O UMĚŘENOSTI V LÁSCE I NENÁVISTI

Muhammed ibn Sírín uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه s odvoláním na Posla Božího صلى الله عليه و سلم tato slova:

أَحْبِبْ حَبِيبَكَ هَوْنًا مَا عَسَى أَنْ يَكُونَ بَغِيضَكَ يَوْمًا مَا وَأَبْغِضْ بَغِيضَكَ هَوْنًا مَا عَسَى أَنْ يَكُونَ حَبِيبَكَ يَوْمًا مَا ‏.

Miluj svého oblíbence jen s mírou, neboť je možné, že jednoho dne ho začneš nenávidět. A nenáviď toho, koho nenávidíš, jen s mírou, neboť je možné, že se jednoho dne stane tvým oblíbencem.[1]

At-Tirmizí zaznamenal tento hadís v Knize o dobrotě a udržování příbuzenských svazků v rodině, v kapitole O tom, co se traduje ohledně umírněnosti v lásce a nenávisti, s poznámkou: „Toto podání není pod zmiňovaným isnádem známo v žádné jiné, nežli jen v této formě. Podobné podání se zmiňuje přes Ajjúba s jiným isnádem, který uvádí al-Hasan ibn Abí Dža'fer jako slabý od 'Alího رضي الله عنه od Posla Božího صلى الله عليه وسلم s tím, že je autentický v mewkúf formě pouze jako slova 'Alího.[2]

Al-Buchárí v díle al-Adebu l-mufred uvádí, že 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl Ibnu l-Kewwáovi: „Víš, co říkal ten první (tj. Posel Boží صلى الله عليه وسلم)? Říkal, že máš milovat svého oblíbence jen s mírou, neboť je možné, že ho jednoho dne začneš nenávidět. A že toho, koho nenávidíš, máš nenávidět jen s mírou, neboť je možné, že ho jednoho dne začneš milovat.[3]

Toto uvádí v Knize o hněvu, v kapitole O milování milovaného jen s mírou. [4]

Další autoři tento výrok uvádějí jako slova 'Alího, bez odvolávky na Proroka [5] صلى الله عليه و سلم a Ibn Hibbán explicitě tvrdí, že „jde pouze o slova 'Alího,“ protože vypravěč Suwejd ibn 'Amr al-Kilbí někdy přidává k sahíh podáním neautentické dodatky. [6] Na jiném místě pak dodává:

Není správné je uvádět přímo jako slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم. Jako Prorokův صلى الله عليه وسلم výrok ho neuvádí ani 'Alí, ani Abú Hurejra رضي الله عنهما, ani Muhammed ibn Sírín, ani Ajjúb či Hášim, ani Hammád ibn Selema. Jde jen o slova 'Alího, která Prorokovi صلى الله عليه وسلم připsal al-Hasan ibn Abí Dža'fer al-Dža'ferí.[7]

Ad-Dárekutní je stejného názoru, [8] stejně jako al-Bejhekí [9] a stejný byl i názor az-Zehebího. [10] Tomu by nasvědčoval fakt, že jako slova 'Alího je tento výrok zaznamenán i mnohými dalšími. [11]

Stejná slova se tradují i od 'Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما jako jeho výrok [12] a od 'Abdulláha ibn Amra رضي الله عنهما taktéž. [13]

Podle Ibnu l-Džewzího tento hadís není autentický. [14] Jako slabý jej uvádí i Ibn Muflih. [15] Háfiz al-'Irákí uvádí, že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví podle podmínek Muslima, avšak v připsání těchto slov Prorokovi صلى الله عليه و سلم pochybili. [16] Podle as-Sujútího je podání přijatelné [17] a podle al-Albáního je autentické na základě četnosti podpůrných podání. [18]

Al-Albání ohledně autenticity tohoto hadísu po zvážení všech důkazů dospěl k následujícímu závěru:

