O SPOLEČENSKÉ ZDRŽENLIVOSTI V ČASECH ROZKOLŮ A NEJEDNOTY, DÍL IV.

Rezolutní odmítnutí ozbrojené revoluce, politického násilí a bojů o moc

Když nastal rozkol mezi dvěma Prorokovými صلى الله عليه وسلم společníky - 'Alím a Mu'áwíjou رضي الله عنهما, který následně přerostl do občanské války, vydal se al-Ahnef ibn Kajs رضي الله عنه do boje na pomoc 'Alímu, neboť byl dle jeho soudu v právu. Cestou potkal Abú Bekru رضي الله عنه, který se ho zeptal: „Kampak jdeš?“ 

Jdu tomu člověku pomoci,“ odpověděl al-Ahnef. 

Vrať se!“ poručil mu Abú Bekra a dodal: „Věru jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

إِذَا الْتَقَى الْمُسْلِمَانِ بِسَيْفَيْهِمَا فَالْقَاتِلُ وَالْمَقْتُولُ فِي النَّارِ.

Pokud se dva muslimové utkají svými meči, pak jak ten, který zabil, tak i zabitý skončí v Pekelném Ohni.

Zeptal jsem se ho tehdy: „Posle Boží, rozumím proč ten, který zabil. Ale proč i zabitý?“

Odpověděl mi:

إِنَّهُ كَانَ حَرِيصًا عَلَى قَتْلِ صَاحِبِهِ.

Protože i on se snažil zabít svého protivníka.[1]

Uvádí se, že se kdosi zeptal Prorokova صلى الله عليه و سلم společníka Se'da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه v době rozkolu a občanské války o vůdcovství v ummě: „Budeš také bojovat? Protože ty jsi jedním z členů poradního sboru a nejvíce ze všech ostatních si to (tj. vůdcovství) zasloužíš.“ Odpověděl: „Nebudu bojovat, dokud mi nepřinesete meč, který má dvě oči a dva rty, abych od sebe jeho pomocí rozeznal věřící od nevěřících. Protože já jsem se džihádu účastnil, já džihád znám.[2] Podle Abú Málikova podání dodal: „Věru Alláh přináší cestou pokání změnu, které nelze dosáhnout mečem.[3]

Ibnu l-Kásim uvádí od Málika ibn Anase slova: „Věru jsou lidé, kteří si přejí pokornost vůči Alláhu, avšak zaostávají svými znalostmi. To je vede k ozbrojené vzpouře proti ummě Muhammedově. Kdyby byli následovali vědění, toto vědění by jim v takovém počínání zabránilo.[4]

Uvádí se, že al-Hasan al-Basrí odpověděl: „Kdyby lidé v okamžicích, kdy jsou zkoušeni svými vládci, raději vzývali Alláha, Alláh by ulehčil jejich utrpení. Avšak oni namísto toho sáhli po svých mečích. A proto byli mečům přenecháni. Nepřinesli tímto krokem jediný den dobra.“ Potom recitoval koránský verš:

وَأَوْرَثْنَا ٱلْقَوْمَ ٱلَّذِينَ كَانُوا۟ يُسْتَضْعَفُونَ مَشَـٰرِقَ ٱلْأَرْضِ وَمَغَـٰرِبَهَا ٱلَّتِى بَـٰرَكْنَا فِيهَا ۖ وَتَمَّتْ كَلِمَتُ رَبِّكَ ٱلْحُسْنَىٰ عَلَىٰ بَنِىٓ إِسْرَٰٓءِيلَ بِمَا صَبَرُوا۟ ۖ وَدَمَّرْنَا مَا كَانَ يَصْنَعُ فِرْعَوْنُ وَقَوْمُهُۥ وَمَا كَانُوا۟ يَعْرِشُونَ

A dali jsme lidu, který utiskovali, v dědictví východní i západní části země, jíž jsme požehnali. A tak se splnilo překrásné slovo Pána tvého vůči dítkám Izraele, neboť věru trpěliví byli. A zničili jsme dílo Faraóna a lidu jeho i vše, co zbudovali. (A'ráf: 137)“ [5]

Abú Bekr al-Challál pravil: „Slyšel jsem Abú 'Abdulláha (tj. Ahmeda ibn Hanbel) přikazovat vyhýbání se krveprolití a důrazně zakazovat rebelii.[6]

