OSM ZPŮSOBŮ Z KORÁNU, SUNNY A PRAXE SELEF K PŘEKONÁVÁNÍ RAN OSUDU

Z Koránu, Sunny a praxe selef se dochováno několik osvědčených postupů, jak to nejtěžší, co může člověka v životě potkat, s úspěchem ustát. Jejich společným jmenovatelem je pevná víra v Jedinost a Jedinečnost Boží (arab. توحيد tewhíd), v to, že Alláh je Milostiplný, Spravedlivý a Všeznající. Jedině Alláh může pomoci v tom, aby se ranám osudu předešlo, aby byly odstraněny, či překonány, pokud už na nás dopadnou. Jmenované principy jsou přímým důsledkem a praktickou aplikací tewhídu.

Alláh oznámil:

إِنَّ الَّذِينَ قَالُوا رَبُّنَا اللَّـهُ ثُمَّ اسْتَقَامُوا تَتَنَزَّلُ عَلَيْهِمُ الْمَلَائِكَةُ أَلَّا تَخَافُوا وَلَا تَحْزَنُوا وَأَبْشِرُوا بِالْجَنَّةِ الَّتِي كُنتُمْ تُوعَدُونَ

K těm pak, kdož říkali: "Pánem naším je Bůh," a potom se přímo ubírali, andělé sestoupí hovoříce: "Nebojte se a nermuťte se, nýbrž radujte se z ráje, jenž byl vám přislíben! (Fussilet: 30)

Mezi tyto přístupy a zásady patří:

1. Věřit v předurčení Boží.

Všemohoucí pravil:

مَا أَصَابَ مِن مُّصِيبَةٍ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّهِ وَمَن يُؤْمِن بِاللَّهِ يَهْدِ قَلْبَهُ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ

Pohroma žádná nepropukne jinak než s dovolením Božím. A kdo věří v Boha, toho srdce On na správnou cestu uvede a Bůh je v každé věci vševědoucí. (Taghábun: 11)

Pohromy přicházejí a to je neměnná zvyklost Všeznajícího a Spravedlivého Alláha. Jedny trestají a čistí od hříchů, druhým umožňují získat jinak nedosažitelnou odměnu a třetí jsou díky nim odhaleni jako pokrytci a zničeni, potrestáni spravedlivým trestem Božím, za svůj nevděk, nemravnost a popírání víry.

Vznešený pravil:

مَّا أَصَابَكَ مِنْ حَسَنَةٍ فَمِنَ اللَّـهِ ۖ وَمَا أَصَابَكَ مِن سَيِّئَةٍ فَمِن نَّفْسِكَ

To dobré, jehož se ti dostane, pochází od Boha a to zlé, jež tě postihne, pochází od tebe samého. (Nisá:79)

Ibn Tejmíjja říká:

Alláh pro věřící učinil dobro v každé situaci. Proto také dostávají od Svého Pána vždy a v každé situaci dobrodiní, ať už je potkává v podobě, která se jim zamlouvá, či nikoli.[1]

Takový je na tomto světě úděl člověka, stvoření, o němž jeho Stvořitel zjevil:

لَقَدْ خَلَقْنَا الْإِنسَانَ فِي كَبَدٍ

Člověka jsme věru ke strastem stvořili! (Vznešený Korán, 90:4)

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja dodává:

Víra v Boží předurčení a spokojenost s tímto předurčením zbavuje služebníka starostí, smutku a hoří.[2]

Co přesně tím má na mysli, říká na jiném místě:

Nicméně Boží předurčení je pro věřícího vždy dobrodiním, dokonce i když má podobu nedopřání něčeho, je vždy požehnáním, dokonce i když přijde v podobě zkoušky a pohromy a je ve skutečnosti lékem, byť se na první pohled jeví jako choroba. Naneštěstí uctívač díky své nevědomosti a hříšnosti nepovažuje za dar a požehnání či lék nic, kromě toho, co si může ihned užít a toho, co pasuje jeho nátuře. Pokud by mu bylo dáno třeba jen málo pochopení, potom by pochopil, že i to, že mu nebylo něčeho dopřáno, je pro něj dobro a to, že byl zasažen nějakou chorobou, je pro něj milostí. Pak by si vážil toho, co ho postihlo, daleko více, než svého pohodlí, užíval by si chudobu více, než si užívá bohatství a byl by omnoho vděčnější, když by mu bylo dáno jen málo, než když by mu bylo dáno mnoho.[3]

Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl i toto:

ليودن أهل العافية يوم القيامة أن جلودهم قرضت بالمقاريض مما يرون من ثواب أهل البلاء

Lidé, kteří nikdy nebyli zkoušeni na tomto světě si na světě onom budou přát, aby byli po kouscích stahováni z kůže, až uvidí, jaká byla odměna utrápených![4]

