OHLEDNĚ KONCEPTU TZV. ORIENTALIZMU: VÝZNAMY, DOPADY, KRITIKA A PERSPEKTIVY

Americký literární historik palestinského původu Edward W. Said (1935-2003) patří k dnes již klasickým kritikům teoretických konceptů v sociálních vědách. Svou základní tezí, že Západ do své percepce Východu zakomponoval vlastní představy, předsudky a očekávání vzbudil celou řadu kontroverzí a debat. Operuje s pojmy OrientVýchod v protikladu k pojmu OkcidentZápad, Orientálec, tedy obyvatel Orientu a orientalista, tj. odborník, namnoze západní, který Orient a Orientálce studuje. Rozlišuje orientalizmus skrytý, který je přítomný stále a projevuje se v čase a místě specifickým, zjevným orientalizmem, vynořujícím se v případě potřeby.

Tato základní myšlenka byla vyjádřena v klíčové práci Orientalizmus z roku 1978 a doplňována o nové a aktuální podoby orientalizmu v doslovu z roku 1995 a předmluvě z roku 2003. Autor myšlenku dále ještě mnohokrát dodatečně rozvíjel i v jiných dílech, zejména v pracích Covering Islam (1981) a Culture and Imperialism (1993). Orientalizmus rezonuje západní společností jednak jako: (1) sám o sobě problematický koncept z hlediska studia a diskutabilností orientalistiky jakožto objektivní vědecké disciplíny vůbec, (2) na Západě všeobecně rozšířený soubor stereotypů o Východě, jeho životě, kultuře i myšlení a (3) jde také o myšlenkové schéma sloužící jako nástroj dominance k ovládání Východu a ospravedlnění tohoto imperializmu. [1] Tato teoretická premisa je poté podepřena obsáhlou studií jak odborné, tak i populární a beletristické literatury, děl z oblasti kultury umělecké i lidové, či dokonce z oblasti zábavy, např. v kinematografii.

Z těchto důvodů je proto orientalistika limitována faktem, že považuje svůj vlastní umělý konstrukt za pravdivější, než reálný Orient ve skutečnosti je a upírá Orientálcům možnost interpretovat a komentovat vlastní kulturně-historický odkaz a společenské dění své domoviny. Pohled západního badatele je utvářen jen omezeným množstvím informací a je stále ovlivňován interpretacemi klasiků oboru, kterým je častokrát přikládána větší váha než reálnému stavu věci. Orientalisté tak nemohou překonat stín svých předchůdců a jen dále rozvádějí zažité předsudky, aniž by dospívali ke stále hlubšímu porozumění předmětu svého studia.

Navíc je podle Saida mnoho orientalistů provázáno s vládnoucím establishmentem svých zemí a proto je také vědecká neutralita a objektivita jejich přístupů a závěrů sporná. Tyto neduhy jsou podle Saida nedílnou součástí samotné disciplíny orientalistiky již od doby jejího vzniku, protože předmětem studia je společnost, vnímaná jako podřízená, jíž třeba ovládnout a zkultivovat a navíc se jedná jen o úzce vyhraněný pohled prostupující celou západní společností a fungující jako filtr, který nechává z reálného Orientu prostupovat jen ty informace, které podporují již zažitou představu o něm.

Tento pohled je postaven na binární opozici Orient-Okcident, tedy Východ-Západ, kde se Západ proti Východu negativně vymezuje a využívá ho jako „náhradní zasuté já“ ku svému vlastnímu prospěchu, což odsouvá otázku pravdivosti někam do pozadí. Namísto toho nastupují kladná a záporná hodnocení ve prospěch studující, tedy „nadřazené“ kultury a tendence připisovat Orientu rysy, které Západ sám vnímá jako negativní a vývojově nižší. Výsledný dialog mezi Východem a Západem se pak nejvíce podobá dialogu mezi entomology a škodlivým hmyzem. Said kritizuje také členění světa do velkých civilizačních celků, které zvýrazňuje rozdíly, ignoruje podobnosti, polarizuje konflikty a vztyčuje hranice, jak nejlépe dokazuje Huntingtonův koncept střetu civilizací.

