PĚT DRUHŮ ZLA S BEZPROSTŘEDNÍMI NÁSLEDKY, DÍL IV.

Ohledně zla úroku

V některých alternativních verzích vystupuje i zlo, zasluhující zvláštní pozornost, byť ho lze spojit se zlem nezákonného přivlastňování si cizího majetku. Jedná se o zlo úroku, rozšířené v dnešní době po celém světě. A Alláh nás před ním chraň.

Vznešený Alláh praví:

وَإِن مِّن قَرْيَةٍ إِلَّا نَحْنُ مُهْلِكُوهَا قَبْلَ يَوْمِ ٱلْقِيَـٰمَةِ أَوْ مُعَذِّبُوهَا عَذَابًا شَدِيدًا ۚ كَانَ ذَٰلِكَ فِى ٱلْكِتَـٰبِ مَسْطُورًا

A nebylo města bezbožného, jež bychom nebyli zahubili či trestem strašným nepotrestali přede dnem zmrtvýchvstání; a takto je to napsáno v Knize původní. (Isrá: 58)

'Abdulláh ibn Mes'úd رضي الله عنه dodává: „Pokud se obyvatelé nějakého místa oddají smilstvu a úroku, Alláh svolí, aby bylo dané místo zničeno.[1]

Vznešený Alláh pravil:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ وَذَرُوا۟ مَا بَقِىَ مِنَ ٱلرِّبَوٰٓا۟ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ فَإِن لَّمْ تَفْعَلُوا۟ فَأْذَنُوا۟ بِحَرْبٍ مِّنَ ٱللَّـهِ وَرَسُولِهِۦ ۖ وَإِن تُبْتُمْ فَلَكُمْ رُءُوسُ أَمْوَٰلِكُمْ لَا تَظْلِمُونَ وَلَا تُظْلَمُونَ

Vy, kteří věříte, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky lichvy, jste-li věřícími! Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho. Jestliže však se kajícně obrátíte, pak vám zůstane váš kapitál - a nebudete tím škodit a nebudete tím poškozeni. (Bekara: 278-279)

At-Tíbí praví: „Úrok je u Alláha ještě horším proviněním, nežli cizoložství, protože člověk při něm vědomě porušuje Boží Zákon svým rozumem i činem. Proto Vznešený v souvislosti s tímto hříchem varuje naprosto jedinečným způsobem: Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho. (Bekara: 279)“ [2]

Al-Munáwí k tomu dodává:

Válka je velká věc a zde je použita jako metonymie intenzifikace zákazu. Ohavnost smilstva z hlediska rozumu i Božího Zákona je očividná každému. Je to hřích zbavující oděvu studu. Úrok je ještě horším a závažnějším hříchem, protože útočí přímo na Alláhem stanovená pravidla. Smilstvo rozežírá společnost zvnějšku, zatímco úrok ji rozežírá zevnitř.[3]

Berá´ ibn 'Ázibرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم proto ohledně úroků pravil:

الرِّبا اثنان وسبعون بابًا، أدناها مثلُ إتيانِ الرَّجلِ أمَّه، وإنَّ أربى الرِّبا استطالةُ الرَّجلِ في عِرضِ أخيه.

Úrok má dvaasedmdesát bran a nejméně závažný z nich je jako když muž smilní se svou vlastní matkou. A nejzávažnější je, když člověk nepřestává ubírat z důstojnosti svého bratra.[4]

Al-Munáwí dále vysvětlil ubírání z důstojnosti takto:

Ubírání z něčí důstojnosti znamená brát si na dotyčném více či hanit ho více, než kolik zasluhuje a kolik dovolují jeho nedostatky. Takové jednání se podobá úroku a lichvě a je ještě horší, protože osobní čest a vlastní důstojnost bývá každému soudnému a Zákona znalému jedinci ještě dražší, než pouhý majetek. Z tohoto důvodu okamžitě přichází také pevně daná šarí'atská sankce právě na toho, kdo přímo napadá čest druhých, na rozdíl od toho, kdo si přisvojuje část cizího majetku nepřímo lichvou a úrokem.[5]

Na jiném místě říká Alláh:

