O ZATVRZELOSTI SRDCE A JEJÍCH PŘÍČINÁCH

Hudajfa ibn Katáda pravil: Nejhorší kalamitou je zatvrzelost srdce." [1]

Imám Abú Sulejmán ad-Dárání pravil: „Kdykoli se v srdci člověka usadí myšlenka na tento svět, myšlenka na svět onen se z něj vytratí.[2]

Uvádí se, že imám Hasan al-Basrí pravil: „Čtyři jsou znaky zkaženosti: zatvrzelé srdce, suché oko (které nikdy nezapláče při vzpomínce na Alláha), příliš velké klamné naděje (ohledně délky života na tomto světě) a hrabivé, nutkavé hromadění vezdejších pokladů.“ [3]

Aws ibn 'Abdilláh Rabí' al-Basrí řekl: „Věru šejtán postupně obsazuje srdce věřícího tak, že nakonec již nebude schopen připomínat si Alláha.[4]

Imám Šemsuddín Muhammed ibn Abí Bekr ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja ohledně lásky k Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سم pravil:

Pokud je ve tvém srdci opravdu láska, potom se nutně odrazí i na tvém těle.[5] Tzn. i navenek na slovech a skutcích.

Na jiném místě tentýž autor napsal:

Služebník není zasažen trestem krutějším a přísnějším, nežli zatvrzelostí srdce a vzdálením se od Alláha. Neboť za účelem roztavení zatvrzelých srdcí byl stvořen Oheň. A srdcem od Alláha nejvzdálenějším je to, které je nejzatvrzelejší. Když se srdce zatvrdí, potom i oko zůstane suché.

Srdce se zatvrdí, pokud se nestřídmě přehání v množství a intenzitě čtyřech věcí: jídla, pití, mluvení a pohlavního styku.

Tělo zasažené chorobou nedokáže vstřebávat výživu z potravy a vody, podobně ani choroba srdce nemůže čerpat svou stravu z kázání a připomenutí.

Kdokoli chce očistit své srdce, nechť tedy upřednostní nad svými tužbami Alláha.

Srdce, které ulpívá na svých tužbách je od Alláha odděleno clonou, pevnou natolik, nakolik srdce na svých tužbách lpí. Srdce jsou nádobami Božími na zemi, pročež nejoblíbenější u Něho jsou ta, která jsou nejslitovnější, nejčistší a nejodolnější vůči bludným odchylkám.

Oni (přestupníci) nechali svá srdce příliš pohltit záležitostmi vezdejšího světa. Kdyby je nechali pohltit záležitostmi Božími a světa onoho, věru by i oni dokázali reflektovat zamýšlený význam Jeho pronikavých a jímavých slov a veršů. Jejich srdce by se navrátila ke svým vlastníkům naplněna moudrostí, blaženou zvídavostí a nejvzácnějšími a nejdrahocenějšími drahokamy.

Pokud by srdce byla živena vzpomínáním Alláha, pokud by jejich žízeň byla uhašena zbožným rozjímáním a pokud by byla očištěna od zkaženosti, stala by se svědky znamenitých a zázračných jevů a inspirující moudrosti.

Avšak ne každý, kdo byl obdařen naukou a moudrostí a obsáhl v sobě jejich rysy, je jedním z jejích lidí. Lidmi nauky a moudrosti jsou spíše ti, kteří vstříkli do svých srdcí život porážením svých tužeb. Leč nauka a moudrost stojí jako nahá na jazyku těch, kteří porazili své srdce a oživili své tužby.

Zkáza srdce se objevuje skrze jistotu [na tomto světě] a lhostejnost. Před nimi lze srdce opevnit strachem a připomínáním si Alláha. Zřekne-li se srdce slastí pozemského života, najde pokoje ve slastech života onoho, ve společnosti těch, kteří k nim volají.

Pokud se však srdce spokojí jen se slastmi tohoto světa, ony druhé slasti záhy vyprchají.

Touha po Alláhu a setkání s ním je jako jemná bríza ovívající srdce a dusící plameny vezdejšího chtíče. Kdokoli dopřál svému srdci pokoje ve společnosti jeho Pána, ten dosáhne stavu klidu a neochvějnosti. Kdokoli je pošle mezi lidi, toho srdce bude narušeno a bude zažívat prudké zvraty.