Podle mého názoru je isnád tohoto hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه přijatelný, jeho vypravěči jsou spolehliví, hadísy od nich uvádí i Muslim, o nikom z nich se neuvádí žádná kritika, kromě Suwejda ibn 'Amra al-Kilbího, leč i jeho zmiňují an-Nesáí a Ibn Ma'ín jako spolehlivého a al-'Idžlí ho uvádí jako spolehlivého vypravěče, fundovaného v hadísech a oddaného zbožného věřícího. Nikdo, kromě Ibn Hibbána ho nekritizuje, čímž se odlišuje od velké většiny ostatních, včetně Muslima a az-Zehebího (…) Také Ibn Hadžer označuje jeho Ibn Hibbánovu kritiku za přemrštěnou a neopodstatněnou. (…) Takže hadís jako takový je sahíh a není důvodu ho označovat dokonce ani za gharíb, jak uvádí at-Tirmizí.[19]

Ať už je to s autenticitou tohoto hadísu jakkoli, ať už ho vyřkl 'Alí رضي الله عنه, anebo skutečně i sám Prorok صلى الله عليه و سلم, jde v každém případě o pravdivá slova, naznačená už samotným Koránem v popise pravých služebníků Milostiplného Alláha:

وَٱلَّذِينَ إِذَآ أَنفَقُوا۟ لَمْ يُسْرِفُوا۟ وَلَمْ يَقْتُرُوا۟ وَكَانَ بَيْنَ ذَٰلِكَ قَوَامًا

ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani neskrblí, leč na střední cestě mezi tím stojí (Furkán: 67)

Tato vydávání se pak očividně netýkají jen materiálních věcí, ale i záležitostí nehmatatelné podstaty, jako jsou právě i emoce náklonnosti a nepřátelství, popisované výše citovaným hadísem. V hadísu užitý výraz الحب al-hubbu označuje lásku, náklonnost a oblibu, v tomto kontextu coby opak výrazu البغض al-bughdu, označujícího nepřátelství, nenávist a zášť, coby opak lásky, pocit uvnitř srdce vůči něčemu či někomu, vůči čemuž se cítí odpor, vůči komu se cítí nepřátelství, [20] neboť daná věc či osoba, jak smýšlí al-Kefewí, nám působí bolest či je nám nepříjemná. [21]

Ibn Kesír uvádí tento hadís do širší souvislosti s Koránským veršem:

عَسَى ٱللَّـهُ أَن يَجْعَلَ بَيْنَكُمْ وَبَيْنَ ٱلَّذِينَ عَادَيْتُم مِّنْهُم مَّوَدَّةً ۚ وَٱللَّـهُ قَدِيرٌ ۚ وَٱللَّـهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný. (Mumtehina:7)

Tento verš pak vysvětluje následovně:

Tj. možná, že promění vaše někdejší nepřátelství v náklonnost, chladnost vztahů v jejich vřelost a spojí vás dohromady poté, co jste se rozešli. (...) Alláh je schopen spojit protiklady i srdce dohromady, dokonce i poté, co vůči sobě cítila nepřátelství a nevraživost. Díky Němu se srdce spojí ve vzájemné shodě, právě jako v případě ansárů, které na jiném místě chválí. (...) Alláh totiž odpouští i nevíru nevěřících, pokud se za ni budou kát, navrátí se ke svému Pánu a podrobí se Mu přijetím islámu. Věru On je Odpouštějící a Milostivý vůči každému, kdo se k Němu kaje ze svých hříchů, bez ohledu na to, o jaký druh hříchu se jedná.[22]

Historické pozadí tohoto verše zmiňuje Ibn Džuzejj al-Kilbí, když ho zasazuje do kontextu války mezi muslimskou Medínou a modloslužebnickou Mekkou. V tomto verši Alláh předpovídá blízký konec této války, vítězství muslimů a osvobození Mekky, které bude znamenat také konec dosavadního nepřátelství. [23]

Dějepisci a kronikáři zmiňují v souvislosti s ním ku příkladu případ Osmána ibn Talhy رضي الله عنه, který vyprávěl: „Posel Boží صلى الله عليه وسلم mne potkal už před hidžrou a vyzval mne k přijetí islámu. Tehdy jsem mu řekl: „Muhammede, žádáš mne o podivnou věc, přeješ si, abych tě následoval, ale tys opustil náboženství svého lidu a přišel jsi s nějakým novým náboženstvím.“ V době džáhilíje jsme otvírali Ka'bu každé pondělí a čtvrtek. Jednou přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم s nějakými lidmi. Já jsem je hrubě odbyl a odehnal, ale on se ke mně obrátil a vlídně mi řekl:

يا عثمان لعلك سترى هذا المفتاح يوما بيدي أضعه حيث شئت.

