O ODVAZE

Arabský výraz الشجاعة aš-šudžá'a bývá překládán jako odvaha, chrabrost, smělost či statečnost. Je to velká a chvályhodná ctnost oslavovaná prvními generacemi muslimů. Je to pramen mnoha dalších morálních kvalit, jako je neohrožená odhodlanost, pevná vůle a nezdolná kuráž vstříc výzvám a zvratům osudu. Odráží v sobě kromě spousty jiného i jistý druh rozhodnosti, zatímco člověk stojí oběma nohama pevně na zemi, čerpaje ze své morální síly a trpělivosti.

Posel Boží ﷺ toto nastínil ve svém stručném popise vztahu mezi silným věřícím a jeho Stvořitelem:

المؤمن القوي خيرٌ وأحبُّ إلى الله من المؤمن الضعيف، وفي كلٍّ خير

Silný věřící je lepší, nežli slabý věřící, ale v obou je dobro.[1]

Imám Jahjá an-Newewí tento hadís okomentoval slovy:

To, co je zde míněno silným věřícím, označuje silného ve smyslu jeho osobního odhodlání a jasného, pevného přesvědčení ohledně věcí onoho světa (arab. الآخرة al-áchira). Ten, kdo odpovídá tomuto popisu, je také bojovnější, když čelí nepříteli na bitevním poli a dává více ze sebe pro tento účel. Je odhodlanější co se týče přikazování vhodného a bránění zavrženíhodnému a pokud je kvůli tomu něčím zasaže, vše snáze zvládne s trpělivostí. Totéž zahrnuje i urputnější úsilí a větší námahu ve vykonávání modliteb, půstu a v prosbách, podobně jako větší aktivitu ve všech ostatních podobách uctívání." [2]

Tato vlastnost se také odráží v míře toho, nakolik neochvějně je jedinec bez ohledu na své osobní pocity ochoten pevně stát za pravdou a hájit ji, respektujíce autoritu toho, kdo mu je nadřízen.

'Ubáda ibnu s-Sámit رضي الله عنه vyprávěl:

بايعنا رسول الله صلى الله عليه وسلم على السمع والطاعة، في العسر واليسر، والمنشط والمكره، وعلى أثرة علينا، وعلى أن لا ننازع الأمر أهله، وعلى أن نقول بالحق أينما كنا، لا نخاف في الله لومة لائم

Přísahali jsme věrnost Božímu Poslu, že jej budeme poslouchat a vždy uposlechneme jeho rozkaz v časech snadných i obtížných, ať už nás bude jeho rozkaz těšit, nebo se nám nebude zamlouvat. Přísahali jsme mu, že nebudeme bojovat proti vládci anebo se proti němu nebudeme bouřit a budeme pevně stát na straně pravdy a říkat pravdu, kdekoli budeme. A že se na cestě Boží nebudeme obávat hanění ze strany hanících." [3]

Omar ibnu l-Chattáb pravil: 

الشجاعة والجُبن غرائزٌ في الرجال 

Odvaha i zbabělost vyvěrají z niterných pohnutek uvnitř mužů." [4] 

To jsou pohnutky, které vedou člověka k tomu, že sveřepě následuje vedení Božího Posla ﷺ a toto učiní svým základním principem. Podobné pohnutky umožňují člověku získat chvályhodné ctnosti, zatímco ostatní lidi vytrvale vyzývá k pravdě, nijak nezasažen ani těmi, kteří jej zahrnují chválou a nijak se neobávaje ani těch, kteří jej za to, že se ubírá správnou a přímou cestou, hanobí.

Staří beduíni znali přísloví:

 إن الشجاعة وقاية، والجُبن مَقتلةٌ 

Věru odvaha je obrněným ochráncem a zbabělost je vlastní záhuba

Člověk může přečkáním toho, co nenávidí, nebo co jej netěší, získat pocty a postavení, ale jen pokud bude zároveň také odvážný. Odvaha je podstatou i hlavou každé další ctnosti - v prvé řadě trpělivosti, neboť ta s sebou nese větší pravděpodobnost, že dotyčný snáze zkrotí vlastní hněv a zdrží se ubližování jiným. A poté následuje mravní čistota, protože ta je předpokladem toho, že se dotyčný vyhne všem podobám zla a zkažených skutků.

Odvaha je také ctností, která zvyšuje sebevědomí člověka a vede jeho mravní kompas k tomu, aby byl spravedlivý. Nese s sebou nezbytné předpoklady pro střídmost a uměřenost. Proto někteří z moudrých řekli:

الشجاعة صبر ساعة 

Odvaha jest chvílí trpělivosti.

Al-Menawí definoval odvahu jako „nevynucenou smělost, se kterou jedinec čelí strachu a která jej činí nezávislým na jakémkoli užitku, který potenciálně může získat." [5] 

Jiní uvedli, že odvaha odráží pevnost srdce a sílu ducha, když čelí obtížím. 