Ibn Tejmíja praví:

„Věru problém uchopení moci zlovolnými vládci a jejich hodnostáři, soudci a předáky netkví jen ve zkaženosti jich samých. Spočívá v mravních nedostatcích nejen pastýře, nýbrž i jeho stáda. Protože právě tak, jak se vy chováte jedni k druhým, se k vám budou chovat i vaši vládcové, neboť Vznešený Alláh pravil:

وَكَذَٰلِكَ نُوَلِّى بَعْضَ ٱلظَّـٰلِمِينَ بَعْضًۢا بِمَا كَانُوا۟ يَكْسِبُونَ

A takto my dáváme jedny nespravedlivé druhým jako přátele v odměnu za to, co si vysloužili. (An'ám: 129)“ [7]

Toto je velkolepé prorocké pravidlo absolutního nenásilí v politických záležitostech a historie svědčí o jeho moudrosti a platnosti. Dokud se ho muslimové drželi, byli v bezpečí před puči a občanskými válkami a jejich země si užívaly stabilitu. A když toto prorocké pravidlo opustily, postihlo je to, co je postihlo.

Jedním z hlavních zdrojů dnešních rozkolů mezi muslimy je revolta proti vůdcům

Otázky aktivizmu v době rozkolů a postoje k politickému násilí úzce souvisejí s tematikou udržení společenského pořádku a s právem vládce na poslušnost těch, kterým vládne.

'Abdulláh ibn 'Abbásرضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně vládců pravil:

مَنْ رَأَى مِنْ أَمِيرِهِ شَيْئًا يَكْرَهُهُ فَلْيَصْبِرْ عَلَيْهِ، فَإِنَّهُ مَنْ فَارَقَ الْجَمَاعَةَ شِبْرًا فَمَاتَ، إِلاَّ مَاتَ مِيتَةً جَاهِلِيَّةً.

Kdokoli u svého vládce spatří, že činí něco, co se mu nelíbí, nechť zůstane trpělivý, neboť kdokoli se oddělí od společenství muslimů byť i na píď a na tomto zemře, umírá smrtí doby barbarské nevědomosti.[8]

Explicitní zákaz ozbrojené revolty proti vládci, byť nespravedlivému, je vyřčen v hadísu Umm Selemy رضي الله عنها, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

سَتَكُونُ أُمَرَاءُ فَتَعْرِفُونَ وَتُنْكِرُونَ فَمَنْ عَرَفَ بَرِئَ وَمَنْ أَنْكَرَ سَلِمَ وَلَكِنْ مَنْ رَضِيَ وَتَابَعَ.

Přijdou i vládcové, od kterých uvidíte jak to dobré, tak i to špatné. Kdokoli rozpozná u nich to zlé a bude toto zlo nenávidět, uchrání svou nevinnost. A kdokoli s tímto zlem bude spokojen a bude je v tom následovat, stane se hříšníkem.

Někdo z přítomných se zeptal: „Nemáme tedy proti nim vytáhnout do boje?“

Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:

لَا مَا صَلَّوْا.

Nikoli. Ne, dokud se modlí.[9]

Soudobý učenec Sálih al-Fewzán praví:

Nic nepůsobí mezi muslimy tak velké neshody a rozkoly, nežli dvě věci: tou první je rebelie proti vládci muslimů a tou druhou je neposlušnost vůči Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم skrze inovace a věci do náboženství nově přimyslené.[10]

Toto byla praxe našich zbožných předků. Uvádí se, že za al-Hasanem al-Basrím přišla skupina muslimů, žádající o svolení vykonat puč proti tyranskému místodržícímu al-Hadždžádži ibn Júsufovi. O tomto nespravedlivém uzurpátorovi pozdější kronikář az-Zehebí poznamenal: „Nenávidíme ho kvůli Alláhu. Vykonal i některé dobré činy, ale utonul v oceánu hříchu. A jeho osud je v Rukou Božích.[11] Řekli: „Abú Se'íde, co myslíš, kdybychom vytáhli proti tomuto tyranovi, který nezákoně zabíjí lidi a odnímá jejich majetky, do boje?“

Al-Hasan al-Basrí jim odvětil: „Nemyslím, že bychom proti němu měli bojovat. Pokud je trestem od Alláha, potom ho nepůjde odstranit mečem. Pokud je zkouškou od Alláha, potom bychom měli zůstat trpěliví až do chvíle, kdy přijde Boží rozhodnutí. A Alláh je nejlepším soudcem.