Neboť láska k Alláhu nevstoupí do srdce, které obsahuje také lásku k tomuto světu, to spíše a dříve projde velbloud uchem jehly.

Služebník Alláhem nejmilovanější je ten, kterého si On zvolí pro službu Sobě, koho si On vybere, aby ho obdařil láskou k Němu, komu On dovolí očistit způsob, jakým Ho uctívá, ten, který veškeré své konání zasvětí Jemu, ten, kohož jazyk stále vzpomíná Alláha a koho končetiny jsou stále připraveny Mu sloužit.

Srdce může ochořet tak, jako může ochořet i tělo. A jeho lékem je pokání a ochrana před konáním zla.

Může zrezivět tak, jako může zrezivět i zrcadlo a jeho průzračnost lze získat hojným vzpomínáním Alláha. Srdce se stává nahým tak, jako se nahým může stát i tělo, nicméně jeho okrasou je bohabojnost. Může hladovět a žíznit tak, jako hladoví a žízní také tělo, leč jeho pokrmem a nápojem je nauka, láska, pocit závislosti, pokání a služba Alláhu.[6]

Šejch Ibn 'Usejmín mezi důvody zatvrzelosti srdce vzpomenul následující: odvrácení se od Alláha Vznešeného Nejvyššího, zanechání četby Koránu, pohlcení tímto vezdejším světem a zaměření se takřka výhradně na něj, lhostejnost k otázkám a záležitostem náboženství, protože poslušnost vůči Alláhu zbavuje srdce zatvrzelosti a přivádí zpět k Alláhu Vznešenému. Jako léčbu pak uvedl návrat k Alláhu, pokání, vzpomínání Alláha, četbu Koránu a vykonávání činů zbožnosti jak jen nejvíce je toho člověk schopen. [7]

Jahjá ibn Mu'áz vzpomenul čtyři léky na zatvrzelost a lhostejnost srdce – recitace Koránu a rozjímání nad jeho významy, prázdný žaludek, vstávání k nepovinné noční modlitbě, vzývání Alláha za úsvitu a družení se s dobrými a ctnostnými lidmi. [8]

Věz, že nejmocnějším lékem na zatvrzelost srdce je vzpomínání Alláha (arab. الذكر az-zikr), neboť Vznešený Alláh pravil:

 أَلَا بِذِكْرِ اللَّـهِ تَطْمَئِنُّ الْقُلُوبُ 

Jak jinak, než vzpomínkou na Boha se mohou srdce uklidnit? (Ra'd:28)

Jahjá ibn Mu'áz řekl: „Obnovujte své srdce vzpomínáním Alláha, neboť ono velmi rychle zapomíná![9]

Ibn Tejmíjja pravil:

Srdce bylo stvořeno jedině proto, aby vzpomínalo Alláha.[10]

Šejch Ibn 'Usejmín proto pravil:

Sluší se, aby každý neustále prosil Alláha, aby očistil jeho srdce.[11]

O vztahu mezi vzpomínáním Alláha a stavem srdce řekl šejch Ibn Báz:

Není pochyby o tom, že hojnější vzpomínání Alláha, prosby o odpuštění a prosby za Božího Posla صلى الله عليه و سلم jsou jedním z nejúčinnějších způsobů upokojení srdce, které jim přinášejí klid a vyrovnanost, posilují víru a zahánějí osamělost, labilitu a zmatenost.[12]

________________________________________________

[1] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 9/284.

[2] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 15/14.

[3] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v az-Zuhd, čl. 36.

[4] Zaznamenal Ismá'íl ibn Muhammed al-Asbahání v Síretu s-selefi s-sálihín, Bábu men tebe'ahu bi l-ihsán.

[5] Viz al-Fewáid, 118.

[6] Viz al-Fewáid, str. 111-112.

[7] Viz Fetáwá núru 'ale d-darb, 12/171.

[8] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/293.

[9] Viz az-Zuhdu l-kebír, str. 100.

[10] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 9/213.

[11] Viz Tefsíru súreti l-Máida, 1/410.

[12] Viz Fetáwá, 11/209.