Šejch Ibn 'Usejmín dodává:

Nesmíš nenávidět něco, co pro tebe zvolil Všemohoucí Alláh. Alláh pro tebe mohl vybrat něco, v čem se pro tebe ukrývá nesmírné dobro, aniž o tom ty máš vůbec potuchy.[5]

Šejch Sálih al-Fewzán doplňuje:

Alláh nepromrhá odměnu věřících. Působí, že na věřící dopadají kalamity, aby je jimi očistil a znásobil jejich odměnu. Mohou je také zasahovat, aby je očistily od hříchů a vykoupily z nich. Mohou také zasahovat lidi bez hříchů, aby jimi byli pozvednuti ve stupních. To proto, že jim Alláh předurčil natolik vysoké místo v Ráji, že by ho nemohli dosáhnout svými činy. Proto je Alláh zasáhne kalamitou, aby znásobil jejich odměnu a oni dosáhli takové příčky. A věřícího potká vždy jen dobro.[6]

2. Být bohabojný.

Snaha zaštítit se před trestem Božím stálým si uvědomováním Alláha a starostí o vykonávání toho co miluje a zároveň neupadání do toho, co nenávidí, je východiskem ze všech druhů smutku a nepohodlí.

Vznešený Alláh pravil:

وَمَن يَتَّقِ اللَّـهَ يَجْعَل لَّهُ مَخْرَجًا وَيَرْزُقْهُ مِنْ حَيْثُ لَا يَحْتَسِبُ

A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko a uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal. (Talák: 2-3)

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه vyprávěl, že jel na koni spolu s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم a ten mu řekl:

غُلاَمُ إِنِّي أُعَلِّمُكَ كَلِمَاتٍ احْفَظِ اللَّهَ يَحْفَظْكَ احْفَظِ اللَّهَ تَجِدْهُ تُجَاهَكَ إِذَا سَأَلْتَ فَاسْأَلِ اللَّهَ وَإِذَا اسْتَعَنْتَ فَاسْتَعِنْ بِاللَّهِ وَاعْلَمْ أَنَّ الأُمَّةَ لَوِ اجْتَمَعَتْ عَلَى أَنْ يَنْفَعُوكَ بِشَيْءٍ لَمْ يَنْفَعُوكَ إِلاَّ بِشَيْءٍ قَدْ كَتَبَهُ اللَّهُ لَكَ وَلَوِ اجْتَمَعُوا عَلَى أَنْ يَضُرُّوكَ بِشَيْءٍ لَمْ يَضُرُّوكَ إِلاَّ بِشَيْءٍ قَدْ كَتَبَهُ اللَّهُ عَلَيْكَ رُفِعَتِ الأَقْلاَمُ وَجَفَّتِ الصُّحُفُ

Chlapče, naučím tě několika slovům: Měj se na pozoru před Alláhem, On pak bude střežit tebe. Měj se na pozoru před Alláhem, nalezneš Ho přímo před sebou. Pokud prosíš, pros od Alláha, pokud prosíš o pomoc, pros o pomoc Alláha. Věz, že kdyby se celé lidstvo spojilo, aby ti prospělo, neprospělo by ti ničím, kromě toho, co ti již Alláh předepsal. A pokud by se celé lidstvo spojilo, aby ti nějak uškodilo, neuškodilo by ti ničím, kromě toho, co pro tebe Alláh již předepsal. Pera byla zdvižena a stránky už oschly.[7]

Uvádí se, že Džundub al-Bedželí رضي الله عنه byl jednou žádán o radu a odpověděl: „Radím vám být bohabojnými a poslouchat Alláha, radím vám pevně se držet Koránu, neboť jest světlem uprostřed temné noci i správným vedením za dne, proto se jím řiďte bez ohledu na to, kolik úsilí a ztrát na majetku si to bude vyžadovat. Pokud vás zasáhne pohroma, potom se před ní zaštiťte svým bohatstvím, abyste tak uchránili své náboženství. Pokud ani potom nepřestane, potom učiňte štítem proti ní své vlastní životy, abyste si své náboženství uchránili, neboť zkázy dojde ten, jehož náboženství dojde zkázy a ten, komu je odňato jeho náboženství, je vpravdě vyrabovaný. A vězte, že oproti Ráji není žádné chudoby a oproti Peklu není žádného bohatství.[8]

3. Prosit Alláha o ulehčení a hledat sílu v připomínání si Ho.

Vznešený Alláh pravil:

أَلَا بِذِكْرِ اللَّـهِ تَطْمَئِنُّ الْقُلُوبُ

Jak jinak, než vzpomínkou na Boha se mohou srdce uklidnit? (Ra'd: 28)

