O MUŽI, KTERÝ SE VRÁTIL Z VLASTNÍHO HROBU DOMŮ

Historie nám přináší nečekané příhody, jako je i tato, kterou ve své kronice uvádí imám Jahjá ibn Kesír. Abú Bekr Ahmed ibn 'Alí ibn Sábit vyprávěl, že doslechl o neuvěřitelném osudu zbožného a učeného muže jménem Abú Se'íd Muhammed ibn Jahjá ad-Dimaškí. 

Tento člověk byl prohlášen za mrtvého, omyt, zabalen do plátna svého posmrtného roucha a pohřben do hrobu, načež se probral k životu a žil pak ve zdraví ještě mnoho let. Tutéž příhodu uvádí i al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád

Abú Se'íd obýval město Damašek. Jednou upadl do stavu, v němž byl prohlášen za mrtvého. Tlukot jeho srdce nebyl zjistitelný a očividně ani nedýchal. Jeho truchlící ho tedy vypravili na jeho poslední cestu podle islámských zásad. Omyli ho, zabalili do pohřebního roucha a pomodlili se za něj pohřební modlitbu. A potom ho i pohřbili. 

Téže noci přišel k jeho hrobu vykradač hrobů, aby ukradl plátno z jeho pohřebního roucha a to pak mohl přeprodat dál. Odkopal Abú Se'ídův hrob a jeho tělo svlékl z roucha. Jak tak pracoval na svém opovrženíhodném díle, probudil Abú Se'ída z jeho strnulosti. Abú Se'íd Muhammed ibn Jahjá se překvapeně posadil ve svém vlastním hrobě. Zloděj se k smrti vyděsil a šokovaný uprchl pryč. I plátno nechal namístě. 

Abú Se'íd Muhammed ibn Jahjá se postavil, zabalil se do roucha, aby přikryl svou nahotu, a vydal se domů. To vše ještě téhož večera, co byl pohřben. Když přišel domů, zaklepal na dveře. 

Jeho truchlící příbuzní se zeptali: „Kdo je tam?“ 

Odpověděl: „To jsem já, Abú Se'íd Muhammed ibn Jahjá.“ 

Oni namítli: „Hej ty! Ať jsi kdo jsi, není ti přece dovoleno nás v už tak tíživé situaci takovým způsobem ještě více trápit!“ 

Odpověděl: „Ale ovšem - při Alláhu - otevřete dveře a podívejte se za ně, já jsem opravdu Muhammed ibn Jahjá, já jsem skutečně Abú Se'íd!“ 

Otevřeli dveře a když ho spatřili, byli dojati radostí. Alláh jim zaměnil jejich zármutek veselím. 

Abú Se'íd jim pověděl celou příhodu,která se mu stala, včetně momentu s vykradačem hrobů, který mu vlastně zachránil život a skutečnosti, že Abú Se'íd sám z hrobu vylezl a zabalený v pohřebním rouchu se ve zdraví vrátil domů za svými blízkými.

Abú Se'íd Muhammed ibn Jahjá ad-Dimeškí díky této příhodě vešel ve známost jako حامل كفنه Hámilu kefnihi, tj. "ten, který na sobě nosil své vlastní pohřební roucho." Žil pak šťastně a skromně ještě řadu dalších let a nakonec zemřel až v roce 299 hidžry. [1]

Uvádí se, že něco podobného se stalo i jinému dobrému člověku, jistému Se'ídu ibnu l-Chims al-Kúfímu. Ten se probudil až v okamžiku, když ho spouštěli do hrobu a zahalen pohřebním rouchem odkráčel domů. Poté žil ve zdraví ještě řadu let a dokonce zplodil syna Málika ibn Se'ída. [2]

Tyto a podobné příběhy nás učí, že nikdy nevíme, či náhodou něco z toho, co se nám stává a co subjektivně považujeme za špatné a kruté, jako znesvěcení mrtvoly, nám nakonec nepřinese něco pozitivního. 

Stejně tak netušíme, kdy přijde skutečný konec a i zdánlivě jasně bezvýchodná situace se může nečekaně obrátit v dobré. Alláh má moc nade vším a vždy existuje světlo na konci tunelu pro toho, kdo je zbožný a bohabojný, dobrý člověk.

_____________________________________________________

[1] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 14/777.

[2] Ibidum.