Pučisté al-Hasana opustili, protože se s ním ve svém plánu neshodli. A al-Hadždžádž je pak všechny do jednoho pozabíjel. [12]

Ahmed ibn Hanbel pravil: „Sedmdesát následovníků Prorokových صلى الله عليه و سلم, jeho společníků, imámů, učenců muslimů i vzdělanců v záležitostech světských se shodují na tom, že není dobré revoltovat proti vladaři, dokonce byť by i byl nespravedlivým. Toto je Sunna. Držte se jí a zachráníte se.[13]

Ahmed ibn Hanbel sám následoval tuto praxi. Jeho blízký přítel Abu l-Háris Ahmed ibn Muhammed as-Sáigh se ho jednou otázal na jistou záležitost, ke které došlo v Bagdádu, díky níž někteří lidé sáhli k ozbrojené revoltě proti tehdejší vládě: „Abú 'Abdulláhu, myslíš, že se mám ke vzpouře také připojit?“ Ahmed zvolal: „Sláva budiž Alláhu! Krev! Krev! Já tomuto nevěřím a nikoho dalšího k tomuto nenavádím. Pro nás je lepší přetrpět stávající situaci, nežli zabřednout do rozkolu, během něhož je prolévána krev, odnímán majetek a narušováno to, co je zapovězené – počestnost žen. Což nevíš, co se stalo lidem během předešlých rozkolů?

As-Sáigh namítl: „Což lidé dnes nebyli uvedeni v rozkol díky svému vládci samotnému?“

Ahmed mu odpověděl: „I pokud je tomu tak, pak je to jen rozkol omezeného dosahu, avšak pokud bychom sáhli ke zbrani, chaos by pohltil vše a nebylo by úniku. Trpělivě toto přečkat a prosit Alláha, aby nám zachoval naši víru, je pro tebe lepší.

As-Sáigh dodal: „Pak jsem Ahmeda viděl, jak volá na lidi, aby je odradil od vzpoury proti vládci: „Neprolévejte krev! Já tomuto nevěřím! Já po tomto nevolám![14]

Na základě těchto podání velcí učenci islámu formulovali pravidlo přesahující hranice islámsko-právní vědy a zasahující do věrouky, jak se uvádí od al-Berbehárího:

Není dovoleno bojovat proti vládci či se proti němu bouřit, dokonce i kdyby byl nespravedlivý a utiskující. (…) Sunna neuznává žádný boj proti vládci. Takový boj pouze ničí záležitosti náboženské i světské.[15]

Abú Bekr al-Ádžurrí pravil:

Nikomu, kdo uvidí povstání proti vládci či předáku muslimů, ať už spravedlivému či nespravedlivému, není dovoleno se k němu připojit. Ten, kdo ho vede, je cháridžovec, který podnikl vzpouru a shromáždil za sebou svou skupinu. Pozdvihl svůj meč a namířil ho proti muslimům, jejichž krev učinil povolenou. Proto komukoli, kdo něco takového uvidí, není dovoleno nechat se tímto oklamat, byť by dotyční přenádherně recitovali Korán, dlouze stáli v modlitbách, neustále se postili či konali jiné zbožné skutky anebo se snažili získávat nauku a hovořit krásná slova. Přitom je jasné, že toto jsou následovníci způsobů a cesty cháridžovců.[16]

Proč v dnešním čase obětovat alespoň část společenských styků pro zachování si vlastní víry?

Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka Huzejfy رضي الله عنه se tázali, které pokušení a rozkol je největší a on odpověděl: „Když jsou ti představeny i dobro i zlo a ty nevíš, kterou cestou se vydat.[17]

Od Abú Házima al-Ašdže'ího, slovutného žáka Abú Hurejrova رضي الله عنه, se uvádí slova: „Pokud se ocitnete v době, kdy jakákoli slova jsou přijímána jako vědění a vědění akceptováno stejně jako konání podle něj, pak žijete v té nejhorší době mezi těmi nejhoršími lidmi.[18]

Soudobý učenec Sálih al-Fewzán pravil:

Jak ubíhá čas, objevuje se stále více a více rozkolů a zla. Sunna se stává čím dál tím cizorodější a jejích skutečných stoupenců je čím dál méně. O to větším se nebezpečí stává.[19]

Učenci hovořící o tematice našeho předmětného hadísu přiblížili okolnosti, za kterých je pro muslima lepší, aby se vzdal přehnaného společenského aktivizmu a omezil sociální kontakty jen na nevyhnutelnou mez. Tyto okolnosti se liší v závislosti na době a místě, stejně jako společenské situaci a mohou být také vnímány subjektivně různými lidmi shodně jejich temperamentu, moudrosti a pochopení. Mohou rovněž nastávat a poté zase pomíjet. Obecně platí, že jak postupují dějiny kupředu a svět se pomalu blíží svému konci, takových situací stále více přibývá na stále více místech.

Hovoříce o takových situacích, islámští učenci podali jejich následující popisy:

1. Jedná se o situace všeobecného pokušení, rozkolu a rozvratu, kdy člověk zůstává zmaten, neví, kde je jeho místo, která ze znesvářených stran společenských sporů je v právu, kdo je viník a kdo oběť, co je dobro a co je zlo. Jsou to situace, kdy je pravda předkládána jako lež a lež jako pravda, kdy je dobro zobrazováno jako zlo a zlo jako dobro.

2. Jedná se o čas pominutí smyslů a opojení tužbami, kdy lidé jednají v poryvu a zápalu svých emocí, chtíčů a rozmarů, ignorujíce rady moudrých a zbožných mezi nimi a dokonce i to, co jim velí jejich vlastní intelekt a zdravý selský rozum.

3. Jedná se o situace, kdy lidé začnou preferovat pozlátko vezdejšího světa, okamžité zisky na tomto pozemském životě, bohatství a blahobyt na úkor dobra, blahobytu a bezpečí na světě onom, na úkor duchovního bohatství a úsilí ve vykonávání dobrých skutků pro dosažení odměny v ráji.

4. Jedná se o situace, kdy lidé ignorují skutečnosti a fakta, utápějíce se v jejich interpretacích, komentářích a nesourodých, nesouhlasných názorech a polarizovaných debatách, kdy se snaží jedni druhé překřičet a znemožnit, kdy podléhají nutkání ke všemu se vyjádřit a mít na všechno svůj pohled bez ohledu na své osobní předpoklady a kvalifikace, opájeje se výjimečností vlastních idejí, představ a názorů, nadutě a arogantně odvrhujíce vše, co je s nimi v rozporu, šlapaje po všech, kteří si nemyslí totéž, co oni.

Podle těchto popisů není nejmenší pochyby, že právě dnešní nestálá postmoderní epocha a její beztvaré blouznění je jednou z dob, kdy se běžnému muslimovi, ať už žije ve většinově muslimské, či většinově nemuslimské zemi, vesměs oplatí přistoupit právě k takovému kroku a být vůči otevřené veřejné agitaci spíše zdrženlivý.

V muslimských zemích se navzájem vyvražďují tyranští vládci a uzurpátoři se zfanatizovanými a mocichtivými rebely, kteří proti nim všude možně povstávají a ani jedna strana si namnoze nezaslouží sympatie skutečného, upřímně věřícího muslima, byť se i někteří z nich mohou zaštiťovat islámem a brát si do úst slova Alláha a Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم. Byly prolity řeky krve tak mohutné, že v sobě utopily veškeré naděje na konstruktivní změny. Nahromadily se hory mrtvých těl tak ohromné, že pod sebou pohřbily všechny záblesky na lepší časy. Očekávané uvolnění napětí přineslo jen samá další zklamání a nezacelitelné rány už tak rozpolceným společnostem. Ti, kteří se jali vést ummu ke světlým zítřkům v novém a spravedlivějším řádu podle Božího Zákona se ukázali buď jako nekompetentní naivkové, anebo jako pokrytci, kterým šlo celý čas jen o získání podílu na moci a zajištění osobního materiálního prospěchu či benefitů pro svůj klan či svou partaj. A lidé, kteří se ocitli mezi nimi, namísto toho, aby se drželi svých domů, jali se prchat co nejdále, zcela nevědomí, že prchají vstříc dalším problémům, nesnázím a komplikacím pramenícím z toho, že za sebou nechávají jediný kraj, kterému kdy mohli říkat domov, mění ho za studené provizorium v neznámých a cizích, nepřátelských krajích, daleko od oněch míst, která Alláh požehnal islámem. Prokázala se znovu a ještě jednou dávná moudrost, že pokušení vzniká tam, kde chybí znalost, anebo tam, kde chybí trpělivost, či tam, kde je nouze o obojí. Ti, kdo celý čas horovali pro politický aktivizmus, nakonec více islámskou verzi politiky nepřinesli a ti, kteří na politizaci náboženství upozorňovali a kteří tento jev kritizovali u jiných celou dobu předtím, se nakonec sami dopustili téhož poklesku a upadli do té samé bažiny zmaru ještě hlouběji.