وَمَا النَّصْرُ إِلَّا مِنْ عِندِ اللَّـهِ ۚ إِنَّ اللَّـهَ عَزِيزٌ حَكِيمٌ

A vítězná pomoc nepřichází, kromě od Boha - a Bůh věru je všemohoucí, moudrý. (Anfál:10)

Prosba k Alláhu a vzpomínání Alláha je nejsilnější zbraní a nejhojivějším lékem, který má věřící k dispozici. Touto činností proměňuje muslim své přesvědčení, že všechny pohromy přicházejí z vůle Boží, ve zbožný skutek.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Neexistuje nic, co by zamezovalo pohromám tohoto světa, kromě víry v Jedinost a Jedinečnost Boží. Právě kvůli tomu je prosba těch, jež zasáhla pohroma, spojena s tewhídem, jako je tomu v případě prosby proroka Júnuse/Jonáše, mír s ním. Člověk, který byl zasažen pohromou nemůže poprosit tou samou prosbou, jakou se k Alláhu obracel i Júnus, aniž by mu z jeho obtíží Alláh neulehčil, kvůli tewhídu.

Pro člověka zasaženého pohromou není nic více ohavného a strašlivého, nežli přidružování k Alláhu (arab. شرك širk). Nic jej nemůže před pohromou zachránit, kromě tewhídu, to je útočiště pro Boží tvory, jejich úkryt, jejich pevnost a jejich pomoc.[9]

Ona Júnusova, mír s ním, prosba, kterou Ibnu l-Kajjim vzpomíná, je zaznamenána v Koránu a zní:

لَّا إِلَـٰهَ إِلَّا أَنتَ سُبْحَانَكَ إِنِّي كُنتُ مِنَ الظَّالِمِينَ

Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým! (Anbijá´: 87)

Ibnu l-Kajjim ohledně jedné krátké a známé formulky zikru pravil:

„Kdokoli se cítí více ustaraný a smutný, nechť opakuje slova لا حول و لا قوة إلا بالله „lá hawle we lá kúwete illá billáh,“ tj. „není moci ani síly, kromě u Alláha.[10]

Šejch Ibn 'Usejmín praví:

Pokud cítíš, že se tvůj stav zhoršil, vzchop se pokáním a snahou přiblížit se k Alláhu, pros Ho o odpuštění a o pevnou podporu setrvat na přímé cestě. Nebuď lhostejný a neříkej, že dá-li Alláh, tvá víra vzroste. Naopak – začni ihned! Již od momentu, kdy cítíš, že jsi ochořel, musíš začít užívat lék.[11]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم své následovníky naučil prosbu, kterou se mají obracet k Alláhu, aby je pohrom ušetřil. Zní takto:

بسم الله الذي لا يضر مع اسمه شيء في الأرض و لا في السماء و هو السميع العليم.

Bismi ´lláhi llezí lá jadurru me'a ´smihi šej´un fi l-ardi we lá fi s-semá´i we huwe s-semí'u l-'alím,“ tzn. „Ve jménu Alláha, s Jehož jménem neuškodí nic ani na zemi ani na nebi a On je Všeslyšící, Všeznající.[12]

Prorok صلى الله عليه و سلم také naučil své následovníky, jak si mají připomínat Alláha v těžkých časech, když už pocítí v srdci těžkost. Mají opakovat slova:

لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ الْعَظِيمُ الْحَلِيمُ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ السَّمَوَاتِ، وَرَبُّ الأَرْضِ، وَرَبُّ الْعَرْشِ الْكَرِيمِ

Lá iláhe ille ´lláhu l-'azímu l-halímu, lá iláhe ille ´lláhu Rabbu l-'arši l-'azími, lá iláhe ille ´lláhu Rabbu s-semáwáti we Rabbu l-ardi we Rabbu l-'arši l-kerím,“ Tj. „Není božstva kromě Alláha, Ohromného, Blahosklonného, není božstva kromě Alláha, Pána Trůnu Ohromného, není božstva kromě Alláha, Pána nebes, Pána země a Pána Trůnu Vznešeného.[13]

Od Anase رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil o ulehčení z těžkostí těmito slovy:

اللهم لا سهلَ إلا ما جعلتَه سهلاً وأنتَ تجعلُ الحزنَ إذا شئتَ سهلاً

Alláhumme lá sehla illá má dže'alte sehlen we ante tedž'alu l-husna izá ši´te sehlan,“ tj. „Ó Alláhu, není nic snadného, krom toho, co Ty snadným učiníš. A Ty jsi věru Schopen učinit i tuto nesnáz, budeš-li chtít, snadnou.[14]

Podle Abú Hurejry رضي الله عنه se Posel Boží صلى الله عليه و سلم utíkal před nesnázemi tohoto světa k Alláhu těmito slovy:

