O TŘÍSCE V OKU BLIŽNÍHO A TRÁMU V OKU VLASTNÍM, DÍL I.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

يُبصِرُ أحدُكم القَذاةَ في عَينِ أَخيه، ويَنْسى الجِذْعَ أو الجِدْلَ في عَينِه مُعتَرِضًا.

Někteří z vás vidí smítko v oku svého bratra, ale trám v oku svém vlastním přehlížejí.[1]

Totéž se uvádí i bez odvolávky na Proroka صلى الله عليه وسلم jako řečnický příměr použitý Abú Hurejrou samotným. [2]

Stejný příměr se vyskytuje ve slovech Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka 'Abdulláha ibn 'Amra ibnu l-'Ás رضي الله عنهما: „Udivuje mne člověk běžící od toho, co mu je předurčeno, zatímco na to celý čas nadává, který vidí smítko v oku svého bratra, ale trám v oku vlastním přehlíží. Vnímá zatrpklost v srdci svého bratra, ale ve svém vlastním srdci tuto zatrpklost ignoruje. Nikdy se nestalo, že bych se někomu svěřil s nějakým tajemstvím a pak ho vinil za to, že ho vyzradil. Jakpak bych mohl, když jsem mu sám uložil na hřbet něco, co nebyl schopen unést?[3]


Poznámky k řetězci vypravěčů

As-Sujútí tento hadís ocenil jako přijatelné autenticity, tedy hasan [4] a s ním souhlasil i al-Munáwí s odvoláním na al-'Ámirího. [5]

Muhammed Násiruddín al-Albání, přední znalec hadísů mezi učenci minulého století, cituje ve svých poznámkách k tomuto hadísu, že ho Abú Nu'ajm al-Asbahání považoval za ojedinělé podání dochované jen přes vypravěče Jezída ibnu l-Asamma, který hadís uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه sám, jako jediný. Nicméně tento Jezíd je tak jako tak spolehlivým vypravěčem (arab. الثقة as-sikka), takže fakt, že toto kromě něho nevypráví nikdo další, na autenticitě této informace nic neubírá, protože všichni ostatní vypravěči tohoto hadísu jsou také naprosto spolehliví a jsou to dokonce vypravěči, kteří figurují v obou sbírkách Sahíh. A v nauce terminologie hadísů (arab. مصطلح الحديث mustalahu l-hadís) platí dobře známé pravidlo, že i vyprávění jediného vypravěče může být nade vší pochybnost autentické. S poněkud jinými vypravěči ho bez zmínky o Jezídovi uvádí al-Buchárí v díle al-Adebu l-mufred od háránského ševce Ibn Bukejra, který vypráví od Dža'fera ibn Barkána. Oba jsou přijatelní vypravěči, byť o Ibn Bukejrovi se uvádí, že při vyprávění hadísů občas poněkud chyboval. Proto je Abú Nu'ajmova verze, v níž namísto něho figuruje Ibn Humejr, autentičtější. A jak Ibn Humejr, tak i Dža'fer patří k vypravěčům al-Buchárího Sahíhu, nejautentičtější sbírky Prorokovýchصلى الله عليه وسلم výroků. [6]

Kontext předmětného hadísu v Koránu

Vznešený Alláh přikazuje spravedlnost a nestrannost na mnoha místech v Koránu, např. zde:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ كُونُوا۟ قَوَّٰمِينَ بِٱلْقِسْطِ شُهَدَآءَ لِلَّـهِ وَلَوْ عَلَىٰٓ أَنفُسِكُمْ أَوِ ٱلْوَٰلِدَيْنِ وَٱلْأَقْرَبِينَ ۚ إِن يَكُنْ غَنِيًّا أَوْ فَقِيرًا فَٱللَّـهُ أَوْلَىٰ بِهِمَا ۖ فَلَا تَتَّبِعُوا۟ ٱلْهَوَىٰٓ أَن تَعْدِلُوا۟ ۚ وَإِن تَلْوُۥٓا۟ أَوْ تُعْرِضُوا۟ فَإِنَّ ٱللَّـهَ كَانَ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرًا

Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Nisá: 135)

وَإِنْ حَكَمْتَ فَٱحْكُم بَيْنَهُم بِٱلْقِسْطِ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُقْسِطِينَ

budeš-li soudit, suď mezi nimi spravedlivě, neboť Bůh věru miluje spravedlivé. (Máida: 42)

وَأَوْفُوا۟ ٱلْكَيْلَ وَٱلْمِيزَانَ بِٱلْقِسْطِ ۖ لَا نُكَلِّفُ نَفْسًا إِلَّا وُسْعَهَا ۖ وَإِذَا قُلْتُمْ فَٱعْدِلُوا۟ وَلَوْ كَانَ ذَا قُرْبَىٰ

Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o blízkého (An'ám: 125)

وَأَقْسِطُوٓا۟ ۖ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُقْسِطِينَ

a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Hudžurát: 9)

V kontextu vztahu k jinověrcům, ať už spojencům nebo nepřátelům, Vznešený Alláh pravil:

يَنْهَىٰكُمُ ٱللَّـهُ عَنِ ٱلَّذِينَ لَمْ يُقَـٰتِلُوكُمْ فِى ٱلدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُم مِّن دِيَـٰرِكُمْ أَن تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوٓا۟ إِلَيْهِمْ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يُحِبُّ ٱلْمُقْسِطِينَ

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. (Mumtehina: 8)