V nemuslimských zemích Evropy a Ameriky mezitím probíhá obdobná, byť zatím jen verbální a politická, studená kulturní válka mezi globálně-liberálními a lokálně-konzervativními kruhy. Věčné a doposud nikdy nezpochybňované hodnoty se ocitly pod frontálním útokem pochybných jedinců a spolků. Dochází k relativizaci dobra i pravdy. Muslimové jsou uvězněni mezi těmi, kteří hanobí četné jejich základní hodnoty a zjevený Zákon jako netolerantní, zpátečnické a ohrožující svobodný svět, pročež jimi opovrhují a mezi těmi, kteří nenávidí přímo muslimy samotné a dehumanizují je coby nebezpečné a cizorodé škůdce. Aniž by místní muslimské diaspory kdokoli vůbec žádal o svolení, staly se právě ony znásilněnými a vypleněnými fetiši cizích nepřátelských rozprav a municí v politických přestřelkách mezi oběma znesvářenými tábory. Na vlastní úkor. Nehledě na to, že se muslimská mládež v mnoha zemích tzv. Západu zcela vzdálila víře a morálce svých otců a dědů a přijala amorální a nebezpečné okolní vzory či strategie zvenčí, počínaje móresy mcdonaldizované globální masy a konče subkulturami zločineckých gangů ničících životy domácích hostitelských společností i svých vlastních muslimských komunit. Tato mládež se islámu odcizila a jeho hodnoty jsou pro ni nesrozumitelným pojmem. Muslimské myšlení na Západě pak neposkytuje azyl skutečným islámským hodnotám dnes tak často pošlapávaným v zemích tradičně muslimských, ale zůstalo zaklíněno a bolestivě skřípnuto mezi obranou své vlastní menšinové pozice a hájením svých spirituálních a morálních hodnot. Muslimové na tzv. Západě pak začínají mít pocit, že musí čelit nezáviděníhodné volbě prvního na úkor druhého či naopak.

Obecně vzato, svět jako celek se probudil do éry úpadku, rozvratu a zkaženosti. Lidé v dnešní době většinou už nerespektují jasné a jednoznačné imperativy Koránu a Sunny a pokud se je snažíme vybízet k dobru a odvracet od zla, velmi záhy se ukáže, že jakýkoli dialog s nimi je neplodný a marný. Jsou hluší, slepí, němí a neschopní rozmýšlet. Jejich srdce jsou jako těžké nepoddajné balvany, ba i ještě tvrdší. Každý den mají před očima následky vlastní hříšnosti, avšak oni se i přesto dál honí za svými chtíči, chimérami a fata morganami. Beze špetky studu podléhají svým nejnižším tužbám a nejbezuzdnějším chtíčům a bez ohledu na svou vlastní nízkost a mrzkost si nepřestávají myslet, že zbytek lidstva nedočkavě a dychtivě prahne zrovna po tom jejich názoru a vyjádření. Takoví lidé nepřestávají být hluší a lhostejní i k Pravdě. Na každou výtku pak reagují agresivně a uraženě, neschopni podívat se pravdě do očí. A není dobra v tom, kdo radu nedává, ani v tom, kdo si nedá poradit.