اللهمَّ إني أعوذُ بكَ من جارِ السُّوءِ، ومن زوجٍ تشيِّبني قبلَ المشيب، ومن ولد يكونُ عليّ رَبّاً، ومن مال يكونُ عليّ عذاباً، ومن خليلٍ ماكر عينَه تراني، وقلبُه يرعاني؛ إن رأى حسنة دفنها، وإذا رأى سيّئةً أذاعها

Alláhumme inní a'úzu bike min džári s-sú´i we min zewdži tešíbuní kable l-mešíb we min weledi jekúnu 'alejje rabben we min máli jekúnu 'alejje 'azáben we min mákiri 'ajnehu terání we kalbuhu jer'ání, in ra´á hasenetun defenehá we iz re´á sejji´etu izá'ahá,“ tj. „Ó Alláhu, utíkám se k tobě před zlým sousedem, před manželkou, kvůli které předčasně zešedivím, před potomkem, který se nade mnou stane pánem, před majetkem, který se pro mne stane trestem a před klamným druhem, jehož oko mne stále pozoruje a jehož srdce o mne stále rozmýšlí, který když uvidí něco dobrého, skryje to a když uvidí něco špatného, rozhlásí to.[15] Tento hadís také odhaluje hloubku porozumění v tom, co bylo označeno za nesnáze a pohromy, hodné Boží ochrany před nimi.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také naučil svou ummu prosbu, kterou má odříkávat, pokud ucítí tíseň a smutek. 'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه doporučil prosit o rozptýlení tísně těmito slovy:

اللهم إني عبدك ابن عبدك ابن أمتك ناصيتي بيدك ، ماضِ في حكمك ، عدل في قضاؤك ، أسألك بكل اسم هو لك سميت به نفسك أو أنزلته في كتابك ، أو علمته أحداً من خلقك أو استأثرت به في علم الغيب عندك أن تجعل القرآن ربيع قلبي ، ونور صدري وجلاء حزني وذهاب همي

Alláhumme inní 'abduke ´bnu 'abdike we ´bnu 'ametike násíjetí bijedike mádin fí hukmike 'adlun fí kadáike, as´eluke bikulli huwe leke sammejte bihi nafsike, anzelte fí kitábike aw 'allemte ahaden min chalkike aw isteserte bihi fí 'ilmi l-ghajbi an tedž'ala l-Ku´rána rabí'a kalbí we núra sadrí we džellá´a hazní we zehhába hemmí,“ tj. „Ó Alláhu, jsem Tvým služebníkem, synem Tvého služebníka a Tvé služebnice, můj osud je ve tvých rukou. O mně se provádí Tvé nařízení. Tvůj rozsudek vůči mně je spravedlivý. Prosím Tě, každým Tvým jménem, kterým jsi sám Sebe nazval, nebo jsi zjevil ve Své Knize, nebo jsi je naučil některé z Tvých stvoření, nebo jsi je nechal pro Sebe, abys učinil Korán jarem mého srdce, světlostí mého zraku, leštidlem mého smutku a zahnáním mé starosti a utištění mého!aby mu Alláh neodstranil jeho starost, smutek a utištění a nahradil je radostí.[16]

ِAsmá´ bint 'Umejs رضل الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosíval také:

اللَّهُ اللَّهُ ربِّي لا أشرِك بهِ شيئًا

Alláhu Alláhu Rabbí lá ušriku bihi šej´an,“ tj. „Alláh, Alláh jest mým Pánem, nepřidružuji k Němu ničeho.[17]

Ibn 'Abbás رضل الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se obracel ke svému Pánu slovy:

لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ الْعَظِيمُ الْحَلِيمُ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ، لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ رَبُّ السَّمَوَاتِ، وَرَبُّ الأَرْضِ، وَرَبُّ الْعَرْشِ الْكَرِيمِ

Lá iláhe ille lláhu l-'azímu l-halím, lá iláhe ille lláhu rabbu l-'arši l-'azím, lá iláhe ille lláhu rabbu s-semáwáti we l-ard we rabbu l-'arši l-kerím,“ tj. „Není božstva kromě Alláha Ohromného Shovívavého, není božstva kromě Alláha, Pána Trůnu Ohromného, není božstva kromě Alláha, Pána Trůnu Šlechetného.[18]

Abú Bekra رضل الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم doporučit i tato slova:

اللَّهُمَّ رَحْمَتَكَ أَرْجُو فَلاَ تَكِلْنِي إِلَى نَفْسِي طَرْفَةَ عَيْنٍ وَأَصْلِحْ لِي شَأْنِي كُلَّهُ لاَ إِلَهَ إِلاَّ أَنْتَ