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ كُونُوا۟ قَوَّٰمِينَ لِلَّـهِ شُهَدَآءَ بِٱلْقِسْطِ ۖ وَلَا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَـَٔانُ قَوْمٍ عَلَىٰٓ أَلَّا تَعْدِلُوا۟ ۚ ٱعْدِلُوا۟ هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ ۖ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ خَبِيرٌۢ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti - a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

Nedůslednost ve spravedlivosti a dvojí metr při vymáhání zákona je odsouzen ve výtce držitelům předcházejících zjevení:

يُحَرِّفُونَ ٱلْكَلِمَ مِنۢ بَعْدِ مَوَاضِعِهِۦ ۖ يَقُولُونَ إِنْ أُوتِيتُمْ هَـٰذَا فَخُذُوهُ وَإِن لَّمْ تُؤْتَوْهُ فَٱحْذَرُوا۟ ۚ وَمَن يُرِدِ ٱللَّـهُ فِتْنَتَهُۥ فَلَن تَمْلِكَ لَهُۥ مِنَ ٱللَّـهِ شَيْـًٔا ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ ٱلَّذِينَ لَمْ يُرِدِ ٱللَّـهُ أَن يُطَهِّرَ قُلُوبَهُمْ ۚ لَهُمْ فِى ٱلدُّنْيَا خِزْىٌ ۖ وَلَهُمْ فِى ٱلْـَٔاخِرَةِ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Oni přemísťují slova z jejich míst říkajíce: "Jestliže je vám toto dáno, přijměte to, avšak není-li vám to dáno, dejte si pozor!" A koho Bůh chce uvést v pokušení, tomu ty ničím u Boha nepomůžeš. A to jsou ti, jichž srdce Bůh nehodlá očistit - těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný. (Máida: 41)

Takové dvojaké standardy vůči sobě či vlastním lidem a vůči druhým jsou odsuzovány jednoznačnými slovy Božími:

وَيْلٌ لِّلْمُطَفِّفِينَ ٱلَّذِينَ إِذَا ٱكْتَالُوا۟ عَلَى ٱلنَّاسِ يَسْتَوْفُونَ وَإِذَا كَالُوهُمْ أَو وَّزَنُوهُمْ يُخْسِرُونَ أَلَا يَظُنُّ أُو۟لَـٰٓئِكَ أَنَّهُم مَّبْعُوثُونَ

Běda těm, kdo míru zkracují, kteří když jim je měřeno plnou míru od lidí žádají, však když pro druhé měří či váží, ztrátu jim působí! Což si myslí, že nebudou vzkříšeni? (Mutaffifín: 1-4)

Pomlouvání a pídění se po chybách druhých je odsouzeno koránským veršem:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱجْتَنِبُوا۟ كَثِيرًا مِّنَ ٱلظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ ٱلظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا۟ وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ وَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ

Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého - vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný. (Hudžurát: 12)

V neposlední řadě kontext tohoto hadísu dokresluje i skupina veršů implikujících, že v Soudný Den bude před Alláhem každý zodpovídat sám za sebe:

وَلَا تَكْسِبُ كُلُّ نَفْسٍ إِلَّا عَلَيْهَا ۚ وَلَا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَىٰ ۚ ثُمَّ إِلَىٰ رَبِّكُم مَّرْجِعُكُمْ فَيُنَبِّئُكُم بِمَا كُنتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ

Každá duše získá jen to, co si vysloužila, a žádná duše hříchy obtížená neponese břímě jiné. A posléze k Pánu svému budete navráceni a On vás zpraví o tom, o čem jste ve sporu byli. (An’ám: 164)

مَّنِ ٱهْتَدَىٰ فَإِنَّمَا يَهْتَدِى لِنَفْسِهِ وَمَن ضَلَّ فَإِنَّمَا يَضِلُّ عَلَيْهَا ۚ وَلَا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَىٰ ۗ وَمَا كُنَّا مُعَذِّبِينَ حَتَّىٰ نَبْعَثَ رَسُولًا

Kdo po cestě správné se ubírá, sám pro sebe tak činí, však kdo bloudí, ten jen proti sobě tak činí. A žádná duše nákladem obtěžkaná neponese břímě jiného a nepotrestali jsme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel. (Isrá´: 15)

كُلُّ نَفْسٍۭ بِمَا كَسَبَتْ رَهِينَةٌ

Každá duše je ručitelkou toho, co si sama vysloužila (Muddessir: 38)

V onen den, o němž je na jiném místě řečeno:

إِلَىٰ رَبِّكَ يَوْمَئِذٍ ٱلْمُسْتَقَرُّ  يُنَبَّؤُا۟ ٱلْإِنسَـٰنُ يَوْمَئِذٍۭ بِمَا قَدَّمَ وَأَخَّرَ  بَلِ ٱلْإِنسَـٰنُ عَلَىٰ نَفْسِهِۦ بَصِيرَةٌ وَلَوْ أَلْقَىٰ مَعَاذِيرَهُۥ

U Pána tvého v ten den bude shromaždiště jen! V ten den bude člověku sděleno, co zavčas učinil a co zameškal. Ba co víc, člověk sám sebe bude jasně zřít, a kdyby své omluvy mohl předložit. (Kijáma: 12-15)

Kontext předmětného hadísu v Sunně

Hadísů tematicky souvisejících s naším předmětným je mnoho. Mezi nimi jsou i následující:

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صى الله عليه و سلم řekl:

إِنَّ الْمُقْسِطِينَ عِنْدَ اللَّهِ عَلَى مَنَابِرَ مِنْ نُورٍ عَنْ يَمِينِ الرَّحْمَنِ عَزَّ وَجَلَّ وَكِلْتَا يَدَيْهِ يَمِينٌ الَّذِينَ يَعْدِلُونَ فِي حُكْمِهِمْ وَأَهْلِيهِمْ وَمَا وَلُوا.