Osmáne, jednoho dne uvidíš tyto klíče v mé ruce a já je dám tomu, komu budu chtít.

To kvůli tomu zničíš Kurejšovce a ponížíš je?“ vyčetl jsem mu. 

On mi odpověděl:

بل عمرت يومئذ وعزت.

Naopak, dám jim věčnou slávu i důstojnost.

Pak vstoupil do Ka'by. Vyměnili jsme si ještě pár slov a já jsem si uvědomil, že se možná opravdu stane tak, jak říkal. Ucítil jsem ve svém srdci potřebu islámu, avšak můj lid mi tvrdě vyhrožoval a napadal mne za to.

V den osvobození Mekky za mnou pak přišel a řekl mi:

يا عثمان ائت بالمفتاح !

Osmáne! Dej mi klíče!

Přišel ke mně, vzal si ode mne klíče a potom mi je vrátil nazpět, řka:

خذوها خالدة تالدة لا ينزعها منكم إلا ظالم، يا عثمان إن الله استأمنكم على بيته، فكلوا مما وصل إليكم من هذا البيت بالمعروف!

Vemte si je a držte je navěky věků, nikdo vám je nesmí vzít, leda že by vám ukřivdil, Osmáne, věru vám Alláh svěřuje svůj dům, opatrujte je proto a starejte se o tento dům tak, jak se patří!

Když jsem se otočil k odchodu, zavolal mne zpět a řekl mi:

ألم يكن الذي قلت لك ؟

Cožpak se nestalo tak, jak jsem ti říkal?

Vzpomněl jsem si na jeho slova, která mi, kdysi ještě před hidžrou, řekl a odpověděl jsem: „Ovšemže.[24]

Ibn Kesír tento příběh cituje jako důvod seslání verše:

إِنّ اللَّهَ يَأْمُرُكُمْ أَنْ تُؤَدُّوا الأمَانَاتِ إِلَى أَهْلِهَا...

Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené majetky jejich vlastníkům … (Nisá´:58)

Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم vracel Osmánu ibn Talhovi klíče od Ka'by, recitoval mu tento verš.

V kontextu tohoto hadísu pravil jistý staroarabský básník: 

Dávej si na nepřítele pozor, ale na přítele, na toho si dávej pozor tisíckráte!

Safíjurrahmán al-Mubárekfúrí poskytl toto objasnění citovaného hadísu:

Slova „miluj svého oblíbence jen s mírou“ tj. nikoli naplno, vší láskou, v díle al-Medžme' se uvádí přiměřeně, tedy nepřeháněj v lásce k němu, podle al-Munáwího má srdce tendenci k někomu přilnout, avšak časem se okolnosti změní a s nimi i ten dotyčný. Pokud si někdo někoho příliš oblíbil, potom toho bude litovat. Anebo naopak, pokud někoho zprvu silně nenávidí a tento se pak vlivem doby a okolností změní, bude dotyčný litovat toho, že ho zprvu tolik mnoho nenáviděl.

Proto pravil básník: „Miluj a nenáviď nikoli naplno, vždyť druh po tvém boku nemusí po tvém boku zůstat.