Alláhumme rahmeteke ardžú felá tekilní ilá nefsí tarfete 'ajnin we aslih lí ša´ní kullehu, lá iláhe ille ante,“ tj. „Ó Alláhu, Tvá milost je tím, oč prosím, nenechej mne napospas sobě samému ani na okamžik a naprav všechny mé záležitosti, není božstva kromě Tebe.[19]

4. Nepropadat zoufalství a beznaději a nalézat i v nejhorším to dobré.

Alláh navždy zachoval slova, která v nejtěžší chvíli pronásledování pronesl Posel Boží صلى الله عليه و سلم svému nejvěrnějšímu příteli Abú Bekrovi:

لَا تَحْزَنْ إِنَّ اللَّـهَ مَعَنَا

Nermuť se, vždyť Bůh je s námi! (Tewba: 40)

Emoce jsou přirozenou lidskou vlastností a důkazem našeho člověčenství, pravý a realistický přístup nespočívá v tom, že je vytlačíme ze svého života. Není nic špatného na tom, projevit je, není, nicméně je bláhové a krajně nemoudré nechat se jimi vláčet. Je rozdíl mezi smutkem a tísní v srdci, provázenou tichým pláčem oka a nezvladatelnou hysterií, provázenou bědováním, naříkáním a sténáním.

Uvádí se, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم plakal, protože byl smutný, či nějak jinak dojat nebo pohnut, nicméně nikdy hlasitě nesténal a nevzlykal, nikdy se jeho pláč neprojevil více, nežli výrazem v tváři a slzami v očích. Ze svého lidského milosrdenství plakal, když zemřel jeho malý synek Ibráhím. Plakal, když umírala jeho malá vnučka, dcera jeho zesnulé dcery Zejneb. Držel ji v náruči, objímal ji svými pažemi z lítosti a soucitu s ní. Plakal, když na lepší svět odešel jeden z prvních muslimů a jeden z jeho nejbližších přátel, Osmán ibn Mez'ún. Plakal, když přišel ke hrobu jedné ze svých dcer, které vlastně všechny, až na Fátimu, sám přežil. Plakal však také dojetím, když mu 'Abdulláh ibn Mes'úd recitoval prvních jedenačtyřicet veršů ze súry an-Nisá a také z pohnutí, které občas pocítil při noční modlitbě. [20]

Abú Mes'úd al-Balchí o té druhé podobě smutku pravil: „Kdokoli je zasažen pohromou a roztrhne si oděv či se udeří do prsou (tj. ze zoufalství či smutku), jakoby se chopil kopí a zamýšlel bojovat se svým Pánem, Vznešeným a Mocným.[21]

Propadat smutku a beznaději je totiž jednou z léček prokletého šejtána, o němž Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja napsal:

Nic není šejtánovi milé tolik, jako smutný věřící.[22]

Podle Ibnu l-Kajjima je nejlepším lékem na smutek a neupevnější oporou v nesnázích pevná víra v předurčení Boží:

Smutek a trudomyslnost budou odstraněny, pokud si Boží služebníci uvědomí, že nevládnou žádnou mocí, díky níž by se mohli vyhnout tomu, co je předurčeno, že se stane, anebo díky níž by se mohli domoci toho, co jim naopak souzeno není.[23]

'Abdulláh ibn 'Amr رضي الله عنهما také poradil jednoduchý způsob, který pomáhá vypořádat se s nezdary a nepohodlím: „Pokud ti Alláh něco odejme, zaměstnej sám sebe něčím jiným, abys na to nemusel myslet.[24]

Šejch Ibn 'Usejmín pravil:

Člověk by správně měl být optimistický, radovat se z toho dobrého, co vidí a neměl by na to, co ho v životě na tomto světě čeká, nahlížet černě a zoufale, aby se stal ustaraným a ztratil naděje.[25]

Také řekl:

„Zkus se držet dál od všeho, co způsobuje tvé starosti, smutek a hoře, aby ses vždy cítil uvolněně a nepozoroval v hrudi žádnou tíseň, odevzdávaje se Alláhu.“ [26]

5. Být spokojen s tím, čeho se mi dostalo a vážit si toho.

Seláma ibn 'Ubejdilláh ibn Mihsan al-Chatmí vyprávěl, že jeho otec slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنْ أَصْبَحَ مِنْكُمْ آمِنًا فِي سِرْبِهِ مُعَافًى فِي جَسَدِهِ عِنْدَهُ قُوتُ يَوْمِهِ فَكَأَنَّمَا حِيزَتْ لَهُ الدُّنْيَا

Kdokoli z vás se ráno vzbudí v bezpečí svého domu, při zdraví svého těla a s dostatkem jídla na celý den, jakoby obdržel ziskem celý tento svět![27]