Věru spravedliví budou posazeni na kazatelny ze světla, hned vedle napravo od Milostiplného, Vznešeného Alláha, Jehož obě Ruce jsou pravé. To budou ti, kteří byli spravedliví a nestraní ve svých soudech a rozhodnutích, ve všem, co kdy podnikli, ba i ve věcech, které se týkali i jejich rodin.[7]

Ibn Omar také slyšel Posla Božího صى الله عليه و سلم říci přímo z jeho kazatelny zvýšeným hlasem:

يَا مَعْشَرَ مَنْ أَسْلَمَ بِلِسَانِهِ، وَلَمْ يَدْخُلِ الْإِيمَانُ قَلْبَهُ! لَا تُؤْذُوا الْمُسْلِمِينَ، وَلَا تُعَيِّرُوهُمْ وَلَا تَطْلُبُوا،عَثَرَاتِهِمْ فَإِنَّهُ مَنْ يَطْلُبْ عَوْرَةَ الْمُسْلِمِ يَطْلُبِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ وَمَنْ يَطْلُبِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ يَفْضَحْهُ ولو في جوف بيته!

Skupino těch, kteří jste uvěřili svými jazyky, ale víra ještě stále nevstoupila do vašich srdcí! Neubližujte jiným muslimům, nehanobte je a nepiďte se po jejich chybách, protože kdo se začne pídit po chybách jiných, Alláh dá, aby se začalo pídit po chybách jeho. A pokud Alláh dá, aby se začalo pídit po něčích chybách, tomu se dostane hanby dokonce i uvnitř jeho vlastní domácnosti!” Vypravěč tohoto hadísu dodává, že Ibn Omar pohlédl na Ka'bu a pravil: „Jak veliká jsi a svatá, avšak věz, že čest věřícího je ještě svatější, nežli ty![8]

Matka věřících 'Áiša رضي الله عنها vypráví příběh o urozené příslušnici klanu Machzúm, která se dopustila krádeže. Kurejšovci se strachovali, co s ní bude a proto se tázali: „Kdo se za ni přimluví u Posla Božího صى الله عليه و سلم ?“ Někteří navrhli: „To se neodváží nikdo, kromě Usámy ibn Zejda رضي الله عنه, toho má Posel Božíصى الله عليه و سلم velmi v oblibě.“ Když došlo na věc a Usáma si o případu promluvil s Poslem Božímصى الله عليه و سلم, ten ho důrazně opomenul:

أَتَشْفَعُ فِي حَدٍّ مِنْ حُدُودِ اللَّهِ؟

Chceš se snad přimlouvat, aby nebyl vykonán trest za překročení Božích nepřekročitelných hranic?

Následně předstoupil před lid a pronesl tato slova:

إِنَّمَا أَهْلَكَ الَّذِينَ قَبْلَكُمْ أَنَّهُمْ كَانُوا إِذَا سَرَقَ فِيهِمُ الشَّرِيفُ تَرَكُوهُ، وَإِذَا سَرَقَ فِيهِمُ الضَّعِيفُ أَقَامُوا عَلَيْهِ الْحَدَّ، وَايْمُ اللَّهِ، لَوْ أَنَّ فَاطِمَةَ ابْنَةَ مُحَمَّدٍ سَرَقَتْ لَقَطَعْتُ يَدَهَا .

Věru tím, co zničilo národy před vámi, bylo jedině to, že pokud mezi nimi kradl někdo urozený, promíjeli by mu to. A pokud kradl někdo prostý, uplatnili by nad ním stanovený Boží trest. Při Alláhu, i kdyby Fátima, dcera Muhammedova něco ukradla, dal bych jí useknout ruku.[9]

Podle 'Abdulláha ibn Abbáse رضي الله عنهما panovala mezi medínskými židy dávná nespravedlivá praktika o vzájemném hrazení výkupného za zabité mezi medínskými židovskými kmeny Benú Kurejza a Benú Nadír. Zatímco mrtví z Benú Kurejza byli považováni za neurozené a platilo se za ně jen poloviční výkupné, mrtví z Benú Nedír byli považováni za šlechtice a jejich soukmenovci za ně požadovali výkupné celé. Posel Boží صلى الله عليه و سلم rozhodl o stejném výkupném pro všechny a to mezi medínskými židy vyvolalo pobouření. [10]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ طَلَبَ قَضَاءَ الْمُسْلِمِينَ حَتَّى يَنَالَهُ ثُمَّ غَلَبَ عَدْلُهُ جَوْرَهُ فَلَهُ الْجَنَّةُ وَمَنْ غَلَبَ جَوْرُهُ عَدْلَهُ فَلَهُ النَّارُ.

Kdo se bude snažit mezi muslimy soudit tak dlouho, až mu souzení svěří a jeho spravedlivost pak převáží nad jeho nespravedlivostí, dostane se do Ráje. A koho nespravedlivost převládne nad jeho spravedlivostí, dostane se do Pekelného ohně.[11]

Abú Hurejra také slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مِنْ حُسْنِ إِسْلاَمِ الْمَرْءِ تَرْكُهُ مَا لاَ يَعْنِيهِ.

