ODDĚLENÍ NÁBOŽENSTVÍ A STÁTU

Oddělení církve a státu je široce akceptováno na Západě a proto se také stalo globální politickou myšlenkou. Historicky se tato idea vyvinula jako nezbytná, praktická strategie toho, jak řešit záležitosti vztahů křesťanů s jinými lidmi v rámci západní kultury.

Postupně se však oddělení církve a státu stalo populární premisou pro vznik všech moderních států. Nyní vidíme, že klíčem pro státní příslušnost není ani tak náboženské vyznání, jako spíše občanství, takže různí občané mohou vyznávat různá náboženství. Pokud se stát přikloní k jednomu náboženství, vyznavači jiných náboženství pak mohou být prohlášeni za nepřátele, protože je nad nimi ustaveno cizí náboženství. Může jim pak být zakázáno praktikovat rituály jejich náboženství, mohou být zbaveni práva zastávat určité pozice ve státě, jako je post prezidenta, nebo jiné klíčové pozice. Toto by mohlo vytvořit společenské pnutí a konflikt, jenž by mohl překážet pokroku státu.

Z těchto důvodů shledávají apologetové této politiky oddělení církve od státu, že tento způsob je tím nejlepším, tedy stát se vydává sekulární cestou a ani nepodporuje, ani nepopírá žádné náboženství. Jen na občanech záleží, jakou víru budou následovat, dle vlastní libosti, podle toho, co si sami vyberou a jakých rituálů se budou zúčastňovat.

Toto je ideální strana nábožensky neutrálního, sekulárního státu, který si Západ přeje projektovat. Nicméně, teorie oddělení státu a náboženství čelí několika překážkám, se kterými je v reálném světě takřka nemožné se vyrovnat. Zvažme alespoň některé.

Říká se, že pro sekulární stát je možné zaujmout neutrální pozici vůči všem náboženstvím, což je založeno na předpokladu, že náboženství zasahuje vždy, někdy dokonce přesahuje, záležitosti státu. Toto by šlo za předpokladu, kdyby skutečně žádné vztahy mezi státními zájmy a náboženstvím neexistovaly a tyto byly skutečně dvěma oddělenými entitami. Nicméně náboženství nepracují jen se sbírkou přesvědčení a sumou věr, rituálů a individuálních vzorců chování, které společnost nezasahují. Většina dobře známých náboženství – judaizmus, křesťanství i islám, disponují také zákony upravujícími vztahy mezi lidmi, ať už na bázi individuální, nebo v rámci rodiny, či společnosti v celé její šíři, mimo jiných zákonů o jídle a nápojích a spoustě jiných drobných detailů z každodenního života, které nemohou být odděleny od věcí státních.

Aby se s tím smířila, musela západní politika přistoupit na kompromis. Rozhodla se ponechat ve hře některé základní hodnoty svého náboženství – křesťanství, dokonce i ve vytváření nových zákonů. A křesťanské hodnoty jsou dost živé např. v západní zahraniční politice, zejména ve vztazích s islámským světem. A současně, některé důležité aspekty křesťanství byly ponechány stranou. Současná liberální hnutí zaútočila na svaté písmo křesťanství s tím, že o čem se vždy tvrdilo, že je Slovo Boží, není nic jiné, nežli spisy lidí, kteří byli hluboce ovlivněni kulturou, ve které žili. Tento pohled byl podpořen faktem existence mnoha odlišných a navzájem si odporujících verzí Bible. Proto tedy určité restrikce, které se v písmu objevují, jako např. odsouzení homosexuálního chování, mají být interpretovány do větší míry jako zákony dané společnosti té doby, pročež pak není žádného důvodu takové zákony aplikovat i dnes. Toto hnutí si získalo podporu politiků, vůdců a dokonce i náboženských učenců. Ve výsledku sekularizmus začal žít svým vlastním životem a již není neutrálním, nebo nestranným úhlem pohledu. Spíše by měl být již nyní vnímán jako náboženství samo o sobě, které má na Západě své vlastní zarputilé vyznavače, kteří útočí na křesťanství a bojují s ním.

Jak potom mají k modernímu trendu oddělovat stát a náboženství přistupovat ve svých zemích také muslimové? Základním článkem víry v islámu je, že Korán je 100%ním slovem Božím a Sunna je také výsledkem Božího vedení Proroka, mír a požehnání s ním. Islám nemůže být oddělen od státu, protože vede muslimy každým detailem jak státního uspořádání, tak i jejich životů. Muslimové nemají jinou možnost, nežli odmítnout sekularizmus, neboť vylučuje zákony Boží.

Zastánci sekulárního státního uspořádání mohou namítnout, že hodnoty jednoho nějakého náboženství nemohou být uvaleny na vyznavače jiného náboženství, kteří jsou v našich zemích také přítomni. Jenže, ať už je v té které zemi počet nemuslimů velmi malý, nebo velmi velký, sekularizmus není odpovědí. Nemuslimové v muslimských zemích by buď museli být sekularisté, aby odmítali islámské zákony daného státu, nebo oddaní vyznavači své vlastní víry, kteří si přejí, aby stát následoval vládu tohoto náboženství. Tedy ani v jednom z případů nelze dosáhnout kompromisu. Co by však mělo být zdůrazněno, pod nadvládou islámu nejsou jiná náboženství zakázána. Zároveň je však lidem poskytována doktrína legislace a státní správy, která chrání lidi všech vyznání, kteří v daném státě žijí.

Sekularisté na západě s tímto mohou souhlasit, ale také mohou také namítat, že si pod islámským právem lidé nejsou rovni. Žádný nemuslim se, např. nemůže stát prezidentem. Jenže pokud se bavíme o tomto faktu, ani sekularizmus se nijak neodlišuje. Žádný muslim se v sekularistickém režimu nemůže stát prezidentem, protože při své prezidentské přísaze by musel zavrhnout část své vlastní víry a přijmout víru novou, sekularizmus, který je de facto jiným náboženstvím. Pro muslima není „náboženství“ jen výčet věr a rituálů, má vztah se způsobem života, který zahrnuje také všechny hodnoty, vzorce chování a detaily žití.

Sekularismus nemůže tedy být řešením pro země s muslimskou majoritou, neboť si od lidí žádá nahradit jejich Bohem daná přesvědčení za zcela jiná přesvědčení, vytvořená lidmi. Oddělení náboženství a státu nepřichází pro muslimy v úvahu, protože vyžaduje nahradit uctívání Boha uctíváním člověka.

Autor: Dža’fer Šejch Idrís
Zdroj: http://www.jaafaridris.com/English/Articles/separ.htm k 20.4.2011. Publikováno v časopise Jumu‘a