Prorok Dáwúd/David, mír s ním, se dotázal svého Pána: „Jaké je nejmenší ze tvých požehnání?“ Alláh mu jako odpověď zjevil: „Nadechni se!“ Dáwúd se zhluboka nadechl a Alláh mu pravil: „Toto je to nejmenší z Mých požehnání, které jsem ti uštědřil.[28]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Zdraví je nejhodnotnějším dobrodiním, kterým může Alláh Svého služebníka zahrnout, nejštědřejším darem, nejhojnějším blahobytem. Ba ještě více, zdraví je tím nejcennějším darem bez výjimky, proto se také pro toho, komu bylo tohoto štěstí dopřáno, sluší, aby o tento dar pečoval, strážil si ho a chránil ho před škodou.[29]

Jednou se 'Abdulláha ibn 'Amra ibnu l-'Ás رضي الله عنهما jistý muž dotázal: „Což nejsme jedněmi z chudobných přesídlenců?“ Odpověděl: „Máš manželku, ke které můžeš jít?“ Dotyčný odpověděl: „Ano, mám.“ 'Abdulláh se zeptal: „A máš dům, ve kterém můžeš bydlet?“ „Ano, mám,“ řekl dotyčný. 'Abdulláh na to odvětil: „Potom jsi jedním z bohatých.“ „Mám dokonce i sluhu,“ dodal muž. 'Abdulláh mu odvětil: „Tak to jsi potom král![30]

Čtyři věci podle našich zbožných předků bohatě přispívají ke štěstí na tomto světě: zbožná manželka, prostorný domov, zbožný soused a pohodlný dopravní prostředek. 

Ibnu l-'Usejmín pravil:

Jedním z požehnání Alláha vůči služebníkovi je to, že mu zaručí spokojenost ať už s jeho příbytkem, oblečením, dopravními prostředky či dětmi. Protože dokud bude člověk spokojen s tím, co mu Alláh nadělil, nikdy nepřestane být bohatý.[31]

Ar-Rabí'a ibn Anas pravil: „Znakem Boží lásky je hojné vzpomínání Alláha, protože nikdy nebudeš nic milovat, aniž bys to často nevzpomínal. Znakem víry je upřímnost v dobrém činu konaném skrytě i veřejně k potěše Boží. A znakem vděčnosti je spokojenost s Božím předurčením a odevzdání se Jeho rozhodnutí.[32]

Jahjá ibn Mu'áz byl otázán, kdy služebník dosáhne stupně spokojenosti. Odvětil: „Stupně spokojenosti dosáhne tehdy, když u sebe vybuduje čtyři pilíře, základy, podle kterých bude jednat se svým Pánem a potom svému Pánu řekne: „Pokud mne obdaříš něčím, já to přijmu a pokud mi něco odepřeš, budu i přesto spokojen. Pokud mne necháš napospas, já Tě budu i přesto nadále uctívat a když mne vyzveš, já na Tvou výzvu odpovím.[33]

6. Chválit Alláha za zlé stejně jako za dobré.

Tento stupeň následuje po předchozím, je jeho implikací, prohloubením a rozvinutím.

Fudajl ibn 'Ijjád pravil: „Služebník neokusí opravdovou víru, dokud nezačne pohromu považovat za požehnání a blahobyt či hojnost za pohromu a dokud nezačne nenávidět to, že je chválen za své uctívání Alláha.[34]

Toto je vysvětleno příklady ze života zbožných předků:

‘Abdurrahmánu ibn ‘Awfovi رضي الله عنه bylo jednou, když se postil, přineseno jídlo na přerušení půstu. Řekl: „Mus'ab ibn 'Umejr byl lepší, nežli já. Když byl zabit, zabalili jsme jej do jeho vlastního kabátce namísto roucha. Pokud jsme mu přikryli hlavu, vyčuhovaly mu nohy, pokud jsme mu přikryli nohy, vyčuhovala mu hlava. Byl zabit i Hamza a i on byl lepší, nežli já. A potom nám bylo po čase dáno ohromné světské bohatství a my jsme se začali obávat, že odměna za naše dobré skutky nám byla urychlena už na tomto světě.“ A potom začal plakat natolik, že i zapomněl na svou večeři." [35] 

Abu d-Dardá´ رضي الله عنه pravil: „Miluji smrt, protože se mi stýská po mém Pánu, miluji chudobu, protože mne činí skromným před mým Pánem a miluji chorobu, protože mne vykupuje z mých hříchů.[36]

Kádí Šurejh řekl: „Když na mne dopadne nějaká pohroma, chválím Alláha hned čtyřikrát – chválím Ho za to, že není horší, než mohla být, chválím Ho za to, že mne obdařil trpělivostí, s níž ji přečkám, chválím Ho za to, když mne přivede k prosbám a naději o odměnu a chválím Ho za to, že touto pohromou mne nezasáhl v náboženství.[37] Tj. že nezpůsobil, že jsem se stal nevěřícím poté, co jsem byl věřícím.