Hlavní námitky kritiků konceptu Saidova Orientalizmu shrnul ve své polemice The Question of Orientalism (1982) americký orientalista Bernard Lewis [2] jako: (1) zúžení konceptu Orient jen na Araby a islám, ponechávaje stranou kultury Indie a Dálného Východu, (2) zúžení orientalistické diskursu na pohledy autorů zejména britských a francouzských, tedy patřících k největším koloniálním velmocem, ignorujíce do značné míry tvorbu orientalistů ruských, německy píšících, nebo italských, (3) přílišná koncentrace na posledních 200 let vývoje orientalistického bádání, aniž je brán v potaz širší kontext a starší historie, (4) subjektivita a autorova osobní angažovanost jakožto Palestince, byť křesťanského vyznání. Námitka, že orientalisté podceňují kulturní dědictví Orientu, v Saidově chápání pak výlučně arabsko-islámské tradice, je pak pro Lewise asi stejně opodstatněná, jako námitka řeckých ultranacionalistů, že odborníci na antiku svým kritickým přístupem devalvují kulturní dědictví starověké Hellady. (5) Autor se údajně také dopouští toho, co sám vytýká orientalistům – nahlíží na orientalizmus také jako na monolit, nebere v potaz mnoho vrstev západního nahlížení na Orient a fakt, že na Západě neexistuje konsenzus v pohledu např. na islám a muslimy, což jsou stěžejní témata Saidových úvah. Said také neuvažuje proměnu tohoto diskursu v čase a místě, nebo fakt, že kulturní kontakty a vlivy působí oboustranně – např. bývalé koloniální mocnosti se dnes jeví odolnějšími vůči islamofobii [3]. (6) Kritizováno je i zanedbávání osobního zájmu a zápalu poznávat cizí kultury a kraje, který je patrný alespoň u některých orientalistů, či jejich snaha o objektivitu a obhajobu Orientálců v některých případech xenofobie a rasizmu a (7) nezájem o styl, jakým psali jedni obyvatelé Západu o jiných Zápaďanech, např. o Němcích, o Rusech atd.

Ač se Said zaměřuje především na období od konce 18. století, ve svém výkladu dějin orientalistiky a orientalizmu neopomíjí pradávné kořeny této myšlenkové konstrukce, sahajícími až do antiky. Tendence vnímat Orient jako něco cizího, méněcenného a Evropě nepřátelského se dají vypozorovat již tehdy. Důraz, jenž klade autor na období kolonializmu, je vysvětlitelný faktem, že v té době hrál vliv Západu na Orient úlohu větší, případně minimálně stejnou, jako vlivy vnitřní a je proto pochopitelný. [4]

Pokud jde o autorovu redukci orientalistického diskursu jen na problematiku islámu a muslimského světa, nutno říci, že k tomuto kroku se patrně uchýlil pod programovým záměrem jako k případové studii, reprezentující mnohem širší a obecnější jevy, zcela v souladu s vědomím mnohovrstevnosti a dobově-místní proměnlivosti tématu, o kterém je řeč. Muslimský Východ navíc sehrál historicky nenahraditelnou úlohu nejbližšího souseda, ve smyslu geografickém i kulturně-ideologickém a tradičního rivala, se kterým se Západ v průběhu historie stýkal a potýkal. V průběhu 20. století navíc došlo k jistému úpadku schémat orientalizmu v oborech typu sinologie nebo japanistika, ovšem právě v oblasti arabistiky pod vlivem postkoloniálních zájmů velmocí tento posun nikdy nenastal. Navíc rozčlenění Východu na Blízký (anglicky často zvaný „Střední“) a Dálný v dávnější minulosti neexistovalo a došlo k němu až mnohem později, právě v době klíčové pro autorovo pojednání, tj. nejdříve po vpádu Napoleona do Egypta v roce 1798, což umožnilo Francouzům a tedy i Evropanům vůbec poprvé poznat nějakou orientální zemi hlouběji. Proto lze uzavřít, že i tento Saidův krok se odehrává v ještě přijatelné míře vědecké  redukce.