Věru ke kráse něčího islámu patří i to, že zanechá toho, co se ho netýká.[12]

Abú Sirma Málik ibnu l-Kajs al-Máziní رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

مَنْ ضَارَّ ضَارَّ اللَّهُ بِهِ وَمَنْ شَاقَّ شَاقَّ اللَّهُ عَلَيْهِ.

Kdokoli škodí jiným, tomu Alláh přinese škodu. Kdo bude tvrdý na jiné, k tomu se i Alláh zachová tvrdě.[13]

Odsudek dvojakých standardů ve slovech a praxi zbožných předků

Velký Prorokův صلى الله عليه وسلم společník 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه pravil: „I kdybych se vysmíval psovi za to, že je psem, stále bych se bál, abych se psem nestal já sám. A věru nenávidím, když někdo zahálí a nevěnuje se ani světu onomu, ani světu tomuto.[14]

Další z váznamných Prorokovýchصلى الله عليه وسلم společníků, 'Abdulláh ibn Omarرضي الله عنهما, pravil: „Zbožnost znamená nepovažovat sebe sama za lepšího, nežli jsou ostatní.[15]

Hasan al-Basrí pravil: „Blahoslaven ten, koho jeho vlastní chyby zaměstnají od toho, aby hledal chyby na ostatních.[16] A také řekl: „Synu Adamův! Věru nikdy nedosáhneš opravdové skutečnosti víry, dokud nepřestaneš hledat v jiných lidech své vlastní chyby. Dosáhneš jí teprve poté, co začneš napravovat své vlastní chyby sám u sebe. Potom ti starost o tvé vlastní chyby nedovolí, aby ses staral o jiné. A takoví lidé jsou Alláhu nejmilejší.[17]

A'meš pravil: „Slyšel jsem Ibráhíma ibn Adhema říci: „Občas vídám něco, co je mrzké a ohavné, ale strach z toho, abych neupadl do stejné hanebnosti, mi brání, abych o tom hovořil![18]

Fudajl ibn 'Ijjád pravil: „Není nikoho, kdo by prahnul po vůdcovské pozici, aniž by jiným nezáviděl, nechoval se vůči jiným násilnicky, nepídil se po chybách druhých a nenáviděl, když jsou jiní vzpomínáni po dobrém.[19]

Bekr ibn 'Abdilláh al-Muzení pravil: „Pokud si všimnete, že si někdo dal za povinnost sledovat chyby a hříchy okolního světa, ale zapomíná na chyby své vlastní, pak vězte, že upadl do léčky![20]

Muhammed ibn Sirín pravil: „Říkávali jsme, že ti, kteří tráví nejvíce času zmiňováním hříchů druhých, bývají mezi námi ti nejhříšnější.[21]

Vypráví se, že jeden zbožný asketa z řad prvních generací muslimů potkal jiného a řekl mu: „Můj bratře, věru tě miluji kvůli Alláhu!“ Dotyčný mu odpověděl: „Kdybys byl o mně věděl, co o sobě vím já, věru bys mě byl kvůli Alláhu namísto toho daleko spíše nenáviděl!“ Ten první však opáčil: „Ale i kdybych o tobě věděl, co o sobě víš ty, věru by mne to, co o sobě vím já, zaměstnalo natolik, že bych tebe nenávidět ani nestihl.[22]

'Abdulláh ibn Šewzeb pravil: „Skupinka učenců debatovala o tom, které z Božích požehnání vůči lidem je největší. Jeden z nich řekl: „To, že nám Alláh neumožnil, abychom si navzájem viděli na své hříchy.“ A potom se všichni shodli, že je to to nejlepší, co bylo k tématu řečeno.[23]

Ibn Semmák slyšel od mnoha zbožných předků slova: „Smiluj se nad svým bratrem a promíjej tomu, kdo promíjí i tobě.[24]

'Abdulláh ibn Šázán pravil: „Slyšel jsem Zázána ad-Dájiního říci: „Viděl jsem z lidí takové, kteří věděli, že sami mají své chyby a proto raději mlčeli o chybách druhých. Alláh za to ty jejich chyby ukryl a ony se nakonec ztratily. A viděl jsem lidi, kteří si nebyli vědomi, že nějaké chyby mají, pídit se po chybách druhých, načež se chyby projevily i u nich.[25]

Abú 'Ásim an-Nebíl pravil: „Nikdo nevzpomíná jiné lidi po něčem, co se jim příčí a co jim není milé, jedině krom hlupáků prostých víry.[26]

'Awn ibn 'Abdilláh pravil: „Není nikoho, kdo se zabývá chybami druhých, aniž by nezanedbával chyby své vlastní.[27]

Jistý moudrý beduín slyšel kohosi zlořečit lidem a proto řekl: „Svým soustředěním se na chyby jiných nám jen ukazuješ na své vlastní chyby a hříchy, protože člověk jich na druhých hledá alespoň tolik, kolik jich má sám![28]

Mudžáhid vyprávěl, že když v přítomnosti významného sahábího 'Abdulláha ibn 'Abbáse  رضي الله عنهما někdo vzpomenul chyby jistého muže, řekl mu: „Chceš-li vyjmenovávat chyby svého druha, jmenuj nejprve své vlastní.[29]