Abú Hafs al-Fellás řekl Jahjovi ibn Sa'ídovi v době, kdy Jahjá trpěl těžkou chorobou: „Ať ti Alláh dá cítit se lépe!“ Jahjá mu však odpověděl: „Cokoli je milejší Alláhu, je milejší i mně.[38]

Takové lidi Posel Boží صلى الله عليه و سلم označil jako الحمادون al-hammádún, tedy ti, kteří Alláha bez ustání chválí, v časech zlých stejně jako v časech dobrých:

أفضل عباد الله تعالى يوم القيامة الحمادون

Věru nejlepšími ze služebníků Božích budou v Den Zmrtvýchvstání al-hammádún.[39]

V jiném hadísu od Anase رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ إِنَّ اللَّهَ لَيَرْضَى عَنِ الْعَبْدِ أَنْ يَأْكُلَ الأَكْلَةَ فَيَحْمَدَهُ عَلَيْهَا أَوْ يَشْرَبَ الشَّرْبَةَ فَيَحْمَدَهُ عَلَيْهَا

Věru Alláh je vskutku spokojen se služebníkem, který za každým soustem, když jí, nebo za každým douškem, když pije, chválí za ně Alláha.[40]

7. Obrátit se se svým smutkem k Alláhu a nikoli k lidem.

Pokud už smutek nemůžeme vydržet, nestěžujme si lidem.

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه vyprávěl že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ نَزَلَتْ بِهِ فَاقَةٌ فَأَنْزَلَهَا بِالنَّاسِ لَمْ تُسَدَّ فَاقَتُهُ وَمَنْ نَزَلَتْ بِهِ فَاقَةٌ فَأَنْزَلَهَا بِاللَّهِ فَيُوشِكُ اللَّهُ لَهُ بِرِزْقٍ عَاجِلٍ أَوْ آجِلٍ

Kdokoli je zasažen nouzí a začne se kvůli ní doprošovat lidí, toho nouze nikdy nepomine. A kdokoli je zasažen nouzí a začne úpěnlivě prosit Alláha, tomu Alláh poskytne živobytí, dříve nebo později.[41]

Z tohoto důvodu imám Ahmed ibn Hanbel ohledně trpělivého snášení chudoby a nouze pravil: „Trpělivé snášení chudoby ustavuje úroveň, které dosáhnou jen výjimeční.[42] Také řekl: „Nic jako chudoba neexistuje. Víš vůbec, co je to trpělivé snášení nouze?[43]

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vedl modlitbu a když na ranní modlitbě recitoval verš citující Proroka Júsufa/Josefa, mír s ním:

قَالَ إِنَّمَا أَشْكُو بَثِّي وَحُزْنِي إِلَى اللَّـهِ وَأَعْلَمُ مِنَ اللَّـهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Řekl: „Žaluji zármutek svůj i lítost jedině Bohu a vím od Boha to, co vy nevíte.“ (Júsuf:86), rozplakal se tak, že zvuk jeho vzlykání bylo slyšet i v posledních modlitebních řadách. [44]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Jen ignorant si stěžuje lidem na Alláha, zatímco ten, kdo je skutečně duchem přítomen, si stěžuje pouze Alláhu Jedinému.“ [45]

8. Připomínat si největší pohromu ummy, vedle které se všechny ostatní zdají nicotnými.

'Attá ibn Abí Rebbáh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zpravil svou ummu o tom, že tou největší kalamitou je pro všechny muslimy jeho smrt:

إذا أصيب أحدكم بمصيبة فليذكر مصيبته بي فإنها أعظم المصائب

Pokud je někdo z vás postižen pohromou, nechť si vzpomene na největší pohromu, která ho zasáhla kvůli mně.[46]

Matka věřících 'Áiša رضي الله عنه popisuje události, které následovaly krátce po smrti Božího Posla صلى الله عليه و سلم: 

Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم zemřel, Abú Bekr رضي الله عنه byl právě na místě zvaném a as-Suna nebo al-'Álíja. 

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه se zastavil a řekl: „Při Alláhu! Posel Boží صلى الله عليه و سلم není mrtev!“ Dodal: „Alláh ho zajisté vzkřísí a on utne ruce a nohy oněch mužů!“ 

Abú Bekr se vrátil a odkryl tvář Božího Posla صلى الله عليه و سلم, políbil jej a řekl: „I svou matku i svého otce bych dal za tebe, byl jsi dobrý za života a po smrti také. Při Alláhu, v Jehož rukou je můj život, Alláh ti nedá okusit smrti dvakrát.“

Poté vyšel ven a řekl Omarovi: „Ty, kterýs přísahal, neunáhluj se!“

Omar se během Abú Bekrových slov posadil.