Velmi jasnou definici odvahy poskytl Ibn Hazm, podle kterého se odvaha odráží ve:

بذل النفس للموت، عن الدين، والحريم، وعن الجار المضطهد، وعن المستجير المظلوم، وعن الهضيمة ظلمًا في المال، والعرض، وفي سائر سبل الحق، سواء قلَّ من يعارض أو كثر

vynaložení veškerých svých sil až po samu smrt ku prospěchu víry, žen, které dotyčný chrání, pronásledovaných sousedů, utlačovaných uprchlíků, těch, se kterými bylo zacházeno nespravedlivě, bez ohledu na jejich majetkové poměry nebo postavení ve společnosti. A také v ubírání se po cestách Pravdy." [6]

Nicméně tuto vlastnost dnes vidíme postupně mizet z mnoha komunit, včetně těch muslimských. A když se vytrácí odvaha, potom je kompromitováno i naše Náboženství. Lidé nás potom mohou pošlapávat, obírat nás o naše svobody i naši identitu spolu s hodnotami, které držíme za tolik drahé. To je důvodem, proč Ibn Tejmíjja označil odvahu za jednu ze čtyř základních kladných vlastností, tzv. matek ctností (arab. أمهات الفضائل  ummehátu l-fadáil), které plodí všechny ostatní dobré vlastnosti. [7] Pokud ztratíme tuto kuráž, potom akceptujeme i svou teologickou porážku a vše, co to s sebou ponese.

Ibnu l-Kajjim obšírně hovořil o místě odvahy v našem Náboženství. Pravil: 

Dobrý charakter a vznešené mravy spočívají na čtyřech pilířích. Nelze jich dosáhnout, kromě skrze trpělivost, bezúhonnost, odvahu a spravedlnost." [8] 

Tito všichni pochopili klíčové postavení mravních hodnot, jakými je vedle znalosti, trpělivosti, velkodušnosti, cudnosti a spravedlnosti také i odvaha, která je musí provázet, aby se mohly i ony plně projevit a člověku tak bylo dáno okusit celistvost Náboženství.

Ibnu l-Kajjim definoval odvahu jako ثبات القلب عند النوازل وإن كان ضعيف البطش „sebátu l-kalbi 'inde n-newázili we in káne da'ífe l-batši," tedy „pevost srdce, když udeří neštěstí, zatímco člověk je proti útoku slabý." [9]

Jak ale člověk odvahu získá? Odvaha je přirozeně nabytá vlastnost, nejedná se o něco, co se člověk naučí nebo co si nacvičí ve třídě, anebo natrénuje spolu s řečnickým uměním. Odvaze se lze naučit jedině neustálou četbou Vznešeného Koránu, obsahujícího příběhy těch, které Alláh obdařil odvahou, zejména proroků, pověřených předáním Božího poselství lidstvu. Odvaze učí studium životopisu Božího Posla Muhammeda ﷺ a způsobů, jakými čelil namáhavým a obtížným zkouškám a co zvolil k tomu, aby je překonal. Také znamená poznávání historie, okamžiků, kdy muslimové prokázali odvahu a statečnost, včetně životopisů těch, kteří se mezi nimi stali jejími živoucími symboly, počínaje Prorokovými ﷺ společníky رضي اله عنهم أجمعين a pokračujíce těmi, kteří nesli vědění a nauku dále, kteří se stali vůdci a šiřiteli víry. Získat odvahu znamená také držet se odvážných a morálně silných a vznešených lidí. Toto se postupně odrazí na nás samotných a na našich osobních rozhodnutích, naší etice a jejím zakomponování do našich osobních vlastností.

A co je ještě důležitější, je nezbytně nutné prosit Alláha, aby nás uchránil před tím, co je pravým opakem odvahy, tedy před zbabělostí. ‘Amr ibn Mejmún al-Awdí pravil: „Sa'd (ibn Abí Wakkás) رضي الله عنه učíval své syny následujícím slovům přesně tak, jako učitel vyučuje své žáky umění psát. Říkával, že Posel Boží ﷺ se často utíkal k Alláhu následujícími slovy, jež pronášel na konci modlitby:

اللهم إني أعوذ بك من الجبن، وأعوذ بك أن أرد إلى أرذل العمر، وأعوذ بك من فتنة الدنيا، وأعوذ بك من عذاب القبر

Alláhumme inní a'úzu bike mine l-džubni we a'úzu bike an arid ilá arzili l-'amr we a'úzu bike min finteti d-dunjá we a'úzu bike min 'azábi l-kabr"

tzn. „Ó Alláhu! Věru se k Tobě utíkám před zbabělosti, utíkám se k Tobě před nemohoucností stáří, utíkám se k Tobě před pokušením vezdejšího světa a utíkám se k Tobě před trestem v hrobě." [10]

Tedy snaha získat odvahu začíná upřímnou prosbou, která je následně převedena do vznešených slov a činů, následujíce celistvý přístup těch, kteří prokázali odvahu před námi.

Nechť nás Alláh obdaří pronikavým vhledem a podpoří nás v tom, abychom se stali odvážnými z pravé a neoddělitelné podstaty nás samých. Ámín!

Zdroj: www.knowledgepoint.com

 

___________________________________________

[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2664.

[2] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 4/2052.

[3] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1840 a další.

[4] Zaznamenal al-Dárekútní v Sunenu, podání č. 3807.

[5] Viz at-Tewkífu 'alá muhimmáti t-ta'ríf.

[6] Viz al-Achláku we s-sijer.

[7] Viz Minhádžu s-sunna, 6/379.

[8] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/294.

[9] Viz al-Furúsíjja, 500.

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2822.