At-Tirmizí sice poznamenal, že tento hadís je gharíb, ale považoval ho za autentický.[25]

Al-Munáwí poskytl toto objasnění:

Miluj,“ tedy v rozkazovacím způsobu, „svého oblíbence jen s mírou“ tedy jen odměřeně. (…) Az-Zemachšerí uvádí, že přílišné lpění na něčem ústí v nárůst zavrženíhodných tendencí, v sektářství a zamezuje cestě uměřenosti. Jiní říkají, že milovat jen s mírou znamená milovat nikoli naplno. Smyslem toho všeho je umírněnost i v emoci lásky, tedy nedávat lásky příliš mnoho, ani příliš málo. A toto je podle všeho nejsprávnější výklad, čehož zdůvodněním jsou pak slova „je možné, že ho jednoho dne začneš nenávidět a nenáviď toho, koho nenávidíš, jen s mírou“ protože „je možné, že se jednoho dne stane tvým oblíbencem“ - tedy je možné, že se situace obrátí s tím, jak se změní doba a okolnosti. Nebuď proto nikdy takovým, který někoho přemrštěně miloval a proto nyní této své lásky lituje poté, co se mu dotyčný zprotivil, či naopak někým, kdo někoho přemrštěně nenáviděl a za tuto nenávist se potom, co si ho zamiloval, musel stydět, jak uvádí Ibn 'Asír. Ibnu l-'Arebí vysvětlil: „Smysl je ten, že srdce se nacházejí mezi dvěma Prsty z Prstů Milostiplného, který oblíbence mění v odvržené a naopak. Toho, vůči komu jsi někdy cítil lásku, může změnit tak, že se ti dotyčný zprotiví." To se může stát poté, co dotyčného třeba lépe poznáš a odhalí se ti něco, co ti na něm bylo předtím skryto. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Nechť tvá láska, ani tvá nenávist, nebude slepá.

O tomto básnil i Hudba ibn Chušrum:

Když se ti někdo zprotiví, tu nenáviď ho jen odměřeně,

Vždyť sám nikdy nevíš, kdy se k němu vrátíš.

Když si někoho zamiluješ, tu miluj ho jen odměřeně,

Vždyť sám přece nevíš, kdy ho zase ztratíš.

Proto také al-Hasan al-Basrí řekl: „Milujte jen s mírou a jen s mírou také nenáviďte, vždyť lidé to přehnali s láskou k jiným lidem, až je to zničilo a přehnali s nenávistí k jiným lidem, až je to zničilo.“ (..)

Podle at-Tirmizího se jedná o autentický hadís, což uvádí i Ibn Táhir a další, podle jiných se všechna podání navzájem posilují.[26]

Ibn Báz podává následující jednoduché vysvětlení:

Tj. nepřeháněj a nezacházej do krajností ani v lásce, ani v nenávisti.[27]

Náš předmětný hadís o uměřenosti v lásce i nenávisti obsahuje následující ponaučení:

1. Posel Boží صلى الله عليه و سلم v předmětném hadíse tedy svou ummu zpravuje o tom, že ani v lásce a nenávisti se nemá přehánět. Tedy prokazovat tyto emoce se má jen tolik, aby z nich nic nechybělo, ale ani nepřebývalo, jak smýšlí Ibnu l-'Asír. [28]

Aslem uvádí, že Omar رضي الله عنه přesně toto reflektoval, když pravil: „Nechť se tvá láska nestane ulpěním, ani tvá nenávist zničením.“ „Jak?“ zeptal se Aslem. „Tím, že se svou láskou přisaješ k milovanému jako kojenec a poté, co se ti zprotiví, si pro něho nebudeš přát nic, nežli zničení.[29]

2. Muhammed ibn Hunejf v této souvislosti proto radil zahrnout svými nejniternějšími emocemi jen toho, kdo si to opravdu zaslouží: „Není moudrým ten, kdo se druží s někým, koho společnost mu vůbec nic nepřináší, až do té míry, že mu z toho teprve Alláh poskytne úlevu či východisko.[30]