ٱلَّذِينَ يَأْكُلُونَ ٱلرِّبَوٰا۟ لَا يَقُومُونَ إِلَّا كَمَا يَقُومُ ٱلَّذِى يَتَخَبَّطُهُ ٱلشَّيْطَـٰنُ مِنَ ٱلْمَسِّ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ قَالُوٓا۟ إِنَّمَا ٱلْبَيْعُ مِثْلُ ٱلرِّبَوٰا۟ ۗ وَأَحَلَّ ٱللَّـهُ ٱلْبَيْعَ وَحَرَّمَ ٱلرِّبَوٰا۟ ۚ فَمَن جَآءَهُۥ مَوْعِظَةٌ مِّن رَّبِّهِۦ فَٱنتَهَىٰ فَلَهُۥ مَا سَلَفَ وَأَمْرُهُۥٓ إِلَى ٱللَّـهِ ۖ وَمَنْ عَادَ فَأُو۟لَـٰٓئِكَ أَصْحَـٰبُ ٱلنَّارِ ۖ هُمْ فِيهَا خَـٰلِدُونَ

Ti,  kdož pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem. A to proto, že říkali: "Vždyť prodávání je podobné lichvě!" Bůh však dovolil prodávání a zakázal lichvu. Tomu, komu dostalo se varování od Pána jeho a který přestal s lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. Ti však, kdož vrátí se k lichvě, ti se stanou ohně obyvateli a budou v něm nesmrtelní. (Bekara: 275)

Ka'b al-Ahbár uvádí, že v některých předešlých písmech stálo: „V Soudný den stanou před Alláhem zpříma stojíce i zbožný i hanebník, kromě lichvářů pojídajícíchúroky. Ti budou vzkříšeni jako omámení šejtánským dotykem.[6]

Předpisy a poučení z předmětného hadísu

1. Tento hadís podle Sejjida Husejna al-'Affány ustavuje islámskoprávní pravidlo الجزاء من جنس العمل al-džezáu min džinsi l-'amel, tj. odměna, ať dobrá či zlá, odpovídá podstatě skutku. Kdo hledá živobytí, užívání a zábavu v tom, co je zakázáno, bývá potrestán tím, že dosáhne pravého opaku svého cíle. Kdo chce zakázanou cestou zlepšit kvalitu svého života, dosáhne toho, že se mu díky chorobám a pohromám povede o to hůře. [7]

Vznešený Alláh totiž praví:

وَجَزَٰٓؤُا۟ سَيِّئَةٍ سَيِّئَةٌ مِّثْلُهَا ۖ فَمَنْ عَفَا وَأَصْلَحَ فَأَجْرُهُۥ عَلَى ٱللَّـهِ ۚ إِنَّهُۥ لَا يُحِبُّ ٱلظَّـٰلِمِينَ 

A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje. (Šúrá: 40)

2. Tento hadís podle Muhammeda Amín aš-Šinkítího usvědčuje všechny malověrné, kteří odporují šarí'atským trestům, údajně středověkým, z krátkozrakosti jejich pohledů a omezenosti jejich úsudků. [8] Hadís totiž předkládá podoby zla, které se jistým způsobem dotýkají základních nedotknutelných hodnot, chráněných Božím zákonodárstvím – víry, života, majetku, rozumu, rodové linie a cti. Jejich porušení odpadlictvím, vraždou, krádeží, smilstvem, konzumací alkoholu či urážkou na cti je v Šarí'i trestáno nezměnitelnými, velmi přísnými tresty kategorie الحدود al-hudúd. Ty zahrnují bičování i popravy.

Toto ještě více přibližuje soudobý učenec Omar Sulejmán al-'Aškar:

To ukazuje, že ti, kteří obviňují šarí'u islámu a tresty, které ona stanovuje, z přílišné tvrdosti a nelidskosti, dokazují totéž sami u sebe. To jejich smýšlení je zpátečnické a zaostalé, protože vede k nárůstu zločinů, jak dosvědčuje situace ze západních zemí, které přísné a exemplární tělesné tresty zrušily a následně zažily nárůst zločinnosti. Proto i odplatou trestem smrti za vraždu je chráněn a zachováván život, avšak pochopit to dokážou jen ti, kteří byli skutečně obdařeni rozumem. Pro poučení, že Koránem předepsané tresty nejsou ničím ukrutným, co příčí lidskosti, dostačuje připomenout soudobý vědecký příklad. Snad postačí i selektivnímu světovému svědomí, které sice nemůže vystát koránské tresty, ale klidným ho nechává rasismus, vykořisťování a ponižování jedněch národů jinými či rozsáhlé kriminální jevy jako organizovaný zločin apod., se kterými jinak zákon i svět jen velmi těžko bojuje.

- Po I. světové válce se rozšířila spotřeba drog, např. heroinu. Japonsko do té doby praktikovalo trest smrti za užívání a obchodování s drogami. Za tento zločin Japonci popravili jen dva lidi. Poté se drogy staly natolik rozšířené v ulicích tamních měst, že to stálo život tisíců japonských občanů.