Said také není první a jediný, kdo na tendence k orientalismu upozornil, ať už z pohledu příslušníka arabo-islámské kulturní tradice, či jakékoli jiné. Před ním již obdobná stanoviska vyjádřili Talal Assad [5], S.H. Alatass, Franz Fanon, Aimé Césaire, Sardar K.M. Pannikar nebo Romila Thapar. [6] Otázka jejich zaujatosti v souvislosti s etnickým původem nebyla obvykle nastolována a z toho vyplývající míra jejich objektivity nebyla většinou zpochybňována a pokud ano, rozhodně ne s takovou vervou, s jakou tomu bylo v případě našeho autora ze strany B. Lewise, autora, který podle Saida posléze působil i jako poradce bývalého amerického prezidenta George W. Bushe.

Je však nesporné, že Edward W. Said otevřel do té doby nediskutované téma přispívající k sebekritice a korekci dosavadních západních pohledů a náhledů na Orient (a dokonce i na tento pojem sám) a inspiroval jak mnoho polemik a reakcí, tak mnoho dalších studií přímo v terénu, které se zabývají vzájemnou percepcí příslušníků odlišných kulturních okruhů, nebo zkoumajících zobrazování „těch druhých a jinakých“ v masmédiích či literatuře. K této diskuzi pak přispěli jak Zápaďané, tak i Orientálci.

Osobně nejdůležitější přínos Saidovy teze o orientalizmu vidím v její naprosto zřejmé a zřetelné přenositelnosti na jiná místa, jiné kontexty a jiné okolnosti. To, co Said shledává v pohledu percepce islámu a muslimů Zápaďany může platit i o nahlížení Západu na kultury indické, východoasijské, na kultury neliterárních národů a v mnoha dalších případech, dokonce i na pohledy jednotlivých kultur na sebe navzájem uvnitř Západu samého (pohled západněji sídlících evropských národů např. na Rusy či jiné Východoevropany, resp. na obyvatele Balkánu). Vždy zde lze v západní percepci nalézt výrazné tendence ke zjednodušování, budování si vlastního obrazu, reálnějšího než realita, a snaha vysvětlovat pozorované na jeho základě, přičemž výpovědní hodnota děl, historie a názorů samotných subjektů bádání je systematicky podceňována.

V neposlední řadě teze orientalizmu platí i vice versa. Existuje tedy i diskurs, který lze označit jako okcidentalizmus, tedy jistým způsobem předsudečné a pokřivené vnímání Západu příslušníky jiných, nezápadních kultur. O okcidentalizmu podrobněji referují Ian Buruma a Avishai Margalit v práci Occidentalism: the West in the Eyes of its Enemies (2004). Podobně jako je Orient vykreslován eurocentristy jako emotivní, zaostalý, zasněný, fatalistický, lascivní, nebo naopak upjatě prudérní, chaotický, či se sklonem k despotismu, je někdy Západ ztotožňován s přehnaným egocentrizmem, nelidsky chladným materializmem, průměrností, mechaničností, arogancí, přetvářkou a civilizační zmrtvělostí. Tento obraz, co je ještě zajímavější, možno vypozorovat napříč tak odlišnými a vzdálenými kontexty jako u slavjanofilů v ruském prostředí, v imperializmu císařského Japonska, nebo v polemikách představitelů radikálních islamistických hnutí.

Saidovo celoživotní dílo, spočívající v tematizaci orientalizmu a kritice našeho nazírání na odlišné kultury a metod, kterých užíváme při jejich studiu, přinejmenším nastavuje příslovečné zrcadlo obecnému lidskému vědomí a může sloužit i jako zajímavý podnět z hlediska teorie poznání.

Zdá se, že jistý etnocentrizmus, snaha vysvětlovat jednání a svět těch druhých podle obrazů, které jsme si o nich vytvořili již dříve ve své mysli, a vnímání jiných jako podřadných, nebo degenerovaných forem sebe sama, je patrně všeobecnou antropologickou konstantou. Slované sami sebe nazývají Slovany kvůli slovům, kterými se mezi sebou mohou dohovořit, v protikladu k jazykově odlišným Germánům, tj. Němcům, kteří toho nejsou schopni a jsou z tohoto pohledu němí. Romové sami sebe nazývají týmž výrazem, kterým také označují člověka obecně. Jejich slovanské označení Cikáni vychází z  výrazu pro bezdomovce ve středověké řečtině. Antický svět označoval příslušníky všech ostatních národů jako barbary, tedy lidi, kteří brblají (a tedy hovoří nesrozumitelně). Arabové sami sebe nazývají Araby (arab. العرب al-‘arabu), protože jsou znalí pravidel správného tvarosloví a odvozování nových slov (arab. الإعراب al-i‘ráb), v protikladu k cizincům (arab. العجم al-a‘džamu), kteří téhož schopni nejsou. Mnoho etnonym pro neliterární národy a kultury se nese v podobném duchu. Lid označovaný kolonisty na jihu Afriky jako Křováci (tedy lidé houštin, oproti lidem z civilizace) sám sebe označuje jako Sány (tj. dosl. Lidi). Původní obyvatelé Arktidy sami sebe označují za Inuity, tj. Pravé lidi, ale svými sousedy, prérijními indiány byli odnepaměti zváni Eskymáky, tj. Pojídači syrových ryb, neboť neznali techniku uzení a proto jimi byli považováni za kulturně inferiorní. Podobných příkladů lze uvést celou řadu.