3. Výše uvedený hadís neznamená, že musíme poskytovat málo lásky na cestě Boží. Milovat na cestě Boží je naopak povinností vyplývající z naší víry a znakem ctností v našem srdci. Nezištná láska k druhým jeden z nejmocnějších způsobů, jak se přiblížit k Alláhu a jak napravit vztahy k ostatním svým bratřím, které člověk miluje jen tak kvůli Alláhu a kteří jen tak kvůli Alláhu milují jeho. Hadís jen upozorňuje na přílišnou, přehnanou a slepou lásku. Neučí, že člověk má v sobě pocity lásky dusit, nebo že snad má ty, které miluje, z něčeho podezřívat. Naopak, základním pravidlem je, že muslim musí mít čisté srdce a o svých bratrech smýšlet jen v nejlepším, prokazovat ostatním lásku a náklonnost. Hadís jen zdůrazňuje, že pokud láska a nenávist přeroste únosnou mez přirozeného sklonu, stává se něčím, co je hodno výtky a není pochyb, že uměřeně projevovat obojí je v souladu s Božím Zákonem a způsobuje spokojenost duše a vnitřní klid srdce.

4. Někteří sahábové pravili: „Kdo chce získat přednosti oddaných uctívačů, nechť usmiřuje lidi a nechť vůči nim necítí nepřátelství a zášť.[31]

Abú Hátim pravil:

Potřeba člověka být v kontaktu s lidmi za situace, když ho lidé milují, je lepší, než pocit, že je člověk nepotřebuje, za situace, když ho lidé nenávidí. Důkazem toho je, že lidé odmítají toho, kdo jim neprojevuje náklonnost, díky nedokonalosti jeho mravů a jeho zlému chování, neboť kdokoli není dokonale mravný, ten není příjemný své rodině a svým sousedům, je na obtíž svým bratřím a všichni si jen přejí, aby byl od nich co nejdále a prosí, aby byl zničen.[32]

Také řekl:

Povinností pro všechny lidi je vyvarovat se čehokoli, co by mohlo způsobit mezi lidmi zášť a nenávist a utíkat od všeho, co mezi ně vnáší nejednotnost a svár.[33]

5. Ibn 'Abdilberr uvedl, že dobré vlastnosti jsou pro lidi důvodem jejich lásky a zlé vlastnosti jsou důvodem jejich nenávisti, načež dodal:

Tou nejošklivější vlastností mocných je rozmařilost. Tou nejošklivější vlastností vládců je, že se jim nelze zavděčit. Tou nejošklivější vlastností právních znalců je ohýbání víry. Tou nejošklivější vlastností učenců je přehánění ve víře a úpornost. Tou nejošklivější vlastností bojovníků je zbabělost. Tou nejošklivější vlastností boháčů je lakota. Tou nejošklivější vlastností chudobných je nadutost. Tou nejošklivější vlastností mladých je lenost. Tou nejošklivější vlastností starců je nevážnost. A tou nejhorší vlastností všech lidí vůbec je zášť a nepřátelství jedněch vůči druhým.[34]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Zášť a odpor je prapříčinou toho, proč jedni lidé opouštějí jiné a obracejí se k nim zády.[35]

A Abú Hámid al-Ghazálí toto rozvedl slovy:

Věz, že dobré vztahy s ostatními jsou plodem vznešené mravnosti a to, že tě ostatní opouštějí, je plodem zkažených mravů. Dobré mravy tedy přinášejí oblibu lidí, pevné vztahy a vzájemnou podporu, zatímco mravy špatné plodí nepřátelství, zášť a zlobu. Důležité tedy je následovat to, co je příčinou toho, co je chvályhodné. Pak i plody budou tím, co je žádáno.[36]

_________________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1997 jako gharíb. Uvádí jej také at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, 3/357 a 6/200; Ibn 'Adí v al-Kámilu fi d-u'afá, 3/119, leč v jeho podání je al-Hasan ibn Dínár, ohledně jehož slabosti panuje konsenzus. Az-Zejle'í ho uvádí v Techrídžu l-Keššáf, 2/464, avšak v jeho podání se nachází 'Abdusselám al-Herewí, velmi slabý vypravěč, vyprávějící zde navíc od odvrženého vypravěče Ajjúba s odvolávkou na Proroka صلى الله عليه و سلم. Al-Kajserání jej uvádí dvěma cestami, ale obě obsahují slabost, viz Zechíretu l-huffáz, 1/239. Al-Albání jej ocenil jako autentický na základě množství podpůrných podání, viz Sahíhu Suneni t-Tirmizí, k hadísu č. 1997.