- Zrušení trestu odtětí ruky za krádež mělo v Káhiře za následek rozmach kapsářských gangů do té míry, že člověk může být okraden i za bílého dne, což bylo dříve nemyslitelné. [9]

Jiné země, aby ochránily své občany před zločiny kriminálníků, tresty smrti či tělesné tresty znovu zavedly, jako například Indonésie, avšak stále se potýkají se strachem, aby nebyly na mezinárodním plénu ostouzeny jako zpátečnické, zejména ze strany západních zemí a to především proto, že jde o země muslimské.[10]

3. Tento hadís také ustavuje jako povinnost přikazování vhodného, zakazování zavrženíhodného, princip zabránit křivdě a zlu a úsilí o nápravu a spravedlnost.

Mahmúd Tewfík Muhammed Se'ad praví:

Těchto pět zničujících podob zla se odehrává přímo mezi námi, takřka kamkoli oko pohlédne. Věru k úmluvě Alláha a Jeho Proroka صلى الله عليه وسلم patří i příkaz bránit křivdícím a prostopášným, či těm, kteří se snaží lidi rozeštvávat mezi sebou, aby po zemi šířili zlo. Pokud tak neučiníme, Alláh dá, aby nad námi získali navrch naši nepřátelé. K tomuto také došlo a umma díky tomu zažila ponížení takové, že větší za dobu své existence nepamatuje. Důvodem je, že v naší ummě není plněna povinnost zamezit zkaženosti a zabránit nespravedlnosti. Ke změně nedojde, dokud se nezmění postoj naší ummy a ona si neuvědomí, že měnit zlo na dobro je životní nezbytností a islámským imperativem života na tomto světě, od něhož se nelze odvrátit. Měnit zlo na dobro má za cíl zlepšení podmínek pro život na tomto světě a pokrok této ummy, aby člověk mohl užívat všeho dobrého, co mu tento svět nabízí, aby žil v míru, pokoji a blahobytu pod zástavou islámu, tak, aby s ním byl Alláh spokojen." [11]

4. Tento hadís dokazuje pravdivost islámské zvěsti, o čemž Muhammed Sálih al-Munedždžid praví:

Pohlédni proto na skutečnost dnešní doby, která k tobě promlouvá současným jazykem. Pravdu děl Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Tvé srdce potvrzuje pravdivost toho, o čem hovoří Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم prostřednictvím tohoto zjevení. Sám vidíš stopy tohoto zla ve zkáze, kterou působí, v nemocech, které se díky němu šíří a v nespravedlivostech, které mocní páchají. Uvádí se, že postupuje už třetí vlna nákazy AIDS, avšak vyléčit se nedaří ani ty, kteří se nakazili během té první. Dokonce se ukazuje, že některé léčebné postupy dnes už proti nemoci nezabírají. Takový je trest Boží na zbloudilé lidstvo, které se vzpírá příkazu Vznešeného Alláha a Jeho Posla.[12]

5. Problémy, které umma zažívá, jsou Božím trestem za její neislámské chování a netřeba za ně stále obviňovat druhé, jak často bývá naším zvykem.

O tom Muhammed Júsuf Músá pravil:

Toto dnes zažíváme a potvrzujeme. Alláh nás zasahuje trestem takovým, že kdyby mezi námi nebylo vetchých starců, kojených nemluvňat a němých zvířecích tváří, sešlo by se všech těchto pět zlých charakteristik, kterým Posel Boží صلى الله عليه و سلم odporoval a před kterými věřící z řad muhádžirů varoval, v našem chování pohromadě. Přestali jsme odevzdávat zekát a začali se při tom opírat o zcestná dobrozdání a lživé proslovy. Rozšířilo se mezi námi smilstvo, ale začali jsme ho nazývat jinými jmény a ošetřili ho i v legislativě. Rozšířil se mezi námi podvod a nečestné jednání v mezilidských vztazích natolik, že se obchodníci a řemeslníci z našich řad stali v tomto oboru mistry. Odhodili jsme za záda souzení podle Knihy Boží a nahradili ho zákony opsanými od Francie či od jiných zemí. Boháči si začali stavět honosné vily a hrady, ač jinak kromě peněz nevládnou žádnou mocí, zatímco stvokám tisícům jiných, jejich bratrů ve víře v sousedství i nejtěsnějším okolí, kručí v břiše a bolí je žaludek od hladu. A navzdory tomu si stále myslíme, že jsme ti dobří, že stále ještě dodržujeme svou víru, její cestu, principy, pravidla a morálku!