Ibn Abí Uwejs vyprávěl, že jistý vznešený muž oděný do hedvábného obleku přistoupil na učený kroužek tehdy mladého imáma Málika ibn Anas. Během své řeči se Málik dopustil několika drobných chybiček z hlediska arabské gramatiky. Přihlížející aristokrat se školometskou povýšeností ohrnul nos a znechuceně pravil: „To nemohli jeho rodiče utratit o dva dirhamy víc, aby ho naučili vyjadřovat se gramaticky správně?“ Když tato slova zaslechl imám Málik, odvětil: „Pro tebe je lepší nejprve se naučit, jaké oblečení je dovoleno a jaké dovoleno není a potom teprve bazírovat na spisovné mluvě.[30]

Rebí'a ibn Hejsema se jednou kdosi zeptal: „Jak ses naučil nevšímat si chyb ostatních?“ Odpověděl mu: „Nejsem spokojený sám se sebou a proto si dávám pohov od toho, abych plísnil jiné,“ načež recitoval rým: „Sám nad sebou plač a ne nad jiným – sobě, jen sobě se věnuj - a ne ostatním.[31]

Abú Bekr at-Tartúší al-Málikí pravil: „Pokud uvidíš zlostného člověka, který se na každého ušklíbá, který neodpouští ani tu nejdrobnější chybičku a vždy se snaží hledat cesty, jak se někomu pomstít za to, čeho se měl vůči němu dopustit, pak věz, že takový člověk je jako velbloud. Arabové říkávali: „Ten je zuřivější, nežli velbloud.“ A tak jako se držíš dál od zuřivého rozlíceného velblouda, drž se dál i od člověka, který se šklebí a hledí na ostatní skrz prsty. A neber si takového člověka za přítele![32]

Jeden básník recitoval:

Divím se tomu, pláče nad hrobem jiného,

leč slzu neupustí nad vlastní smrtelností.

A tomu, kdo pídí se po chybách druhého,

slepý vůči tomu, že sám má chyb dosti.[33]

Další pronesl tyto verše:

Moudrý a bohabojný chyby jiných míjí

a odvrací se od nich pro svou bohabojnost

jak těžce chorý, když v bolestech se svíjí

nevěda že kolem něj i větších bolestí dost.[34]

Vysvětlení předmětného hadísu islámskými učenci

Ibn Hibbán zaznamenal tento hadís ve svém Sahíhu v Knize o pomluvě, v kapitole O tom, co se dochovalo o člověku, který se zabývá malými chybičkami druhých, ale ignoruje hrubé chyby vlastní. [35] Al-Buchárí ho uvádí v díle al-Adebu l-mufred v Kapitole o násilnickosti. [36]

Učenci se shodují, že toto je jedna z nejohavnějších ohavných vlastností, kterou člověk může vykazovat. Alláh ať se smiluje tomu, kdo před ní dokáže uchránit své srdce i svůj jazyk, kdo si hledí zachovat svou vlastní čest a zdrží se útoků na čest jiných svých bratří, kdo zanechá toho, co se ho netýká. Kdo se tohoto bude pevně držet, ten dosáhne dokonalosti a nebude litovat. [37]

Ibn 'Asákír a další velcí muslimští historici v této souvislosti uvádí, že prorok 'Ísá/Ježíš, mír s ním, pravil: „Nepohlížejte na hříchy lidí shůry jako páni, leč poníženě se dívejte na hříchy vlastní jako otroci. Věru člověk vidí třísku v oku svého bratra, ale trám v oku vlastním přehlíží. Věru lidé jsou jen dvou druhů: ten, který je něčeho uchráněn a ten, který je něčím zkoušen. Chvalte proto Alláha, že vás toho uchránil a smilujte se nad těmi, kteří jsou tím pokoušeni.[38]

Abú 'Abdilláh Muhammed ibn Ahmed ibn Abí Bekr al-Kurtubí citoval slova Boží:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لَا يَسْخَرْ قَوْمٌ مِّن قَوْمٍ عَسَىٰٓ أَن يَكُونُوا۟ خَيْرًا مِّنْهُمْ وَلَا نِسَآءٌ مِّن نِّسَآءٍ عَسَىٰٓ أَن يَكُنَّ خَيْرًا مِّنْهُنَّ

Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! (Hudžurát: 11)

Následně pak pravil:

Říkávalo se, že ke štěstí lidského jedince patří i to, že ho jeho vlastní chyby odvedou od toho, aby chyby hledal na jiných.[39]

Abú Hátim ibn Hibbán pravil:

Povinností každého rozumně myslícího a soudného člověka je zanechat špehování a pídění se po chybách ostatních lidí a naopak zaměstnat sebe sama nápravou chyb vlastních, neboť pokud se člověk zaměstná vlastními chybami na úkor chyb jiných lidí, dosáhne vnitřního klidu, tělesného zdraví a bdělosti srdce v opaku k jeho únavě. Kdykoli zaměstná sám sebe svými vlastními chybami, stane se pro něj to, co uvidí u ostatních svých bratří, méně závažným. Naopak, srdce toho, který se začne pídit po chybách ostatních, se stane zaslepeným, jeho tělo se unaví a on začne hledat výmluvy pro své vlastní nedostatky a pro to, proč se jimi nezabývá. A věru těmi nejneschopnějšími ze všech lidí jsou právě ti, kteří viní jiné za své vlastní nedostatky. A kdo viní ostatní, pak i oni budou vinit jeho. A kdo je začne hanobit, bude i jimi zhanoben.[40]