Při úvahách o orientalizmu nelze zapomenout na otázky tzv. etických a emických problémů v sociálních vědách. Etických (tj. vzniklých při pohledu od povrchu fenoménu, nikoli et(h)ických ve smyslu hodnocení na ose dobro-zlo) klasickým schématem ovlivňování interpretace skutečnosti již dříve existujícím názorem na studovaný objekt či jev a emických (tj. zkreslení vzniklých při pohledu zevnitř fenoménu ve smyslu tom, že jistá forma orientalizmu je dnes do značné míry přejímána i samotnými Orientálci, většinou těmi se západním vzděláním, kteří pak ke studiu vlastní tradice sami rovnou přistupují ovlivněni cizím prizmatem. Jako příklad možno uvést umělou konstrukci hinduizmu, vytvořenou v první polovině 19. století interpretacemi indických absolventů britských škol, jako byl též Rammahon Roy King. Pojem hinduizmus byl záhy velmi ochotně převzat bráhmanskou elitou jako příhodný zdroj národní identifikace indických nemuslimů a nekřesťanů [7], jako národní víra, byť nikdy předtím v dějinách indického subkontinentu takto ucelená a jednotná náboženská tradice nikdy neexistovala. V případě arabsko-islámském kontextu možno uvést konflikt mezi islamisty a sekulárními elitami či spor o autenticitu předislámské poezie (důležité z hlediska výkladu termínů používaných také Koránem), reprezentovaný příběhem akademické kariéry Egypťana Táhá Husejna na univerzitě al-Azhar. [8]

Z výše uvedeného vyplývá základní dopad vyčerpávající Saidovy kritiky - a tím je snaha reformovat dosavadní studium Orientu (jakkoli je tento pojem zavádějící), zatížené zjednodušujícími šablonami orientalizmu a osvobodit ho od nich. Orientalizmus jako fenomén způsobující možný interpretační šum má být od příště vždy bráván do úvahy jako jistá forma zpětné kontroly při zhodnocování a posuzování vědecké pravdivosti a objektivity výroků o tzv. Orientu a tzv. Orientálcích. Podobné pak musí analogicky platit i pro odstraňování tendencí k okcidentalizmu, či obecné odstraňování čehokoli, co zatěžuje objektivní společenskovědní diskusi a poznávání jinakosti, jiného a jiných.

_________________________________________________________________

[1] Černý, Karel (rec.): Edward W. Said, Orientalizmus. Západní koncepce orientu. Sociologický časopis, 5:45(2005), str. 1132.

[2] Macfie, A.L. (ed.): Orientalism. Longman, Edinbourgh, 2002, str. 111.

[3] Černý, Karel, op. cit., str. 1135.

[4] Pro širší pochopení autorovy metody viz úvod práce - Said, Edward W.: Orientalizmus. Západní koncepce Orientu, Paseka, Praha, 2008, str. 11-40.

[5] Tématu orientalizmu se Talal Assad věnuje např. v esejích Are there Histories of Peoples without Europe? (1987), a spolu s Rogerem Owenem v The Critique of Orientalism – a Reply to Prof. Dodd (1980).

[6] Said, Edward W.: "On Orientalism again" in Race & Class, 2/27:1985. (reakce na kritiku B. Lewise).

[7] Macfie, A.L. (ed.): op. cit., str. 181.

[8] Ve svém popření autenticity klasické staroarabské sbírky al-Mu’allakát vychází Husejn z tezí britského orientalisty Margoliouthe.