Za tuto zradu víry a odhození pryč toho, co zavedl a uzákonil Alláh, za to, že neposkytujeme upřímnou radu ani pohlavárům, ani obyčejným lidem mezi námi, jsme se ocitli v těžké situaci, v závažných problémech a náš život se stal obtížným, naše potřeby nenaplněné a naše pachtění smutné. Nenapravíme ani své domoviny, ani svou víru, dokud se nebudeme řídit příkazy Božími od začátku do konce, anebo se náš stav k lepšímu nezmění. Již velký učenec Abú Hámid al-Ghazálí pravil: „Spatříš jakéhokoli obchodníka, jak provádí inventuru jednou měsíčně či ročně, aby věděl, zda je v zisku či ve ztrátě. Pokud je to ten první případ, děkuje Alláhu a snaží se svůj úspěch znásobit. Pokud je to ten druhý případ, pídí se po příčině svého neúspěchu a podruhé už se téže chyby nedopustí. Pokud se toto stane obchodníkovou zvyklostí, ani úspěch, ani neúspěch pro něj nebude víc, než jedna z proměnlivých věcí na tomto světě. Jak by potom neměl soudný a rozumný člověk účtovat sám se sebou každou noc a každou hodinu, aby mu neunikly příležitosti k dobrému činu během dne![13]

6. Tento hadís ukazuje jasnou cestu jak se vyhnout katastrofám a pohromám na tomto světě, neboť ony přicházejí kvůli hříchům, dají se přečkat jedině trpělivostí a dají se odvrátit jedině upřímným pokáním a opravdovou nápravou špatností v soukromém i veřejném životě.

Proslulý vykladač Koránu Muhammed al-Kurtubí pravil:

Říká se, že lidé jsou v bezpečí před katastrofami v každé takové zemi, která se vyznačuje čtyřmi rysy: tamní vládce je spravedlivý, tamní učenci následují přímou cestu, tamní veřejní činitelé a učenci přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, oddávají se studiu náboženské nauky a Koránu a tamní ženy se zahalují a neukazují své ozdoby navenek jako v době barbarské nevědomosti." [14]

A nepostihne nás nic, leda to, co Alláh už předepsal. K němu se kajeme a na něho se spoléháme shodně jeho slovům:

لَّن يُصِيبَنَآ إِلَّا مَا كَتَبَ ٱللَّـهُ لَنَا هُوَ مَوْلَىٰنَا ۚ وَعَلَى ٱللَّـهِ فَلْيَتَوَكَّلِ ٱلْمُؤْمِنُونَ

Budeme postiženi jenom tím, co nám Bůh připsal a On naším je Pánem a nechť na Boha se věřící spoléhají! (Tewba: 51)

_______________________________________________________________________________

[1] Uvádí al-Kurtubí v al-Džámi'u li-ahkámi l-Kur´án, viz komentář k citovanému verši.

[2] Viz Fajdu l-Kadír, 4/50.

[3] Ibidum.

[4] Zaznamenali at-Taberání v al-Mu'džemu l-awsat, hadís č. 7151; Ibn Abí Hátim v al-Merásíl, hadís č. 916; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/69, s poznámkou, že ač se v isnádu nachází slabší vypravěč Omar ibn Rášid, hadís je hasan či sahíh. Al-Albání ho na základě podpůrných podání označuje za sahíh li-ghajrihi, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1871; a Sahíhu l-Džámi', hadís č. 3537.

[5] Viz Fajdu l-Kadír, 4/50.

[6] Viz al-Munáwí ve Fejdu l-Kadír, 4/51.

[7] Tak uvádí Sejjid Husejn al-'Affána v al-Džezáu min džinsi l-'amel, 2/216.

[8] Viz Ibidum.

[9] Tento údaj uvádí ve své doktorské dizertaci na Chartúmské univerzitě v roce 1393 h./1973 kř. éry Muhammed 'Abduldžewwád Muhammed, viz str. 45.

[10] Viz Kitábu nahwi sakáfeti l-islámíjeti l-aslíja, 1/283-284.

[11] Viz Fikhu teghajjuri l-munker, str. 48-49.

[12] Viz ad-Durús, 6/255.

[13] Tak uvádí jeho slova Ahmed Hasan az-Zejját v Kitábu Medželeti r-resáil, 254/9-10.

[14] Viz al-Džámi'u li-ahkámi l-Kur´án, 4/49.