O LOUPEŽNÍKOVI, KTERÝ SE POSTIL

Muweffekuddín 'Abdulghaní ibn Kudáma al-Makdisí ve svém díle popisujícím příběhy těch, kteří se káli a navrátili se k poslušnosti vůči svému Pánu uvádí pozoruhodný příběh od zbožného a učeného muže jménem Abú Bekr aš-Šiblí.

Aš-Šiblí patřil ke známému perskému rodu z Chorásánu a žil v Iráku. Proslul jako zbožný uctívač a jeden z nejvýznamnějších žáků imáma Abu l-Kásim Muhammeda al-Džunejda, velkého učence nauky tasawwufu.

Abú Bekr aš-Šiblí jednou cestoval do Sýrie v karavaně dalších cestujících a obchodníků. Při přechodu přes poušť je přepadla banda beduínských lupičů a zbojníků. 

Samotný Abú Bekr aš-Šiblí o tomto incidentu vypráví:

„Loupežníci nás přepadli zcela znenadání a obrali nás úplně o všechno. Ukořistěný lup pak složili k nohám vůdce své bandy. Mezi uloupeným zbožím se nacházel i pytel cukrovinek, kandovaných mandlí v cukru. Všichni lupiči se na něho vrhli a začali mandle v cukru jíst. Jen jejich vůdce odmítl.

Všiml jsem si toho a zeptal jsem se: „Proč si nedáš i ty?“

„Postím se,“ odpověděl vůdce loupeživé sebranky.

Ohromeně jsem mu odpověděl: „Ty jsi lupič, ty a tví muži přepadáte pocestné, loupíte, kradete a vraždíte. Ale přesto, jak říkáš, se postíš?“

„Šejchu,“ oslovil mne vůdce loupežnické bandy, „rád bych ponechal alespoň jednu bránu otevřenou pro nápravu svého vztahu s Alláhem.“

Lupiči nás nakonec nechali na pokoji a zmizeli do pouště tak náhle, jako se objevili. 

Po nějaké době, jsem toho stejného muže naprosto znenadání opět potkal během hadždže, pouti do Mekky, jak zrovna obchází Ka'bu.

Udiveně jsem se zeptal: „Jsi to ty? Ty který jsi předtím přepadal karavany a loupil?“ 

„Ano, to jsem opravdu já,“ řekl nyní už bývalý lupič a dodal: „učinil jsem pokání a toto pokání je právě důvodem toho, proč jsem zrovna dnes zde, v Mekce, na pouti.“ [1]  

V tomto příběhu jsou mnohá ponaučení, z nichž vybíráme tři.

1. Nikdy nepodceňuj dobrý skutek nikoho, byť by se jednalo o osobu jinak veskrze zlou. Není na světě člověka, aby v sobě neměl něco dobrého, anebo alespoň potenciál pro něco dobrého. Lidský charakter se také časem mění a možná bude právě onen nepatrný dobrý skutek důvodem pozdější nápravy dotyčného.

2. Člověk ve vztahu sám k sobě nikdy nesmí dovolit svým hříchům, aby ho odradily od konání dobrých a zbožných skutků. Šejtán mívá ve zvyku znechutit člověku konání dobra tím, že v něm probouzí vinu za jeho hříšnost a pocity nedostatečnosti a marnosti. Sklon hřešit je lidský a bude přítomen vždy a proto nelze nekonat dobro s výmluvou na vlastní hříšnost. Nejprve je nutno dodržovat povinnosti a přibližovat se k Alláhu zbožností a toto nakonec dopomůže člověku k tomu, aby své hřešení minimalizoval a svých hříchů zanechal.

3. Samotný půst má v sobě ohromnou moc, kterou chápou jen ti, kteří jsou navyklí postit se. Mnohé výzkumy moderní sociologie, stejně jako praktická zkušenost věřících ukazuje, že půst zůstává jedním z posledních prvků spirituálního života dokonce i těch osob, které k náboženství nijak netíhnou a mají k praktikování islámu na hony daleko. Běžně zažíváme, že se víra a duchovní cítění během půstu probouzí i u těch, kteří jsou jinak muslimy jen podle jména.

_______________________________________________________________________

[1] Viz Kitábu t-tewwábín, str. 278.