[2] Viz Džámi'u s-Sunen, 27/60.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 1321. Jako hasan li-ghajrihi jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, hadís č. 992, v mewkúf i merfú' formě.

[4] Viz al-Adebu l-mufred, 57/643.

[5] Viz Ibn Džerír at-Taberí v Musnedu 'Alí, 3/283; Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 5/42; al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 5/2245; al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 6/466 s poznámkou, že někteří ho přes 'Alího a Abú Hurejru رضي الله عنهما propojují s Prorokem صلى الله عليه و سلم, avšak ve skutečnosti jde pouze o slova 'Alího. To samé uvádí i Ibn 'Asákír v Táríchu Dimešk, 5/42 přes al-Ašedždže, který však podle učenců hadísu nikdy nebyl 'Alího žákem.

[6] Viz al-Medžrúhín, 1/446.

[7] Viz Ibid., 1/351.

[8] Viz al-'Ilel, 4/33 a 8/110.

[9] Viz Šu'abu l-ímán, 5/260.

[10] Viz al-Mízán, 3/350.

[11] Viz al-Matálibu l-'álíja, 12/64, podání č. 2735; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/260, podání č. 35876 a další.

[12] Viz Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 2/79 a 2/136 – avšak v jeho isnádu se objevuje 'Abdusselám ibn Sálih, o jehož podání se nelze opřít, pokud vypráví v pozici osamoceného vypravěče. Uvádí jej i at-Taberání v al-Kebíru, 13/301, hadís č. 14081 a v al-Awsatu, 5/213, hadís č. 5119 přes 'Abbáda ibnu l-'Awwám; a al-Kadá'í v Musnedu Šiháb, hadís č. 739. Al-Hajsemí uvádí toto podání přes Džemíla ibn Zejda, který je slabý, viz Medžme'u z-zewáid, 8/91.

[13] Viz at-Taberání v al-Kebíru, 14/133, hadís č. 14755. V isnádu je Muhammed ibn Kesír an-Nehrí, který je slabý. At-Taberání ho uvádí i v al-Awsatu, hadís č. 5120.

[14] Viz al-'Ilelu l-mutenáhíja, 2/735.

[15] Viz al-Ádábu š-šar'íja, 1/82.

[16] Viz Techrídžu l-ihjá, 2/232.

[17] Viz al-Džámi'u s-saghír, hadís č. 222.

[18] Viz Sahíhu l-Džámi', hadís č. 178.

[19] Viz Ghájetu l-merám, str. 273-274.

[20] Tak uvádí al-Munáwí v at-Tewkífu 'alá muhimmeti t-ta'ríf, str. 81.

[21] Viz al-Kullíját, str. 398.

[22] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 13/515-517.

[23] Viz at-Teshílu fí 'ulúmi t-tenzíl, 2/436.

[24] Tak uvádí Ibn Sa'd v at-Tabakát, 5/16-17.

[25] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/114-115.

[26] Viz Fejdu l-kadír, 1/176-177.

[27] Viz Kawlu abghud baghídake jewmen má jekúnu habíbeke jewmen má. Online na < https://binbaz.org.sa/fatwas/21586/%D9%82%D9%88%D9%84-%D8%A7%D8%A8%D8%BA...

[28] Viz an-Nihája, 5/284.

[29] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 1322.

[30] Zaznamenal Ibn Mukri´ v al-Mu'džemu, podání č. 494.

[31] Zaznamenal as-Semerkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 521.

[32] Viz Rewdatu l-'ukalá, 1/66.

[33] Viz Ibid., str. 1/176.

[34] Viz Behdžetu l-medžális, 1/408.

[35] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 192.

[36] Viz Ihjá 'ulúmi d-dín, 2/157.