Al-Munáwí v komentáři k tomuto hadísu pravil:

Někteří z vás vidí smítko v oku svého bratra“ - smítko (arab. القذاة al-kazátu, pl. القذى al-kazá) je zrnko prachu či částečka něčeho jiného, co někdy spadne do oka, vody, nebo nápoje a vadí tam, či znečišťuje danou věc, „ale trám“  - arab. الجذع al-džiz'u, dosl. kmen palmy - „v oku svém vlastním přehlížejí,“ tj. člověk pro sebelásku přehlíží své vlastní hrubé nedostatky a pídí se po drobných chybičkách svých bratří, spatřuje i ty nejdrobnější z nich u jiných, ale vůči mnohem větším u sebe samého jako by byl slepý. Neunikne mu žádná, sebemenší a sebeskrytější chybička u druhých, které za to plísní a hanobí, avšak jeho vlastní chyby, byť by byly sebe zjevnější, jsou pro něj zahaleny temnotou, byť by byly v porovnání s chybami těch druhých obrovské, jako je obrovský trám či kmen palmy oproti malému smítku. Toto je jedna z nejškaredějších ze škaredých vlastností lidí. A Alláh zahrnul nezměrnou milostí toho, koho této ohavné vlastnosti uchrání a koho srdce i jazyk od ní drží daleko. Takový uchrání i svou čest a důstojnost mezi lidmi právě tím, že nedovolí, aby napadal čest a důstojnost jiných zabředáváním do toho, co se ho netýká. Kdo v tomto uspěje, zachová svou duši zdravou, zachrání se a nebude litovat. Takoví jsou mezi lidmi ti nejlepší. A Alláh ví nejlépe. 

Nechť Alláh požehná básníkovi, jenž pravil:

Vidím, jak se všichni po chybách druhých pídí

leč chyby své vlastní takřka nevidí.

Není dobra v tom, kdo nevidí své chyby,

zkoumaje na jiných, co se mu nelíbí.

V kontextu tohoto hadísu se od Ibnu l-Asíra uvádí podobná slova: „Někteří z vás vidí třísku v oku svého bratra, leč trám v oku vlastním nevidí.

Tento hadís přešel i do obecné mluvy Arabů jako úsloví vyřčené vícero formulacemi ve stejném duchu.[41]

Al-Munáwí také řekl:

Mezi šesti věcmi, které zneplatňují dobré skutky, se uvádí také zaměstnávání se chybami jiných. [42] Takový člověk o nich doširoka vypráví a zapomíná na chyby své vlastní, jako v hadísu „Někteří z vás vidí smítko v oku svého bratra, ale trám v oku vlastním přehlížejí.“ (…) A toto se může nakonec stát důvodem zneplatnění vykonaných dobrých skutků.[43]

Autoři díla Dureru s-senníja poskytli toto objasnění našeho předmětného hadísu:

To, že se člověk zabývá chybami ostatních a ignoruje chyby své vlastní je velkým hříchem, do něhož upadá značný počet lidí. Posel Boží صلى الله عليه وسلم v tomto podání od takového počínání odrazuje, neboť má zhoubné následky pro jedince i společnost. Toto Posel Boží صلى الله عليه وسلم ilustruje příměrem smítka v oku svého bratra v islámu, tedy nějaké malé věci, která člověku spadne do oka, oproti trámu v oku vlastním. Trám je ohromný, velký a těžký kus dřeva. Tedy člověk se soustředí i na malou chybičku těch okolo sebe, pídí se po nich a donekonečna jim je vyčítá, přičemž ignoruje ohromné, daleko větší a zjevnější chyby u sebe samotného. Naopak je žádáno, aby se služebník v prvé řadě věnoval sám sobě a svým chybám, protože pokud se bude pídit po chybách druhých a zapomínat na nápravu vlastních nedostatků, dopadne to pro něj špatně. Tento hadís tedy stanovuje veliké pravidlo dobrých mravů, kterého by se měl držet každý skutečný, bohabojný muslim – nedopustit, aby nás starost o chyby ostatních odvedla od chyb našich vlastních.[44]

Ve vysvětlení al-Buchárího verze předmětného hadísu se dočítáme následující:

Člověk by se měl na základě toho zabavit předně a především vlastními chybami a teprve potom se dívat na ostatní. Je známkou velmi kruté bezohlednosti, pokud muslim začne své vlastní nedostatky ignorovat a oddalovat nápravu sebe sama, zatímco kritizuje jiné, dokonce i s vědomím, že jeho chyby jsou mnohem závažnější, nežli ty jejich. Proto je povinností každého jednoho muslima i muslimky snažit se zabránit sám sobě v porušení Božích příkazů a zákazů. Také by měl vyzývat všechny lidi okolo sebe k cestě Boží a k tomu, aby se vzdálili od hříchu, protože hříchy jsou přetěžké břemeno tížící člověka jak na tomto, tak i na onom světě. Měl by v nich probouzet touhu být pokorný vůči Alláhu, konat co nejvíce dobra a zajistit si tak Boží spokojenost a záchranu před Jeho hněvem a trestem.

