha prosíme o ochranu před tím. Ámín.

Proto byl pohled nazván poslem cizoložství. Vybízí k nezákonnému pohlavnímu styku. Proto nám Alláh přikázal pohled sklopit.

Vznešený Alláh také pravil:

يَعْلَمُ خَائِنَةَ الْأَعْيُنِ وَمَا تُخْفِي الصُّدُورُ

Bůh dobře zná proradnost očí i vše, co v hrudích je skryto. (Ghāfir: 19)

Alláh si je vědom, jaké obrazy oči sprostředkovávají, když se dívají na zakázané. Jinými slovy, někdo se může potají dívat na zakázané, tehdy, když jej lidé nemohou spatřit. Ale Alláh velmi dobře ví, čeho se dopouští, protože ví, co oči ukrývají. Alláh také velmi dobře ví, co ukrývají hrudi, ať je to dobré, či špatné, ze záměrů a pocitů. Dokonce zná i nejskrytější zákoutí lidského nitra, vše, co jej z největší hloubi ponouká a přichází mu na um.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا

vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36)

Člověk bude hnán k odpovědnosti za to, co slyšel a poslouchal. Čemu naslouchal svýma ušima? Poslouchal nevhodnou řeč, nebo ženu, užívaje v kráse zvuku jejího hlasu? Tak, jako je každý zodpovědný za to, na co se dívá, je každý zodpovědný i za kontrolování tužeb svého srdce.

Co se týče ženy, která je mu zakázána pro sňatek, není problém, pokud se na ni bude dívat. Může vidět její tvář, její hlavu, její ruce, její nohy a chodidla, ničemu to nevadí, dokud necítí pokušení, kterého se pro sebe obává. Pokud něco takového uvnitř cítí, nesmí se dívat ani na ty ženy, se kterými šarí'a sňatek zapovídá.

Například pokud někdo má krásnou soukojenku, tedy ženu, která je jeho sestrou po mléku, přičemž cítí, že pohled na ni popuzuje jeho tužby, nesmí se na ni dívat, byť je mu zakázána pro sňatek stejně, jako rodná sestra. Pokud kvůli ní cítí nezastavitelné nutkání, musí on sklápět zrak a ona nesmí sundat hidžáb v jeho přítomnosti, jehož účelem je tlumit pokušení. Pokud nepomůže ani to, musí si ona také zakrýt tvář, byť by to bylo před příbuzným mužem.

Avšak pokud není takové pokušení přítomno a člověk je počestný, normálních a zdravých pudů, zdravého a nezkaženého srdce, pak je mu zakázáno dívat se jen na nepříbuzné ženy. Tedy, muž se smí dívat na příbuzné ženy, dokud to v něm nerozdmýchává žádostivost, ale na nepříbuzné se nesmí dívat za žádných okolností.

Podíl ze smilstva, kterému člověk nemůže uniknout, není předním úniku, kromě pokud ho před tím Alláh ochrání. Následující je vždy příkladem toho. Pro oči je smilstvem pohled na nepříbuznou ženu. Pro uši je smilstvem poslech ženského hlasu, pro ruku dotyk, v co spadá jakýkoli tělesný kontakt. Pro chodidla je to chození na místa, kde dochází k nelegálnímu pohlavnímu styku, nemorálnosti a zkaženosti. Také k tomu dochází, když muž ženu zaslechne a vyjde se na ni podívat. Vše to je svého druhu smilstvem. Tužba srdce je náklonnost srdce k páchání tohoto hříchu, toto je smilstvem srdce.

Skutečného smilstva se člověk dopustí ale až pohlavím orgánem, prosíme Alláha o ochranu před tím, čímž zpečetí smilstvo všech ostatních tělesných orgánů. Pokud k tomuto vrcholnému aktu nedojde, činy ostatních orgánů jsou tímto popřeny.

Tento hadís ukazuje extrémní nutnost mít se na pozoru a zabránit srdci v tom, aby prahlo po ženách. Muž musí překonat svou tužbu po nich, svou posedlost jejich zjevem, jejich hlasy, díváním se na ně, dotýkáním, nebo chozením za nimi. Musí svému srdci zabránit ve všech těchto myšlenkách, které podněcují pohlavní chtíč, protože vše toto jsou jen různé podoby cizoložství, před kterými prosíme Alláha o ochranu.

Každý jednotlivec, který je zdravého rozumu a pronikavé mysli si musí být vědom tohoto nebezpečí a musí chránit své smysly i tělesné orgány před posedlostí ženami. Kdykoli se v tomto ohledu člověk dopustí poklesku, musí se stáhnout a držet se co nejdál od všeho, co podněcuje jeho chtíče. Satan se vkládá do syna Adamova tak, jak jeho krev protéká žilami.

I ten první pohled může být Iblísovou střelou, pokud je následován dalším. Muže na první pohled dotyčná žena neupoutá, ale s každým dalším je k ní stále více poután. Může se do ní bezhlavě zamilovat a toužit jen po ní. Když pak bude stát , chodit, uléhat ke spánku, sedat, probouzet se, stále na ni bude myslet, čímž pokušení ke hříchu bude narůstat. A Alláh nechť nás před tím chrání.

_______________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6612.

[2] Zaznamenal Musim v Sahíhu, hadís č. 2658.

[3] Ibn Mes'údův hadís, na který Ibn Hadžer odkazuje, hovoří o utváření člověka v lůně jeho matky. Stojí v něm mimo jiné: 

ثُمَّ يُرْسَلُ الْمَلَكُ فَيَنْفُخُ فِيهِ الرُّوحَ وَيُؤْمَرُ بِأَرْبَعِ كَلِمَاتٍ بِكَتْبِ رِزْقِهِ وَأَجَلِهِ وَعَمَلِهِ وَشَقِيٌّ أَوْ سَعِيدٌ

... pak Alláh vyšle anděla, aby mu zapsal čtvero – jeho skutky, jeho čas dožití, jeho obživu a bude-li šťasten, či nešťasten.

Hadís zaznamenal Muslim v Sahíhu pod č. 2641