PĚSTĚNÁ NEVĚDOMOST - 4. DÍL: CESTA Z KRIZE

Společným jmenovatelem toho, proč jsou lidé postmoderní doby náchylnější k manipulaci (jakéhokoli druhu, nemusí se nutně jednat o jejich vztah k islámu a muslimům), než jejich předkové, navzdory proklamované modernizaci a stále větší otevřenosti ve všech ohledech lidské činnosti a života, je jejich duchovní a společenskovědní negramotnost, pramenící z redukce, nebo rovnou neexistence transcendentálního rozměru v jejich vlastním životě.
Společnost a společenské vazby ve chvíli, kdy odstraníme transcendentální rozměr naší existence, připomínají zašmodrchanou soustavu lan s jedním středem, který se sám pohybuje naprosto nepředvídatelným způsobem. Lana symbolizují jednak vazby mezi lidmi na základě jejich vzájemných sympatií a averzí, koupě a prodeje, potřebnosti a důležitosti, spojenectví a antagonizmů, a jednak stále napjatější a stále křehčí vzájemnou koherenci postmoderní společnosti. Celek je naprosto nepřehledně zašmodrchán tak, že nikdo neví, kde je začátek a konec, které lano je které. Tak jedni zoufale tahají na jednu stranu a jiní škubou v protisměru, chodí stále rychleji dokola v bludném kruhu až do chvíle, kdy se nějaká lana vyvlečou, nebo přetrhnou a aktéři dění pak poletí zničující odstředivou silou pryč, do neznáma, každý na jinou stranu.
Tato neexistence duchovní gramotnosti plodí každým okamžikem ty nejroztodivnější a nejšílenější rádoby vědecké hypotézy a rádoby náboženské filozofie a duchovní cesty. Věřit v posvátný determinizmus genů, v mysteriózní vznik světa náhodou, v komunikaci s duchy, nebo mimozemšťany, věřit na různé povídačky o energiích a převtělování, na různá dechová a jiná cvičení vykradená z východních náboženských nauk a zbavená jejich přirozeného náboženského kontextu je vlastně daleko více naivní a absurdní, než to, že naši dávní raně středověcí předkové věřili na víly a skřítky - ani ne tak proto, že to vše je stejně falešné, ale spíše proto, že takové přesvědčení je zcela zbaveno svého původního umístění a souvislosti, neboť je zakoupené v duchovní zastavárně se zcizeným zbožím, kde se vedle těchto orientálních cetek povaluje i křížek po prababičce a logaritmické pravítko po tatínkovi. Transcendentální rozměr, který hledáme, je něco zcela jiného. Jde o rámec, který lidská přirozenost bez obtíží přijímá a zároveň podle kterého může fungovat celá společnost, rámec týkající se postoje k životu a světu, týkající se posledních a posmrtných věcí člověka, etiky, mezilidských vztahů i právní legitimity ve všech úrovních významu všech těchto zmíněných pojmů.
Díky znovunalezení tohoto transcendentálního rozměru může ve společnosti opět existovat jasně svítící maják, kterým se všechny věci poměřují, nejdokonalejší, ale stále ještě naprosto reálný a hmatatelný ideál, ke kterému všichni směřují a o který všichni usilují. Posedlou dobu, kdy namísto tohoto majáku existovala jen skupina lidí přetahujících se o složitou a mrskající se soustavu zašmodrchaných lan, je možno navždy nechat za sebou a navěky rozetnout gordický uzel vzájemného využívání a podbízení se.
Tento nezbytný transcendentální rozměr může poskytnout právě islám a choroby postmoderní společnosti jsou léčitelné pomocí „medikamentů“ z Koránu a Sunny v pochopení prvních generací muslimů, správně definovanými, připravenými a dávkovanými fundovanou, zodpovědnou a moudrou islámskou osvětou.
Pokud postmoderní společnost projeví ochotu k jinému pohledu a přehodnotí své základní postuláty a programy, kterými se řídí tak, aby byly v souladu s tím, co seslal Stvořitel všehomíra lidstvu prostřednictvím posledního Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم, dosáhne rovnováhy mezi možností a jistotou, mezi tradicí a pokrokem, mezi světským a duchovním, mezi generací odcházející i generací nastupující, mezi právem jednotlivce i právem společnosti. Toto ani není možno realizovat jinou cestou. Legrace skončila a všichni cítíme, že stav, ve kterém se postmoderní společnost nachází, není zdravou normou, ale nebezpečnou, život ohrožující diagnózou, takže se ani příliš jiných možností léčby, kromě tohoto „radikálního řezu“ nenabízí.
Říkám-li, že islám je řešení, neříkám tak proto, že jde o výstižné heslo, zaklínadlo a slogan z transparentů islámských aktivistů v muslimských zemích, starý již několik desetiletí, ale proto, že islám v sobě všechna navrhovaná řešení dokonale spojuje, o čemž se každý, kdo má tu vůli a čas, může přesvědčit studiem jeho autentických zdrojů.
Slovy Božími:
فَلِذَلِكَ فَادْعُ وَاسْتَقِمْ كَمَا أُمِرْتَ وَلا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ وَقُلْ آمَنْتُ بِمَا أَنْزَلَ اللَّهُ مِنْ كِتَابٍ وَأُمِرْتُ لأعْدِلَ بَيْنَكُمُ اللَّهُ رَبُّنَا وَرَبُّكُمْ لَنَا أَعْمَالُنَا وَلَكُمْ أَعْمَالُكُمْ لا حُجَّةَ بَيْنَنَا وَبَيْنَكُمُ اللَّهُ يَجْمَعُ بَيْنَنَا وَإِلَيْهِ الْمَصِيرُ
Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení jejich, nýbrž rci: „Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.“ (Šúrá:15)
Jedině pak může nyní zmatená společnost znovu nalézt ztracený mír a harmonii a rozsvítit onen maják, který každému ukáže cestu.