Dále je třeba mít na zřeteli, že nutnost varovat před následovníky inovace, kteří skrze výzvu k této své inovaci slovem mluveným i psaným vědomě mění Boží víru, nespadá v zákaz pídění se po chybách druhých, protože věru varování před následovníky inovace je věcí jasně stanovenou jako povinnost jak Koránem, tak i Sunnou. Důvodem je, že pokud bychom přehlíželi činnost inovátora, dopustili bychom se prohřešku proti dalšímu Božímu příkazu – nutnosti přikazovat vhodné a odvracet od zavrženíhodného (arab. الأمر بالمعروف و النهي عن المنكر al-amru bil-ma'rúfi we n-nehju 'ani l-munker). Proto mezi obojím třeba vést dělítko, aby bylo zřejmé, co je požadováno a co je zakázáno a byl ustaven rozdíl mezi nutným ukazováním na zlo inovace ve víře a zákazem pídit se po chybách druhých.[45]

Pokud však už někoho kritizujeme, neboť jeho zlo v podobě inovace či otevřeného, všechny poškozujícího hříchu, je příliš velké na to, abychom ho přehlíželi s tím, že se nejprve chceme soustředit na své vlastní chyby, je nutno držet se principů islámsky přijatelné kritiky, jak je stanovuje šarí'a. Taková kritika nesmí být naprosto zničující pro čest a důstojnost toho, kterého kritizujeme. Naopak musí vést k nápravě celé situace s užitím jemnosti a moudrosti. Kritizovaný muslim musí pocítit naši náklonnost, starost a vznešenou morálku. Naše kritika musí být koncipována jako upřímná snaha ukázat dotyčnému na jeho chyby a přimět ho k opravdovému a ryzímu pokání. [46]

Součástí dobře míněné kritiky musí být i ochota přijímat omluvy, které lidé předkládají na svou obranu a odůvodnění, kterými se obhajují, jak uvádí 'Abdul'azíz ibn 'Abdilláh ibn Báz:

Věřícímu je předepsáno zachovat respekt vůči svému bratrovi, pokud předloží nějakou omluvu na svou obhajobu. Má přijmout jeho omluvu, dokud je to možné a zachovat o něm dobrou mínku v naději, že to očistí srdce od pocitů zášti a povede k upevnění vztahů mezi lidmi a ke spolupráci v konání dobra. Od Omara ibnu l-Chattáb se dochovalo: „Nesmýšlej zle o slovech pronesených tvým bratrem, dokud je můžeš vyložit tak, aby vyzněla kladně.[47]

Muhammed ibn Ismá’íl al-Mukaddem dodává, že jen člověk, jenž sám sebe vidí nicotným a maličkým se vždy snaží zveličovat chyby a hříchy cizích a právě tímto testem je možno posoudit, jakým kdo je člověkem. Pokud si člověk na sobě všimne, že se až příliš věnuje chybám a hříchům jiných,  že příliš mnoho času věnuje zkoumáním toho, co na ostatních není dobré, je to pro něj pouze zrcadlo jeho vlastního vztahu k sobě samému a svému nitru, toho, že je mrzký, bezvýznamný a ubohý. Proto propadá takový člověk přesvědčení, že pozvednout sám sebe může jedině šlapáním po ramenou a hlavách zbytku světa, díky čemuž se snaží neustále dupat po ostatních tím, že je pomlouvá a hledá na nich cokoli, co není dobré, vyjmenovávajíce všechny jejich chyby do poslední. Toto je pouze zrcadlo jeho vlastní nedostatečnosti a ohavnosti jeho duše i jeho vlastní zakomplexovanosti. A jen ten, kdo se tohoto zbaví, může zdokonalit sám sebe a uzavřít i tuto bránu pomluv. [48]

______________________________________________________________________________________

[1] Zaznamenali 'Abdulláh ibn Mubárek v az-Zuhd, hadís č. 212; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadísy č. 1848 a 5761; al-Kadá'í v Musnedu š-šiháb, 1/51; Ibn Sá'id v Zewáidu 'ale z-Zuhdi li-bni Mubárek, hadís č. 212; Abu š-Šejch v al-Amsál, hadís č.217; a Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 4/99 a toto je jeho znění. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 33. Viz též Sahíhu t-terghíbi we t-terhíb, hadís č. 2331. S trochu jiným řetězcem vypravěčů ho uvádí al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 592; Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhdu, str. 178. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, hadís č. 460.

[2] Viz Mízánu l-i'tidál, 3/532.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 886. Jako sahíh ho ocenil ve svém tahkíku tohoto díla al-Albání.

[4] Viz al-Džámi'u s-saghír, hadís č. 9992.

[5] Viz Fejdu l-kadír, 6/456.

[6] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha we šej´un min fikhihá, 1/74-75.

[7] Zaznamenal Muslim ve svém Sahíhu, hadís č. 1827.

[8] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5763; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4880; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2032; Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, hadís č. 167; al-Beghawí v as-Sunna, hadís č. 3526. Ahmed ho uvádí i od Sewbána رضي الله عنه v Musnedu, 5/279. Od Abú Berzy رضي الله عنه jej uvádí i Ahmed v Musnedu, 4/420, 421 a 424; a al-Bejhekí v Sunenu, 10/247. Od  Od Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما ho uvádí at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 11444. Abú Ja'lá ho uvádí od al-Beráy رضي الله عنه ve svém Musnedu, hadís č. 1675. Tato podání jsou přijatelná podle al-Hajsemího v Medžme'u z-zewáid, 8/93-94 Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 7985.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3475.