Právě v tomto okamžiku by mělo být naším dalším krokem poté, co jsme vyčerpali všechny své možnosti jak na své okolí nápravně působit, abychom se od něho oddálili a věnovali veškerý svůj čas a úsilí těm lidem, na kterých se čtyři výše vysvětlené příznaky krizové situace díky ochraně Vznešeného Alláha zatím nepodepsaly. Těch se držme, s nimi se stýkejme a jim věnujme svůj život, svou aktivitu a úsilí.

Nechť se náš život točí okolo našeho zaměstnání a snahy zajistit si živobytí, okolo uctívání, hledání nauky a jiných prospěšných věcí v našich mešitách a okolo našich rodin, našich žen a dětí, aby byly po všech stránkách zaopatřeny a vyrůstaly z nich lepší a šťastnější generace. A nenechme se přitom rušit negativními vlivy okolní zhýralé společnosti, domácí politiky či mezinárodní situace. Nenapravíme mimo sebe a naše domovy nic, dokud nejprve nenapravíme to, co je v našich srdcích a v našich domovech.

Tam – u nich - začněme a pamatujme, že náprava celku nevede ani přes politickou soutěž, ani přes nekončící debaty, ani přes násilí, ani přes řešení jednotlivých společenských patologií, které jsou samy o sobě pouze doprovodným příznakem hlubší a daleko závažnější choroby: a tou jsou nedostatky ve věrouce, morálce a v tom, jakým způsobem pohlížíme na našeho Pána a na Jeho výlučné právo být uctíván jako Jediný Bůh, který nemá společníka. Jediná cesta k úspěchu vede jen přes nápravu sebe sama a vlastní věrouky a podle ní a v souladu s ní následně i našich mravů, k čemuž vyzývejme sebe i ostatní. Proto naše výzva začíná u správného pochopení a implikací toho, že nikdo a nic nemá právo na žádné uctívání, kromě Alláha Jediného.

Ahmed ibn Jahjá an-Nedžmí pravil:

Kdokoli začíná svou výzvu k islámu čímkoli jiným, nežli tewhídem, ten je v bludu a svádí k bludu i ostatní.[20]

Vznešený Alláh vzkazuje:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ عَلَيْكُمْ أَنفُسَكُمْ ۖ لَا يَضُرُّكُم مَّن ضَلَّ إِذَا ٱهْتَدَيْتُمْ ۚ إِلَى ٱللَّـهِ مَرْجِعُكُمْ جَمِيعًا فَيُنَبِّئُكُم بِمَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Za duše své jste sami odpovědní; neuškodí vám ten, kdo zbloudil, jste-li vy sami správnou cestou vedeni. K Bohu se všichni navrátíte a On vám již oznámí, co jste dělali. (Máida:105)

Alláh nám popsal, jak dospět k věčnému životu v nepomíjející blaženosti v zahradách Ráje, které pro nás stvořil. Co dalšího bychom ještě po tom všem chtěli?

A Ať nás Alláh ochraňuje před pokušeními, rozkoly a rozvratem a učiní z nás ty, kteří je v klidu přestojí a kterým se jejich zlo obloukem vyhne. Ámín.

______________________________________________________________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6875.

[2] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/94.

[3] Viz at-Tabakátu l-kubrá, 7/127.

[4] Uvádí Ibnu l-Kajjim v Miftáhu Dári s-se'áda, 1/119.

[5] Zaznamenal Ibn Abí Hátim v Tefsíru, podání č. 8897. Viz též at-Tabakátu l-kubrá, 7/163-165.

[6] Viz as-Sunna, bod č. 87.

[7] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 35/20-21.

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7054. Viz také jeho vysvětlení Ibn Hadžerem ve Fethu l-Bárí, 16/112.

[9] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1854.

[10] Viz Mefhúmu l-bej'a, str. 11.

[11] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 4/343.

[12] Tak uvádí Ibn Se'ad v at-Tabakátu l-kubrá, 7/163-165.

[13] Viz Menákibu Ahmed, str. 242.

[14] Zaznamenal Abú Bekr al-Challál v as-Sunna, podání č. 89.

[15] Viz Šerhu s-Sunna, str. 43.

[16] Viz aš-Šarí'a, str. 28.

[17] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, podání č. 38565.

[18] Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 4/338.

[19] Viz Itháfu l-kárí, 2/236.

[20] Viz ar-Raddu l-muchbir, str. 40.