Abú Bekr pak chválil a velebil Alláha, načež pravil: „Věru tak! Kdo uctíval Muhammed, pak Muhammed je mrtev, avšak kdo uctíval Alláha, pak Alláh je Živý a nikdy nezemře!“

Poté recitoval slova Boží:

وَمَا جَعَلْنَا لِبَشَرٍ مِّن قَبْلِكَ الْخُلْدَ ۖ أَفَإِن مِّتَّ فَهُمُ الْخَالِدُونَ

Žádnému ze smrtelníků, kteří před tebou byli, jsme nesmrtelnost nedali. A jestliže ty zemřeš, budou snad oni nesmrtelní? (Zumer: 30)

A také:

وَمَا مُحَمَّدٌ إِلَّا رَسُولٌ قَدْ خَلَتْ مِن قَبْلِهِ الرُّسُلُ ۚ أَفَإِن مَّاتَ أَوْ قُتِلَ انقَلَبْتُمْ عَلَىٰ أَعْقَابِكُمْ ۚ وَمَن يَنقَلِبْ عَلَىٰ عَقِبَيْهِ فَلَن يَضُرَّ اللَّـهَ شَيْئًا ۗ وَسَيَجْزِي اللَّـهُ الشَّاكِرِينَ

Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? Ten, kdo se obrátí nazpět, neuškodí tím vůbec Bohu, ale Bůh odmění ty, kdož byli vděční (Áli 'Imrán:144).[47]

__________________________________________________

[1] Viz as-Sabru we š-šukr, str. 13.

[2] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/164.

[3] Viz Ibid., 2/215-216.

[4] Na autoritu Džábira ibn 'Abdilláha رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu 2404 jako gharíb; al-Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 4/400; Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 5484 a v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2206.

[5] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 3/309.

[6] Viz Šerhu s-sunna, str. 346.

[7] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2516 jako hasan sahíh; a jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-džámi', hadís č. 7957.

[8] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 3/174.

[9] Viz al-Fewáid, str. 96.

[10] Viz Zádu l-me'ád, 4/183.

[11] Viz Tefsíru súreti n-Nisá, 2/53.

[12] Hadísy o tom zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, 4/323; at-Tirmizí v Sunenu, 5/465; a Ibn Mádža v Sunenu, 2/332.

[13] Hadís je muttefekun 'alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6346; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2730, na autoritu 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما.

[14] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 2427. Jako sahíh podle podmínek Muslima jej doložil i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/902, hadís č. 2886.

[15] Zaznamenal at-Taberání v ad-Du'á, hadísy č. 1339 a 1425; ad-Dejlemí v Musnedu l-Firdews, 1/1/183; Ibn Abí Šejba v al-Musannef, 10/450. Jako hasan doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3137.

[16] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/391. Jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/198.

[17] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/395.

[18] Muteffakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6356; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2730.

[19] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5090.

[20] Podrobněji jednotlivé případy rozpracovává Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me'ád, 1/187.

[21] Viz Fajdu l-Kadír, 3/230.

[22] Viz Taríku l-hidžretejn, 1/418.

[23] Viz at-Tibbu n-nebewí, str. 236.

[24] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Terbíjetu n-nefs, str. 70.

[25] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/115-116.

[26] Viz Šerhu Bulúghi l-merám, 3/532-533.

[27] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2346 jako hasan gharíb.

[28] Od Ibn Abi d-Dunjá uvádí Ibnu l-Kajjim v 'Uddetu s-sábirín we zechíretu š-šákirín, str. 70.

[29] Viz Zádu l-me'ád, 4/196.

[30] Uvádí Muslim v Sahíhu jako součást hadísu č. 2979.

[31] Viz Šerhu Bulúghi l-merám, 6/272.

[32] jej Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/227.

[33] Viz Ibid., 2/172.

[34] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 8/434.

[35] Uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1275.

[36] Zaznamenal al-Kurtubí v at-Tezkira, 1/84.

[37] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 4/105. Uvádí jej i Ibn Redžeb v Medžmú'u r-resáil, 3/155.

[38] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 9/182.

[39] Jako část delšího hadísu na autoritu 'Imrána ibn Husajna رضي الله عنه zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/434, jako merfú'. Jako sahíh s vypravěči splňujícími podmínky obou šejchů ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1584.

[40] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2734.

[41] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2326, jako hasan sahíh gharíb.

[42] Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 14/392.

[43] Viz Menákibu Ahmed, str. 70.

[44] Uvádí Ibn Tejmíjja v Medžmú'u l-fetáwá, 10/274.

[45] Viz al-Fewáid, str. 114.

[46] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/40; Ibn Sa'd v at-Tabakát, 2/275; a al-Asbahání v Achbáru Asbahán, 1/158. Jako sahíh li ghajrihi jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1106.

[47] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, k hadísu č. 3418.