[10] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3591, jako hasan sahíh ho ve svém tahkíku tohoto díla doložil al-Albání. Uvádí ho i Ahmed v Musnedu, hadís č. 3434, jako hasan ho v tahkíku tohoto díla doložil Šu'ajb al-Arnaút.

[11] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3575; al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 20660. Ačkoli ho někteří, např. Šu'ajb al-Arnaút a al-Albání, prohlásili za neautentický kvůli neznámému vypravěči Músá ibn Nedždovi, jeho smysl je každopádně pravdivý a za přijatelný i z hlediska isnádu, jak uvádí Ibn Hadžer ve Tachrídžu l-miškát, 3/478. S ním souhlasí i aš-Šewkání v Nejlu l-awtár, 9/158.

[12] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2317; Ahmed v Musnedu, hadís č. 1737; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3976; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 229; a mnozí další. Albání ho označil za sahíh ve svém tahkíku at-Tirmizího Sunenu.

[13] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3635; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1940 a toto je jeho znění; dále Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2342; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 15755. Al-Albání říká, že tento konkrétní isnád sice není autentický, nicméně existují podpůrná podání a smysl citovaných slov je v pořádku, viz Techrídžu Miškáti l-masábíh, hadís č. 4969.

[14] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 1/496.

[15] Zaznamenal al-Beghawí v Tefsíru, 1/13.

[16] Tato slova se mnoha velmi slabými podáními uvádějí přes Anase رضي الله عنه od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, nicméně pravdou je, že jde o slova al-Hasanova a nikoli Prorokova صلى الله عليه و سلم , jak dokládá Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 1/90, s tím, že je nespolehlivý vypravěč Ábán ibn Abí 'Ajjáš Prorokovi صلى الله عليه وسلم připsal omylem. Že nejde o hadís, potvrzují i Ibnu l-Džewzí v al-'Ilelu l-mutenáhíja, 2/828; a as-Sefáríní od Ibn Hadžera v Šerhu kitábi Šiháb, podání č. 391. Existují i další isnády, ale všechny jsou slabé, obsahující vypravěče buď nespolehlivé, nebo neznámé. Viz al-Albání v Da'ífu l-Džámi', hadís č. 3644.

[17] Uvádí Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 3 /152.

[18] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 6775. Viz také Hunád v az-Zuhd, podání č. 1192.

[19] Zaznamenal Ibn 'Abdiberr v Džámi'u bejáni l-'ilm, 1/143.

[20] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/249.

[21] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, str. 104. Viz též ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-'ilm, 6/86.

[22] Viz 'Ujúnu l-achbár, 6/367.

[23] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/131.

[24] Viz Fethu l-mughís, 11/6/3

[25] Viz 'Ujúbu n-nefs, str. 12.

[26] Zaznamenal Ibn 'Abdilberr v Behdžetu l-medžális, 1/399-400. Viz též al-Džezáu min džinsi l-'amel, 2/290.

[27] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, podání č. 746. Viz též Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/101.

[28] Viz al-Mukaddem v Hurmetu ahli l-'ilm, str. 40.

[29] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 6334.

[30] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-'ilmi l-'amel, podání č. 157.

[31] Viz Muhammed Ismá'íl al-Mukaddem v Hurmetu ahli l-'ilm, str. 38.

[32] Viz Sirádžu l-mulúk, str. 122.

[33] Viz al-Mukaddem v Hurmetu ahli l-'ilm, str. 37.

[34] Viz Šezerátu z-zeheb, 3/350.

[35] Viz Sahíh Ibni Hibbán, 13/73.

[36] Viz al-Adebu l-mufred, kapitola č. 268.

[37] Viz 'Adžíbun amru men jerá l-kezáte we lá jera l-džiz'. K dispozici online na <https://www.anasalafy.com/play.php?catsmktba=61265>.

[38] Zaznamenal Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 47/442. Tomu by nasvědčoval i evangeliální citát: Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? (Mt 7:3; a Lk 6:41).

[39] Viz al-Džámi'u li ahkámi l-Kur´án, 19/390-391.

[40] Viz Rawdatu l-'ukalá we nuzhatu l-fudalá, str. 125.

[41] Viz Fajdu l-Kadír, 6/456.

[42] Toto je inspirováno údajným Prorokovým صلى الله عليه و سلم hadísem připsaným na autoritu 'Adího ibn Abí Hátima رضي الله عنه, dle nějž jsou dalšími věcmi zneplatňujícími dobré činy zatvrzelost srdce, láska k tomuto světu, nedostatek studu, klamná naděje na dlouhý život a pokračující křivda. Toto podání doložil jako lživé al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da'ífa, hadís č. 3247. V jeho isnádu je Muhammed ibn Júsuf al-Kudejmí, obviněný ze lži, který prokazatelně vymýšlel nepodložená obvinění na spolehlivé vypravěče hadísů. Viz Fejdu l-Kadír, 4/95.

[43] Viz Fejdu l-kadír, 4/95.

[44] Viz Mewsú'atu l-hadísíja, hadís č. 2331. K dispozici online na <https://dorar.net/hadith/sharh/113911>.

[45] Viz Zejd ibn Hádí v 'Awnu l-Ahadi s-Samedi šerhu l-Adebi l-mufred, 2/205.

[46] Viz Rab'í ibn Hádí v  Medžmú'u l-chutabi we r-rasáil, 1/481.

[47] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 26/365.

[48] Viz Hurmetu ahli l-'ilm, str. 37-39, redakčně kráceno.